Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

František Peterka – Všechno se dá překonat

Je mu čtyřiadevadesát, ale kdyby mě chtěl pozvat na rande, neváhám ani vteřinu. Pohádkový Krakonoš František Peterka je totiž pořád chlap jako hora, svalnatý, protože stále denně posiluje svaly, a je vtipný. To přesto, že prodělal přes čtyřicítku operací po vážné nehodě, v nemocnici strávil tři roky. A když už se ze všeho vykurýroval, loni udeřila rakovina. I tu však překonal.

Ještě loni touto dobou vážil pouhých pětašedesát kilo. Což je úplně nejméně za celý život. Teď už zase normálně žije a jak říká, je šťastný. Setkání s ním mi záviděla snad každá kolegyně, protože je idolem mnoha generací žen. Jeho šarm funguje dodnes a ještě je nezdolným optimistou, takže rozhovor s ním nabíjí energií. Stejně jako jeho humor. Ten z jeho filmů ostatně funguje dodnes, což se dá říct o málokterém herci, který točil bezmála půlstoletí. Navíc o herci, jehož herectví bavilo až na druhém místě: na prvním byl řeckořímský zápas a vzpírání. Rozhovory dává už nerad, protože jednak nemá rád novinářské zkratky a dobře ví, že převést něčí myšlenky věrně na papír je těžké. A pak – má pocit, že vše už řekl ve své knize. Pro Vital však udělal po dlouhé době výjimku.


Jak dnes vypadá váš den?

No, už toho moc neudělám. Sezobnu k snídani pět prášků, které pořád musím, ale jsem dost rád, že už je jich jen pět, zredukovali mi to. Ani se neptejte, kolik jsem jich zobal loni.

Ptám se kvůli tomu, jestli stále ještě denně vzpíráte – tím jste byl proslulý…

Ano. Dokonce si to tady píšu do sešitku, kolik udělám tahů s činkami. Podívejte, mám tu přesné záznamy o každém dni. Když u mě je ten problém, že podle numerologie jsem ten typ, co nevydrží být v klidu a nic nedělat. A tak jsem to měl celý život. Když jsem náhodou jeden dva dny necvičil, tak jsem to hned poznal na kondici a byl jsem z toho nervózní. Bohužel tehdy se ještě nic moc nevědělo o tom, jak cvičit, skoro žádný sport nebyl profesionální, jako je to dnes. Takže já jsem do toho vzpírání hodně míchal kulturistiku, neměl jsem se s kým radit a netušil jsem, že pro činky je to vlastně špatně. Až teď ve stáří jsem objevil, jak na to.

Prosím?!

No ano. Teď je jen zvedám vleže.

Jak jste se k činkám vlastně dostal? Vím, že jste někde řekl, že jste nejvíc zvedal dokonce 120 kilo!

To začalo v patnácti letech. Otec za mnou přišel a ptal se, co bych chtěl dostat k patnáctinám. A já mu řekl: Víš, tati, chtěl bych zvedat činky… Byl jsem totiž dost hubené dítě a chtěl jsem mít svaly a zesílit.

Galerie (5)

A jak s tím ladilo herectví?

To je jednoduché, já jsem totiž hrozně nepraktický člověk a v herectví vlastně jen posloucháte pokyny režiséra. No a pak jsem taky hledal něco, při čem budu moct zvedat činky. Zkoušky na divadlo nezačínají v devět ráno, ale spíš v jednu odpoledne, a do té doby jsem měl čas na cvičení. To bych v té továrně, kde jsem původně pracoval, moc nemohl. Navíc tím, jak jsem nepraktický, jsem odřízl jednou trubku jinde, než jsem měl, a můj šéf si myslel, že to je sabotáž. Byla válka, továrna byla německá, a ten Němec na mě řval, že mě pošle do koncentráku. Celá dílna stála kolem nás v uctivé vzdálenosti, všichni bledí. Jenže zasáhla Boží prozřetelnost, něco mě osvítilo a já mu řekl, že studuju konzervatoř a budu hercem. A oni mají herce ve velké úctě. Takže se na mně podíval jinak a vyštěkl: „Ty máš kliku. Přeřadit na jiné pracoviště!“ A šel. Ostatně, bylo jasné, že do provozu se nehodím.

Vy jste původně hercem být ani nechtěl, že?

Sport mě bavil víc a je pravda, že jsem vzpírání vždycky dával přednost před divadlem i filmem.

Nicméně pak jste na léta zakotvil u divadla a v roce 1949 jste už natočil první film, který odstartoval celou sérii dalších. Lidé milují vaše hlášky z Jáchyme, hoď ho do stroje nebo komedie s Ivou Janžurovou. Který film máte z té šedesátky, co jste natočil, nejraději vy sám?

Nejvíc mě asi bavil ten z padesátého sedmého, když jsem točil Černý prapor. Ten je o cizinecké legii a vzhledem k tomu, že jsem tehdy hodně trénoval to vzpírání, tak jsem tam hrál nahý do půl těla a svaly vynikly.

A co ty vtipné komedie, které tolik bavily národ?

No, víte, ono to není o tom, jestli ten film je vtipný. To pro mě není rozhodující. Já jsem v prvé řadě dával přednost tomu tělocviku. Ale chtěl jsem si taky vydělat nějaké peníze. Takže natáčení pro mě znamenalo, že jsem musel nechat tréninku, a to jsem nesl těžce. Tak doufám, že v příštím životě to cvičení bude hrát hlavní roli. A když si občas odskočím k herectví, tak mi to vadit nebude. Tu zkušenost už v sobě mám a ponesu si ji dál. I když… Některé věci jsem cestou ztratil. Třeba jsem odmalička strašně rád a dobře kreslil. Když mi bylo šedesát, tak se mi to nějak vytratilo. I dnes bych sice ještě mechanicky svedl indiána – toho jsem maloval hodně často – ale už by to nebylo ono.

Je něco, co jste na herecké práci neměl rád?

Cigarety. Celý život jsem vlastně, ač nekuřák, byl nucen být pasivním kuřákem. Protože jakmile začala zkouška, všichni si zapálili cigaretu. Takže já když ve dvaadevadesátém roce odešel z divadla, oddechl jsem si jen kvůli cigaretám. Na to jsem se těšil nejvíc, že se konečně zbavím dýmu. A možná je to právě to celoživotní pasivní kuřáctví, co přispělo k nádoru. To nikdo s jistotou neví, co a jak se v těle za ta léta ukládá, říkali lékaři, a kdy a jak se to projeví. Určitě jsem si na ni těmi lety s kuřáky šetřil. Dokonce lékařka, která mě jako první prohlížela, když se nemoc projevila, mi nechtěla věřit, že jsem zapřisáhlý nekuřák.

Neuměl jsem si představit, že až půjdu domů, potáhnu s sebou kufr plný antibiotik. Postupně se ale všechno lepšilo tak, jak lékaři slíbili, a mohl jsem prášky vysadit. A taky mi asi pomohla moje šťastná povaha, s níž jsem už přišel na svět

Jak se na ten nádor vlastně přišlo? Prý jste měl velké štěstí, že jste přišel včas.

Začalo to velkou bolestí v ústech. Nevěděl jsem, co se stalo, tak jsem se nechal odvézt sanitkou. Domů jsem pak už šel po svých, protože mi něco píchli. No a po víkendu jsem nastoupil do nemocnice znovu na vyšetření. Doktor se tvářil pohřebně, řekl mi, že mám rakovinu, abych to nesl mužně a málem mi kondoloval. Naštěstí druhý doktor se zeptal: jak to máte dlouho? Teprve teď? Tak to sfoukneme, nebojte… Tak jsem začal pendlovat: domů a na ozařování, domů a zpátky do nemocnice. Celkem dvaatřicet dávek.

Co vám dávalo sílu to překonat?

Bral jsem to, jako když si jdu lehnout na horské sluníčko. Ale to víte, že krize přišla. Po druhém ozařování mi bylo tak zle, že jsem to do té doby nikdy nepoznal takovou bolest. Říkal jsem jim: dejte mi proboha něco, ať to přejde. Nedali, ale příště upravili dobu ozařování, takže už to bylo lepší. A tehdy, když jsem byl s nohama na všech těch operacích – představte si, že mi vzali kus lýtka, uhňácali to a dali jinam –, tak vím, že se lékaři báli, abych nedostal infekci. Třikrát mi zkusili vysadit antibiotika a třikrát mi horečka vystoupala na 39,7. Tak to mi dávalo zabrat.

Na co jste přitom myslel?

Tak to jsem myslel i na to, abych umřel. Neuměl jsem si představit, že až půjdu domů, potáhnu s sebou kufr plný antibiotik. Postupně se ale všechno lepšilo tak, jak lékaři slíbili, a mohl jsem prášky vysadit. Víte, ale ono je to dáno asi i tím sportem, co jsem celý život dělal. A taky mi asi pomohla moje šťastná povaha, s níž jsem už přišel na svět. Víte, ta žena, co do mě narazila, nejela moc rychle. Jen asi jako když člověk běží. Když jsem viděl, že mě srazí, tak jsem napřáhl ruce před sebe a říkal: Panenkomarja, prosím, pomoz mi! Když jsem přišel k sobě, stála řidička u svodidel a brečela. Jezdila dvacet let a bez nehody. Přišla pak za mnou i do nemocnice a zase plakala, jak ji to mrzelo. Řekl jsem jí, že jsem na ni ani jednou nepomyslel ve zlém, že se na ni vůbec nezlobím. Beru to tak, že jsem to měl napsáno v osudu.

Raději už necháme nemoci být a zpět k životu. Všechny ženy, s nimiž jsem se o vás bavila, chtěly slyšet jediné: jestli jste si uvědomoval, že jste atraktivní muž a že jste idolem žen?

Víte, krása je něco, co se dá vnímat na moc způsobů. Může to být to pofiderní fyzické. Ale krásný může být člověk taky díky intelektu. Krásný je člověk, který si vydělá velké peníze jako hudební génius, pak všeho nechá, odjede do Afriky, tam založí nemocnici a stará se o druhé. To je mimochodem konkrétní příběh německého hudebníka. Krásný člověk byl také Ježíš Kristus.

Počkejte, to je jistě pravda, ale copak vás ženy neatakovaly? Celý život jste vlastně strávil jen se dvěma manželkami…

No to ano. Ale já jsem věřící, i když nechodím do kostela. Věřím ale, že duše se vrací na svět, tak jak to popsal Raymond Moody v knize Život po životě. A tak jsem si řekl, že se nechci vracet a mít tady dost co napravovat. Navíc: mám dvě děti, chovají se ke mně vzorně, mám je rád, a mimochodem – jsou tady u mě obden. A já za ně a za to všechno denně děkuju Bohu. Denně si říkám: Panebože, čím jsem si zasloužil, že mám tak krásné stáří. Tak jsem si slíbil, že v příštím životě se chci ještě zlepšit.

Vy jste sice měl jen dvě manželky, ale ženil jste se třikrát, že?

Máte pravdu, jednu ženu jsem si vzal dvakrát.

Jak k tomu došlo?

No, víte to je právě o těch chybách, které člověk pak musí v dalším životě napravovat. A taky o tom, co říkal doktor Plzák: „Mám moc rád film. Protože to je jediné místo na světě, kde se dá vidět dlouholeté šťastné manželství.“

My dnes věříme ve velký třesk, ale vezměte si, že ve středověku věřili, že jsme středem vesmíru. A ono to není pravda. Takže si vykládáme věci po svém i dnes, máme pocit, že jsme je už vyřešili, ale pravda může být úplně jiná a ne tak jednoduchá.

Říkáte, že jste věřící, ale do kostela nechodíte. Proč to?

Kdysi jsem byl na pohřbu kolegy, a když jsem viděl, jak jsou kolem toho ohromné litanie, teď on tam byl vystavený, celé to trvalo hrozně dlouhou dobu… No, tak jsem si říkal, že když to děláme na jevišti, tak dobře, tam to divadlo patří. Ale proč se toho účastnit tady. Navíc je skupina lidí, kteří jsou věřící, chodí do kostela a myslí si, že když jsou tam denně naložení, že to stačí pro správný život. Já jsem s Bohem denně, jsem spokojený, ohromně šťastný a nemusím pro to ani vyjít ven.

Myslíte, že to, že jste se tak dobře zotavil po těžké autonehodě, a teď navíc z rakoviny, je taky Boží vůle?

Určitě v tom má prsty. Víte, já se ale zamýšlím hodně ještě nad jinou věcí. Jestli už všechny ty věci dopředu nejsou dané a jestli my nejsme jen jakési figurky, které vytvářejí něčí partii. Vezměte si třeba Hitlera. Nebo Jidáše. To jsou figurky, které pohnuly vývojem světa. Změnily historii. Tak se zamýšlím nad tím, jestli role každého z nás není taky jen předem danou rolí. Jako na jevišti. Herec dostane často roli, která nemusí odpovídat jeho naturelu. Hraje třeba vraha, ale neznamená to, že je vrahem ve skutečnosti, když odejde z divadla. Četl jsem o tom zajímavou knížku. Bůh, když stvořil člověka, tak ten ho požádal, jestli by mohl prožít ještě jeden život, a v něm by byl zlý. Aby až se vrátí, pochopil, v jakém dobru žil původně. To ale neznamená, že sám je zlem. Jidáš taky mohl jen plnit takovou roli, nemuselo to znamenat, že je zlý. Vezměte si, co všechno by se nestalo, nebýt jeho zrady.

Narážíte tím taky na fakt, že vám kdysi cikánka předpověděla jak uměleckou kariéru místo té sportovní, tak onu nešťastnou nehodu ve stáří a úraz nohou?

To taky. Taky říkala, že budu žít dlouho. Mému kamarádovi předvídala, že tu naopak dlouho nebude a taky v pětapadesáti letech zemřel. Spíš jsem teď ale myslel na nedávnou debatu Barbory Tachecí se slavným astrofyzikem Jiřím Grygarem. Zeptala se ho: prosím vás, vy říkáte, že svět existuje patnáct miliard let. A to máte naprosto přesně zjištěno? A on říká ano, to je přesně zjištěno. Tak jak je možné, že vedle toho věříte na veličinu, kde se nemůžete opřít o žádný důkaz? Protože Grygar je věřící. A bavili se dál o velkém třesku. S tím, že ona říká, že už se přece ví, že takto vznikl svět, respektive my. A on říká: ale ta voda tam musela už být předtím a ta vznikla jak? Prostě předtím muselo být něco inteligentního. My dnes věříme ve velký třesk, ale vezměte si, že ve středověku věřili, že jsme středem vesmíru. A ono to není pravda. Takže si vykládáme věci po svém i dnes, máme pocit, že jsme je už vyřešili, ale pravda může být úplně jiná a ne tak jednoduchá. K tomu ale musí ještě lidstvo dojít, než zjistí, kdo stvořil tento svět.

Takže smrti se nebojíte, protože život pokračuje?

Psal o tom velmi dobře ten Moody. Všichni lidé, jejichž příběhy sesbíral, měli stejné zážitky. Měli pocit, že jsou hmotní, ale jinak, a že jdou za světlem, kde je jim dobře. Víte, Sověti kdysi dělali jeden pokus. Dali zaječici do ponorky, kterou izolovali před světem. Měla sedm mláďat, která zůstala na povrchu. A teď zabili první mládě. V okamžiku, kdy to udělali, ta zaječice začala strašným způsobem vyvádět. Takto ji týrali ještě šestkrát a pokaždé matka vyváděla stejně v okamžiku smrti mláděte. Jak to mohla tušit? Lidský duch je nepředstavitelný a proniká vším.

František Peterka
Narozen 1932 v Praze, herec, který se původně chtěl stát učitelem tělocviku a vzpěračem, ale vystudoval Pražskou konzervatoř a místo slibné sportovní kariéry se upsal divadlu. Nejprve působil v divadle v Uherském Hradišti a pak nadlouho zakotvil v Liberci, kde žije dodnes. V sedmdesátých a osmdesátých letech vedle divadelní práce točil i sedm filmů ročně. Vedle nezapomenutelného Krakonoše ztvárnil mimo jiné Fantomase v Arabele a hlavně nezapomenutelné komedie s hereckými partnerkami, jako je Stela Zázvorková či Iva Janžurová. Když mu bylo 79 let, srazila ho žena v autě a s následky vážného zranění se dlouho léčil. Byl dvakrát ženatý. Kvůli jeho lásce ke sportu a vysportované postavě se mu přezdívá Český Schwarzenegger nebo taky Český Belmondo.

Kam podle vás lidstvo spěje? Kdekdo se teď obává migrační vlny. Co si o tom myslíte?

To už tady bylo, známe to z dob středověkých křižáků. Ono se to ve světě vaří pořád. Lidé, co k nám přicházejí teď, nejsou všichni stejní, ale určitě naši společnost změní. Oni chtějí zakládat mešity, nechtějí se přizpůsobit našim podmínkám, ale chtějí sem přenést ty svoje. Je nebezpečí, že toho svého Boha budou vnucovat nám. Naše země se změní, ale možná způsobem, jaký si ještě neumíme představit. Takže strach z toho mám, ale spíš kvůli dětem a vnoučatům.

Zažil jste válku, to byl taky nebezpečný čas. Nebylo to tehdy horší?

Jen tím, že válku jsme tu měli bezprostředně. Teď se Evropa zkonsolidovala, už nevytáhne jeden evropský stát proti druhému a já jsem za to rád. Jenže tehdy se bojovalo jen v těžkých tancích, ale pozdější zbrojení přineslo horší zbraně: atomovou bombu. Toho bych se bál, že ji někdo vytáhne a použije. Třeba ve jménu přesvědčování o tom, že jediný správný je ten jejich Bůh.

Zakončeme optimisticky: řekněte, z čeho máte teď největší radost?

Víte, prožil jsem toho hodně. O věcech, které nechci zopakovat, vím a nebudu je chtít opakovat v tom dalším životě. Ale chci říct, že kdysi jsem opravdu zvedal těch sto dvacet kilo, kdybych s tím šel na mistrovství republiky, byl bych pátý. Teď vleže – říká se tomu tah vleže – zvedám už dvaadvacet. A z toho mám radost. Zlepšil jsem se o dvě a půl kila. A mám z toho větší radost než kdysi z těch 120. Takže si říkám: Panebože, já mám ale opravdu šťastné stáří. Čekám, až přijdu nahoru a dozvím se, čím jsem si to zasloužil.

Sportovní kariéru vám kdysi pomohl nastartovat táta. Co myslíte, byl by na vás teď pyšný za to všechno, co jste dokázal?

No, to je zvláštní… On mě sice odvedl v těch patnácti letech do lehkoatletického klubu, když už jsem měl ty činky, tak říkal, ať se tomu věnuju pořádně. Ale paradoxní je, že v divadle se na mě nebyl podívat ani jednou.