Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑

Češi se učí pomáhat. I po smrti

V létě ten příběh plnil stránky novin; osamělý starší muž spáchal sebevraždu a odkázal svůj majetek psím útulkům. Ještě několik týdnů po jeho smrti se tak ozývaly neziskové organizace pečující o psy a hlásily, že i ony patří k těm, jež obdaroval. Mezi prvními to byl ovšem útulek, jemuž muž před smrtí svěřil svého psa.

Umřít a vzdát se peněz ve prospěch cizích organizací? V Česku jde stále o věc celkem neznámou. Institut dobročinné závěti je přitom v zahraničí naprosto běžný a funguje díky němu celá řada neziskových organizací. Některé z nich z darů zemřelých pokrývají i nadpoloviční většinu svých ročních rozpočtů.

„Organizace pak nejsou odkázané na granty a dotace, které mohou vyjít, nebo nemusí. Mají pravidelný příjem od lidí, jimž na jejich práci záleží už za života – jsou to jejich donátoři, které na oplátku pravidelně informují o své práci, výsledcích, finanční situaci, pořádají pro ně společenské srazy nebo jim děkují drobnými propagačními dárky,“ říká právník Martin Tejnek, který se závětím věnuje. Z okruhu donátorů se pak rekrutují posmrtní dárci. A nejen z nich.

Za oceánem je normální, že když se Američan dozví o své smrtelné nemoci, nebo přijde do věku, kdy promýšlí, jak naložit se svým majetkem, sedne si a sepíše seznam. Nejdřív si obvykle vzpomene na svou alma mater. První peníze většinou patří univerzitě, kam chodil. Další peníze v závěti rozdělí podle svých koníčků nebo zálib. Má-li rád zvířata, budou to útulky. Věnoval-li se někdy opuštěným dětem, budou to domovy pro sirotky. Dokonce, i když jsou lidé málo majetní a mají svou rodinu, která ze zákona dědí, nezapomínají darovat.

„Patří to jaksi k poděkování za dobrý život, za to, co v něm dosáhli a je to skoro něco jako nepsaná společenská povinnost,“ popisuje z vlastní zkušenosti americkou realitu Tejnek a dodává, že Češi o závětích tolik nepřemýšlejí. Smrt je tabu. A dělení majetku lidé raději nechávají až „na potom“. Ať se potomci a rodina nějak dohodnou. „A ať se poperou, dodávám já,“ uzavírá Tejnek.

Synovi radši ani korunu

Každoročně propadne ve prospěch státu dědictví za 180 milionů korun od zemřelých, po kterých nemá kdo dědit. Podle Hany Řezníčkové ze společnosti ILCO (sdružující stomiky) existuje prostor, jak aspoň část z těchto peněz nasměrovat na neziskovky. „Je mi jasné, že to je citlivé téma, ale zároveň jsem přesvědčena, že je správné, aby tato možnost dobročinné závěti vešla ve všeobecnou známost.“

Jak už naznačil prázdninový příběh štědrého sebevraha, pro neziskovky jsou peníze ze závětí stále něčím výjimečným. Důkazem je fakt, že se takové případy dostávají do hlavních zpráv. Ale nemusí tomu tak být, jak ukazuje myšlení muže z Kunratic. Říkejme mu třeba Josef, protože pravé jméno zveřejnit nechce. Bojí se, aby si na něj lidé neukazovali. Je rozhodnutý ještě za života vydědit jediného syna.

„Vidíte ten barák? Kdysi jsem ho postavil vlastníma rukama. Jenže můj jediný syn je alkoholik a propil už všechno. Musel jsem ho vystěhovat. Léčebny nepomohly, skončil několikrát ve vězení a já nechci, aby se můj dům dostal do spárů hostinských a zaplatil jeho dluhy za rum,“ vypráví Josef v útulném, byť malém domě se zahrádkou, jehož cena se v žádané pražské lokalitě může pohybovat okolo pěti milionů korun. „O mě se nemá kdo postarat, takže počítám s tím, že půjdu do pečovatelského domu. Peníze a dům chci ale odkázat některé z organizací, které se starají o týrané ženy,“ říká poněkud překvapivě. „No, nedivte se. Syn skončil poprvé ve vězení právě za těžké napadení své ženy. Mám pocit, že to, že jsem léta předtím nezasáhl, i když jsem viděl, kam to směřuje, právě tady dlužím,“ říká Josef.

Ve šlépějích Alfreda Nobela

Málokdo ví, že stát dary z dědictví podporuje. Obdarovaný například neplatí dědickou daň. Lidé jako Josef se navíc mohou obrátit na řadu organizací, které dárcům pomáhají. Nadace Via, Nadace Open Society Found a řada dalších razí myšlenku, že když člověk pomáhá za života, může i po smrti. Darovat jedno procento ze svého majetku na dobročinné účely neznamená, že člověk ochudí rodinu, které stále zbude 99 procent majetku a peněz.

„Pro ty, kdo přemýšlejí o svém daru strategicky a dlouhodobě, nabízíme pomoc se zřízením vlastního dárcovského fondu,“ uvádí manažerka Nadace OSF Lenka Marečková. Stejně tak tu pomohou lidem závěť sepsat včetně dobročinného daru. Nadace Via dokonce už za života oceňuje ty, kteří ve své závěti pamatují na dobročinnost a udílí podobným filantropům své každoroční ceny.

V dárcovství ze závětí se intenzivně angažuje také Koalice za snadné dárcovství. Na jejich stránkách www.zavetpomaha.cz lze nejen najít příběhy dárců, ale i konkrétní rady, jak sepsat závěť a jak část peněz darovat.

Některé příběhy dárců jsou více než inspirativní. Třeba synovec známého básníka Františka Gellnera Karel Gellner – byť nebyl nijak bohatý, žil skromně a živil se obchodem s galanterií, který mu po válce znárodnili – daroval na pomoc dětem v organizaci UNICEF dohromady přes 1,2 milionu korun.

Nebo chovatel a milovník papoušků Stanislav Rákos. Ten daroval svůj majetek, nemovitosti i peníze pražské ZOO a díky jeho penězům mohla ZOO postavit nový pavilon pro papoušky. Budovy v hodnotě 50 milionů korun, které od štědrého dárce získala, slouží nyní jako byty pro zaměstnance.

Každoročně 13. září se připomíná Mezinárodní den závětí. Možná je to právě důvod zamyslet se, jak naložit s vlastními penězi. Závěť lze totiž sepsat kdykoliv. A za pomocí neziskových organizací i zdarma. Ostatně dar může nést jméno svého dárce i mnoho let po jeho smrti, jako se to stalo v případě snad nejznámějšího daru ze závěti – Nobelovy ceny.