Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
plastove zily

Bioart – Mezi biosférou a průmyslem

Umělecký směr BioArt může působit dojmem, že souvisí s čistou přírodou, přirozeností, nebo dokonce zdravím. Ve skutečnosti jde o obor, který má víc společného s temnou stránkou lidských technologií.

Ačkoliv BioArt lze chápat jako umělecký směr, bylo by správné jej považovat spíše za uměleckou strategii. Nelze mluvit o škole, nebo hnutí BioArtu. Jeho prvky ale můžeme vysledovat v dílech výtvarníků, hudebníků, nebo videoumělců. O co tedy v BioArtu jde? Začněme nejprve oklikou.

Člověk je pomocí rozvíjejících se technologií stále více schopen proměňovat své okolí a zasahovat do přirozených procesů vývoje biosféry. Příkladem za všechny je otázka geneticky modifikovaných potravin. Široce se o ní diskutuje, pravdou nicméně zůstává, že podobné zásahy do živých organismů jsou téměř standardní součástí průmyslu a zemědělství. Ať se jedná o úpravy pomocí dlouhodobého šlechtění, nebo cílenou genetickou proměnu, pohybujeme se dnes běžně mezi uměle vytvořenými organismy. Bavíme se tedy stále ještě o přírodních organismech, nebo o nějaké formě spojení technologie, průmyslu a přírody?

Řada zásahů do přirozeného stavu přírody nepochybně přispívá ke kvalitě života, jak tomu je například ve farmacii, nebo tématu odolnosti plodin. Na druhou stranu jsou takové zásahy motivovány i obchodními zájmy a marketingovými modely, jejichž cílem je maximalizovat zisk za každou cenu. V této perspektivě jsou pak organismy spatřovány spíše jako komodity, nebo zdroje, než jako přirozená a respektovaná součást našeho prostředí. I když se tato témata stávají příležitostně součástí celospolečenské diskuze, mnohé etické bariéry v přístupu k živým organismům byly již překročeny. V současnosti je například diskutována eticky stále nepřijatelná možnost „vylepšování“ člověka na základě výběru těch „správných“ embryí, nebo dokonce vkládání určitých vlastností pozměňováním jejich genomu.

BioArt je možné spatřovat jako umělecký pohled na oblast biologického a genového inženýrství. Podobně jako je médiem klasického umění malířské plátno, či odlitá plastika, BioArt pracuje přímo s živými organismy jako uměleckými díly. Jeho cíle nejsou prvotně výtvarné. Díla BioArtu nevytváří nové vizuální zážitky, spíše kladou nepříjemné otázky po etice našeho vlastního počínání: proč by mělo být neetické vytvářet nové organismy jako umělecká díla, když kupujeme podobné věci běžně v supermarketu? Je možné takový organismus prodávat jako umění? Jakou má mít pak cenu? A je možné jej legálně kopírovat? Vztahuje se na něj autorské právo?

Kupříkladu britští umělci Revital Cohen a Tuur Van Balen vytvořili ve spolupráci s japonským profesorem Etsuro Yamahou nový druh albínské zlaté rybky, která má zcela potlačené reprodukční schopnosti (Sterile, 2015). Krom toho zkonstruovali i stroj, který by byl hypoteticky schopen podobné ryby vyrábět doslova na běžícím páse. Dosud „vyrobená“ edice 45 rybiček poukazuje na fakt, že průmyslová výroba organismů je teoreticky možná, ač stále naráží na řadu morálních zábran i právních problémů. Bylo by možné takový prototyp organismu vlastnit a vyrábět jako jiné zboží? Vytvoření neplodné ryby se zdá být navíc zcela neproduktivní, avšak tato změna má zcela praktický důsledek – nemožnost odchovat vlastní potomstvo. Ačkoliv se mohou zdát podobné praktiky kontroverzní, v oblasti zemědělských plodin jsou dnes již velmi běžné. Farmáři nakupující průmyslové osivo si mimo zřejmých benefitů pořizují i plodiny, které mají potlačenou schopnost reprodukce a v důsledku tak nemohou po sklizni znovu zasít, neboť osivo již nevyklíčí. A to je činí v důsledku zcela závislými na dodavateli. Cohen a Van Balen vyhrocením tohoto principu poukazují na skryté ekonomické motivace genového inženýrství, či v obecné rovině na rostoucí zhodnocení přírody jako zboží, neboli její komodifikaci.

Práce BioArtu nemusí za každou cenu skutečné organismy vytvářet. Často se pohybují v rovině hypotézy, či experimentálních modelů založených na skutečných reáliích. Práce turecké umělkyně Pinar Yoldas An Ecosystem of Excess (2014) [viz úvodní obrázek] je hypotetickou studií nových organismů, které se mohou objevit v ekosystému takzvaného Tichomořského odpadkového víru – obřího ostrovu odpadků čtyřikrát větším než Německo. Největší světová skládka plastu se nachází 1600 km od pobřeží Kalifornie a v symbióze s netradičními materiály na ní vegetuje pestrá paleta mořských živočichů. Yoldas v urychlené hypotéze přirozeného vývoje navrhuje nové orgány, kterými budou disponovat noví tvorové plastového světa: žaludek pro trávení plastů, plastoceptor – orgán pro rozpoznávání kvality PVC. Navrhuje nové barvy plastosféry, jako jsou ptačí vejce zabarvené podle standardních průmyslových vzorníků, nebo ptačí ochranné zbarvení pro svět degradujících plastů.

Příkladnou prací BioArtu, která klade otázky po původnosti a podstatě člověka, může být práce polského umělce Roberta B. Liska. Jeho díla naznačují hypotetické propojení světa technologie a otázek humanismu. V roce 2013 se například s využitím farmaceutických technik pokusil spojit svůj genetický kód s kódem známých smrtících nakažlivých virů. V jiné podobě tohoto díla vložil svůj DNA kód do počítačových virů a nechal tak samovolně nakazit tisíce počítačů jeho vlastní genetickou informací. Z jeho práce – byť prezentované jen ve formě počítačových modelů – vyvstává otázka, nakolik DNA informace vlastně reprezentuje identitu člověka. Zdali by bylo možné jeho vlastním genomem takto nakazit někoho jiného a zdali není takový postup jednou z možných forem nesmrtelnosti.

Dosud byla řeč o současných BioArtových společensko-kritických umělcích. Neměli bychom však popřít, že BioArt disponuje řadou dalších, o mnoho poetičtějších rovin. Joe Davis, jeden z nejstarších průkopníků BioArtu, se pokusil před několika lety vytvořit novodobý biblický strom poznání. Výsledkem je Malus Ecclesia, nová odrůda jabloně, která obsahuje ve svém genetickém kódu 50 000 nejčtenějších hesel Wikipedie. Ačkoliv se nedá konzumací takových jablek informace získat, zjevně nás provokuje k úvaze o skutečné povaze informací a poznání, jejich hmotné, či nehmotné povaze, nebo o jejich možném samovolném životě. Jeho jabloň vypadá sice jako každá jiná obyčejná jabloň, ale vybízí nás k přemýšlení o vztazích mezi člověkem, technologií a přírodou, informacemi a smyslovými zážitky. Což je ostatně jedinečné vodítko k pochopení BioArtu jako umění, které tu není pro naši potěchu, ale proto, aby nám kladlo značně zneklidňující otázky.

Autor je pedagogem Centra audiovizuálních studií FAMU.