Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑

Fedor Gál – Krátká dlouhá cesta

V únoru měl premiéru film Krátká dlouhá cesta. Fedor Gál se v něm vydává po stopách pochodu smrti, při kterém německý voják zastřelil jeho otce. Nechtěl natočit klasický dokument, ale prožít si pocity, které dosud neznal. Slovenský sociolog, publicista a bývalý politik sedmnáct let žije v České republice. V restauraci v Kaprově ulici jsme si povídali o jeho cestách životem.

Při natáčení jste si prošel stejnou cestu, kterou přes třiašedesáti lety kráčel váš otec. Vnímáte film Krátká dlouhá cesta jako způsob poznání sebe sama?

Na začátku snad, ale čím déle jsme s filmařskou partou po té trase kráčeli, tím víc mi bylo jasné, že to není o minulosti, ale i o současnosti, že to není příběh jedné rodiny, ale celé společnosti.

Jak opravdu zemřel váš otec jste se dozvěděl až ve svých devětačtyřiceti letech …

Lidé, kteří prožili jakékoliv trauma, mají sklon vytěsňovat, nemluvit o tom. Ti, kteří přežili holocaust, většinou promluví, až když jsou hodně staří. Naše máma nikdy nemluvila o Terezíně, nikdy nemluvila o rodině, o tátovi …některé své nejbližší příbuzné jsem ani neznal jménem. Ze střípků jsem si poskládal příběh mého táty: jak se během slovenského národního povstání snažil dostat mámu v pokročilém těhotenství do bezpečí, jak je chytili Němci, jak se dostali do Seredi, odkud každého odvezli někam jinam. Vyfabuloval jsem si takovou hrdinskou historku. Pravdu jsem se dozvěděl až ve čtyřiadevadesátém na mámině pohřbu.

Galerie (5)

Kdo vám to řekl?

Promluvil tam pán, který byl s mým tátou na pochodu smrti. Na vlastní oči viděl, jak ho německý voják zastřelil. Šli ze Sachsenshausenu k moři, kde je měli nalodit a utopit. Existoval totiž Himmlerův rozkaz, že nesmí zůstat žádní svědkové. Všichni byli z koncentráku zesláblí a ty, kteří nevydrželi kráčet, zastřelili. Máma na tátu po válce čekala. Hodně dlouho. A přestože tento pán věděl, jak to bylo, celý život to mámě neřekl, a to bydlel v Bratislavě vedle ní. Asi se styděl.

Změnilo vás, když jste se dozvěděl pravdu?

Chtěl jsem vědět víc. Postupně se vynořovali další a další lidé, kteří mi poskytli cenné informace, na internetu jsem si přečetl zprávu muže, který pochod smrti přežil a popsal ho…Myslel jsem, že o tom udělám dvě videa, dám je na internet a tečka. Ale když už jsme byli pohromadě, skvělý kameraman a režisér, bylo by mi líto končit, tak jsme pracovali dál. Projekt Krátká dlouhá cesta je dneska obrovský – online aplikace, kniha, film …

Jak bude pokračovat?

Chceme na internetu zveřejňovat materiály, které se do filmu nevešly, přinášet rozhovory s dalšími lidmi. Chceme, aby šel film do světa. A on půjde – už byl přijat na festival Jeden svět. Znám naši pohodlnou populaci, nechci aby to dali v deset večer do televize, a lidi na to koukali s papučema na nohou …Raději si domlouváme akce v terénu, kde s lidmi můžeme diskutovat – to je mnohem expresivnější a přesvědčivější.

Přesvědčivé a expresivní jsou i výpovědi pamětníků, kteří ve filmu promlouvají. Jaké pro ně bylo se k tomu vracet?

Pro staré lidi je to svým způsobem terapie. Někteří z nich o tom celý život nemluvili, ani se svými nejbližšími. Ale jednou to musí ven. Většinu z nich znám, nebo oni znají mě. To, že se otevřou, pro ně hodně znamená.

A pro vás?

Strašně moc. S úžasem jsem zjistil, že ti lidé jsou silní, zakotvení, krásní – o dvě generace mladší by jim mohli závidět.

Měl by film otevřít téma holocaustu i pro ty mladší?

Spíš má sdělit, že holocaust není nějaká historická epizodka. Může se to zopakovat kdykoliv, protože to zvíře v člověku pořád žije. To se nedá akademicky vyargumentovat. Člověk se těm hajzlům prostě musí postavit.

Narodil jste se v Terezíně. Jak vás to ovlivnilo?

Říká se, že okamžiky před narozením a první chvíle po něm jsou klíčové pro celý život. Jistě by bylo příjemnější narodit se v Kalifornii v bohaté vinařské rodině. Neumím však říct, jaký bych byl, kdybych se narodil jinde.

Na Slovensku je ve vládě militantně nacionalistická strana pana Sloty. Jaký na to máte názor?

Na Slovensku se dodnes katolická církev nevyrovnala se svou vlastní minulostí, se svýma fízlama, se svým Tisou, Hlinkou …A veřejnost se nevyrovnala s arizacemi i spoustou dalších problémů. Když jsme v Německu točili náš dokument, měl jsem pocit, že jsou dvacet let před námi …

Čím to je?

Jedna z klíčových příčin je v těch desetiletích minulého režimu. Společnost byla uzavřená, informací bylo málo, nediskutovalo se. Kdo jsme my, ta moje generace? Co můžeme naučit naše děti? Lidi jsou příliš zaměstnaní vlastním plným talířem a myslí si, že to, co se stalo před více jak půl stoletím, je neohrožuje.

Co je dnes hnacím motorem antisemitismu?

Nenávidět Židy na Slovensku je mimořádně zbabělé, protože je jich dva a půl tisíce. Koho to nenávidí? Slabou, málo početnou a přestárlou skupinku lidí. Problémem je i špatné svědomí. Vždyť Slovensko Židy okradlo do mrtě. Desetitisíce deportovaných mělo své majetky, své domy, které se poté zabavili a mnohá slovenská rodina má tak svoji dnešní prosperitu založenou na krádeži. Je to také o odvěkém strachu z jinakosti: Žid je prostě jiný – způsobem života, vírou, tradicí.

Na co jste myslel, když jste se vydal v otcových stopách?

Každou chvíli na něco jiného. Nechtěli jsme z toho dělat historickou rekonstrukci. Pro mě to byla emocionální záležitost, kterou jsem si potřeboval prožít. Naprosto klíčový byl okamžik, kdy jsem měl pocit, že stojím na místě, kde můj táta leží. To byl naprosto mystický zážitek. Poprvé v životě jsem – jako starý chlap – řekl někomu táto.

Jak vzpomínáte na dětství?

Jako dítě jsem žil v Bratislavě, v takové zvláštní čtvrti, kde byla židovská a cikánská ghetta. Jedno se jmenovalo Židovňa a druhé Vydrica. My bydleli na jejich rozhraní. S klukama jsme se samozřejmě rvali, ale také jsme běhali na zříceninu bratislavského hradu …Brzy jsem šel z domu, na střední školu jsem už chodil ve Zlíně.

V jednom rozhovoru jste říkal, že klíčovým okamžikem vašeho života byl rok 1989 …

Vnímali jsme tu chvíli jako epizodické vzepjetí. Založili jsme Veřejnost proti násilí, jehož cílem byly svobodné volby. Mysleli jsme si, že se po nich odněkud vynoří kompetentní lidé, kteří se ujmou svých rolí a my začneme konečně dělat to, co jsme celý život nemohli. Byl jsem politik na baterky – pořád jsem lidem říkal, ještě do voleb, ještě než toho Mečiara odpinkneme a pak odejdu. A to jsem byl předseda strany, která vyhrála volby.

Nakonec jste v roce 1992 odešel. Do České republiky. Neodcházel jste v dobrém, že?

Po prvním odvolání Vladimíra Mečiara z postu premiéra, které jsem inicioval, jsem se stal bezkonkurenčně nejméně oblíbeným politikem na Slovensku. Začaly se objevovat hlasy jako: jak je to možné, že ten Gál je předsedou nejsilnější politické strany? Není to ta židovská klika? Každý den jsem byl překvapován tím, jak málo znám společnost, přestože bych jí měl podle svého vzdělání rozumět.

Fedor Gál
Sociolog, publicista, podnikatel a bývalý politik žije už 17 let v Praze. Vystudoval vysokou školu chemickou v Bratislavě, absolvoval vědeckou přípravu ze sociologie a v roce 1992 získal doktorát věd z ekonomie. Vystřídal řadu profesí v chemických fabrikách, od roku 1987 je na volné noze. Po revoluci byl krátce aktivním politikem, ředitelem Ústavu pro sociální analýzy bratislavské univerzity J.A.Komenského a vedoucím týmu a docentem Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity v Praze. V poslední době je především publicistou, vydavatelem – se synem Róbertem založil vydavatelství GplusG. Spoluzakládal TV Nova. Zakládal a pracoval v několika nadacích, například v Nadaci Milana Šimečky. Celoživotní posedlostí je psaní – nejdříve odborné, potom populárně-vědní, nyní spíše spirituální. O jeho projektu Krátká dlouhá cesta se více dozvíte na www.kratkadlouhacesta.cz
Krátce poté jste byl osloven, abyste se účastnil projektu první celoplošné komerční televize. A vznikla z toho Nova …

Pro dnešního člověka je to těžko pochopitelná historka. Začátek devadesátých let byl zvláštní. Navštívil mě kamarád Petr Hunčík, kterého na nějakém semináři ve Washingtonu oslovil Mark Palmer s tím, že by jeho firma chtěla podnikat na východoevropském trhu. Přes noc pro něj Hunčík připravil osnovu, jak by televize mohla vypadat a zeptal se mě, zda jdu do toho s ním. Řekl jsem ano. A tak jsme spolu s dalšími lidmi založili společnost CET 21 – musel jsem si tehdy půjčit dvacet tisíc korun, abych měl na vklad. Díky Palmerovi a Železnému jsme tendr vyhráli. Teprve pak jsem se začal zajímat, co to komerční televize je. Když se Nova rozjížděla, přijeli sem mediální profíci z Ameriky. Vladimír Železný si rychle uvědomil, že s lidmi jako jsem já nemůže vybudovat prosperující instituci. Ani jsem o to nestál – byl jsem jen dvouprocentním akcionářem úspěšného podniku. Nechtěl jsem se podílet na jeho chodu. Měl jsem jiné zájmy.

Díky podílu na Nově jste získal finanční nezávislost, konečně si můžete dělat, co chcete …

Jistě. Bez toho by určitě nebyl film Krátká dlouhá cesta, nevzniklo by nakladatelství GplusG, na Slovensku by nebyla cena Dominika Tatarky, kterou léta sponzoruji, nebyl by dětský televizní seriál o Lískulce a nebyla by spousta věcí …

Díváte se na Novu?

Upřímně – jsou tam pořady, na které koukám. Moje žena na mě vždycky volá, když jde třeba pořad Na vlastní oči. Bylo období, kdy jsem se díval i na jejich zprávy. Nemůžu říct, že vidím nějaký výrazný rozdíl mezi Primou, Novou a Českou televizí. Nejsem ale skalní televizní fanda.

Hodně a rád píšete. Prý vás v poslední době oslovují spirituální témata …

Jak člověk stárne, tak duchovní. Přemýšlí o tom, co je konec, co je stáří, co je na něm hrozné a co hezké. Mnohem méně svých emocí vztahuji ke konkrétním lidem – vím, že politici typu Fica či Paroubka jsou pro společnost nebezpeční, ale už necítím potřebu kvůli tomu dštít síru. Už s nikým nesoutěžím, nedělám kariéru, nepotřebuji nikoho porážet. Jediné, co potřebuji, je dávat ze sebe ven to, co se za ta léta nasbíralo.