Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑

A letím s ptáky přes půl světa. Dagmar Voňková zpívá o věčné hostině vesmíru

Zpěvačka, kytaristka a hlavně jednolitá autorská osobnost Dagmar Voňková má dlouhou a dobrodružnou historii, ale teď je potřeba začít přítomností. Když jsem uslyšel první tóny nedávno vydaného alba Hostina, div jsem nezavrávoral pod energetickou vlnou pulsujících kytarových akordů.

Takhle šťavnatě a zároveň procítěně nerozvibrují struny leckteří postpunkoví dvacátníci! Snad to má co do činění s tím, že dnešní Dáša Voňková ráda zpívá o spolehlivých silách: „čirá voda, voda čirá, zamyšlená do svých spirál“, míza proudící stromy, jarní tání… Tenhle svět se rozprostírá na albu nazvaném podle „věčné hostiny“, kterou pořádá vesmír a nám je nabídnuta ke sdílení. Ano ‒ sdílení a propojení: to jsou středové motivy Dáši Voňkové, která zpívá „a letím s ptáky přes půl světa“ právě jako pečeť spojení člověka s živoucím celkem světa.

V době, kdy některé kapely zasloužilých doyenů už jen opakují svoje dávné hity, píše Dáša Voňková nové věci, něco se tu pořád vyvíjí, pročišťuje k osobité prostotě.

Desce, která je v době psaní tohoto článku nominovaná na výroční hudební cenu Anděl (v kategorii folk), předcházelo víc než čtyřicet let na scéně. Závidím všem, kteří zažili aktivní léta písničkářského sdružení Šafrán: mladé, ještě ne legendární, navzájem se autorsky trumfující písničkáře Mertu, Třešňáka, Hutku a další ‒ a mezi nimi dvě mladé ženy s neméně osobitým autorským výrazem, Zuzanu Homolovou ze Slovenska a Dášu Voňkovou. Dáša oscilovala mezi vlastními songy (Spirituál kvintet tehdy nazpíval její ranou Pastýřku a vyhrál s ní festivalovou cenu) a přibližováním k lidové písni. Skutečná tradice není zafixovaná, lidová hudba nikdy neměla nepřekročitelná pravidla. Představuji si, že kdybychom žili ještě v anonymním věku, kdy autoři nejsou známí a medializovaní, byla by Voňková prostě dalším „neznámým“, který ‒ velmi po svém ‒ staví novou hudbu na tradici, která tu byla dosud. Výtečná kniha sebraných textů a poezie Listí (Galén, vydáno 2010) je svědkem o jejím psaní, které vznikalo v těžších letech ne pro publikum, ale třeba i jako deník: „Za svitu luny / drhnu schody / a struny / Pořád bez vyhlídek / pořád bez koruny.“

Cenzorská sedmdesátá léta pustila Dáše jediný singl: píseň svůdného zla Chlapci na tom horním konci, zaťaté volání šenkýřky, která udala Jánošíka. Samozřejmě to byl direktní komentář ke své době; dodnes je to krásně kousavý výsměch temným omluvám a výmluvám: „Což jsem, Jánošíku, tobě nesypala / nejlepšího hrachu, co jsem doma měla?“

„Páky, písty a kola mé krve se daly do pohybu,“ zpívá, ba volá Dagmar Voňková v písni Břicho, když dojde na téma porodu, byť v poetickém kódu. Tělo, tělesnost, sepětí se světem a životem skrze „písty krve“: to jí bylo vždycky stokrát bližší než lyrické pocity dívčích písní nebo textařské mudrování. Svůj osobní folklór zasnoubila s důkladným průzkumem kytary: když jí v roce 1986 konečně mohla vyjít velká deska, hrála na svůj nástroj smyčcem nebo údery prsty do hmatníku. Na koncertech hraje zvláštní skladbu: beze slova naznačuje, jak kytarou cosi neviditelného proudí, nic není slyšet, ale se všemi slyšitelnými písněmi se to dobře pojí. To, že hrála na kytaru jako nikdo druhý, rozpoznali v Japonsku i Skandinávii, kde mají její nahrávky i koncerty dlouhodobý úspěch. Paní Dáša nahrála i společné album s Radimem Hladíkem Voliéra, starší nahrávky vyšly v kompletu nazvaném Milí moji. S jejím příběhem se přirozeně propojovali hledači world music, přátelé současné hudby, ekologové, feministé, ti, kteří tíhnou k opozici vůči konzumnímu světu… A po devítileté pauze od alba Slunci ležím v rukou vyšla nedávno Hostina, album jako živý důkaz o pokračování všech těch příběhů.

Nevím, nakolik je netaktní mluvit o věku: na každý pád letos v květnu oslaví Dáša Voňková sedmdesátku. Je ve velkolepé umělecké formě, do čehož počítám jak originální propracovaný (expresivnější autor by napsal: vymakaný!) výraz, tak energii, která proměňuje každý koncert v silné setkání. Neztenčenou silou tu sviští dál tvorba jedné z prvních ženských písničkářek, které se u nás objevily. Opravdu, nořte se do pramenů se mnou: Dáša Voňková, její slovenská generační souputnice Zuzana Homolová a marsyasovská Zuzana Michnová se vesměs zjevily na počátku sedmdesátých let a rozčísly čistě mužskou scénu. V době, kdy některé kapely zasloužilých doyenů už jen opakují svoje dávné hity, píše Dáša Voňková nové věci, něco se tu pořád vyvíjí, pročišťuje k osobité prostotě. „Jak jsi krásný, dube starý,“ vyslovuje písničkářka na nové nahrávce tak pozorně a bděle, že to svědčí o tom, v jak dobrém kontaktu s přítomností, se stavem tady a teď je.

Album Dagmar Voňkové Hostina vydalo nakladatelství Galén v roce 2017.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!