Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Rudolf Křesťan

Fejeton: Co se v mládí naučíš

Kdysi mě spolužák Vašek zasvětil do zacházení s vývojkou, ustalovačem a taky se zvětšovákem. Posléze jsem si dokázal doma v zatemněné koupelně zhotovovat fotky a připadal jsem si jako kouzelník.

Říká se, že co se člověk v mládí naučí, tak ve stáří jako když najde. Ale povězte mi, k čemu je mi nyní v pokročilém věku ta výše zmíněná znalost! V digitálním foťáku mám kartu, kterou není zapotřebí ustalovat, ani vývojkovat. Natož, abych zatemňoval koupelnu a světelné škvírky ještě pro jistotu ucpával kapesníkem.

V rámci zkoumání předestřeného přísloví pokračuji sdělením, že v průběhu pubertálního mládí jsem se naučil vyčesávat vlasy takzvaně na Emana. Aby výsledný tvar držel, umně jsem si pomáhal cukrovou vodou. Jenže rozhodně nemohu říct, že bych tehdejší architektonickou znalost oné stavby na hlavě mohl nyní v pokročilém věku zužitkovat. Mezi tím mi totiž došel potřebný stavební materiál. A nemyslím tím zmíněný cukr.

Na počátku životní dráhy jsem se naučil i vyskakovat z dráhy. Z té elektrické, tedy z tramvaje. Bylo to poté, kdy jsem dorazil do hlavního města jako čerstvě přijatý univerzitní student. Obdivoval jsem u Pražáků, že z otevřených tramvají umějí bravurně akrobaticky odstartovat ještě před jejich zastavením. Záhy jsem se v tom taky zacvičil. Ale k čemu je mi dnes to nabyté umění? Doba otevřených tramvajových plošin je pryč.

Přiznávám ovšem, že i kdyby ta možnost vyskočení za jízdy zůstala, asi bych už tu kuráž neměl. Ale i to by bylo potvrzení, že je mnoho případů, kdy není pravdou, že co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.

Ve svém přítomném věku taky například nenacházím na současné mapě světa státy, jejichž polohu jsem v mládí musel umět v zeměpise. Už se tam nevyskytuje Sovětský svaz, Jugoslávie a dva německé státy. Když tam nejsou, nechť mě ono přísloví neobluzuje tvrzením, že co jsem se v mládí naučil, tak ve stáří najdu.

Zrádnost zkoumaného přísloví je patrná i z oboru, jemuž se věnuji už po léta. Tedy psaní. Když jsem vstupoval do říše slov, měli jsme doma Trávníčkův slovník, v němž všechny infinitivy končily na -ti. A slovo šodó (v souvislosti s oblíbenými buchtičkami ze školní kuchyně) bylo možno psát chaudeau.

Ve všech disciplínách dochází ke změnám. Tak jsem v čase dospívání slýchal, že čím víc se člověk opaluje, tím je to zdravější. Z hlediska stravy bylo tehdy v poválečné době vysoce ceněné máslo. Čím bylo na krajíci namazáno ve vyšší vrstvě, tím měli rodiče větší pocit blahodárna pro máslovaného potomka.

Ze školních časů mám taky v paměti, že Sněžka měří 1602 metrů. Pan učitel Šimonovský by mě hnal, kdybych mu na jedenáctiletce tvrdil něco jiného. Jenže podle údaje stvrzeného Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním jde nově o 1603 metrů.

Až se nabízí kacířská myšlenka, že člověk by se vlastně v mládí neměl radši vůbec ničemu učit. A sice proto, aby pak ve vyšším věku nemusel ve svých znalostech vše opravovat, korigovat, obrušovat, doplňovat, transformovat, přehodnocovat, pozměňovat, revidovat a vůbec přeonačovat.

Říkám to však jen mezi námi seniory.

Mladým to prosím neprozrazujte.