Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné
Foto © Archiv

České mozky: kdo ovlivnil významné české vědce?

Co student, to intenzivní hodinová, přátelská, ale zanícená diskuse před tabulí. Encyklopedické znalosti nehrají roli. Jde o hlubší pochopení fundamentálních principů. Během několika sekund je zřejmé, že zvládáme jen procházku po povrchu. Na tuto zkoušku se prostě naučit nedá. Musíte opravdu vědět v pravém slova smyslu.

Anna Fučíková: Můj průvodce Richard

Asi jsem byla a stále ještě jsem tvrdohlavé dítě. Pocházím z malé vesnice uprostřed Vysočiny nedaleko letiště Náměšť nad Oslavou, a vlastně díky němu jsem se začala zajímat o techniku. Pamatuji si, jak nám drnčela okna při průletu migu v nadzvukové rychlosti, jak jsem ležela na trávě na zahradě a koukala, jak se tryskáč nad vesnicí otáčí, a já viděla hlavu pilota v kokpitu.

Zkrátka jsem chtěla být pilot nebo kosmonaut. Pak přišel rok 1989, bylo mi právě sedm let a nějak jsem nechápala, co se děje, jen mi rodiče řekli, že do pionýra nepůjdu, a ta krásná šedivá sukně a hnusně červený šátek zůstaly ve skříni. Po pár měsících svobody jsem tak nějak pochopila, že už nejsme Rusko a hlavně že už nemáme kosmodrom… a já se vlastně už nikdy nemohu stát kosmonautem.

Uplynulo pár let, kdy jsem se probíjela školou jako nejhorší žák, ve čtvrté jsem jen o vlásek nepropadla. Pak jsem od páté třídy přešla na spádovou školu do Vladislavi. Tu ke mně učitelé začali přistupovat jinak, asi viděli, že nejsem ztracenec, ale něco ve mně snad i je. V té době jsem hodně četla, přímo jsem nasávala každou knížku, která se mi dostávala pod ruku. Moji spolužáci četli o Belle a Sebastianovi a já si četla Zvoníka od Matky Boží. Pak jsem objevila sekci pro dospělé v naší knihovně, kde byly nádherné encyklopedie a technické knížky. Paní knihovnice mi dovolila si půjčovat knížky z této sekce, i když byla až od 15 (tímto jí děkuji!). A mezi těmito knihami jsem našla jednu, která velice ovlivnila mé další směřování.

Autorem byl Richard Feyman a jmenovala se To snad nemyslíte vážně. Byla to láska na první přečtení. Zamilovala jsem se do tohoto fyzika s výborným humorem a životním nadhledem. Bavilo mě, jak se Richard dokáže dívat za rovnice a najít pravou podstatu věci, vidět zákonitosti tam, kde ostatní vidí náhodný chaos. Tato láska začala v mých 11 letech a trvá doteď.

Od přečtení této knihy jsem se snažila dívat na svět jeho očima, podívat se za rovnice a křivky a hledat skryté spojitosti. Když jsem si četla o tom, jak analyzoval nehodu raketoplánu Challenger, byla jsem tam s nimi a pochopila, že i taková malá věc, jako je podchlazené gumové těsnění, může způsobit velikou katastrofu.

Teď už se dostáváme do deváté třídy základní školy a já v té době i díky Richardovi vím, že fyzika je to, co chci v životě dělat, ale jsem naprosto hrozná v češtině a psaní. (Doteď tak trošku podezřívám učitele, že kvůli mně na základní i škole omezili trošku diktáty, abych neměla čtyřky a pětky.) Ale gympl by mě prostě smetl… V té době se také dozvídám, že existuje něco jako Matfyz, což je prý nejtěžší škola u nás. A jak by řekl Feyman, tak se toho nebudeme přece bát, ne, jdeme do toho! A já tam opravdu chci, ale jak to udělat?

Bojový plán: vystuduji školu, co mě nebude moc zatěžovat, a já si ve volném čase budu dostudovávat fyziku, takový samouk. Richard se přeci taky naučil spoustu věcí sám. Tak jsem skončila na Střední zemědělské a ekonomické škole v Třebíči, obor Ekonomie a účetnictví. Vzali mě na podmínku… Matika na přijímačkách 49 bodů z 50, čeština 0 bodů.

Mgr. Anna Fučíková, Ph.D.
Narodila se v roce 1982. Vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu UK obor biofyzika a chemická fyzika. Po absolutoriu působila v Ústavu systémové biologie a ekologie Akademie věd, od roku 2006 pracuje ve Fyzikálním ústavu Akademie věd a od roku 2007 až dosud je odbornou asistentkou na MFF UK. V letech 2012 až 2014 absolvovala stáž na Institute of Technology na univerzitě KTH ve Stockholmu. Ve spolupráci s Městským střediskem ekologické výchovy při ZOO Liberec pravidelně přináší popularizované články o vědeckých objevech současné doby.

Rodiče jsem do tohoto svého plánu nezasvěcovala, každý normální rodič by si musel myslet, že se jeho dítě zbláznilo. Učitelé na střední byli moc fajn, nějak zvládali, že se mi neustále válí na lavici i v hodinách ekonomie nějaká knížka o fyzice, do které sem tam koukám. Pak jsem si začala číst o speciální teorii relativity a snažila se ji pochopit, začala jsem si psát všelijaké poznámky, až jich bylo nějak moc. Přišla mi jich škoda, aby se jen tak válely v počítači. Tak jsem je začala sepisovat do formy učebnice pro střední školy a celou dobu jsem si říkala, jak by to asi napsal Richard, aby to všichni pochopili. A tak se mi v mé práci začaly objevovat příklady s kárkou na dříví, pračkou ponožek apod. Pak jsem tuto práci přihlásila do soutěže AMAVET a nějak jsem s ní postoupila až do národního kola. Tam si pamatuji jednu větu, kterou mi řekl fyzik, který si moji práci četl… Myslím, že to byl příklad s kárkou. Když ji dočetl, řekl: „To napsal přeci Richard Feyman, ne?“ A v tom okamžiku jsem zažila ten pocit, když jste sami na sebe pyšní: „Ne, nenapsal to Richard, to já.“

Richard mě provází i teď, když toto píši. Ještě jednu věc mě naučil Richard milovat. To, jak někomu otvíráte svět, to světlo v lidských očích, když něco pochopí, zažehávat malé ohníčky zájmu, které přerostou v životní požár a vášeň. Proto miluji popularizaci vědy, tyto ohníčky jsou moje kryptonové palivo. Ano, nikdy jsem se s Richardem nesetkala, i když bych byla ráda, ale přijde mi, že se známe a i díky němu jsem tam, kde jsem.



Petr Koura: Tréma u přijímaček

Když mě oslovili, zda bych nenapsal text o nějakém významném vědci staršího data narození, kterého si vážím, okamžitě mě napadl profesor Robert Kvaček. Veřejnost ho patrně zná jako jednoho z našich nejvýznamnějších historiků a autora celé řady publikací o českých dějinách dvacátého století.

Je autorem knih, jako je Osudná mise o působení britského diplomata Waltera Runcimana v Československu v létě 1938, Nad Evropou zataženo pojednávající o situaci v Evropě ve třicátých letech nebo Věk starý a nový, kterou profesor Kvaček napsal spolu s Alešem Skřivanem a Petrem Křivským. Právě tuto knihu jsem dostal jako dárek k Vánocům a ještě v průběhu základní školy jsem si v ní často listoval – zpočátku mě zajímaly kreslené postavy vojáků z různých válek 17. a 18. století, později pak fundované pasáže k dějinám této přelomové doby. Kniha je fascinujícím průvodcem po politických a kulturních dějinách odcházejícího i nastupujícího věku a věnuje se i dnes populárním dějinám každodennosti, i když se tomu v Čechách v roce 1985, když kniha poprvé vyšla, ještě tak neříkalo.

Profesora Kvačka jsem si zvolil zejména proto, že jej mohu označit za svého učitele, a to v obou významech tohoto slova. Navštěvoval jsem jeho přednášky na filozofické fakultě a skládal jsem u něj řadu zkoušek, zároveň mě ale naučil víc nežli běžný vysokoškolský pedagog, ke kterému si studenti chodí pro jednotlivé zápočty. Osobně jsem se s ním setkal poprvé u ústních přijímacích zkoušek, kde jsem měl obrovskou trému. Pan profesor se mě ale zeptal na osobnost Emila Háchy, takže to nakonec dopadlo dobře, neboť mě už tehdy zajímalo období protektorátu Čechy a Morava. S profesorem Kvačkem jsem se poté v následujících letech potkával na fakultě a skládal jsem u něj mimo jiné jednu z kurzovních zkoušek. Můj seznam četby obsahoval tehdy takřka výhradně publikace z moderních dějin. Pan profesor se však na mě blahosklonně podíval a prohlásil: „Uvědomujete si, že zkouška je nejen z dvacátého století, ale z českých dějin po roce 1790?“ Když jsem přitakal, dal mi jako první otázku dopis Františka Palackého do Frankfurtu z roku 1848. Můj výkon sice nebyl nejoslnivější, nicméně zejména díky druhé otázce, která zněla „protinacistický odboj“, jsem zkoušku taktéž úspěšně zvládl. Uvědomil jsem si však, že profesor Kvaček je člověk s mimořádným rozhledem – a také s neuvěřitelnou pamětí, když mi zmíněný Palackého dopis dokázal citovat zpaměti.

Profesora Kvačka jsem si poté zvolil jako vedoucího diplomové práce a začal jsem navštěvovat jeho seminář. Zde získané zkušenosti byly pro mě k nezaplacení – a to nejen ohledně získaných vědomostí, ale i pedagogického přístupu. Díky panu profesorovi vím, jak je obohacující bavit se s diplomanty o jejich pracích před ostatními studenty, neboť i rady týkající se jiné historické události mohou být pro posluchače obohacující. Pokud mi to okolnosti dovolují, snažím se podobný přístup uplatňovat i při mé současné pedagogické práci.

PhDr. Petr Koura, Ph.D.
Narodil se v roce 1978 v Klatovech. Vystudoval historii a politologii na Filozofické fakultě UK v Praze, zde také obhájil tituly PhDr. a Ph.D. Specializuje se na české politické a kulturní dějiny 20. století, dějiny protektorátu Čechy a Morava, vzpomínkovou kulturu a filmy s historickou tematikou. Pracoval v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, byl vedoucím publikačního oddělení v Ústavu pro studium totalitních režimů, v letech 2009 až 2011 byl stipendistou na Forschungsstelle für die böhmischen Länder Collegium Carolinum v Mnichově. V období 2012 až 2014 působil jako vědecký pracovník na FF UK, nyní přednáší moderní dějiny na Pedagogické fakultě UK.

Jedna z věcí, které jsem se od pana profesora naučil, bylo respektování krásné literatury jako rovnocenného historického pramene. Vždy jsem rád četl beletrii, ale od jisté doby jsem (pod vlivem jiných učitelů) začal dělit čtivo na „důležitou“ odbornou literaturu a „ostatní“ beletrii či poezii, které si čte člověk pro radost. Jeden z mých gymnaziálních učitelů mě kupříkladu zpražil, když mě přistihl, jak čtu básně Václava Hraběte s tím, že tohle mi k přijímacím zkouškám na filosofickou fakultu nepomůže. Když jsem však přišel na konzultaci k profesoru Kvačkovi s žádostí o radu, zda by mi nedoporučil nějakou literaturu k tématu psychologie protinacistického odbojáře, jelikož jsem psal diplomovou práci o veliteli legendární odbojové skupiny Tři králové podplukovníku Josefu Balabánovi, místo (tehdy velice módní) literatury o teorii a metodologii dějin se mě zeptal: „A četl jste Vercorse?“ Jméno tohoto francouzského spisovatele (a účastníka protinacistického odboje) mi nic neříkalo, tak jsem hned běžel do knihovny a půjčil si jeho knihy. Byla to správná volba, jelikož četba Vercorsových románů a povídek mi umožnila lépe pochopit myšlenkový svět Josefa Balabána, ačkoliv se tito dva muži nikdy nepotkali. Dalším klíčovým momentem psaní mé diplomky byla konzultace, na níž mi profesor Kvaček po přečtení prvních pasáží řekl, že bych se mohl v literárním smyslu „více rozletět“. Právě tato věta přispěla k tomu, že jsem se přestal snažit psát za každou cenu „vědecky“, ale pokusil jsem se formulovat více „literárně“. Výsledkem bylo doporučení diplomku publikovat – a předmluvu k mé první knize nenapsal nikdo jiný nežli profesor Kvaček.

O literatuře jsme s panem profesorem debatovali i v následujících letech a zjistil jsem, že máme společnou literární lásku – Josefa Škvoreckého. Právě i díky profesoru Kvačkovi jsem se začal v doktorském studiu věnovat tématu, o kterém jsem posléze napsal moji disertační práci, tedy o mládeži holdující v době druhé světové války jazzové hudbě. Na základě disertace jsem nedávno vydal objemnou knihu Swingaři a potápky v protektorátní noci, ve které nezřídka odkazuji na literární prameny, předmluvu k této knize napsal právě Josef Škvorecký. Profesorovi Kvačkovi jsem poděkoval mimo jiné tím, že jsem přispěl do sborníku k jeho osmdesátým narozeninám textem, který přibližuje dramatické zákulisí vzniku povídky Josefa Škvoreckého Divák v únorové noci. Je tomu již pět let, tak bych chtěl na závěr panu profesorovi popřát vše nejlepší k nedávno oslaveným 85. narozeninám – a ještě jednou mu za všechno, čemu mě naučil, moc poděkovat.



Daniel Sýkora: Sherlock z FEL

Píše se rok 2002. Studuji v inženýrské etapě na fakultě elektrotechnické ČVUT. Jsem v zásadě spokojený student. Předměty zajímavé, styl výuky v pohodě, dokonce se začínají používat i datové projektory! Říkám si: FEL je dobrá škola, nebyla to špatná volba. Prostě komfortní zóna, člověk má dost času i na další aktivity, co víc si přát! Chyba lávky. Přišel totiž blesk z čistého nebe.

Zajímal jsem se tehdy o vše, co nějak souviselo s digitálním obrazem, a proto jsem zcela naivně zavadil o volitelný předmět s názvem Počítačové vidění pro informatiku. Naprosto nepřipraven jsem dorazil na první přednášku, a pak to přišlo. Smršť. Ing. Pajdla, tabule a křída. Když tento jinak nenápadný asistent opustil přednáškovou místnost, létaly mi mžitky před očima. Viděl jsem totiž něco, co od základů změnilo můj pohled na to, jak by se mělo učit a zkoumat. Uviděl jsem člověka, jehož mysl byla naprosto plně ponořena do projektivního prostoru.

Nazvat vystoupení dnes již docenta Tomáše Pajdly přednáškou by bylo více než zavádějící. Jednalo se spíše o erudovanou diskusi nad abstraktním geometrickým tématem tak, jak probíhá na vědeckých kongresech. Všichni chápou a vidí stejně do hloubky: „Kolego, pojďte nám to raději napsat na tabuli,“ studenti se ocitají v aktivní roli. Není možné se schovat za anonymitu pasivního posluchače, je třeba maximálně zpozornět a bezodkladně začít věci chápat. „Extrahujeme problém, formulujeme optimalizační úlohu a řešíme.“ Existuje tisíce způsobů, jak automaticky lokalizovat významný bod v obraze, ale my ho jen ručně ukážeme. Zajímá nás geometrie, vše ostatní lze nějak doladit později. Nastává totiž úplné odpoutání, reálný svět mizí a my pomalu, ale jistě začínáme vidět eleganci nevlastních bodů, ve kterých se protínají jinak poměrně vzdálené rovnoběžky. Je více než jasné, že cílem tu nebude navrčet se mraky pouček bez ladu a skladu, ale do hloubky pochopit podstatu a jemné detaily vybraných partií. To vše bude probíhat ve zjednodušeně abstraktní formě zbavené lepkavé špíny reality. Když v tomto matematickém ráji řešení nalezneme a vrátíme se zpět do reality, ono to kupodivu funguje!

Začal jsem se doslova potit a rychle pochopil, že tento předmět bude divoká jízda. Bylo zřejmé, že se jen stěží zvládnu dotknout hladiny, pod níž se skrývá nedostupná hlubina. Snažím se, co to jde, tak tak stíhám s jazykem na vestě a pomalu směřuji k vyvrcholení ‒ závěrečné zkoušce. Co student, to intenzivní hodinová, přátelská, ale zanícená diskuse před tabulí. Encyklopedické znalosti nehrají roli. Jde o hlubší pochopení fundamentálních principů. Během několika sekund je zřejmé, že zvládáme jen procházku po povrchu. Na tuto zkoušku se prostě naučit nedá. Musíte opravdu vědět v pravém slova smyslu.

Doc. Ing. Daniel Sýkora, Ph.D.
Programátor, autor přelomových nástrojů pro vylepšení počítačové animace a převádění ruční výtvarné práce do počítačové podoby. Vede vlastní vědecký tým na katedře počítačové grafiky a interakce Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze, kde také vyučuje. Zůstává tak věrný své alma mater. V letech 2008–2010 absolvoval postdoktorandskou stáž na Trinity College v Dublinu. Pracoval pro Walt Disney Animation v USA, na několika projektech spolupracoval se studii Anifilm (například večerníček Doktor Animo) a Digital Media Production a UPP (barvení první série večerníčků o Rumcajsovi). Za svou práci získal několik ocenění, naposledy Cenu Neuron pro mladé vědce.

Celé toto zjevení mě naprosto strhlo a motivovalo k další práci. Vždy jsem se snažil držet zásad uvažování, které jsem se v rámci předmětu Tomáše Pajdly naučil. Tato zkušenost se nakonec ukázala jako jednou z největších přínosů studia na FEL. Formovala mou další vědeckou i pedagogickou dráhu.

Pokud bych měl přirovnat Tomáše Pajdlu k literární či filmové postavě, napadl by mě téměř okamžitě Sherlock Holmes. Člověk se v jeho přítomnosti cítí tak trochu jako Dr. Watson. Může se snažit věci pochopit do stejné hloubky, ale je předem odsouzen k nezdaru. Přijít s opravdovým „případem“, který by Sherlocka zaujal natolik, aby jej začal řešit, není vůbec snadné. I já jsem se vždy cítil tak trochu jako Dr. Watson a měl velký, zdánlivě nesplnitelný sen ‒ spolupracovat s Tomášem na novém objevu. Věděl jsem, že laťka je extrémně vysoko a že patrně nikdy nebudu mít možnost takovou spolupráci ani navrhnout. Nikdy ale neříkej nikdy. Po letech tato extrémně nepravděpodobná konjunkce nastala. Našel jsem se svými studenty problém, který přišel zajímavý i Tomášovi! Měl jsem z toho velkou radost. Mohli jsme se alespoň na chvíli ocitnout v roli kolegů. Článek se nám navíc nakonec podařilo dostat na nejprestižnější konferenci v oboru. Byl to prostě splněný sen.



Jaroslav Hrabák: Mentorka s vizí

Jako většina mých kolegů mám ve svém okolí řadu lidí, které považuji za své učitele a kteří mě v mém kariérním růstu významně ovlivnili. Jednou z nich je paní RNDr. Pavla Urbášková, CSc.

Pavla Urbášková mě ovlivnila asi nejvíce, a to nejen výběrem výzkumného zaměření na antibiotickou rezistenci. Ano, mým velkým koníčkem je právě studium bakterií odolných na antibiotika, stopování cest, kudy se šíří a kde mohou skrytě přežívat, ale také, jak je co nejrychleji a nejpřesněji poznat.

Vzpomínám si, jak jsme se poprvé potkali na krátké schůzce v zasedací místnosti Nemocnice Na Homolce. Tehdy, se mi představila jako „obávaná Urbášková“. Je pravdou, že například u atestačních zkoušek prý bývala přísnou examinátorkou, především však u uchazečů, jejichž znalosti byly o trochu nižší než průměr. Vzhledem k tomu, že se lidí obvykle neobávám, velice rychle jsme si padli do noty. Já, v té době 25letý, na začátku své vědecké kariéry, a ona, která se chystala do důchodu. Tehdy, na sklonku roku 2005, byla problematika antibiotické rezistence u gramnegativních bakterií řešena pouze okrajově. Horkým tématem se stala až o pět let později. Přesto jsem se na její doporučení začal touto problematikou zabývat. Oslovila své kolegy a přátele z Varšavy a domluvila mi stáž na tamním pracovišti, které v té době patřilo mezi světové lídry oboru. Znamenalo to velký posun v mé odborné kariéře. Učil jsem se, jak nás mikrobi a jejich odolnost na antibiotika budou v nejbližších letech ovlivňovat, a k tomu ta nezbytná zahraniční stáž. Bez těchto dvou faktorů, tj. vizionářství a zahraniční zkušenosti, nemůže dobrý vědec existovat.

doc. Ing. Jaroslav Hrabák, Ph.D.
Narodil se v roce 1981 v Plzni. Vystudoval biomechaniku a lékařské inženýrství na Fakultě aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni. Následně pokračoval v Ph.D. studiu lékařské mikrobiologie na Lékařské fakultě UK v Plzni. Na své alma mater přednáší mikrobiologii. Do současné doby publikoval 30 prací v odborných časopisech s impakt faktorem. V roce 2014 byl habilitován na 1. lékařské fakultě UK docentem lékařské mikrobiologie. V listopadu 2014 se stal manažerem nově otevřeného Biomedicínského centra Lékařské fakulty UK v Plzni.

Dále jsem si vždycky cenil toho, jak Pavla dokáže svoje zkušenosti předávat, především rutinním mikrobiologům pracujícím v klinicko-mikrobiologických laboratořích. I to je vzácný dar, který není u vědců úplně obvyklý. RNDr. Pavla Urbášková se vždy snažila, a stále se snaží, pomoci, protože si uvědomuje, že za každým dotazem je konkrétní pacient. Nesmím také zapomenout na její pohostinnost ‒ to když se v jihočeských Malenicích scházíme v kruhu jejích přátel a probíráme věci mikrobiologické i nemikrobiologické. Pohodovou atmosféru vždy umocní výborné jídlo, protože Pavla je i znamenitá kuchařka. Přirovnání paní doktorky Urbáškové k nějaké filmové postavě je velice obtížné. Obzvlášť čím víc ji znáte. Jak se vyjádřil jeden kolega, také ze skupiny jejích přátel, Pavla je prostě neopakovatelná.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!