Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Jaroslav Veis – Toyota C-HR
Foto © Jan Bartoš

Hybridní Toyota C-HR. Auto, které stojí za ohlédnutí

Za Toyotou C-HR se však ohlédnou nejen techničtí nadšenci. Vyjeli jsme si na ten výlet s fotografem Honzou Bartošem abychom uctili největší přednost hybridů – jejich šetrnost palivem a čistotnost provozu.

Dovolím si nejdřív trochu vzpomínání. Když jsem skoro před deseti lety poprvé seděl za volantem hybridu, čas od času se za mnou, tedy za tím autem, někdo ohlédl. Rozhodně ne proto, že by bylo hezké. Prius japonské automobilky Toyota totiž žádný fešák nebyl, vepředu tak trochu jako kdyby ho někdo rozplácl, vzadu poněkud masivní. Jeho tvar byl podřízen zákonům aerodynamickým, nikoli estetickým, takže v soutěžích o nejošklivější auto světa pravidelně obsazoval pěkné místo v první desítce hodnocených aut. Žádný kočkolap to není, konstatoval tehdy můj mladší známý. Paní ze sousedství ho přímo nesnášela. Protože se prius rozjížděl na elektriku zcela neslyšně a benzinový motor naskočil až v určité rychlosti, tvrdila, že se plazí z garáže potichu jak had, a těch se bojí.

Báječná léta s hybridem

Ohlíželi se za ním tenkrát jen techničtí fajnšmekři, kteří dokázali ocenit, že Prius byl průkopník: první sériově vyráběný prodávaný hybridní automobil, který prorazil na trhu. Tedy především na obou pobřežích Spojených států, prostoru vedle Skandinávie nejvíce nakloněnému všemu ekologickému. Ve střední Evropě, a zejména v české kotlině, to bylo o poznání slabší. V roce 2009, kdy jsem si Prius pořídil, se jich u nás prodala necelá stovka, zatímco oktávií přes 20 tisíc. Prodej hybridů v absolutních číslech však od té doby pořád roste a značek i typů přibývá. Loni se jich v Česku prodalo 1558 plus 200 elektromobilů. Celkem je to však méně než 0,5 % z celkového počtu u nás prodaných aut a menší zájem o alternativní pohon mají v celé EU jen řidiči na Slovensku.

Já si ježdění hybridem docela užíval. Především to sousedkou nesnášené ticho. V dobách, kdy systém stop and start žádné jiné auto nemělo, vypínal prius na každé křižovatce a pražskou dopravní zácpou jsem se sunul potichu, čistě a se zavřenými okny jsem mohl v autě málem poslouchat komorní koncerty. Pravda, horší to bylo na dálnici. Benzinová patnáctistovka se rozeřvala nikoli basovým duněním evokujícím mohutnou motorovou sílu, ale spíše vyjícím tenorem.

Toyota C-HR

Toyota C-HR. Foto Jan Bartoš.

Ve spojení s plynulou automatickou převodovkou CVT, specialitou to všech hybridů toyotího klanu, jsem si někdy připomněl starého dobrého trabanta, jak se řítí devadesátkou, celý se třese a vydává zvuk hodnocený jako „rozzuřený vysavač“. Já však jel sto padesát (v Německu, samozřejmě) v příjemném měkounkém interiéru auta stavěného na americké poměry. S Amerikou souvisela snad jediná (z mého hlediska) nectnost auta: namísto obvyklé páky ruční brzy na středovém tunelu či modernějšího tlačítka elektroniky měla parkovací brzda pedál vlevo dole nad podlahou. Když jsem ho, zejména zpočátku, občas omylem sešlápl místo chybějící spojky, stál prius málem na místě a skoro jsem se divil, že nevyletěl airbag.

S tím, že nebere tak málo benzinu, jako tvrdí katalog, jsem se smířil poměrně snadno, protože taková auta neexistují, pokud je neřídí anorektik, který s sebou vozí maximálně dva listy papíru formátu A5 a brzdí jedině tím, že v prudkém stoupání sundá nohu z plynu. Pořád to ale bylo míň než tradiční benzinový motor. A vlastně mnohem podstatnější než spotřeba pro mě byl pocit, že o něco míň špiním svět.

Příjemné chvíle s hybridní Toyotou C-HR

Za Toyotou C-HR se však ohlédnou nejen techničtí nadšenci. Příležitost vyjet si s ní na výlet jsem však uvítal nejen kvůli tomu. Chtěl jsem si vyzkoušet, kam to hybrid za pět let, co s ním nejezdím, dotáhl.

Vyjeli jsme si na ten výlet s fotografem Honzou Bartošem ze Spořilova do vesnice Čistá k Bezdězu, do krajiny plné krásných lesů, zaplať bůh už zbavených všeho, co v ní zbylo po „dočasném pobytu“ sovětských vojsk, hlavně proto, abychom uctili největší přednost hybridů, totiž jejich šetrnost palivem a čistotnost provozu. Ale rovnou říkám, že krajinou jsem se příliš nekochal, protože předmětem zájmu bylo auto.

Galerie (25)

Toyota C-HR Toyota C-HR Toyota C-HR Toyota C-HR Toyota C-HR Toyota C-HR Toyota C-HR Toyota C-HR Toyota C-HR Toyota C-HR Toyota C-HR Toyota C-HR Toyota C-HR Toyota C-HR Toyota C-HR Toyota C-HR Toyota C-HR Toyota C-HR Toyota C-HR Toyota C-HR Toyota C-HR Toyota C-HR Toyota C-HR Jaroslav Veis – Toyota C-HR

Rovnou taky říkám, že s benzinovým turbomotorem 1.2, se kterým jsem si tohle na první pohled zajímavé auto vyzkoušel předtím, mě výkonem ani „řidičským pocitem“ nijak zvlášť nenadchl. Byl to prostě nápadný a dnes oblíbený kříženec mezi městským autem a SUV zvaný crossover. Ve městě, kde jsem s benzinovou verzí jezdil převážně, se s necelými 4.5 metry délky vyjímal rozhodně lépe, než kdybych se tam valil se dvěma tunami bavorákového železa (bavoráky či lexusy C-HR dost siluetou připomíná), ale nic víc.

Tohle však bylo něco úplně jiného! Snažil jsem se nebýt moc nadšený, ale nedařilo se mi to. Když jsme se courali ucpanými ulicemi, nabídlo C-HR režim, v němž ztichne, tiše se šine ulicemi a benzinový motor se přidává asi v padesátce. Pravda, ta zácpa nesmí být moc dlouhá, baterie zas tolik nevydrží. Auto se však ovládalo skvěle, reagovalo přesně a otočit se s ním skoro na pověstném obrtlíku bylo docela jednoduché. Z moderních řidičských asistentů jsem nejvíc užíval sledování provozu v mrtvých úhlech zrcátek vpravo i vlevo, detekce chodců vběhnuvších do vozovky naštěstí ne.

Benzinová osmnáctistovka, jejímž smyslem není rvát asfalt, ale chovat se co nejefektivněji, nebyla na dálnici nijak zvlášť hlučná, ani když jsem občas překročil povolenou sto třicítku, a protože jako řidič netrpím nutkáním bleskově akcelerovat při každé příležitosti, vyhovovala mi i pomlouvaná automatická převodovka CVT. Mimochodem, na dlouhé zimní vzdálenosti jezdívám s velmi chlapácky vyhlížejícím esúvéčkem Subaru Outback, které ji taky má a vůbec mu to na mužném výkonu neubírá. Opravdu jsem si užíval adaptivního tempomatu i upozornění, že opouštím jízdní pruh – mým cílem je vždycky dojet, nikoli dojet dřív než ostatní.

A překvapivě sebejistě a kamarádsky si C-HR vedlo i na okreskách, pak na polní cestě, kterou jsme si to jednou rozhodli zkrátit, a dokonce i na drnovaté louce, kam jsme sjeli. Mimochodem, všechny ty povrchy jsme zvládli s průměrnou spotřebou 5,7 l naturalu 95, přičemž jsem se nijak nesnažil mít nohu na plynu lehkou jak sojčí pírko.

Budoucnost patří hybridům, alespoň ta blízká! V tom je Toyota vizionářská. Jen ta cena je pořád ve srovnání s klasickými pohony problém.

Kdybych seděl vzadu, asi by mi trvalo, než bych si zvykl na malá boční okénka (ovšem zvenčí vypadají velmi stylově, včetně nahoře skrytých klik). Na nervy by mi asi šlo, že dovnitř nestrčím celé kolo, ani když (velmi jednoduše) sklopím zadní sedadla. Nepříliš elegantní, byť praktický, byl obří displej uprostřed palubní desky. A zcela k vzteku bylo, že nebylo vůbec jednoduché zjistit, jak se vypíná vyhřívání volantu. Ale přesto, když jsem z velmi pohodlné sedačky neméně pohodlně vystupoval (posezení za volantem je příjemně vysoké), jsem si říkal: tenhle hybrid je hodně povedený. Doma se nejspíš bude nejlíp cítit ve městě, ale i mimo něj bude nejen atraktivní, ale i velmi funkční. A navíc, místo toho protivného pedálu parkovací brzdy vlevo dole, jaký měl starý dobrý prius, má jednoduché tlačítko!

Toyota C-HR

Toyota C-HR. Foto Jan Bartoš.

Závěrem?

Podobně jako slavný vizionář Jára Cimrman volal: „Budoucnost patří aluminiu!“, můžeme zvolat: „Budoucnost patří hybridům, alespoň ta blízká!“ V tom je Toyota vizionářská, když v případě modelu C-HR přichází vedle benzinové klasiky bez dieselu, jen s hybridem. Správné řešení v době, kdy radnice velkých měst hodlají nejen kouřícím náklaďákům, ale i úsporným turbo dieselům zakázat vjezd, protože zamořují jejich už beztak zatížené ovzduší mikroskopickými částicemi prachu a oxidy dusíku. K tomuto plánu se už dnes hlásí v Evropě Paříž, Madrid nebo Atény, ze světových megapolí pak Ciudad de México.

Jen ta cena je pořád ve srovnání s klasickými pohony problém, zejména u nás: začíná na 629 tisících korunách. Má však tolik bezpečnostních a pohodlí zvyšujících vymožeností (adaptivní tempomat, rozpoznávání značek, parkovací kameru, nárazový systém s detekcí chodců, upozornění na opuštění jízdního pruhu i na dění v mrtvém úhlu zpětných zrcátek aj.), které jiné značky poskytují za příplatky. Škoda že v Česku nejspíš nikdy nebude existovat vláda, která by dokázala hybridy podpořit, třeba daňovou úlevou za dobrou vůli chovat se k životnímu prostředí zodpovědně.