Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Daisy Mrázková – Vstoupit do skály

Průkopnické a legendární dětské knihy Daisy Mrázkové vždy kombinovaly autorčiny oba talenty, literární i výtvarný. Dospěla do bodu maximálního souladu obrazu a textu. Mezi nejznámější patří Můj medvěd Flóra, knížka pro začínající čtenáře z roku 1973. Letos se po letech představila opět jako svébytná malířka, na brněnské výstavě Grey Gold.

Můj medvěd Flóra je prý skutečný příběh, je to pravda?

Ano. Flóru našel náš syn Cyril, který žije ve Švýcarsku. Neumím si vymýšlet, já jenom tak zaznamenávám, když se něco zajímavého děje. Jemu nebylo šest, jak je to v knížce, tam jsem nakreslila chlapce asi šestiletého a dala jsem mu jméno Petr, kdežto nášemu Cyrilovi, když našel Flóru, bylo asi osmnáct, mutoval. Chodil pomáhat Janu Kotíkovi na Vinohrady napínat plátna a jednou tam v parku, jak je to v knížce, uviděl Flóru. Šatičky neměla, bylo to strašně špinavý, on to prostě přinesl večer domů, stál támhle ve dveřích, takhle to držel za nohu a říkal: „Mami, hele, vidíš ty oči? Já jsem to tam nemohl nechat.“ Tak jsem viděla, že je zle a že tohle se u nás už vyhodit nesmí, takový on byl. Jedno ucho Flóra nemá, tady má přeražené očičko a on říkal: To já jí spravím a našiju jí nové chlupy. Ale ono to nebylo vůbec potřeba, ona začala vypadat šťastně i bez toho. A šatičky jsme jí dali po jedné panně, kterou jsme dostali od Adriany Šimotové.  A on – ten medvídek – je tady až dodnes s námi.

Jaký vliv na váš osud měli vaši rodiče? Psaním anebo malováním se alespoň částečně nezabývali?

Má matka Elsie Rice (1885–1980) byla Angličanka. Otec byl Čech, krejčí (1879–1973). Do Anglie v mládí odjel za prací, žil v Londýně, ale bylo tam těch českých krejčíků víc. O poledních přestávkách chodili do parku s anglickými švadlenkami odnaproti a mezi nimi žila i moje maminka. Seznámili se, vzali se roku 1908 a o tři roky později si ji táta přivezl do Prahy. Vyučená ale nebyla.

Jak to?

To se v Anglii tenkrát nemuselo. Měla však ráda jemné, zdobné šití a krásně to dělala celý život – pro rodinu. A já, když jsem kolem roku 1980 kreslila černé kresby z čárek, z tisíců jemných čárek perem, říkávala jsem si: „To jsou ty její stehy.“

Od maminky jste dostávala anglické dětské knížky. Jaké?

Hlavně od babičky, matčiny matky. The Oxford Reading Books, First Infant Leader anebo Steps for Tiny Folks. Posílala nám je anglická babička, v dobré víře, že se z nich naučíme anglicky. Víte, babičky mají o rodný jazyk vždycky velkou péči. Dostávala jsem v dětství i Reading Primere, malé sešitky s pečlivě, zodpovědně sestaveným textem, aby to byla jednoslabičná slova, věty krátké a holé.

Třeba?

Tom has a cat. His cat is Fluff. Pip is a kitten. Atd. Nic moc. Zajímavé to teda nebylo, nemohlo ani být, ale milovala jsem to, okouzlovalo mě to, mělo to krásné obrázky.

Co vás při psaní ještě ovlivňovalo?

Poučila jsem se na Helen Beatrix Potterové. Ona začala publikovat knížkou Peter Rabbit (1902). Její malé knížky o zvířatech začaly vycházet v Anglii začátkem dvacátého století a vychovaly mnoho generací čtenářů a ona sama si pro ně určila formát asi čtrnáct krát deset centimetrů. „Do malých rukou malou knížku,“ říkala. Po jedné straně vždycky stručný text větším písmem, naproti barevný obrázek. Zpočátku se dítě dá vést jen těmi obrázky, ale brzy začne velké dobrodružství.

Galerie (9)

Vašeho manžela Jiřího jste potkala za války na přijímačkách na UMPRUM. Vás vzali, a jeho ne. Jak to pokračovalo dál?  

Chodila jsem do ateliéru k profesoru Strnadlovi, Jiří zatím ještě na grafickou školu. Celý dny jsme malovali. Roku 1944 nám Němci zavřeli UMPRUM – a žáci měli jít někam nuceně na práci. Situaci jsme řešili podle svého mladého rozumu: vzali jsme se a odjeli k přátelům na Vysočinu. Tam jsme bydleli v malé světničce jedné chalupy u lesa, což se později promítlo do knihy Chlapeček a dálka. Na jaře 1945 jsme se ovšem vrátili do Prahy. Umprum tehdy dostala statut vysoké školy a velice benevolentně umožňovala každému dostudovat. Ale já jsem už nemohla, protože jsem čekala madam dceru. Jiří studoval u profesora Kaplického a já získala studijní odklad. A další rok? Zase jsem žádala odklad – a zase mi ho dali. Nevím, jak jsem si to představovala.

A následující rok?

To jsem už o odklad nežádala, čekala jsem další dítě. Anna se narodila roku 1947, Cyril o dva roky později… A když mu bylo šest a začal chodit do školy (1955), to už mi bylo devětadvacet. A už jsem studovat nešla. Nemyslete si, moje touha po škole byla veliká.

Ale výtvarničila jste stejně.

Kreslila a malovala jsem doma v Nuslích, v tomhle malém bytě. Se třemi dětmi a maminkou. Nejdřív to byly portréty, později více abstraktní věci. Jiří mi přinesl z Letné malé štafle a materiály. A byl dobrý učitel!

Jak se to projevovalo?

On chodil malovat do ateliéru na Letné a domů přicházel na večeři. Nikdy mu ale nebylo líto vysvětlovat, rozebírat, nosit knížky, papíry. A dokud mohl, myl doma nádobí. Mne poslal spát a pomalu, důkladně všecko umyl, takže ráno jsem našla v kuchyni třpytné pyramidy čistých hrnců, talířů a všeho, a navrch nikdy nechyběla cedulka s verši, jejichž obsah mě nahlas rozesmál. To ho probudilo – a mohli jsme snídat.  A moje knížky plynuly jedna z druhé. Psala jsem, byla jsem šťastná.

Ale druhým předivem pro vaše knihy byly i vaše děti, že ano?

Ty byly báječné! Bez nich by moje knížky nevznikly.

Jak to bylo s vaší prvotinou Neplač, muchomůrko (1965)? Vzpomínáte?

Já jsem se strašně chtěla dostat někam jako ilustrátorka dětských knížek. Jenže to tenkrát nebylo možné. Ani pes po mně neštěkl, v těch letech šedesátých. Až jednou Albatros − tehdy se to jmenovalo Státní nakladatelství dětské knihy − vypsal nějakou soutěž na omalovánku. A tu mohl obeslat úplně každý. Nic jsem nevyhrála, ale přeci to přineslo výsledek, protože redaktorka Olga Krejčová napsala svou vlastní knihu o akvarelování pro malé děti. Malenka a štětec se to jmenovalo a vzpomněla si, že v té soutěži měl někdo nějaký akvarel. Tak ona mi volala tenkrát, abych přišla do redakce Albatrosu. A já jsem tam letěla! Tak rychle, že jsem ani nemohla na tramvaj. Já jsem letěla pěšky. Abych spalovala adrenalin. Z Nuslí až na Smíchov!

A jak to pokračovalo dál?

S tou Olgou Krejčovou jsme udělaly tu její Malenku a při tom se spřátelily. Měla jsem doma pár pohádek, říkala jsem jim Pohádky z myslivny, které jsem napsala pro své děti. Jednou jsem jí ty pohádky přinesla, aby si je přečetla. A když jsem tam příště přišla, tak ona na chodbě křičela: „To je hezký, to se vydá, to je na knížku!“ A tak to začalo.

Muchomůrka dokonce dostala hned po vydání nakladatelskou cenu, která ale byla vzápětí anulována, proč?

Oni v té soutěži také ocenili dětskou encyklopedii, ale záhy zjistili, že pod písmenem N nezmínili Novotného. Tak to celé zrušili. Já toho litovala, protože oceněné knížky byly automaticky překládány do angličtiny a uplatňovaly se na Mezinárodním veletrhu dětské knihy v Boloni. Mě však toto štěstí minulo. Pokusila jsem se tedy Muchomůrku přeložit do angličtiny sama, ale nebylo to dobré. Nechala jsem toho.

Foto Jan Bartoš

A pak přišla vaše druhá knížka pro děti neboli Bilderbuch o mouše Rudolfince.

Myslím, že se mi moc nepovedla a že Muchomůrka je lepší.

Čím?

Je jadrnější. Mouše, té jsem pak říkala sonda do dětství. Měla to být knížka obecnější, a ne z prostředí tak vyhraněného. Chtěla jsem si posvítit na rané dětství, kam až paměť sahá a vysvětlit různé vlastnosti. Případně aspoň trochu ovlivnit tyto vznikající vlastnosti. „Máte to hezké, ale trochu pedagogické,“ bylo mi řečeno v redakci, když jsem ji odevzdávala. Byla jsem si toho vědoma. I pojala jsem úmysl napsat něco nepedagogického, něco jen tak. Něco aby byl člověk šťastný… A tak začala vznikat knížka Haló, Jácíčku (1972).

Poslední vaši knihu Co by se stalo, kdyby… jste vydala v roce 1980 a pak došlo skoro ke třicetileté pauze, jak to?

Netvořila jsem, protože Jiřího nemoc byla tak těžká! On byl úplně závislý na tom, kdo ho obsloužil. A když mu bylo lepší, tak se dal převést ke stolu a tam v županu a bačkorách blaženě dělal čtverečky −  měl chromou ruku, ale vymyslel si techniku, kterou mohl malovat. On to v noci vymýšlel a říkal, už aby bylo ráno! Opravdu se na to těšil.

Albatros se vám celou tu dobu neozval?

Po roce 1989 nastaly jiné časy. Mělo se tam tehdy jít, mluvit s novým ředitelem, ale to jsem prošvihla. Pak už mě nepotřebovali. Připadala jsem si zaživa pohřbená. Ale podrželi mě přátelé z Vysočiny.

Kdo to byl?

Pan farář Václav Vacek z Letohradu, který vychovává snoubence mým Jácíčkem a který rozdal těm snoubencům za tu dobu už Jácíčků několik set. Vydavatel ing. Vlastimil Bartoš, který vytiskl už čtyři moje knížky v reedici. Redaktorka letohradského farního časopisu Okénko Iva Marková a její manžel, lékárník Josef Marek. Markovi, ti prodávali mé věci ve své lékárně pod heslem: „Když bude chtít někdo něco na nervy, prodáme mu knížku!“

A jak došlo k tomu, že jste zase začala po tak dlouhé době tvořit?

Hodně mě motivoval pan Jan Rous, který udělal mojí výstavu u Topiče v Praze (2011). A také když jsem začala dělat po Jiřího smrti (2008) a uklízelo se tu, našla jsem v šuplíku texty ze 60. let a říkala jsem si, vždyť tohle není zas tak špatný. A poslala jsem to přítelkyni Terezce Horváthové, roz. Machoninové, z Baobabu v Táboře. A Terezie si to okamžitě přečetla a řekla: „To je prima, my to vydáme, můžeš si to ilustrovat.“ Po tolika letech!  Já jsem myslela, že už neumím ilustrovat. No, ale neodolala jsem. Řekla jsem, že jo. Oni mi k tomu naštěstí přidali grafičku, Helenu Šantavou, což je mladičká ženská, která má dvě děti.

Jakou roli hraje v prožívání stáří vaše umělecká tvorba?

Čím dál jsou mi věci jasnější, ale dělat je můžu čím dál tím hůř. Protože ubývají síly, možnosti fyzický… Chuť tvořit je pořád, je to samozřejmé. Člověk je pořád stejný.

Daisy Mrázková
Narozena 1923, malířka a spisovatelka. Studovala na Uměleckoprůmyslové škole u prof. Antonína Strnadela v letech 1943–1944. Jako výtvarnice se účastnila řady výstav. Spolu s manželem byli členy výtvarné skupiny UB 12. Věnovala se olejomalbě, od roku 1962 též dětské literatuře a ilustrování knih pro děti, později převažovala v její tvorbě perokresba, kresba barevnými tužkami a v devadesátých letech malba vaječnou temperou. Vystavuje od roku 1958. Je členkou Umělecké besedy. Její literární díla jsou přeložena do slovenštiny, angličtiny, němčiny, japonštiny, litevštiny a slovinštiny. V 70. letech se stala průkopnicí žánru bilderbuchu pro děti. A životním osudem zůstává spjata se svým manželem, malířem Jiřím Mrázkem (1920–2008).

Mají slova barvu?

Slova mají barvu podle písmen, ze kterých se skládají. Tak třeba šedá (od nejtmavšího po nejsvětlejší): V, R, Y, X, P, O, S. Zelená: L (vodově), T, E (světle).  Žlutobílé: C (někdy až bílé), oranžové: N, červené: M a tak dál. To je tedy stavivo. Nepřeberné, vábné.

Skládání do vět?

Ten proces je spíš takový: řadím slova podle významu, vypravuji tedy, píšu, a barva těch hlásek mi zdobí text, obohacuje jej, činí dráždivě vábným, někdy do něj aspoň maličko přeskočí, dotváří jej, někde i podle možností usměrňuje. Je to ustavičné utkání. Text letí dopředu, písmena na něm září… Jako korálky na postroji středověkého válečného koně.

A jak se rodí obraz na papíře?

Každý obrázek se musí vybojovat. Boj zblízka. Malíř má před sebou papír a barvy. Udělat něco je nemožně těžké. Je to jako vstoupit do skály, nebo tak něco. Je to tak těžké, že text mu zatím odejde. Po špičkách se vytratí. Malíř zůstane sám s papírem a barvami. Je to nemilosrdné. Ale koneckonců, on víc nepotřebuje. Hraje si s tím. Ťunťá po papíře. Líbí se mu to (předstírá si kurážně, že se mu to líbí). Co bych já ilustroval knížku? Papír je krásně bílý. Však mi hlavu neutrhnou. Budu si chvíli malovat. Nevadí, že to nepotřebuju. Jsem na to zvyklý, tak co. Hraje-li si takto dost vytrvale, stane se, že položí dvě velké barevné skvrny hezky vedle sebe. Snad i třetí krásně mezi ně. Skvrny ožijí a vábí ho. Chtějí, aby je dokončil, aby tu a tam něco přidal, i činí tak, dbaje přitom přísně na krásu. Text se zatím vytrucoval a přiloudá se zpátky. Stojí mu za zády. Klepe malíři na rameno. Drcá mu do lokte. Malíř to ví. Je vlastně rád. S bázní se pokouší přimalovat nějaký motiv. Zapomene dýchat. Má-li štěstí a nezkazí to, je „ilustrace“ hotova… Ten den se jde malíř projít po Praze, nebo, jedná-li se o malířku, jde namáčet prádlo…