Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Rudolf Křesťan

Fejeton: O zkušenostech se zkušenostmi

Jsou zvláštním artiklem. Ani v době tržního hospodářství je nelze zakoupit, případně objednat na dobírku z e-shopu. Ani dostat od někoho k Vánocům.

 

Je řeč o zkušenostech. Jejich neuchopitelnost spočívá v tom, že jsou podmíněny osobním prožitkem. Na rozdíl od infekčních nemocí jsou většinou nepřenosné. Platí to jak o zkušenostech dobrých, tak i o těch špatných. O těžce nabytých stejně jako o získaných jen tak mimochodem.

Za nejvýznamnější bývají pokládány takzvané životní. Jejich nabyvatelé jim právem přikládají význam a občas o nich mluví jako o poučeních. Někdy i opakovaně. Když však vnoučata slyší totéž moudro už pošesté, docházejí i ona ke své zkušenosti: že totéž uslyší od dědy i posedmé.

Jde o hodnotu povýtce privátní, v tom je její unikátnost. Existuje-li půjčovna knih, ne tak půjčovna zkušeností. Jsou však i situace, v nichž se člověk bez nich stává outsiderem, ačkoliv za to nemůže. Poměrně často vídám inzeráty, kde různé firmy hledají zaměstnance „se zkušenostmi v oboru“. V případě mladého adepta na takovou nabídku si umím představit jeho rozmrzelost nad tím, kde že měl ony zkušenosti získat, když teprve začíná.

Zmíněný požadavek se může zdát jako rozumný, ale není od věci si připomenout, že nemálo objevů a vynálezů vzniklo právě proto, že popřely zkušenosti předchozích generací. Příkladem budiž z poloviny 19. století vyjádření rozličných „odborných“ autorit, že podle poznatků z jízdy na koni nemůže člověk snést vyšší rychlost než padesát kilometrů za hodinu.

Z oblasti vážnější je pak na místě připomenout tvrzení některých politiků po první světové válce, že na základě této kruté zkušenosti lze předpokládat, že se už nikdy nic podobného nebude opakovat. Abych odlehčil předchozí příklad osudového selhání zkušenosti, uvádím ještě poznatek ze sféry zcela jiné.

Mám na mysli obecnou zkušenost hráčů rulety, že v rámci většího počtu her padá kulička rovnoměrně do čísel označených barvou červenou nebo černou. Tato statistika je však pouze obecná, jak jsem zjistil při své návštěvě jedné z heren v americkém městě Atlantic City. V tamním kasinu jsem se v příruční brožurce dočetl, že tam jednou v ruletě padla červená čísla osmnáctkrát po sobě!

I to lze pokládat za zkušenost, ale asi málo spolehlivou k tomu, aby ji někdo z hráčů vsouval druhému jako zaručenou radu k osmnáctkrát opakované sázce jen na červená čísla. Byla by to služba vpravdě oslovská, a tudíž korespondující s orientálním příslovím: „Osel může předávat oslátku jen samé osloviny.“

Jestliže transport zkušeností dalším bývá obtížný (tvrdil to už filozof Rousseau), pak pro každého z nás mají ty osobní význam klíčový. Ba ještě větší než klíčový, neboť klíče někdy ztrácíme, ale poznatky ne.

Je zajímavé, že ke zkušenostem druhých jsme nejednou skeptičtí, ale zároveň zůstáváme nakloněni zkušenému lékaři, případně zkušenému advokátovi. Z historie je známo, že anglická královna Anna Boleynová před svou popravou dokonce vyjevila naději, že i její kat bude mít náležité zkušenosti: „Doufám, že je to odborník, ostatně – mám velmi štíhlý krk.“

Zkušenosti jsou jedním ze zdrojů poznání, i když není zaručeno, že takto získané znalosti z mládí mají pokaždé stejný význam i následně v pokročilejším věku. Pochybnou se u nás stala třeba zkušenost z minulosti, že při zájmu o nákup barevného televizoru je radno se postavit před prodejnu do fronty už brzy ráno.

Na validitě ztrácí i bývalá zkušenost, že se vyplatí přesvědčit se při koupi lahvového piva, zda není kalné. Pamětníci mi potvrdí, že kdysi bývalo poměrně běžné v samoobsluze vyndávat z basy jednu láhev po druhé a dívat se na ni proti světlu, je-li v ní nápoj náležitě čirý. Taková amatérská kontrola tehdy v krámě připomínala spartakiádní cvičení s kužely.

Jsou však i zkušenosti, které mají platnost nadčasovou. U takových je škoda, že nejsou přenosné. Aspoň jeden příklad za všechny. Před lety jsem četl zveřejněnou moudrost učitele autoškoly, který uvedl, že spoustě řidičů by zachránilo život, kdyby se drželi prosté zásady „kam nevidím, nevletím“. Zmíněná zkušenost platila na silnicích v minulosti a platí dodnes.

Snad by v podobných případech bylo prospěšné, kdybychom si byli schopni navzájem předávat některé ověřené a závažné poznatky. Zvláště u vědomí, že si je prý dokážou mezi sebou přesouvat dokonce i někteří prvoci, jak počátkem letošního roku zveřejnili francouzští prvokologové. Jiní -logové, a sice psychologové, mají zkušenosti (zase ty zkušenosti!), že k nejúčinnějšímu generačnímu předávání poznatků a postojů nedochází prostřednictvím slov – a už vůbec ne obligátním „myslím to s tebou dobře…“

Podle znalců lidské psýchy je daleko účinnější a přesvědčivější, když vlastník oněch zkušeností podle nich pak sám žije, jedná, chová se a stává se jejich naplněním.

Pro nás, kteří jsme už v letech, je přirozené, že své zkušenosti vnímáme téměř jako součást vlastní anatomie. Ať už jsou dobré, nebo opačné, někdy dokonce bizarní. Jen my sami víme, jak jsme k nim dospěli – i proto je nechtějme do mrtě a za každou cenu implantovat mladším, neboť i oni sbírají každým rokem ty své.

To radši věřme, že i nás ještě čekají nějaké nové.