Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné
Rudolf Křesťan

Fejeton: Pátrání po prvních vzpomínkách

Kdosi moudrý se vyjádřil, že bez vzpomínek bychom byli jen oblečeným kusem masa. Začínají se do nás ukládat jako do archivu už v útlém dětství. Nejranější vzpomínkou je mi ta velikonoční z nějakých čtyř pěti let, kdy jsem na zahradě u sousedů s ostatními dětmi hledal malovaná vajíčka skrytá v trávě a bojácně jsem našlapoval, abych nějaké nekřápnul.

Čím jsme starší, tím zřetelněji se nám ony úplně první pamatované zážitky vyjevují v paměti. Ta v jiných ohledech začíná selhávat a vynechávat, ale zde je kabrňák. Podle některých názorů je na první vzpomínky zaděláno už prenatálně. Tedy v matčině lůně.
Zmiňovali se mi o tom i lékaři, za jejichž asistence jsem v šedesátých letech minulého století podstoupil psychiatrický pokus, který zkoumal působení LSD. Při opakovaných terapiích s použitím zmíněné drogy údajně dochází až k vyvolávání pocitů ještě z nitra rodičky. Tedy takříkajíc z čekárny.  Nemohu to potvrdit ani vyvrátit, avšak za sebe dokládám, že jednou z mých imaginárních vidin v tom pokusu byl v jednu chvíli pohled z dětské postýlky přes síťovanou postranici. To by svědčilo o věku ještě nižším, než je ten z uvedené vědomé vzpomínky z velikonočního vajíčkování.

Když už se svěřuji takhle osobně, přidám ještě jednu vzpomínku-nevzpomínku. Předpokládám, že i vy máte z nejranějších let nějakou takovou, která nepovstala od vás, nýbrž byla zprostředkována z druhé ruky – většinou od rodičů. Právě od nich pocházela pro mě informace o tom, jak se mě týkalo bombardování Prahy v zimě 1945. Nic z toho si nepamatuji, byly mi bez měsíce teprve dva roky. Podle otcových slov tehdy tlaková vlna od nedaleko explodované bomby rozbila okna našeho bytu. A střepiny skla se zasekly těsně vedle místa, kde jsem se právě nacházel.

Tato rodičovsky tlumočená informace o tehdejším 14. únoru, kdy Američané po chybné navigaci bombardovali hlavní město tehdejšího protektorátu v domnění, že jde o Drážďany, je pro mě trvalým důkazem o nevyzpytatelném významu náhod. Včetně té, že zmíněné střepiny se zabodly vedle mě. Ačkoliv je to vzpomínka zprostředkovaná (nebo právě proto?), párkrát jsem se přistihl, že pro mě jde o událost, kterou vidím jasně a zřetelně, ačkoliv si z ní autenticky pamatuji starou belu.

Ke vzpomínkám z druhé ruky patří u mé ženy Magdy historka, jak její rodiče pečlivě ozdobili vánoční stromek, v přítmí pokoje na něm pak zapálili prskavky a byli zvědavi, co tomu dvouletá dcerka řekne. Špitla: „Myslím, že se toho bojím.“

Tato věta se pak stala v její rodině opakovaně citovanou, neboť se proměnila v klasiku. Neprohádám, že i z vašeho nejútlejšího dětství máte v repertoáru nějakou takhle zprostředkovanou vzpomínku. To ovšem nevylučuje, že obdobné impulzy vzápětí přijmeme za vlastní. Někdy je dokonce tvůrčím způsobem rozvíjíme. Výsledně bychom málem přísahali, že jde o přímé vzpomínky naše, ačkoliv jsou z rodičovské půjčovny.

Jde o vzpomínky do jisté míry s ručením omezeným. Moderně tedy o jakési osobní eseróčko. Omezenost onoho ručení může být v některých případech dosti značná. Proto bychom takové vzpomínkové vsuvky neměli přijímat automaticky jako cosi stoprocentního. Mohlo by totiž jít i o situace, které by nám někdo mohl (ať už jakéhokoliv důvodu) sdělovat, aniž se v počátcích našeho dětství opravdu staly.

Tuto možnou zrádnou variantu podrobně zkoumala profesorka Elizabeth Loftusová, americká odbornice na lidskou paměť:
„V jednom z našich experimentů jsme do myslí lidí nabídli vzpomínky na skutečnosti, které se nikdy nestaly. Sdělili jsme jim například falešně, že víme od jejich matky, že když jim bylo pět nebo šest let, ztratili se v nákupním středisku. Nebo byli napadeni zvířetem. Případně měli vážnou nehodu… Oni se pak kupodivu sami začali rozvzpomínat na detaily. Není tedy těžké přimět lidi k domněnce, aby si jako by pamatovali věci, které se nestaly.“

Když jsem četl slova paní profesorky, že někomu lze podstrčit i smyšlenou vzpomínku na to, že se ve svých pěti šesti letech někde ztratil, bezděky jsem si vzpomněl, že právě v tom věku se něco obdobného přihodilo mně, leč skutečně.
Konkrétně: táta mě tehdy vzal s sebou při jedné ze svých cest do Prahy a já se mu někam zatoulal. Výsledně jsem skončil až v péči jednoho z tehdejších policistů na Václaváku. Ten mě odvedl do jakési místnosti, odkud byla městskými tlampači vyhlášena informace, že se hledá můj otec.

No, byl to zážitek. Tehdy mě táta poprvé prosil, abych něco neřekl mámě ‒ tedy po návratu z té cesty. Následně jsme spolu drželi basu. Maminko na výsostech, promiň, že jsme tě o ten příběh ošidili, ale myslím, že to bylo ve vyšším zájmu. Zmíněný příběh si pamatuji autenticky, a ne že by mi ho někdo falešně nasunul do paměti. Zvláště pak ne táta, který tehdy měl přede mnou výčitku, že mě ztratil. Určitě nestál o tu slávu vytroubení pražským městským rozhlasem. Vina byla ovšem i na mé straně, neboť jsem se mu tehdy v jedné chvíli nečekaně zaběhl stranou.

Zkrátka, jeli jsme v tom oba, jak mám v té dávné vzpomínce uloženo jako v sejfu.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!