Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Frieder Lang

Frieder Lang – žít věčně? Po tom už nikdo netouží

S profesorem Friedrem Langem, vedoucím katedry psychogerontologie v Erlangen a Norimberku o tom, proč stárneme a jak stárnout dobře.

Pane profesore, jste vedoucím katedry psychologie, která se zabývá výhradně stářím a stárnutím. Co může tohle zaměření přinést a čím to, že v Německu existuje psychogerontologie, tedy psychologie stárnutí, jako samostatný studijní obor?

Psychologie je pro oblast stáří a stárnutí velice důležitá. Soustředí se, vyvíjí a zkoumá nefarmaceutické postupy a intervence, které nám pomáhají dobře stárnout. Jsou to moderní univerzity, které tento obor prosazují a umožňují ho studovat. Uvědomují si, že je dnes třeba ustoupit z dělení na tradiční širší obory a reagovat na to, co se ve společnosti děje, na to, jaké otázky je potřeba řešit. Jsem moc rád, že zrovna naše univerzita zareagovala na demografické změny ve společnosti, na to, že společnost stárne, a věnuje se těmto otázkám.

Čím se aktuálně zabýváte?

Společně s univerzitou v Hongkongu, USA a dalšími univerzitami v Německu se zabýváme tím, jak naše představy o stáří a naše hospodaření s vlastním časem a vlastními zdroji ovlivňuje to, jakou podporu, jestli vůbec nějakou, budeme v pozdějším věku potřebovat. To se netýká jen starších lidí, ale třeba i mladých, kteří si kladou otázku: Mohu se nějak připravit na stáří? Mohu se nějak vyrovnat s tím, že tady nebudu věčně? A jak to udělat?

Součástí tohoto výzkumu je i vnímání běhu času a budoucnosti u lidí různého věku. Můžete říci blíže něco o tom, jak vnímání času vůbec souvisí s tématem stárnutí?  

To je velmi stará teorie, součást takzvané disengagement theory (teorie odpoutání, neangažovanosti – pozn. red.), která říká, že staří lidé prožívají svůj život ve vztahu k vlastní konečnosti. Tuhle základní tezi dále rozvinula profesorka Laura Carstensen ze Stanfordské univerzity. Říká, že pro způsob stárnutí je mnohem důležitější to, kolik času nám zbývá, pocit našeho blížícího se konce, než to, co člověk během svého života prožil. Kdybychom teď přesně věděli, kolik času nám zbývá, tak bychom dovedli mnohem lépe naložit s potenciálem, který stárnutí nabízí, s šancemi, které ještě máme. S tím souvisí také fakt, že mnoho lidí má ve vyšším věku pocit, že jim čas plyne mnohem rychleji. Může to být trochu i tím, že starší lidé hůře odhadují čas, ale myslím si, že to nehraje tak důležitou roli. My jsme si tu položili otázku, jestli se nejedná vlastně o něco pozitivního? Jestli se nejedná o to, že ve vyšším věku už umíme se svým časem lépe hospodařit, lépe ho využít. Protože víme, že lidé, kteří se svým časem samostatně nakládají, kteří ho mají naplněný, prožívají pocit takzvaného flow, čas jim prostě pěkně ubíhá. Je to pro nás otázka, jestli to není tak, že si senioři pod dojmem své konečnosti právě tímto způsobem svůj čas naplňují.

Stáří v dnešní společnosti není moc vysoce ceněno, staří lidé se často potýkají s předsudky, obecně není naše společnost stáří moc nakloněna. Angažuje se váš institut nějak v téhle oblasti?

Ano, řekl bych, že máme i něco jako vzdělávací úlohu. Zaprvé, já zrovna pracuji na tom, otevřít náš institut lépe i starším studentům. To vidím jako můj úkol a úkol psychogerontologie, upozornit na to, že ani ve vyšším věku nesmí člověku zmizet ze zřetele další vzdělání. Senioři by se měli, pokud jsou schopni, dále vzdělávat. Představa, že vzdělávání slouží hlavně k přípravě na budoucí povolání, je velmi zastaralá a již přežitá. Vzdělávat by se měl člověk rozhodně celý život, protože v jakékoliv životní fázi vzdělávání zvyšuje kvalitu života a přináší zisk nejen pro člověka samotného, ale i pro jeho okolí. Toto je velmi důležité právě pro společnosti, kde se lidé dožívají vysokého věku. Vzdělání má takový fascinující efekt, s mírou vzdělávání se totiž v průměru snižuje míra pomoci a tím finanční zátěže, kterou společnost na případnou péči o seniora vydává. Druhá věc, kde jsme v tomto směru aktivní, je naše poradna pro dobré stárnutí. Tady využíváme naše poznatky získané výzkumem. Budujeme poradnu, o které doufáme, že bude prvním prototypem poraden zabývajícími se prevencí a plánováním. Aby lidé nevyhledávali podporu teprve v momentě, kdy mají problém, nebo když onemocní a stanou se nesamostatní, ale aby se vědomě připravovali a mohli se na nás obrátit se svými otázkami. U nás by se dozvěděli například, co dělat a jak se připravit, aby ve stáří zvládali nároky běžného života, aby měli vše, co potřebují a cílem samozřejmě je, aby vedli spokojený život.

Co by měl člověk dělat, aby bylo jeho stáří dobré?

Dobré stárnutí určitě souvisí s pohybem, s mobilitou, s možností být samostatný a dostat se, kam potřebuji. Hned na druhém místě bych jmenoval vztahy. Lépe se stárne člověku, který je zapojený ve vztazích, má rodinu a přátele a je sociálně aktivní. Roli hraje samozřejmě také výživa, to jsou všechno věci, které jsou poměrně jasné. Méně se už ví, že je důležité, jak se člověk vyrovnává se ztrátami, které ho v životě potkávají, jak je dovede zpracovat, jak dovede truchlit. Ale určitě nesmíme zapomenout na vlivy prostředí, které nemáme tak dobře pod kontrolou. Jaké nám klade prostředí překážky, co musíme překonávat, nebo naopak, co nám nabízí. Někdy může být třeba život na venkově příznivější pro lepší stárnutí, ačkoliv tam není snadno dostupná lékařská péče. To, co tuto dostupnost vyrovná, je přítomnost lidí, kteří se navzájem znají a zajímají se o život ostatních, případně jsou i ochotní pečovat. Samozřejmě důležité je také to, že jiné je dobré stárnutí pro člověka osmdesátiletého a pro člověka stodvacetiletého. U mladších seniorů je možné orientovat se měřítky, které z různých studií u mladších seniorů máme, ze zkušeností, které jsme již udělali. Ale u lidí nad osmdesát let se tato měřítka zásadním způsobem mění, a ačkoliv tohle již víme, jsme ještě hodně daleko od toho, jim rozumět. Tady je ještě hodně co dělat.

Na závěr možná otázku zcela základní. Proč vlastně stárneme? Je to vlivem prostředí, nebo máme něco jako vnitřní čas, který je nám dán? Koneckonců není zatím nikdo, kdo by se dožil třeba sto padesáti let, ať žije sebezdravěji.

To sice ne, ale už máme paní  Jeanne Calmentovou z Francie, která se dožila 122 let, a stala se tak dosud nejdéle žijícím člověkem. Ale zpět: tu otázku, proč stárneme, bychom měli položit spíše biologii. Ta by hovořila právě o degenerativních procesech a vlivu prostředí. Tímto směrem se ubírá výzkum. Co ale v tomto směru spojuje humanistické obory, sociální vědy a naši psychogerontologii, je to, že již víme, že dnes už nikdo nestojí o to žít věčně. Takto odpovídají prakticky všichni respondenti výzkumů. Když jsme se tímto způsobem ptali, většina lidí by se v ideálním případě chtěla dožít ve zdraví tak sto dvaceti, sto třiceti let. Když se tedy ptáme, proč stárneme, tak je to možná také ten důvod. Stárneme, protože jsme smrtelní, a to nám umožňuje cenit si života. Stárnutí a smrtelnost je conditio humana, stárneme a umíráme a také proto jsme lidé.