Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Alexej Kelin – Na svoji hubu doplácím mnoho let

V Domě národnostních menšin, kousek od I. P. Pavlova, sídlí ta ruská ve druhém patře. V prvním jsou Ukrajinci, Řekové, Němci, Slováci, o patro výš Rusíni, Bulhaři a Romové. Kancelář tu využívá i Alexej Kelin. Člen vedení občanského sdružení Ruská tradice, zástupce ruské menšiny v Radě vlády ČR a spoluautor Velkých dějin Ruska 20. století celý život říká věci přímo a narovinu. I když se mu to často nevyplatilo.

Narodil se v Pelhřimově, Vysočinu miluje, ale náš rozhovor se zcela přirozeně stočil k místům ležícím dál na východ. Otec byl donský Kozák, matka Češka narozená v Kyjevě. S hlubokým smyslem pro historický kontext nabízí svůj pohled a odpověď na otázku, co se to vlastně děje mezi Ruskem a Západem.

Jak současný konflikt na Ukrajině ovlivňuje ruskou menšinu v Česku?

Velice výrazně. Jde o to, že pokud se na konflikt na Ukrajině díváme ryze evropským pohledem, optikou evropské civilizace, nutně jej hodnotíme ne zcela správně. Ruská či spíše sovětská společnost byla zasažena totalitou mnohem více než my. Tady v České republice to odnesly dvě tři pokolení, tam se likvidovali myslící lidi zcela programově zhruba od roku 1920. Začalo to likvidací těch nejpracovitějších lidí, kteří byli označeni za kulaky a zavřeni do gulagů. Místo nich vznikaly kolchozy, do jejichž čela úřady postavily tzv. sociálně blízký element, tedy místní opilce a spodinu. Výsledkem byl hladomor. Inteligence, která projevovala nezávislost v myšlení, byla označena za nepřátele lidu a skončila rovněž v GULAGu, pokud neměla to štěstí, že byla jen vyhnána ze země. Tohle všechno způsobilo, že vyrostlo několik generací bez objektivních informací o světě. Všichni věřili, že jsou šťastní, že žijí v dostatku, zatímco na tom Západě je pár tlustých vyžraných kapitalistů a ti ostatní chudáci po nich vybírají zbytky z popelnice. Upřímně tomu věřili. Opačný extrém byl nekritický obdiv k čemukoliv západnímu. Z vyprávění rodičů si pamatuji, že když přijeli v pětačtyřicátém roce Rudoarjmějci na tu chudou Českomoravskou Vysočinu, říkali: Jak je to možný, tady je to samej buržuj, vždyť oni mají záclony!

Tento způsob uvažování v Rusku dodneška přetrval?

Jistě. Život ve lži byl samozřejmostí. Musí se kývat, ale bůhví jak ono to všechno vlastně je. Ozývat se, je vlastně kacířství a buďme šťastní, že ti moudří vůdci nás vedou tím správným směrem. Když jsem se setkával s ruským disentem, šokovalo mě, že mají sovětský způsob myšlení, byť obrátili systém hodnot o sto osmdesát stupňů. Nebyli schopni diskutovat, chovat se vstřícně, zkrátka, kdo není s námi, je proti nám, kategorické, hulvátské jednání. To je jeden z důvodů, proč se ruská opozice není schopná sjednotit. Vidí v sobě konkurenci.

To platí pro politicky aktivní jednotlivce, ale co běžní Rusové?

Když jsem jezdil do Moskvy, vždycky jsem se musel tři dny aklimatizovat. Přijede metro, lidi nasadí lokty, vy máte utržené knoflíky a metro nakonec odjede bez vás, protože se tam s nimi nervete. Tento způsob jednání a myšlení v těch lidech pořád je. Mentalita lidské společnosti a její systém hodnot se dá změnit až za tři pokolení. Dneska jsme v situaci, kdy záchrana pro Rusko není v žádném dekretu či rozhodnutí, ale v dlouhém evolučním procesu. To, co se dělá z pohledu Západu racionálně, včetně sankcí – má přesně opačný výsledek. Sjednocuje to jednodušší lidi kolem Putina. Když jsem se synem jezdil po rodných místech mého otce, na Donu, místní mi říkali, že nemají práci. Dokonce byla zastavená i plavba po Donu. Řeka se zanáší, zmizelo značení, nikdo to neudržuje, konec. Kolchozy rozkradené, Sovchozy rozkradené, jedna z neúrodnějších černozemí na světě je zarostlá plevelem, všechno se dováží. Když Rusové začali prodávat ropu a zemní plyn ve velkém, potřebovali si vytvořit novou střední třídu, která bude loajální. V divokých 90. letech se kradlo zcela bezostyšně, Jelzin přivedl zemi k bankrotu. Lidé ve městech na balkonech sázeli ředkvičky a kedlubny, aby měli co jíst. Když přišel Putin, skřípnul oligarchy, museli víc odevzdávat státu a začal budovat střední třídu. Ta v každé normální zemi vzniká z těch nejpracovitějších a nejchytřejších lidí, kteří svým přičiněním něco vybudují, sami zbohatnout a současně s nim bohatne stát. V Rusku to funguje přesně naopak. Vybrali se lidi zcela bez zásad, kteří chtěli dělat kariéru a jejich jediným kritériem je loajalita vůči putinovskému režimu. Za to smějí krást, za to se vzájemně drží. Když někdo hodně mlaská, dostane trochu přes prsty. Kdyby se ale chtěl pokusit dostat k moci, vytlačit někoho z té struktury, což udělal Chodorchovský, tak jde sedět. Ostatní oligarchové kradli daleko víc, ale byli loajální. Dnes je ta země v takové situaci, že není schopná se uživit.

Společnost doslova žere propagandu, protože je postavená na osvědčených metodách KGB. Lidi vyrostli v rodinách a v tradici KGB, kdy celý systém je od roku 1917 postaven na závisti, nenávisti, rozpotávání těch nejnižších lidských pudů. Perfektně to funguje, ale výsledky jsou katastrofální.

A z toho pak přirozeně pramení růst nacionalismu…

Když vidíte, že Rusko podporuje Kadyrova, Čečence, kde funguje totální klanový systém… Rvou tam obrovské peníze, stejně tak do ostatních kavkazských států. Jenom proto, aby se to udrželo. Pozornost veřejnosti je potřeba odpoutávat k vnějšímu nepříteli. Tím je ta Gayropa, jak tomu říkají, shnilý rozpadlý systém bez hodnot. Když se podíváte na ruskojazyčné kanály uvnitř Ruska, je to něco šíleného. Vše je postavené na emocích, oni nás chtějí zničit, ale my se nedáme, ustáli jsme Napoleona, Hitlera jsme zničili, teď nás zase chtějí dostat na kolena, pořád touží po naší krvi, po naší zemi. Zloba. Všichni jsou nepřátelé, vůči nimž se musíme sjednotit. A ono to působí! Kupodivu i na inteligentní lidi a já se tomu nedivím. Když se na takový pořad dívám dvacet minut, začnu si říkat, že na tom snad něco musí být. A když vám to tam perou 24 hodin denně, nedá se tomu nepodlehnout.

Pro Evropu ale asi není možné jen přihlížet, nedělat nic…

Podíváte-li se na to z pohledu uvnitř Ruska, Putin je vlastně provazochodec. On nemá jinou možnost než jít po tom laně. Když si představíte, že by tam nějakým zázrakem nastala demokracie, že by začali být neúplatní a objektivní soudci, funkční a neúplatná policie, v lepším případě Putin půjde na doživotí sedět a všichni, co vládnou s ním, rovněž. Celá ta elita je propojená. Kdyby se lidi dozvěděli pravdu, utlučou je. Teď je potřeba vysvětlovat, proč tam ještě nenastal ten ráj na zemi. Může za to vždycky někdo zvenčí. Moskva, Petrohrad a zbytek Ruska – to jsou dva různé světy. Tam jsou nůžky rozevřeny víc než kdekoliv jinde na zeměkouli. To, co tam fungovalo za Sovětského svazu, je rozkradené, průmysl zničený. Evropa by mohla přispět vzděláváním nové intelektuální elity.

Kdy jste byl naposledy v Rusku?

Právě před dvěma lety na Donu. Ve stanici Kletskaja jsem chtěl vidět hřbitov, protože to je historie Kozáckého národa. Chtěl jsem se podívat, zda tam jsou zachovaná jména, která člověk znal z emigrace. Místní mi říkali, že to není dobrá myšlenka, ať tam nejezdím, že z toho budu v šoku. Řekl jsem jim, že jsem velký kluk, že to rozdýchám. Posadili mě do auta a odvezli mě na stadion. Vyasfaltovaný. Říkám jim, že jsem chtěl na hřbitov a oni, že to je tady. Jamky v asfaltu, to byly zalité řady hrobů. A na těch kostech se teď dělají kozácké festivaly, v kozáckých uniformách tancují na hrobech zavraždených lidí a vydávají to za obrození Kozáctva. Zbyl jen jeden pomník, na křižovatce u stadionu. Původní nápisy byly omlácené majzlíkem, kříž nahoře uražený, místo něj načerveno natřená mírně prorezlá plechová hvězda a na opačné straně byl nakřivo nápis: pomník komisaře – už nevím, jak se jmenoval – ale byl to ten, který tam to vyvražďování organizoval. Teď už nemám chuť do Ruska jezdit, nebylo by to k ničemu a depresivních zážitků mám už nadbytek. I tady si prohlížím brzdové hadičky, než sednu do auta. Ale já jsem pro ně příliš malá ryba. Němcov pro ně byl nebezpečný. A velmi se bojím o profesora Zubova (profesor Zubov přirovnal anexi Krymu k anšlusu Rakouska v roce 1939. Následně byl propuštěn z univerzity. Po protestech studentů ho vzali zpět, ale neprodloužili mu smlouvu, takže po semestru skončil – pozn. autora).

Proč Zubov v Rusku zůstává? Zahraničních nabídek má několik…

Říká, že kdyby je přijal, zradil by to, o čem mluví. Jemu tam věří spousta mladých lidí, opozice, studenti. Ví, že je zapotřebí tam. Trochu se mu daří dávat dohromady lidi z opozice, ale je třeba, aby se tam objevily nové tváře, nová jména a hlavně musí mít nějaký program. Zatím se ruská opozice vymezuje negativně, ví, co nechce, ale nemá co nabídnout.

Profesor Mark Galeotti z New York Univerzity, který se zabývá především organizovaným zločinem v bývalém Sovětského svazu a bezpečnostními otázkami, v rozhovoru pro Hospodářské noviny řekl, že hlavním cílem současné ruské snahy o konfrontaci je udržet vládnoucí garnituru u moci a nadále se obohacovat. Souhlasíte s ním?

Pro ty, kteří drží moc, je to otázka života a smrti. Slyšel jsem informaci o tom, že Putin hledal možnosti, kde by našel azyl v případě, že by odstoupil. Číňani prohlásili, že u nich ne. Není to vůbec jednoduché. Když se tady rozčilujeme ohledně referenda na Krymu, které proběhlo pod hlavněmi samopalů, jde o nezpochybnitelný fakt. Na druhou stranu to tam lidi uvítali s nadšením, protože to jsou všechno rodiny lampasáků. Byly tam vojenské základny. Za války Stalin vyhnal Tatary, protože ti Hitlera brali jako šanci se osvobodit – stejně jako západní část Ukrajiny a Pobalské země. Všichni šli za polární kruh nebo do lágrů. A na Krym se dostávaly rodiny prominentů, kteří vyrůstali jako elita ve státě. Měli jiné zásobování, jiné možnosti, směli se mít dobře, ale nesměli to dávat moc najevo. Když Krym začal patřit Ukrajině, stali se ničím. Navíc Ukrajina byla víc rozkradené než Rusko, takže i důchody a jiné dávky byly najednou poloviční. Pro ně byl návrat do Ruska vysvobozením.

Tedy i bez samopalů by referendum dopadlo stejně…

Rusové ještě udělali takového strašáka, že tam chtějí Američané postavit vojenskou základnu. A zase: oni nás ze všech stran obkličují! Bohužel americká politika tomu dost nahrává, není dělaná dost chytře a se znalostí mentality těch lidí. M. Allbright velice nerozvážně prohlásila, že je nespravedlivé, aby Rusko mělo tak obrovské surovinové zdroje, že by se o to mělo se zbytkem světa dělit. Reakce přišla hned: vidíte, oni nám to chtějí vzít! Poté, co zbankrotoval Jelzinův režim, první pokus o trasformaci ekonomiky k demokracii, který skončil tím, že moc převzali oligarchové, Putinovi lidi chodili a prohlašovali: my jsme vám to celá ta léta říkali, že ta takzvaná demokracie je jenom pro ty prachatý, že to vůbec není svoboda, naopak, oni vás vykořisťují, zotročují… Takže slovo demokracie se začalo vyslovovat jako děrmokracie, doslovně hovnokracie, zkrátka se z demokracie stala velice vulgární nadávka.

Kdy se demokratický proces v Rusku pokazil?

V srpnu 1991 jsem byl pozván do Moskvy na první krajanský kongres. Emigranti poprvé přestali být nepřáteli a zrádci. Pozvali nás do Kremlu, kde se otevřel Uspenský chrám, něco jako je tady Svatý Vít. Po slavnostní mši najednou přišel pán s megafonem a říkal: „Autobusy, které vás přivezly, se sem už nedostanou. Místo nich tam stojí tanky. Je tady vojenský puč.“ Čili pokus o restauraci komunistického systému. V té době jsem byl u bílého domu, na barikádách, bylo úžasné cítit to vzepětí lidí, něco podobného jako bylo tady na Václaváku v osmadevadesátém, ale s tím, že v Rusku je to s o řád větší amplitudou: daleko silnější emoce. Do toho hlášení rozhlasu: blíží se tankové kolony, ženy a děti, opusťte tento prostor. A ty ženské se naštvaly a křičely: my jsme snad horší? My si tu svobodu taky chceme vybojovat. A šly proti těm tankům. Bylo to něco úžasného. Když jsem tam přijel metrem, vystupovala se mnou paní, v jedné ruce berlu, v druhé síťovku, ve které měla cihlu z bouračky. Zeptal jsem se jí: „Babi, kam jdete s tou cihlou?“ A ona: „Přece na barikádu.“ Poté, co se tomu pokusu o návrat k totalitě lidé spontánně vzepřeli, zavládla obrovská euforie. Přátelé mě zastavovali a říkali: teď konečně nám ten Západ pomůže vybudovat demokracii! Jsme ztracený svět, který se vrací do lůna evropské civilizace! Ale nastalo obrovské rozčarování. Ze Západu sice přišli poradci, ale většinou placení různými firmami a fondy a jejich zájem byl jen byznys. V místním prostředí si potřebovali najít spojence. Kreativní lidi. Jenže za sovětského systému byli takoví buď v KGB, nebo v podsvětí. Tyhle dvě skupiny propojily a začaly v podstatě rozkrádat stát, místní se „nažrali“ taky, ale rozhodně nebyla vůle budovat demokracii. Jen krást, dokud to jde. To pokračuje za Putina dál.

Foto Jan Bartoš

Co by mohlo současnou situaci v Rusku změnit?

Především by to chtělo dát program budoucí ruské opozici. Je tam spousta lidí, kteří mají různé myšlenky a ideje, ale nevědí, co mají prakticky dělat. Teď, zítra, pozítří. Volají Andreji Zubovovi, někteří volali i mně a pokládají mi dotazy jako: Co vám dala restituce majetku? Vyřešily u vás něco lustrace? Jak to bylo s tou denacifikací v Německu? Vždyť my máme stejný problém! Sám jsem to v Německu viděl. Ještě v 60. letech ten proces nebyl u konce. Velice moudře totiž usoudili, že Němce není třeba zašlapat do bláta jako poražené, ale je potřeba jim pomoci vytvořit normálně fungující společnost, že je to v zájmu Evropy i celého světa. A to je ve srovnání s Ruskem Německo malinké a má minimum surovinových zdrojů….

Jsou kanály, kterými lze takové informace do Ruska dostat, aby jich nezneužila propaganda?

Samozřejmě, ale musí se to dělat inteligentně. Do Evropy na studium se dostane minimum ruských stipendistů. Většinou jsou to děti prominentů, kteří pak s tím nakradeným majetkem mohou žít na západě. Systém je jediný: ruský disent bude vybírat lidi, kteří v Rusku vystudovali vysokou, nejsou z těchto shnilých rodin, a mají zájem, svědomí, chuť, mají vztah k Rusku a chtěli by z něj udělat slušnou a prosperující zemi. Tyto lidi sem pozvat, umožnit jim studium, a až se vrátí zpátky a mohou začít pracovat na změně…

To je ale program na dvacet třicet let!

Jiná cesta není.

Již zmíněný profesor Galeotti řekl, že za deset let bude Rusko na cestě k vybudování standardního demokratického státu. Ale bude si muset projít ještě nějakými turbulencemi. Podle vás to tedy bude trvat déle?

Zatím jde Rusko přesně opačným směrem. Ten čas se začne odpočítávat až poté, co se na tu cestu vydá. Generace nadšenců z roku 1991 je ztracená. Jejich osobní zkušenost lze vyjádřit slovy: Západ na nás kašle, chtějí nás jen oškubat. Nová generace tuto zkušenost nemá, v řadě případů je idealistická, ale nemá z čeho vařit. K těm se musí dostat co nejvíce informací. Situace je příznivá v tom, že hranice nelze jen tak snadno hermeticky uzavřít. Dnes je Rusko fašistický stát mussollioniovského typu, který hranice zavřít nemůže, protože musí obchodovat. Navíc je tu fantastické médium: internet. Dobrý sluha, ale zlý pán. Ta kágébácká parta si je toho vědoma a umně internet využívá. A my se ani nebráníme. Tím by se tady měl někdo zabývat. Ale zjistil jsem, že BISka má na tu oblast míň lidí, než jich má zdejší ruská ambasáda. A to jsou jen ti na ambasádě, mimo jej jich mnohem víc…

Jedním z největších výdobytků evropské civilizace byla odluka státu od církve. V Rusku to jde teď naopak, opravují se kostely, chrámy…

To je na tom to nejděsivější, protože si musíte odpovědět na otázku, proč? I do Česka začali chodit ruští pravoslavní kněží z Moskvy, třeba sem do pravoslavné církve na Olšanech, přišel jeden, který byl vyznamenán několika řády ruského ministerstva vnitra. Byl jmenován jako ataman kozácké stanice. Přitom s kozáky nikdy neměl nic společného. Za Jelcina bylo vyvraždění kozáků uznáno jako genocida a oni ten národ teď nahrazují tím, že z toho dělají vojska ministerstva vnitra kombinovaná se svazarmem. On vstoupil ke Kozákům! Tak jsem se ho ptal, jestli je také možné vstoupit k Eskymákům. Ale takové otázky oni nechápou.

Nedávno jste vyzval předsedu Rady vlády pro národnostní menšiny Jiřího Dienstbiera, aby se vláda zabývala ruskou propagandou v Česku. Jaký je výsledek?

Zatím není vidět.  Samozřejmě chápu pana Diensbiera, je to praktický politik, bere politiku jako umění možného. Jsem ale rád, že nás lehce v této věci podporuje. Celá řada ruských disidentů po světě chce, aby se rozjelo nějaké ruskojazyčné televizní vysílání – přes satelit, internet. Padl výrok, že bychom potřebovali Russia Tomorrow a zatím pořád máme jen Russia Today (Rusko dnes – ruská televize placená Kremlem vysílající v angličtině – pozn. autora).

Jaké ale budou konkrétní kroky?

Snažíme se udělat něco jako Masarykovskou ruskou pomocnou akci číslo dvě. Vzdělávací systém pro mladé lidi. Vzniká to pod názvem Prague Civil Society (Pražská občanská společnost). Doufám, že z toho nebude jen další diskusní klub, ale skutečně fungující institut. Chtěli bychom čelit ruské propagandě v Evropě, či pro začátek v České republice, tím, že by opoziční televize získala od poskytovatelů televizních licencí stejný prostor, který mají ruskojazyčné kanály. S Ukrajinskými kolegy velmi řešíme otázku, jak dát Ukrajincům najevo, že na ně Evropa nekašle. Chápu, že nikdo nemá peníze, aby je dostal z toho srabu, do kterého se teď řítí. Dá se čekat další velká vojenská ofenziva a otázka je, zda to ti lidi tam dokážou ustát. Říkal jsem, ukažme Ukrajincům aspoň symbolický projev solidarity, udělejte alespoň jednu věc, třeba snižte vízové poplatky nebo umožněte lidem, kteří by tu chtěli studovat, aby mohli přijít bez víz, zkrátka alespoň nějaké gesto, které nebude stát nic a nemusí se kvůli tomu měnit zákony.

Na českých sociálních sítích to mnohdy vypadá, že má ruské vidění světa podporu. Neumím to vyjádřit v číslech, ale i kdyby to byla menšina, právě v tomto virtuálním prostřední je slyšet. Čím si to vysvětlujete?

Část je placená, část je blbá. Berte to tak, že Gaussova křivka rozložení inteligence ve společnosti platí jako v čemkoliv jiném. Je tu pár lidí nad průměrem, většina v průměru a pak jsou ti pod ním. A obecně lidská vlastnost přeci je, nepřipouštět si svoje zavinění, svoji odpovědnost. Pořád se mluví o právech, ale v rovnováze musejí být povinnosti. Pokud Romové chtějí mít práva, musí si oni a jejich lídři vzít k tomu úměrnou odpovědnost. Morálka a etika nejsou jen kategorie pro krasoduchy, mají i ekonomickou dimenzi a dopad a to si nikdo z těch politiků nechce připustit, protože sviňárna se v politice krátkodobě vyplácí. Ale vždy bez výjimky – a ukazuje to historie – se za to muselo nakonec mnohonásobně zaplatit. A zaplatí za to samozřejmě generace nebo dvě. Jenže pro každého politika existuje jen horizont nejbližších voleb. Albert Einstein říkal, že moc přitahuje lidi morálně méněcenné, protože normálního člověka nemůže uspokojit manipulování jinými lidmi. Tomu přináší potěšení vidět výsledky své práce, pokud možno tvůrčí. Benjamin Disraeli, někdejší britský premiér prohlásil: morálka a etika platná pro jednotlivce neplatí pro stát. Pro stát je morální a etické to, co Velké Británii přináší prospěch.

Jediná možnost je tedy vytvořit společenskou poptávku, nastavit systém hodnot. Dnes ho nastavují komerční i veřejnoprávní média tím způsobem, kdy peníze jsou nejvyšší hodnotou. Když ve společnosti chybí etika a morálka, nutně na to musí doplácet. I ekonomicky.

Proč je Česká republika dobrý cílem pro ruskou propagandu?

Vzpomínám si na tatíčka Masaryka, který krátce po vzniku republiky prohlásil, že si uvědomil, že zdědil po Rakousko-uherské monarchii společnost s mentalitou sluhů. A bude-li nám historie po nejbližších čtyřicet padesát let příznivě nakloněna – slabé Německo na straně jedné, slabé Rusko na straně druhé – ve svobodných podmínkách tady vyrostou dvě nové generace, a ta druhá už bude mít hrdost, páteř a všechny podobné vlastnosti jako samozřejmou výbavu. Nepodařilo se to. Když vám spadne do klína bez přičinění velký majetek, nevážíte si ho. To samé platí o svobodě. A dokud neztratíte vlast, nemůžete vědět, jaká je to hodnota.

Jak si vysvětlujete, že exprezident Klaus a prezident Zeman, oba dva bývalí zaměstnanci Prognostického ústavu, vystupují výrazně ve prospěch současné ruské politiky?

Prognostický ústav byla iniciativa ruského KGB, ale o tom to není. Já bych v tom hledal nejlogičtější vysvětlení, přesně podle Occamovy břitvy. Čouhají mi z toho peníze a ješitnost.

Foto Jan Bartoš

Kdyby se prokázalo, co naznačujete, byla by to pravděpodobně vlastizrada…

Kdo by to měl prokazovat? Investigativní novináři nefungují tak, jak by měli, nejsou profíci. Konkrétní případ: privatizace Českých Radiokomunikací a.s., kde Zeman, tehdy jako premiér, svým vlastním rozhodnutím změnil rozhodnutí o privatizaci 51% státního podílu. Vrátil se z Německa a přes noc se revokovalo rozhodnutí vlády, že se podíl bude prodávat na newyorské a londýnské burze, kde se předtím navyšovalo základní jmění, tudíž byla jasná cena něco přes 40 mld. Kč. Toto rozhodnutí zrušili a mělo se to prodat strategickému partnerovi. A prodalo se to za 6,4 mld. Argument byl, že když se prodává na burze, není žádná provize. Zemanovi tehdy říkali: vy nepotřebujete peníze pro vaši partaj? Obvyklá výše provize je 4–5 %! V té době jsem byl v Českých radiokomunikacích šéfem personalistiky. Ti, co řídili převzetí pro účelově vytvořenou společnost BIVIDEON, vlastněnou převážně Deutsche bank, mě lámali, ať vyhodím celou sekci digitalizace TV vysílání, a říkali, že mají z uspořených nákladů provizi a že v tom můžu jet taky. Argument, že je tím ohrožena budoucí oblast podnikání, je nezajímala. Akcie druhého mobilního operátora (dnešní T-Mobile) vyvedli do společnosti Ceske radiokomunikace ltd. na Kaymanech atd. Říkali tomu daňová optimalizace. Okrádat stát jsem ale odmítl.  Když jsem s tím Zemana na jedné společenské akci konfrontoval, opáčil jen: „No a co? A dal si dalšího loka.“ Předhodil jsem to několika novinářům, ale nic se nestalo. Hlídací psi demokracie nehlídají.

Pro české čtenáře je stejně jako pro ty evropské obtížné orientovat se v tom, které informace jsou podložené a které jsou nástrojem propagandy. Jaké zdroje byste jim doporučil?

Nejsilnější poučení je v dějinách, tam je potřeba vidět paralely se současným děním. Nic se neděje bez příčiny, podstatné je hledat nejlogičtější vysvětlení. Je třeba pochopit příčiny jevů. Svá vnoučata vždycky odkazuji na Karla Čapka a jeho Povídky z jedné a druhé kapsy, tam je i geniální povídka Poslední soud. Autor v ní žasne, jak to, že soudu předsedá nějaký proplešatělý ouřada s klotovými rukávci a nesoudí Bůh. Ten sedí v koutě jako svědek. Vysvětlení: Bůh může být jenom svědek, protože všechno ví, všemu rozumí a pochopil, proč se tohle stalo. Lidi, kteří dělají zlo, sami předtím trpí. Když se podíváte na Putina: zaprcatělý, ošklivý kluk, kterého mlátili ve škole spolužáci a on kvůli tomu začal dělat judo a tlačil se do tajných služeb. Když přijel z Petrohradu do Moskvy, byl to vyděšený úředníček. Dneska mu to stouplo do hlavy.

Vy jste se s Putinem osobně setkal, dokonce dvakrát. Jaký jste měl z těch setkání pocit?

Poprvé jsem se s ním setkal tady v Praze na Hradě, ještě jako předseda Koordinační rady ruských krajanů. Odchytl jsem si ho tam naprosto nadrzo, chudák Livie lomila rukama, že s ním nemůžu mluvit půl hodiny, kde že je diplomatický protokol. Putin si pozval ministra kultury, aby si dělal poznámky. Tehdy jsem si myslel, že je ještě nějaká šance, že chce Rusko postavit na nohy.  Přivedl jsem ho do rozpaků, když jsem mu řekl, že zaplatit si mohou jakékoliv odborníky, ale že největší chybou je, že si nechává utíkat celé jedno pokolení mladých Rusů. Když jsem se ptal Rusů, které studují v Česku, kdo se chce vrátit do Ruska, nepřihlásil se nikdo. A to jsou děcka diplomatů! Říkal jsem Putinovi, aby dělal vše proto, aby tito lidé neztratili kulturu a jazyk. Uvolněte vysílání ruských kanálů o kultuře, divadle a literatuře, a tak dále. V roce 2010 si nás pozval do Soči. Tam už se choval jako nabob, namyšlený imperátor. Byli tam přitom světové kapacity. Dvě hodiny nás nechal čekat a oslňovat tím, že číšníci nosili archivní koňaky, pianista hrál mezi jinými Ježka… Pak přišel v rozhalence, na všechno a na všechny připraven, ale vyvedl ho z míry Adam Michnik, když se ho zeptal na Chodorkovského. Putin zežloutl, začal běsnit a vykřikovat “zločinec! zabít ho je málo! Prostě úplně nepříčetný. A pak to ukončil.

Alexej Kelin
Narozen 1942 v Pelhřimově, zástupce ruské menšiny ve vládní radě pro národnostní menšiny. Pochází z rodiny ruských protikomunistických emigrantů, které se podařilo přežít likvidaci zbytků ruské emigrace v roce 1945. Je spoluautorem Velkých dějin Ruska 20. století, spolupracuje s Putinovým kritikem, historikem Andrejem Zubovem.
Můžeme skončit nějak optimisticky? Co nás čeká?

Všechny nás čeká funus, to je jediná věc, kterou v životě nezmeškáme. Co bude mezi tím, to záleží na nás. Pocit spokojenosti je subjektivní. Když jsem jezdil za bratrem do Západního Německa, byl jsem v šílené depresi, když jsem se vrátil sem. Ale vyléčil jsem to okamžitě, když jsem to kompenzoval týdenním výletem do Ruska. Když se podíváte, jak dnes žijí lidé v rozvojových zemích, mám pocit, že si nevážíme toho, co máme, protože jsme za to nikterak zvlášť neplatili. Mezilidské vztahy jsou největší hodnota a je na té naší generaci, aby vychovala vnoučata tak, že nebudou podléhat bezmyšlenkovitému konzumu. Aby si uvědomila, jaké je systém hodnot a přijala svou zodpovědnost.