Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné
Foto © PDP

Bosé nohy jako manifest návratu ke kořenům

Když potkáte dnes někoho bez bot, kdekoli ‒ na ulici, v tramvaji nebo třeba na úřadě, nemusíte mít obzvláštní pozorovací talent, aby vám došlo, že dotyčný nebo dotyčná zpravidla netrpí ani nouzí, ani roztržitostí a ani nepříčetností.

Bosí jsou dnes bosí ne proto, že se nemohou nebo neumějí obout, boty nenosí hlavně kvůli tomu, že je nosit nechtějí. Bosí ale ještě nemusejí být úplně bosí. Jeden by musel opravdu patřit k těm, kterým se tak nehezky říká dříve narození, aby si vůbec vzpomněl, že možná jeho babička někde v Podkrkonoší ještě kdysi chodívala bosá, a to i v zimě. Že se obouvala jen v neděli do kostela. A že jí to vydrželo až do nějakých pětadevadesáti než v Pánu a doma v pokoji tiše zesnula. Alespoň pokud je řeč o našem rozvinutém civilizačním okruhu, všechny další, válečné i poválečné generace už ale nedaly bez bot ani ránu.

Nejen proto, že si je mohly dovolit, ale i proto, že ty správné boty začaly považovat za nezbytné jak k práci, tak k odpočinku. Právě u bot je potřeba začít, když chceme vypátrat původ současného fenoménu naboso. Boty prostě některým lidem, obrazně řečeno, přerostly přes hlavu.

Na počátku byly boty

Obutí se stalo jednou z komodit, která nepodléhá jen módním trendům, ale která se s rostoucí intenzitou specializovala a specializuje. Velmi patrné to bylo a je u obutí sportovního a asi nejmarkantnější je pak tento trend u bot na běhání.

Už první běžecký boom šedesátých let minulého století na Západě přitáhnul k tomuto sportu obrovské množství nadšených amatérů. Velké firmy brzy zjistily, že nervozitu a nejistotu nováčků lze poměrně snadno kompenzovat nabídkou obuvi, která jeho nositele lépe ochrání a ještě více zrychlí.

Běh a pohyb jako přirozená potřeba organismu, bosá noha jako nejlépe fungující běžecká bota, vlastní tělo jako nejlepší trenér a rádce, příroda jako zázračný terapeut.

Místo jedněch plátěnek na všechno začaly výrobní linky chrlit nejen boty na trénink a boty na závody, ale taky boty na objemový trénink a trénink tempový, boty do terénu a boty na dráhu i boty na silnici, boty na maraton a boty na sprint. Boty pro muže a boty pro ženy, boty pro těžké i pro lehké běžce, boty pro nízkou i vysokou klenbu, boty pro nohy rovné, ale i pro tak či onak tvarované, prodyšné i nepromokavé, pro chodidla široká i úzká.

Na pultech jsou stovky modelů a tisíce variant od desítek velkých výrobců. Položek a kritérií ke zvážení je víc než položek v tabulkách velikostí (včetně těch nadměrných samozřejmě). Na jedné straně velký a pohodlný výběr, na druhé straně ale složitý rébus.

Také kvůli tomu, že se výrobci a obchodníci časem začali předhánět ve vysvětlování všech zjevných i skrytých funkcí u každého modelu a přiměli zákazníky k tomu, aby se seznamovali se složením toho či onoho polymeru v podešvi či na podrážce. Vtáhli je mimo jiné i do úvah nad odbornými ortopedickými pojmy jako pronace a supinace, aby je zpravidla nechali na pospas jednoduchým a nepřesným výkladům.

Výsledek? Na jedné straně vnitřní zmatek, alespoň pro ty, kdo nebyli ochotni věnovat hodiny samostudiu všech funkcí a novinek, a na druhé straně ničím neopodstatněná jistota, že ty či ony boty vyřeší každou chybu a každý nedostatek toho, kdo je bude nosit.

Manifest minimalismu

Podobný pocit nezranitelnosti se před lety zmocnil i amerického novináře a spisovatele Christophera McDougalla. Krizi středního věku se tehdy rozhodl řešit v ambiciózním tréninkovém plánu.

Žádná distance, ani tempo, ani fakt, že jeho sportovní historie nebyla zrovna bohatá, dokonce ani občasná bolest jej nemohly zastavit. Měl přece top model běžeckých bot od renomované firmy, měl odpovídající ortopedické vybavení, měl i odbornou lékařskou péči.

Teoreticky byl nezranitelný, prakticky si ale uhnal vleklé a bolestivé zranění chodidla. Stejně jako zástupy běžkyň a běžců, kteří spíš než signálům vysílaným nervovou soustavou naslouchali podprahovým vzkazům reklamních sloganů.

Christopher McDougall trpěl s nimi, ale taky se uměl naštvat. Nejen na sebe, ale i na ty, kteří podle něj prodávali iluze. A sám za sebe vyrazil k podstatě a smyslu běhání, a to se stejnou umanutostí, s níž v prachu polykal tréninkové kilometry.

Tak se zrodil jeho světový bestseller. Kniha, která od premiérového vydání v roce 2009 jen ve Spojených státech prodala přes tři miliony kopií. Ve strhující autorské reportáži s popisným titulem „Zrozeni k běhu: Zapomenutý národ a tajemství nejlepších a nejšťastnějších běžců světa“ putuje McDougall k mexickému kmeni Tarahumarů.

Objevuje zapomenutý národ, který si v nepřístupném a nehostinném horském terénu vybudoval skromný životní styl poznamenaný dvěma tématy: nezištnou solidaritou a skvěle zvládnutým během. Obojí dovoluje indiánům přežít a obojí rozvinuli k obdivuhodné dokonalosti s naprostým minimem prostředků. Rarámuri, v domorodém jazyce „ti, kdo běhají rychle“, dokážou bosí nebo jen v opáncích vyřezaných ze starých pneumatik v úžasném tempu překonávat desítky, ba stovky kilometrů.

McDougall nehledal jen Tarahumary, ale i elitní běžce v oboru ultra, trenéry a podobně i antropology. Výsledkem jeho cesty je manifest skromnosti, prostoty a pokory. Manifest, který na přelomu první a druhé dekády nového milénia do značné míry prosadil a definoval nový styl, a to nejen v běhání.

Běh a pohyb jako přirozená potřeba organismu, bosá noha jako nejlépe fungující běžecká bota, vlastní tělo jako nejlepší trenér a rádce, příroda jako zázračný terapeut.

Nic z toho McDougall neobjevil jako první a nic z toho si nemůže dát patentovat, ale jeho strhující, místy až detektivní vyprávění jeho postmoderní odysey přišlo v pravý čas a našlo připravené publikum.

Lidé začali slyšet na to, že vnímat a zakoušet povrch přímo, jen holýma nohama, je zdravé, že to povzbuzuje celý organismus. Že chůze naboso může zdravě stimulovat motoriku celého těla.

V samotné běžecké komunitě na celém světě tyto impulsy přinesly oživení i dočasný, ale viditelný a vášnivý rozkol. Obutí proti bosým. Tradicionalisti, zastánci klasické podpůrné a funkční konstrukce bot stanuli čelo proti čelu „bosoběžcům“, přesněji proti „minimalistům“, tedy vyznavačům co nejskromnějšího, spartánského obutí bez přidaných vycpávek a podpory. Nutno dodat, že po čase vášně na obou stranách pohasly a smír se rozhostil pod heslem „každému, co jeho jest“.

Nástup byznysu naboso

Téma naboso nebo jeho kompromisní varianty minimalismu se ale zdaleka neomezilo jen na běžecký trénink nebo závody. Proniklo i do životního stylu. Bosky anebo skoro bosky se nemusí jen běhat, bosky se dá chodit. Kamkoli a kdykoli.

Trend, který nejprve zachytili menší a noví producenti sportovní nebo alternativní obuvi. Díky nástupu minimalismu v několika málo letech vyrostly dvě tři silné značky, které nabízejí minimum podrážky, exkluzivní materiály i design, a s tím si mohou dovolit i nadprůměrné ceny pro sice malý, ale za to oddaný okruh zákazníků.

Se zpožděním se rozhýbali i nadnárodní hegemoni. Žádná z největších firem se sportovním vybavením nebo obuví si nedovolí nemít ve svém sortimentu položky, které tak nebo onak odkazují k barefoot, minimalismu nebo k tomu, co se rozumí pod pojmem přirozený běh či pohyb v širším smyslu těchto slov.

Začalo to jako vzpoura proti možná nepřirozené a přemrštěné kontrole – především v tom, co se týká přemíry technologie a materiálů použitých v botách. Pro mnohé to měl být i konec diktátu komerce a uměle vytvořených pravidel.

Paradoxem tak je, že i barefoot koncepty tak nakonec přistály v náručí komerce. Zkuste jen tak pro pořádek zadat heslo barefoot do českého Googlu. Mezi prvními odkazy budou téměř jistě nabídky, nákupy a prodejci. Nezajímavé není ani to, že i minimalismus si vytvořil svá vlastní kritéria jako drop nebo propriocepce a dál „obohatil“ už tak složitý slang laiků i expertů.

Když se tedy opět pokusíme o návrat ke kořenům, barefoot je vlastně pořád naboso. Ale opravdu naboso. Což chce, jak tušíme, opravdové odhodlání. Prostě vzít to od podlahy, nebo od země. Bez podrážky.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!