Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Jiří Černý

Jiří Černý – Hudba pro mou radost: Jeff Buckley, Schola Gregoriana Pragensis, ONXRT…

Pocta Jaromíru Nečasovi, Jeffu Buckleymu a Karlovi IV., signál z Alabamy a Chicaga.

Píseň jsem šířil nejraději je album ještě přesněji pojmenované svým podtitulem Pocta Jaromíru Nečasovi (1922–2015). Řeklo by se: obyčejný záznam vzpomínkového koncertu na folkloristu a dlouholetého redaktora brněnského rozhlasu. Jenomže Mirek, jak ho někdy oslovovali i novinářští elévové, byl neobyčejný a takový byl i večer v Mahenově divadle, který vymysleli Břetislav Rychlík a Jiří Plocek. Vedle slováckých cimbálek a jejich zpěváků tam vystoupili i Hana Petr a Petr Ulrychovi, Dáša Voňková, Vladimír Merta, Jaroslav Hutka a jazzman Jaroslav Hnilička. I ty svého času objalo Mirkovo velké srdce. Vnuk Dušana Holého, klavírista Dušan Holý mladší, zahrál vstupní část Nečasovy suity a nakonec ze záznamu Mirek sám zpíval Dúbravěnko zelená. Nádherně. I s dechovými prasklinami, jaké jeho zralost mimoděk patinovaly.


Když se v roce 1997 nad třicetiletým plavcem Jeffem Buckleym zavřela Mississippi, zbylo po něm už navždy jediné dokončené studiové album Grace a pověst fenomenálního folkrockového tenoru s rozsahem čtyř oktáv. Lepšího, originálnějšího ani citlivějšího jsem od té doby ve světě nepoznal. Schraňuju cokoli, kdo po něm v regálech objeví. Na nejčerstvějším disku You And I jsou málo známé skvosty z „kavárenského“ období (1993), především předělávky Dylanovy Just Like A Woman, ledzeppelinské Night Flight nebo Morriseyho a Marrovy The Boy With The Thorn In His Side a I Know It’s Over. Pokud nečekáte takový zázrak, jakým bylo Buckleyho podání Cohenovy Hallelujah, máte se nač těšit. Nic neubylo ani nepřibylo, zůstávají osamělý hlas a nahá akustická kytara. Při nejslavnější Buckleyho písnice Grace máte pocit, že ji zpívá na krok od vás.


Mezi nejzbytečnějšími otázkami, jaké mi poslední dobou telefonovaly zejména televizní redaktorky, vynikala jedna: jestli si myslím, že by hymnu pro Karla IV. měl složit Daniel Landa. To jsem nechával bez odpovědi. Bohužel se mě doteď žádný televize nezeptala, jak se mi líbí album Carolus IV. Nahrál je soubor Schola Gregoriana Pragensis s hostující sopranistkou Hanou Blažíkovou a tentokrát i s gotickou harfou, zobcovými flétnami a bicími. Kdysi jsem začal Scholu Gregorianu poslouchat ze dvou důvodů: obdivuju jednohlasý mužský zpěv bez doprovodu a mám rád celou rodinu Ebenových. Tedy i Davida, nejmladšího ze tří bratří, který dirigování gregoriánského chorálu vystudoval v Paříži a soubor vede bezmála třicet let. Jakmile zaznějí, je mi, jako když vstoupím do velebné prostoty románské basiliky. I když Otec vlasti je spjatý s gotikou.


Na skupinu Alabama Shakes mě tak dlouho upozorňovali kamarádi, až jsem si konečně koupil její albový debut z roku 2011, Boys And Girls. Mezitím čtveřice, která se dala dohromady už na střední škole, dostala za své druhé, loňské album Sound & Color, cenu Grammy. Vlastně mě potěšilo, že se i v Praze rychle vyprodalo. Mám co shánět. Třebaže světlicí alabamského zvuku je sedmadvacetiletá urostlá mulatka Britanny Howardová (taky kytaristka), ve směsici gospelu a rocku hrají neméně slyšitelnou roli další kytarista, baskytarista a bubeník. Všichni skládají a energie mají na rozdávání. Přirovnávat Howardovou k Janis Joplinové není úplně na místě; Howardová je docela svá. Její hlas je samý lesk, žádná rez.


Titul ani podtitul disku, který mi k narozeninám poslal kamarád Jirka Litas z Ameriky, mi neříkaly nic: ONXRT, Live From The Archives, Volume 17. Jirka, od roku 1973 exulant usedlý v Chicagu, k tomu psal, že ONXRT je nejlepší tamní rozhlasová stanice a jinou ani neposlouchá. Tohle album je už sedmnácté, jímž si ONXRT dělá reklamu. Výhradně koncertní nahrávky. Ze všech sedmnácti interpretů jsem znal jen Jacka Whita, skupinu Wilco a Rhiannonu Gidensovou. Ta sama ovšem vydá za všechny krásné folkové alty posledních dvaceti let. Vozím si ten dáreček od Jirky Litase na cestách autem po vlasti a je mi blaze, protože co nahrávka, to objev. Aspoň pro mě. Taková Brandi Carlilová nebo Sharon Jonesová, ty člověka přímo lákají, aby si sehnal jejich sólová alba. Ten mi zas prohnul peněženku, čertův Litas.