Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Doc. MUDr. Václav Smetana – Neopouštět pacienta

Ještě než si host sedne u Smetanů k pohostinnému stolu, spatří Pepi Bicana, profesora Rudolfa Jedličku, figurky vojáčků a makety tanků, knihy, mapy a obrazy. Laskavé a inspirující přijetí.

Pane docente, můžu vám gratulovat?

Mně, k čemu? Osmdesát mi bude až za rok v listopadu, aktivně už nesportuju, takže jsem ani nemohl nic vyhrát.

Vás kulaté narozeniny teprve čekají, ale Slavia stodvacáté slavila letos v lednu, vy jste byl při tom, a dokonce oceněn čestným uznáním. Je Slavia pro vás životní radost, povinnost, nebo profese?

Od každého kousek. Ale původně jsem jako kluk býval Sparťan, od roku 1942 jsem uvědoměle chodil na fotbal, na Spartu i na Slavii, tenkrát bývalo vždycky plno, dnes aby se divák na novém stadiónu občas i bál. A o rok později jsem se dozvěděl, že mým strýčkem se stane slavný slavistický útočník Pepi Bican, vzal si sestru mého otce ‒ a je ze mě slavista. Doživotní. Na každý zápas chodím, i s manželkou. A pak už to šlo rychle – funkce, odbor přátel i hráči Slavie na operačním stole…

Pozoruhodná cesta od operací dětí trpících následky mozkové obrny k ligovým fotbalistům.

Možná pozoruhodná, ale medicínsky kratší, než by se mohlo zdát. Když jsem nastoupil do oboru, existovaly u nás celé skupiny nemocných, které nikdo nechtěl léčit, operovat. Například neurogenní postižení dětí narozených s mozkovou obrnou. Můj skvělý učitel a šéf profesor Otakar Hněvkovský, sportovec, skaut, ještě před válkou pořádal tábory pro ortopedicky nemocné spolu se zdravými dětmi. To byla převratná myšlenka, která mě inspirovala na dlouhá léta. Ono to totiž později v socialistické společnosti nebylo tak samozřejmé, dělat sport pro invalidy a ukazovat hendikepované lidi, kteří nemají ruce, nemají nohy. Málem se tvrdilo, že takoví lidé u nás nejsou, a když jsou, tak se pro ně udělá jakési ghetto, například na severní Moravě. A pan profesor Hněvkovský pochopil, že já můžu pacientům prospívat i tím, že mě bude dávat za příklad. Klinika, to byl dům bolesti, ortopedie popelkou. A já se na pacienty díval jinak než kolegové, díval jsem se na ně očima kluka, který jako třináctiletý přišel o nohu, kterému bylo zle, když nemohl dva měsíce chodit, když to bolelo, když jsem získal první protézu. Natřikrát mi po úrazu na žňové brigádě amputovali nohu, hrozilo, že přijdu o celou, sepse, až penicilin mi doslova zachránil život.

Galerie (10)

Jak vaše úmysly přijímali kolegové i lékaři z jiných oborů, například neurologové?

Protestovali. Já jsem si v Jedličkově ústavu v Praze vytvořil skupinu dětí, které tam jenom ležely na postelích, a nikdo si jich nevšímal. A nikdo si neuvědomoval, co jsem zažil já, jak bolí srdce, když člověk nemůže dělat to, k čemu je stvořen. Je to děsné, když nemůže vstát, když musí dokonce před druhými lézt po kolenou nebo se plazit po břiše, k čemuž ty děti odsouzeny byly. A já tenkrát sebral odvahu a začal je operovat. Jsou to operace na pohybovém ústrojí, nemohou nahradit, co mozek ztratil, ale dovedou nahradit druhotné defekty na pohybovém ústrojí. A mně se podařilo, Bůh mi to přál, postavit všechny ty děti na nohy. Místo ležení v posteli stály a chodily. Dojímalo mě později, a bylo to nejvyšší vyznamenání, jaké jsem kdy dostal, když tyto operované a chodící děti uspořádaly jako dík mně turistické pochody u Sázavy. I ta nejkratší trasa, dlouhá dva a půl kilometru, byla pro mnohé životním vítězstvím, nejdelší měřila deset kilometrů. Potom se sedávalo u táboráku, zpívalo a děti, které dříve studem nebo strachem nedokázaly promluvit, nádherně recitovaly verše. Zkušenosti z těchto operací mi později velmi pomohly u fotbalistů i u jiných sportovců, i u nich šlo o svaly, o pohybový aparát.

Podle Oscara Wildea je pokrok jenom uskutečňování utopií. A český lékař Prokop Málek tvrdil, že pokrok v medicíně začíná vždy popřením dogmatu. Dovolte, abych tyto dvě myšlenky použil jako komentář k tomu, co jste řekl, a uvedl jimi téma další: jaký je podle vás pokrok v medicíně, co se změnilo dejme tomu od vaší první operace?

Začínal jsem jako chirurg a než jsem se přeškolil na ortopeda, což je práce s jiným materiálem, operoval jsem prostaty, ledvinové kameny, kýly, apendix, operovali jsme poúrazové krvácení do mozku. Neměli jsme v té době k dispozici pracovní rentgen, byl dole v místnosti k tomu určené, ale nebyl na operačním stole. Ani když jsem začal dělat ortopedii, na sále nebyl. Musel jsem ovládat situaci anatomicky, poznat, mám-li tam správně zavedeny šrouby, zda jsem správně sesadil kosti. Dnes se třeba při operaci snímkuje několikrát. Mně i kolegům v té době musely postačit znalosti anatomie, abych věděl kam a jak sáhnout.

Tedy moderní technika, poprvé jste díky rentgenu viděl průběh operace, řekl bych zevnitř. A co pracovní metody?

Absolutně se změnila osteosyntéza, to znamená spojování kostí. Dříve jsme mohli používat dráty, hřeby a šrouby. Normální šrouby, bez předvrtání, ty se často při vrtání zavařily a praskaly. Býval jsem v mládí pln síly, tak se stalo, že jsem ten šroub strhnul. Až od roku 1965 se tady objevilo to, co začal profesor Oldřich Čech ve Švýcarsku s pracovní skupinou AO (Arbeitsgemeinschaft für Osteosynthesefragen).  V literatuře se tento systém někdy nazývá velkým třeskem, protože kostní chirurgii úplně změnil. Kosti srůstaly bez velkého svalku (tkáň, která tvoří základ novotvořené kostní tkáně při zlomeninách – z encyklopedie opsal K. T.), hojily se prakticky, jako když sešijete kůži. Šrouby u tohoto AO systému se předvrtávaly, z  kosti si operatér vlastně udělal matku. Důležitá byla i zevní fixace, endoskopie, televizní technika, která umožnila přenos operace na obrazovku. Když děláte třeba meniskus, tak pacient nespí, kouká se na obrazovku a pak mu věnujete záznam.

A jak se měníme my, pacienti?

Také velmi. Začali to tatínkové, když začali přímo na sále sledovat porody ‒  a už se objevují žádosti rodičů, kteří chtějí vidět, jak operujeme jejich dítě. Zatím to u nás nedovolujeme, ale kdoví… A možná se blíží další „novinka“. Když jsme po roce 1989 konečně mohli vyjíždět do světa, byl jsem na jedné klinice v USA. Všiml jsem si skupinky lidí před nemocnicí, myslel jsem, že jsou to nezaměstnaní, že čekají na příležitost. Byli to začínající právníci a lovili nespokojené pacienty, nebo jim nespokojenost alespoň vsugerovali. Nabídka: zažalujeme špitál, když prohrajeme, je to naše riziko, když vyhrajeme a získáme odškodné, dělíme se napůl. Myslel jsem, že to u nás nebude, ale můj průvodce Američan věděl své: až vyřídíte majetkové věci, restituce, dočkáte se. Už jsem zažil jako přísedící komise v nemocnici stěžovatele, který byl pohoršen, že operatér mu udělal větší ránu, než slíbil.

Doc. MUDr. Václav Smetana
Narozen 15. 11. 1934 v Praze, český lékař, vysokoškolský pedagog, 1990-1999 přednosta Ortopedické kliniky dětí a dospělých 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v Motole, spoluzakladatel Svazu tělesně a zrakově postižených sportovců, začínal jako chirurg, později se věnoval ortopedii, stal se členem Mezinárodní organizace pro rehabilitaci invalidů při UNESCO, získal dvě stříbrné medaile v plavání a jednu ve volejbalu na světových sportovních hrách hendikepovaných. V roce 2009 vyznamenán prezidentem republiky Medailí za zásluhy v oblasti vědy. Do roku 2009 operoval, dodnes pracuje v ambulanci. Je ženatý, manželka Jana je rovněž lékařka, vloni oslavili zlatou svatbu, vychovali dva syny.
Znamená to, že si přestáváme rozumět, že vztah pacient-lékař se mění ze spolupráce v souboj?

Nechtěl bych se toho dožít, protože by to rozvrátilo moji neměnnou zásadu: vyšetřit si nemocného, udělat si obrázek a pak jeho léčení dovést až do konce. Pacienta neopouštět!  Pan profesor Hněvkovský vždycky říkal, že operace nezaručuje výsledek, že dobře provedená operace je pouze dvacet procent celkového zdaru. Všechno ostatní je následná rehabilitace pod dohledem operatéra, který nejlépe ví, co chce. My jsme na klinice na Karlově náměstí měli vždy svoji rehabilitaci – tři fyzioterapeuty a čtyři pět rehabilitačních pracovnic na sto patnáct lůžek. Dnes pacienty pouštíme desátý den domů, dřív odešel z nemocnice až po důkladné rehabilitaci, uměl chodit po schodech a nemusel ani do lázní.

Děti, například se skoliózami, u nás ležely dva tři měsíce, rehabilitovaly a chodily u nás do školy. Já vím, že to byl šok pro rodiče, ale těm dětem zle nebylo. Kamarádily s doktory i sestrami, nebraly od nich nic úkorně. Dnes vznikají oddělení, kde jsou rodiče s dětmi a společně vidí v sestrách ty, které jim ubližují, jdou jim například píchat injekci. Stávalo se, že děti nechtěly z nemocnice chodit domů, prožil jsem si to sám na sobě. Stýskalo se mi po doktorech, po sestrách, brečel jsem, až musela zasáhnout maminka a přesvědčit mě, kde je pro mě doma.

Pane docente, žijete krásný bohatý život lékaře. Ani vážný úraz vám v něm nezabránil, ale co „třídní původ“, váš tatínek byl živnostník, to se po Vítězném únoru neodpouštělo.

Zachránil mě Vladimír Iljič Lenin! Měli jsme koloniál, a to byl skutečně špatný „kádrový původ“. Proto mě také místní organizace KSČ nedoporučila ke studiu na vysoké škole, přestože jsem byl druhým nejlepším žákem gymnázia. Ale naše ředitelka Růžičková, kovaná komunistka, svého dobrého žáka padnout nenechala. A měla úžasnou zbraň: když v roce 1905 byl v Praze Lenin, bydlel u jejích rodičů. Tím přebila námitky uličních komunistů, kádrově měla navrch ‒ a já mohl na medicínu.