Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné

Les: Bílá lovkyně – měkké srdce. Zažít si lov není jen tak

Spím sama ve srubu s cizím ozbrojeným chlapem. Probouzím se v půl třetí ráno do tmy a horka. Lapám po dechu. Jsem přetažená a přepadá mě panika. Vítám ji jako starou známou, potichu rozdýchávám, přemáhám třes.

Za necelý rok mi bude třicet, milník, který jsem se rozhodla využít k sepsání věcí, které bych chtěla zažít nebo dokázat. Jednou z nich je také sníst, co zabiju. Jsem masožravec, a i když se maso snažím omezovat na jednou, maximálně dvakrát týdně, mám pocit, že bych si ho měla zasloužit. Že maso není jen ta něžně růžová hmota v plastové krabičce potažená fólií. Že v sobě měla jednou život a že si to přestáváme uvědomovat. V hlavě hýčkám nostalgickou myšlenku, že generace mých prarodičů byla s tím, co jedí, více v kontaktu. Bylo přece běžné chovat menší domácí zvířata pro vejce a maso a jednou za čas zajít na zabíječku. Alespoň u nás na Moravě, odkud pocházím.

„Terinko moje, já si tě nesmírně vážím, ale jsem si jistá, že to zvíře prostě nezabiješ!“ Takhle přesně znějí slova mé babičky, když jí tu novinu zavolám. Kdysi s dědou chovali králíky a slepice, na zahradě po nich ještě zbyl starý kurník. Jenže se ukazuje, že když se teta rozvedla, z domu odešel strýc, kterému nevadilo chlupaté mazlíčky přetáhnout polenem. „U nás už nikdo není schopnej zabít ani kapra a nejlepší kuřata jsou ty chlazený od Babiše,“ boří moji představu vesnické idyly babi.

Vždycky jsem chtěla být spíš lovcem než sběračkou. Trochu alibisticky jsem však doufala, že někde prostě nahodím udici a vytáhnu rybu. Ale ono se to vždycky nakonec semele úplně jinak. Tamtamy donesly můj záměr až do redakce Vitalu a za tři týdny už sedím v autě a mířím na soukromou honitbu do kusu lesa pronajatý státem myslivci, který se o něj stará. Tento konkrétní myslivec se jmenuje Michal – hubený vysoký muž, typ amerického lovce s vášní pro nejnovější technologické vychytávky a perfektně zvládnuté umění lovu.

Zajímá mě, co pro lovce znamená lov. Stát na vrcholu potravního řetězce, cítit moc, nadřazenost? „Podívej se na Eastwoodův film Bílý lovec, černé srdce. Tam to všechno je. Je to souhra všech úkonů, které musíš perfektně zvládnout. Odhadnout vítr, vědět, na jaké místo jít, nebýt slyšet, dobře zamířit… Smrt zvířete je potom jen hořká tečka, která mě vlastně netěší. A proto někdy ani nevystřelím.“

Čekat na šanci

První den obcházíme místa, kde bychom večer mohli na něco narazit. Kaliště je jakási bahenní lázeň, kam se prasata chodí rochnit. Kmeny okolo jsou zespodu špinavé, jak se o ně zvířata otírají. Pečlivému oku neunikne ani pár chlupů zadřených v kůře a díra od broušení páráků a klektáků, ze které prýští pryskyřice. U krmiště, kam Michal sype jednou za čas směs obilí, kukuřici a taky sůl, najdeme otisky malých kopýtek a místo, kam si bachyně lehla ke kojení. Přesunujeme se autem a přes cestu nám každou chvíli skáče laň nebo zajíc. V devět večer vyrážíme na louku k posedu. Dveře auta se nesmí zabouchnout, jen lehce přimáčknout. Kontrolujeme vítr, může nás lehce prozradit. Ucítí-li zvíře lidský pach, bere čáru. Přesto cítím závan strachu, mám pocit, že v noci se krajina stává územím zvěře, že jsem tu nepatřičná. Co když se proti mně rozeběhne divočák?

„Nemáš se čeho bát, mám flintu a psa.“ Obavy, že vás zvěř napadne, jsou podle Michala navíc krajně nepravděpodobné – pokud může zvíře utéct, vždycky zvolí tuto možnost. Pokud tedy nepopadnete do ruky kvičící selátko. Do trávy se našlapuje svrchu, hlavně nešoupat. Celé lovcovo tělo a všechny pohyby se musí ztišit na nezbytné minimum. Posed si vrzavě brouká, vylezeme nahoru a pes Hugo zůstane sedět pod námi. Za celou dobu, co jsme nahoře, nevydá jediný zvuk a nehne se z místa. Musí mít naprostý respekt ke svému pánovi. Pro myslivce je pes ten nejdůležitější parťák, bez něj by dohánění raněné kořisti bylo mnohem namáhavější. Pro psa je to odměna. Probouzí se v něm pudy, čenichá, slízává kapky barvy, a když dožene raněné zvíře, zakousne se mu do krku a drží ho při zemi, dokud je myslivec nedostihne.

Tlak vzduchu a hlasitost rány zvedá adrenalin. Píská mi v uchu a okamžitě se mi rozbuší srdce. Nedovedu si představit, v jakém stresu musí být ti, kdo jsou nedobrovolně ve válečné zóně.

Nočním viděním pozoruju srnku, září jí oči. Na posedu se cítím bezpečně, jsme vysoko nad zemí, nic na nás nemůže. Čekáme přes půl hodiny, ale divočáci nikde. Při cestě ke krmišti už je taková tma, že nevidím na dva metry dopředu. Točí se mi z toho hlava, oči zoufale zaostřují na cokoli, co má jen o odstín světlejší barvu. Nakonec se musím držet pirschstocku, což je teleskopická tyč na podepření kulovnice, a nechat se vést. Pohyb v lese má zase jiná pravidla – našlapuje se tak, že se první noha položí dopředu, ale váha se na ní přenese, až teprve pevně stojí na zemi. Podrážkou si tak můžu „osahat“ terén, jestli na zemi neleží křupavá větvička nebo šiška. Michal jednou za čas zastaví a pozoruje terén termovizí. Já musím stát za ním, v bezpečném zákrytu před výstřelem. Když už jsme dostatečně blízko korytům, zahlédneme tlupu prasat. Bohužel jsou na odchodu a než se k nim tichými kroky propracujeme, jsou fuč. Vylezeme do kazatelny a další hodinu sedíme ve tmě a tichu. Nořím se do stavu jakési zvláštní meditace. Pozoruju špičky smrků rýsující se na tmavé obloze. Pokouší se o mě spaní, tělo je nastavené ve tmě vypínat.

Když se vracíme do chaty, proběhne přes cestu ve světle reflektorů bachyně. Za ní cupitají pruhovaná selátka, pak druhá bachyně a nakonec kňour. Vypadají jako spokojená společnost.

Prostě vystřel

Druhý den odpoledne přinesou kluci zbraně. Mám z nich nesmírný respekt a vůbec se s nimi necítím bezpečněji, naopak. Stačí jen zmáčknout spoušť a je po všem. Je to zhýrale jednoduché. Tlak vzduchu a hlasitost rány zvedá adrenalin. Píská mi v uchu a okamžitě se mi rozbuší srdce. Nedovedu si představit, v jakém stresu musí být ti, kdo jsou nedobrovolně ve válečné zóně. Musím na to pořád myslet. Kulovnice je matně černá, elegantní věcička. Dost drahá. Michal má rád větší ráže, takže i ta nejslabší se mnou solidně cukne. Střílím na střelnici do terče, celkově vystřelím třikrát. Je tam nepříjemný hluk. Pánovi, co se o střelnici stará, říkám, že ho obdivuju, musí to být náročné pracovat celý den v prostředí, kde každou chvíli zazní rána.
„Aspoň se cítím bezpečně!“ zazubí se na mě.

Večer jsme zpátky v lese. Tentokrát jsem zkušenější, vnímám každý zbytečný ruch, sčítá se. Jsme tři, přidal se k nám fotograf a uhlídat naše hlasitá těla jde o dost hůř. Jsme jako sloni v hromadě chrastí a suchých šišek. Ploužíme se znovu ke kazatelně, tentokrát v ní strávíme dvě a půl hodiny. Na pár desítek minut upadám do dřímoty.

Hluboký nádech do břicha a pak pomalý, dlouhý výdech. Je půl třetí. Do postele jsem se dostala před dvěma hodinami poté, co jsme se vrátili ze šoulačky. Do paměti ukládám každé další slovo z mysliveckého slangu – čekaná, barva, kaliště, holá, kňour, běhy, střapec, poslední hryz…

Za celou dobu se ukázalo jen jedno prase, které nás však hned ucítilo. Rozhodujeme se, co dál. Telefonujeme dalším dvěma chlapům, co dnes číhají taky – Michalův otec sedí u kaliště, Luboš u dalšího krmiště. Oba také bez úspěchu. Parkujeme na lesní cestě a vydáváme se pěšky podél lesní školky. Nad námi se kulatí nebe poseté hvězdami, tolik jsem jich dohromady neviděla už hodně dlouho. Světelný smog nás tady opravdu neruší.

Děsím se momentu, kdy noční klid prořízne ostrá rána. Nechci vidět poslední chroptění umírajícího zvířete, ani se učit ho vyvrhnout.

V duchu si opakuji, co jsem se dozvěděla o mysliveckých rituálech. Zhasnutý kus se nesmí překračovat, položí se na pravý bok a do svíráku dostane poslední hryz. Lovec za svůj výkon dostane úlomek, kousek větvičky smočený v barvě, který si zastrčí na pravou stranu klobouku. Doprovod popřeje lovci slovy „lovu zdar“, myslivec odpoví „lovu dík.“ Na své honitbě má Michal přísná pravidla. „Musíš si být stoprocentně jistej, na co střílíš. A pokud nemůžeš zasadit smrtelnou ránu, radši nestřílej.“ Historky, které vypráví, nejsou pro citlivky – jak našel bachyni, co měla ustřelenou spodní čelist. Ránu měla zhojenou, což znamená, že nejedla několik týdnů. Normálně by vážila kolem osmdesáti kilo, teď byla kost a kůže.

„Některým je to jedno. Když ji pak nevystopují, tak to neřeší.” Má také drsnou metodu, jak ochránit bachyně s mladými. Na poli jim zastřelí jedno selátko, aby se naučily tomuto místu vyhnout. Někteří sousedi mu posměšně přezdívají „Chovatel“. Křupeme dolů ze stráně, nedaří se nám našlapovat bez hluku. Blížíme se k hustému lesíku mladých jehličnanů. Někde mezi nimi v termovizi bíle zasvítí horké tělo prasete. Michal se posouvá dál a vyhodnocuje situaci. Desítky minut se posunujeme níž a čekáme.

Nakonec už vůbec nechci, aby vystřelil. Děsím se momentu, kdy noční klid prořízne ostrá rána. Nechci vidět poslední chroptění umírajícího zvířete, ani se učit ho vyvrhnout. Cítím se trochu provinile, právě kvůli tomuhle zážitku jsem sem přece přijela. Ale v lese je mírumilovné ticho a zdá se správné, že to tak dnes zůstane. Vidím na Michalovi, že má smíšené pocity. Také na něj doléhá únava, měl náročný pracovní týden a už druhou noc po sobě chodíme po lese. Myslím, že by se rád vyspal. Je ale napjatý, aby se předvedl, abychom něco ulovili, aby měl můj článek tu správnou tečku na konci. „Bez ní to vyzní do ztracena, já chci, abys to zažila, abys viděla, jakej je to pocit.“

Onen pocit nezažívám. Ale mně to nevadí. Je vidět, že to není zadarmo. Lovec může znát dokonale terén, prosedí hodiny v temnotě lesa, poslouchá každé zašramocení, hlídá vítr, a přesto se někdy neobjeví žádná šance. Kořist si musíš odmakat – mlčet, poslouchat a moc se nehýbat.

Jde se do postele a tentokrát spím tvrdě až do rána.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!