Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑

Míra Janek – Lelkování až na kost

Střihač, kameraman a režisér dokumentárních filmů, originální filmař samouk Míra Janek je mistrem ve vyprávění příběhů složených z pomíjivých momentů lidské existence. Po roce a půl dokončil film Občan Havel, uniká novinám do zátiší svého bytu. Je pátek a probíhá první kolo volby o znovuzvolení Václava Klause. Po chvíli vypínáme přímý přenos

Pokládáš Občana Havla za svůj film?

Snažili jsme se tomu dát maximum, co šlo. Pokud na lidi dobře působí, je to v síle natočeného materiálu a v osobnosti Václava Havla. Ale nebudu z falešné skromnosti popírat náš podíl. Materiál jsme uhnětli a dali mu řád. Vyšli jsme ale stoprocentně z působivosti natočeného záznamu a nevymýšleli žádné složitosti a kejkle, proto ho těžko můžu považovat za svůj autorský film.

Zaznamenali jste během práce jakékoliv snahy “ohlídat” si vznikající veřejný obraz Václava Havla?

Vůbec. Když nemluvím o problému délky, kde jsme měli s producenty velké konflikty: my chtěli dlouhý oni krátký. Ale obsahově to byla čistá spolupráce. A navíc Havlův obraz byl už vytvořený v hrubém materiálu, jenom určitá scéna trvala půl hodiny a ve filmu pak tři minuty.

Byl jsi vůbec zvědavý na Havlův názor, pocit, kritiku?

Absolutně. Ve chvíli, kdy jsme měli první hrubou verzi celovečeráku jsem mu to ukázal, byla čtyři hodiny dlouhá. Zaplnily jsme kino kamarádama. On se úžasně bavil a byl překvapen, že se na to vydržel dívat tak dlouho. Naopak když jsme mu ukázali konečnou verzi, tak byl zklamaný, že tam spousta scének chybí.

Neměl jedinou připomínku?

Měl jednu, ale spíš dramaturgickou. Byla tam pasáž, půlhodinový chuchvalec scén kolem vládní krize v roce 1997. Že prý tam moc nadává na Klause, že to hraničí s urážkou a označil konkrétně, které to jsou. Vyčistili jsme to, ale stříhali jsme dál a dál, protože motivy se vlastně pořád opakovaly a filmu to nakonec prospělo. Kdekoliv se rozčilovali na Klause, my jsem si v tom libovali. Potvrdila se stará pravda, méně je více.

S filmovým materiálem žiješ ve štřižně třeba i půl roku, jaké jsou následky?

Někdy se mi o něm zdá. Když mě materiál zajímá a baví, nese mě ze dne na den, pořád na něj myslím a druhý den ráno se už těším do práce. Jako střihač pronikáš do nejtemnějších zákoutí a detailních aspektů příběhu nebo osobnosti. Znáš lidi vystupující ve filmu tak intimně, že při setkání naživo dochází až k legračním situacím.

Třeba?

Pro střihače jsou ti lidé jako někdo s kým půl roku bydleli. Rád to pozoruji na Toničce (vysvětlit, kdo to je), třeba stříhala Bitvu o život, film z Orlických hor, hráli jsme premiéru přímo v místě. Přijela tam poprvé v životě, ale každýho znala jménem, každýmu mohla dát jeho oblíbenou repliku. To je zvláštní moment v životě střihače – setkání s osobami, které existovaly jenom na celuloidu.

Stříháš ještě svoje vlastní filmy?

Více než dvacet let se tomu úspěšně vyhýbám, stříhal jsem filmy jiných režisérů, ale od roku 1986 edituje moje filmy Tonička. Když si nad svůj film sednu sám, je těžké přinést nový pohled a zachovat si odsup. Jsou lidi, který si stříhaj sami a občas se to i povede.

Jak vypadá Vaše spolupráce?

Máme přípravy, Tonička se perfektně seznámí s materiálem a donekonečna povídáme. V nejlepším případě sestavíme strukturu po scénách. U hrubého sestřihu pak vůbec nejsem. Po dvou měsících, kdy ale ona už ztrácí objektivitu, ale já jsem už odpočatý hned vidím silný a slabý stránky a začnou korekce. Formou diskuze dospějeme k výsledku. Když bych tam seděl celý den každý den, tak se ošidím o ten odstup.

Jak společná práce ovlivňuje váš vztah?

Velmi dobře. Práce nás vždycky stmeluje. Ve stadiu když chodím do střižny, tak jsme sice jak v konzervě, protože po celým dnu ve střižně o tom mluvíme ještě večer, házíme do placu zlepšováky. I když jsme podobně naladění, velice často spolu nesouhlasíme, ale argumentujeme a najdeme lepší řešení. Když střiháme můj film, tak jsme v nejlepší harmonii. Do konfiktu se dostáváme když spolu nepracujeme, třeba se hádáme o pitomosti.

Neomrzí se někdy tak dlouhodobá spolupráce?

Naopak. Nejradší bych dělal pořád se stejnými lidmi. Otázka důvěry a stejného naladění je pro mě strašně důležitá. Například můj zvukař Míša Míček, skvělý chlapík a kamarád z Ostravy, se kterým jsme udělali všechny moje filmy v Čechách, je úplný poklad. Nejen, že dělá svou práci velmi dobře, ale na svou vlastní žádost dělá i asistenta kamery. Vytvořili jsme tak tým o dvou lidech, což je u dokumentu fantastický. A navíc díky svý povaze přistoupil i na můj způsob práce.

V čem spočívá?

Mám jedno pravidlo:  nejlepší u dokumentu je netočit. A to nemluvím jen o době kdy jsme natáčeli na film a bylo ho málo. S lidmi, o kterých dokument je, trávím hodně času a natočím málo materiálu. Bytí s lidmi a čekání na pravý okamžik, kdy se rozsvítí pomyslný červený světýlko a kdy je třeba kameru chňapnout a točit. To mu naprosto vyhovovalo, jeho ty lidi taky zajímají a baví ho s nimi jen tak být, povídat si a nic nedělat. Dovede se výborně adaptovat, nikdy nebylo cejtit , že je netrpělivý, že mu jsou lidi protivný, nebo pod jeho úroveň. To samý platí o střižně, když už víš, že někdo rozumí tvému způsobu myšlení, je schopen daleko lépe v natočeném materiálu najít smysl. Třeba všemi odmítané Nachové plachty, které mám přesto rád, to bylo ze začátku nerozluštitelný, ale já měl pocit, že to tam je. Společně jsme to našli.

Jak moc důležité jsou pro tebe reakce lidí na tvoje filmy?

Film je třeba malonko omlátit o kamarády, protože se dá snadno propadnout iluzi, že je v něm vše jasné. Nejhorší zážitek z celého dokončování je při první veřejný projekci. Ve chvíli když cítím jak lidé dýchají, jak se smějou, jak reagujou, jestli je ticho. Pod tím tlakem někdy cítím, že to ještě není hotový, ale už je pozdě a nedá se s tím nic dělat, proto dělám před dokončením malý projekce pro kamarády a známý. Nedovolil bych si takovou aroganci pustit film bez jediné zpětné vazby.

Miroslav Janek
patří k nejoriginálnějším a nejuznávanějším českým dokumentaristům. V sedmdesátých létech natočil desítky amatérských filmů. V roce 1980 odešel do USA kde točil nezávislé filmy a jako střihač spolupracoval m.j. na slavných filmech Godfreyho Reggia Koyaanisqatsi, Powaqqatsi a Anima Mundi. Po návratu do Čech v roce 1996 natočil dokument Nespatřené o nevidomých dětech, které fotografují, film získal řadu cen. Mezi jeho další filmy patří ChaČipe, Bitva o život, Vierka. Učí na Famu a pracuje v tandemu s manželkou Toničkou, střihačkou. Jeho posledním projektem je dokončení filmu Občan Havel, časosběrný dokument o úřadování Václava Havla na Hradě, který po sobě zanechal tragicky zemřelý Pavel Koutecký.
Co děláš, když čekáš na námět nebo máš mezi projekty chvíli klidu?

Lelkování jsem si v poslední době moc neužil, pořád něco dělám. I když netočím, jsem šťastný, když si mě někdo najme jako kameramana, protože hrozně rád točím. V minulosti jsem měl dlouhé období lelkování, není zdravé být pořád ve workholickém opojení. Jak to pole, čtvrtým rokem by mělo ležet ladem…Proto jsem uvítal tu řezbu (operace kýly – pozn. autora), s tím se dá jenom odpočívat. Víš kolik knížek jsem přečetl? To je úplná nádhera.

Lituješ nějakého filmu, který jsi nikdy nenatočil?

Jeden by tu byl. Na Balley street v Brooklinu, těsně vedle vchodu do známého rockového klubu CBGB ™s byla mini opera, kterou vedl pan Amáto. Měl krásně ošuntělý frak, dirigoval, psal aranžmá pro orchestr – měl jen tři muzikanty a ve sboru pouhé tři hlasy. Paní Amátová šila kostýmy a dekorace. Zamiloval jsem se do toho místa. Mezi druhým a třetím dějstvím byla vždycky tombola, z darů, které donesli lidé a mecenáši. Nebrali to s nadsázkou jako parodii, operu mysleli smrtelně vážně, i když ji dělali jako dobrovolníci. Vždycky měli vyprodáno. Vzal jsem si do hlavy o tom natočit dokument. Nedonutil jsem se ale film zprodukovat, sehnat  peníze. Lenost mě vždycky mrzí.

Chceš točit filmy až do důchodu? Nebo si hodláš koupit pojízdný dům  a objíždět svět?

Přeju si, aby vždy když dokončím film a dokud nepropadnu celkovému lelkování, se můj život potkal s námětem, který mě bude stimulovat natolik, že ho budu chtít natočit. Dobije mi baterky a já do toho půjdu naplno, seženu si prostředky, atd…no a takhle pokračovat do úplného zemdlení. Je to jako s každou profesí nebo činností: dokud je něco zajímavýho na práci co tě baví a nutí k přemýšlení, do té doby je člověk živej.