Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
microphone radio

Haló, haló, zde vysílací stanice válka

Dokonce milenkou jej něžně zvali (J. Havel, první rozhlasový reportér), byl jim uchem posluchačovým (Z. Jirotka), dojatě jej hladili, když po čase opět směli do něho promluvit (J. Laufer po válce). Obyčejný mikrofon.

Věta z titulku je autentická, ozývala se z přijímačů každodenně několikrát. Jen vysílací stanice se měnila. V letech 1939–1945 jí byla i 2. světová válka. A mikrofon, zařízení pro přeměnu akustického signálu na signál elektrický, ten dar čaroděje z Menlo Parku T. A. Edisona, naslouchal. Objevil jsem v archivu tři příběhy. Neobyčejné až neuvěřitelné, dokonce spíše neznáme a utajené. O statečném chlapovi, který se posmíval v přímém přenosu důstojníkům wehrmachtu do očí, o partě francouzských kluků, kteří si troufli na ozbrojené esesáky a o studentovi z Moravy, který anglicky oznámil Evropě, jako úplně první, že 2. světová válka opravdu skončila. K poslechu vás pozvat nemohu, mikrofonu na stránkách Vitalu nemaje, popsat a reprodukovat písmem po rozhlasovém způsobu ony činy a události se pokusím. Po rozhlasovém způsobu značí, že do tématu uvádí ohlášení, uzavírá je, a co nutno připojit, dodává odhlášení. Nuže…

Nejen černá vrána

Ohlášení:
Čtyři dny po násilném vstupu vojsk Velkoněmecké říše do zbytků okleštěného Československa uspořádala německá branná moc 19. března 1939 velkolepou přehlídku, spíše demonstraci síly a hrozby, na Václavském náměstí v Praze. Reportovat ji, popsat posluchačům uloženo Františku Kocourkovi, sám užíval křestního jména Franta, prvotřídnímu reportérovi, jehož patetické, vlasteneckým citem prodchnuté líčení X. Všesokolského sletu v roce 1938 určitě ještě nebylo zapomenuto. Pro jistotu vedle reportéra postaveni dva důstojníci wehrmachtu.

Reportáž:
(Dlouhá pauza.) Všechny koně této eskadrony jsou stejné barvy. Hnědouši. (Dlouhá pauza, zní pouze vojenský marš.) Dosud není až k pomníku svatého Václava ničeho vidět. (Nekonečná pauza.) Trubači na černých koních dotroubili. Pod námi proudí normální nedělní pražské obecenstvo, které jde do svých kaváren a za svými nedělními zábavami. (Pauza.) Je to všechno trochu jako sen. Kdo z nás byl by si pomyslil, že uvidíme takovou přehlídku v Praze na Václavském náměstí ještě před týdnem, ještě v neděli, týden před touto nedělí. Protože další oddíly ještě nenastoupily, dovolte, abych vám řekl reminiscenci z jedné z posledních návštěv Německa… Vypravil jsem se do Potsdamu, čili Postupimi v našem jazyku, a procházel jsem tímto známý krásným parkem, jehož idyličnost budí přímo úsměv na rtech srovnávána s dnešní dobou. A tam právě jsem viděl (Zaznívá řízný marš.), jakým způsobem nacvičují německé vojenské hudby pochody. Je to pro nás něco až neuvěřitelně a nepochopitelně strojového, automatického až příšerně přesného… dovolte, abych přerušil tuto větu, protože projíždějí další oddíly, a to motorizované.  Zeptejte se prosím pana rytmistra, jaké jsou to oddíly. (Hra na hlupáka, nevím, neznám, neumím německy – ač tento jazyk F. Kocourek dobře ovládal.) Dovolte, abych se zmínil také o podrobnosti čistě nevojenské. Odkudsi zdaleka přiletěla nad Prahu také velká černá vrána, která se spustila a plachtila nad světlomety a odposlouchávacími přístroji německé armády dolů k Můstku. Divila se asi tomu hluku, který tu slyšela a tomu, co viděla pod sebou…

Odhlášení:
V tomto duchu a tónu pokračovala celá reportáž. Unylý tón, pauzy, údiv, nepochopení, nechal si od hlídačů počítat pneumatiky i pochodující vojáky. Okupanti nepochopili, proto nezasáhli, byli tu přeci jenom příliš krátce. Cizina ano. Paris – Soir napsal: „Český reportér, nemůže-li se bránit, alespoň se vysmívá.“ Hra bez pravidel však nemohla mít jiný konec. Franta Kocourek promluvil k posluchačům naposledy 14. září 1940, následovala pouť městy a vesnicemi s osvětovými přednáškami o české minulosti, jazyku mateřském. 11. června 1941 Kocourek zatčen gestapem, vězněn v Terezíně a Osvětimi. Tam 13. 5. 1942 umírá na tyfus. Poslední slova patřila rodině a mamince: „Děkuji ti za život, byl hezký.“

Francouzští romantici osvobodili Zbraslav

Ohlášení:
Válka v Evropě skončila, Německo kapitulovalo. Na demarkační linii se zastavily jednotky americké armády. Ve 3. elitní Pattonově i Francouzi ve funkcích zpravodajských důstojníků na základě tajné dohody generála Eisenhowera  s Charlesem de Gaullem. Jeden z nich, Paul Pin vzpomíná.

Reportáž:
Já byl v té době poručíkem, bylo mi pětadvacet let. V devatenácti letech, když vypukla válka, jsem přerušil studia medicíny na pařížské univerzitě a nastoupil do armády. Ráno 9. května jsme se vydali ze Strakonic v jeepech směrem ku Praze. Partyzáni nám říkali, že nedaleko jsou silné oddíly SS a vraždí bez rozmyslu, přestože už byla uzavřena kapitulace. Žádali nás, abychom zasáhli a krveprolití ukončili.  Spolu se mnou jeli podporučík Alois Crafft, farář z Lotrinska, nedávno uprchlý z koncentračního tábora, trochu mluvil německy, dále architekt André Rémoudet, řidič seržant Henri Bençay, obchodník s ovocem a zeleninou. Na vojenskou akci nás bylo málo, ale vracet se pro posily jsme nemohli. Už jsme ujeli dobrých 60 kilometrů a času bylo podle líčení partyzánů málo. Připojil se k nám český důstojník, který uměl trochu německy, a já řekl: „Přátelé, beru to všechno na sebe, půjdeme do akce do všech důsledků a budeme opatrní.“ Rozhodli jsme se, že použijeme lsti a budeme se vydávat za oficiální představitele americké armády, což samozřejmě nebyla pravda.  Dohodli jsme se, že Němcům situaci vysvětlíme jako bezvýchodnou.  Namluvíme jim, že brzy budou obklíčeni Rusy, nebo Američany a že proto mají jen dvě možnosti: ruské, nebo americké zajetí.

Dojeli jsme k velkému a krásnému zámku u nějaké řeky (slepé rameno Berounky ve Zbraslavi, pozn. KT). Vojáci SS na nás okamžitě namířili zbraně.  Pak si to ale rozmysleli, přeci jenom si asi uvědomovali bezvýchodnost své situace a obrátili. Pozdravili nás vojenským pozdravem a zavedli do štábu. Tam čekalo pět plukovníků. Když viděli Čecha v uniformě, odmítli s námi jednat, dokud neodejde. Důrazně jsem tento požadavek odmítl. Zmlkli a důstojník zůstal. Trochu jsem si zalhal a tvrdil, že Američané jsou mnohem blíž, než ve skutečnosti byli. „Jste v ruských kleštích a tady je rozhraní mezi Východem a Západem“. Zkusil jsem nabídnout, aby se vzdali Čechoslovákům, ale to odmítli. Jednali jsme dál, a celé to trvalo dvě hodiny. Oni stále nedůvěřiví, připravení sáhnout po zbraních, spolu s nimi dvě stě esesáků. Nakonec jsme se dohodli, že část uskupení Wallenstein opustí své pozice a odjede do amerického zajetí. Požádal jsem českého přítele důstojníka, aby zařídil u partyzánů, že na ně nebudou útočit. Ze zámku vyjížděla kolona SS do amerického zajetí a vedli ji francouzští důstojníci. Lidé nám tleskali, mávali a chtěli házet květiny. Důrazně jsem jim to rozmlouval, nechtěl jsem esesáky dráždit, měl jsem strach, aby po někom ukvapeně nevystřelili.

Odhlášení:
Paul Pin se stal generálem, dokončil studia medicíny, pomáhal v boji proti dopingu, obdivoval československý sport, zvláště Zátopka, Čáslavskou a Pláničku. Nikdo u nás o jeho činu nevěděl. Doktor Antonín Sum (více Vital 1/2013 ), jeden z tajemníků Jana Masaryka, aktivní účastník Pražského povstání v roce 1945, mi o něm vyprávěl až na prahu 21. století.

V roce 2005 Paul Pin jmenován čestným občanem Zbraslavi, odhalena pamětní deska na bráně zbraslavského zámku.

Rudá armáda přišla do Zbraslavi 11. května 1945.

The war with Japan ended, it is definitive end to the war

Ohlášení: Rádio Luxemburg na vlně 208 metrů (1439 kHz) 15. srpna 1945, u mikrofonu český student Ladislav Smutek, Evropa se poprvé dozvídá o definitivním konci 2. světové války, Japonsko kapitulovalo.

Reportáž:
I já, proslulý ročník 21, jsem musel v roce 1942, totálně nasazen, na práci do Německa. Pracoval jsem ve slévárně ve Fraitalu v Sasku. Odtud mě po dvou letech poslali kopat zákopy. Na počátku jara 1945 nás hnali zpátky do nitra Německa. Šli jsme pěšky, cestou potkávali ustupující německé vojáky. Mezi nimi jsme se motali my, ubozí auslendři v cárech, hladoví, špinaví, zavšivení. Desátý den pochodu jsme s kamarádem v noci utekli. Mířili jsme do Francie, alespoň jsme si to mysleli. Ale brzy nás zastavila vojenská policie. Skončili jsme v Trevíru v mezinárodním táboře pro bezdomovce z celé Evropy. Tam přijel poručík Josef Josten, který za války pracoval pro BBC, a zeptal se, zda by někdo z nás nechtěl vyprávět svůj válečný příběh do rozhlasu.  Kamarádi navrhli mě, Josten mě vzal do Lucemburku a já tam zůstal pracovat. Vysílání přebíraly všechny stanice v Německu, protože Lucemburk byla velmi silná vysílačka slyšitelná v celé Evropě. Já tam začínal jako organizační pracovník, staral jsem se o archiv gramofonových desek, o výstřižky z novin a podobně. Redaktor, který připravoval na 28. května pořad k narozeninám prezidenta Beneše, zaspal, nepřišel a já musel zaskočit za něj. Bylo to složité, technici byli Lucemburčané, s těmi jsem mluvil francouzsky, vysílání řídili Američané, proto domluva v angličtině. Ale zvládnul jsem to, stal jsem se plnoprávným redaktorem. Denně jsem chodil do newsroomu, kde byly dálnopisy. Tam jsem 15. srpna viděl, jak na pás papíru naskakují písmenka zprávy, že Japonsko kapitulovalo. Papír jsem vytrhl, vběhl do studia, přerušil program a ohlásil, že je po válce. Později se zjistilo, že jsem byl první, kdo v Evropě tuto zprávu ohlásil.

Odhlášení:
Pan Ladislav Smutek se vrátil ještě v roce 1945 domů, na Jostenovo doporučení nastoupil do Československého rozhlasu, při své první reportážní cestě doprovázel Jana Masaryka do Lidic, úspěšně vysílal další programy – až do roku 1948. Z důvodů v té době obvyklých byl ze služeb rozhlasu propuštěn. Ještě dnes je v archivu jeho osobní spis, rozhlasová historie o něm ale mlčí, ani v jednom rejstříku jeho jméno nelze najít.

Milenka, ucho… Ještě jednu charakteristiku mikrofonu bych si dovolil připojit – vrba našich dějin, někdy i svědomí.