Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Ivan Latko
Foto © Klub TGM Užhorod

Ivan Latko – Náš vlastenec v Užhorodu

Narodil se v Sovětském svazu v éře Chruščovově. Od rodičů se dozvěděl o jakémsi Československu, jehož občany byli a svým bydlištěm v obci Dovhe, okres Iršavský, Podkarpatská Rus k němu patřili. Dnes mluví plynně česky, vydává Baťovy spisy a sehnal peníze na bustu T. G. Masaryka.

Provázel mě Užhorodem. „Tu pumpu, tu červenou, jste vyrobili u vás. Pořád funguje. Dlažba na chodníku je také původní, československá. Okna v těch krásných domech přečkala válku i sovětský režim. Dodnes drží. A lipovou alej na břehu řeky Už, nejdelší v Evropě, jste vysadili také vy.“

Nestačil jsem se rozhlížet, vnímat záplavu informací a nepředstíraného nadšení. Kolem domy, mezi nimiž jsem si připadal jako v pražském Bubenči, a cítil se pyšným velvyslancem masarykovské republiky Československé. Ivan Latko, ředitel Zakarpatské organizace pro ochranu památek, mi neodepřel − ale spíš bych řekl, že neodpustil − jedinou informaci. „Pořádáme akce na podporu šíření české a slovenské kultury – jazz s Pavlem Rybou, Ensemble Martinů, Sebastian Ostrava Choir…“

Musel jsem si vyprosit pauzu. Abych si srovnal myšlenky. A data.

Součástí Československa byla Podkarpatská Rus od roku 1918. Tehdy doslova v pozdní hodině dvanácté zástupce amerických vystěhovalců z Podkarpatské Rusi Dr. Žatkovič podepsal 26. října 1918, dva dny před vyhlášením Československé republiky, s T. G. Masarykem ve Filadelfii prohlášení o nezávislosti utlačovaných středoevropských národů. Pamětník prvorepublikových časů, pokud při zániku onoho spojení koncem třicátých let dosáhl plnoletosti (tenkrát to bylo 21 let), by dnes byl téměř stoletý. Jinými slovy, na území pod Karpaty ze 725 000 tehdejších obyvatel žijí dnes už jenom starci – a vzpomínky na onu éru Československou. Lidé již pamatují jiné časy. Kratičkou epizodu republiky Karpatská Ukrajina v roce 1939, maďarské panování v časech druhé světové války a éru sovětskou po násilném připojení Stalinem k SSSR. Pouze obec Lekárovce byla tenkrát vrácena Československu, Čop uchvácen Sovětským svazem. Byly to smutné časy, vzdáleným vládcům na obyvatelích malé země pramálo záleželo, a když tak jako na vojenském předpolí a soustředění raketových sil namířených na západ.

Ivan Latko

Foto: Klub TGM Užhorod

České a slovenské kořeny

Dnes na rozloze necelých 13 000 kilometrů čtverečních žije milión a čtvrt obyvatel, necelá stovka na kilometr čtvereční, Ukrajinci, Rusíni, Maďaři atd. Do Kyjeva, hlavního města, je stále stejně daleko jako kdysi do Moskvy. „Příliš nikoho nezajímáme, nejsme důležití,“ povzdechne si Ivan Latko. Ale vzdychání není převládající tón jeho projevu: „Už jako kluk jsem poznal, že staré město v Užhorodu bylo vybudováno za první republiky. Jako šestiletý jsem poprvé cestoval do Československa, do Karlových Varů, protože moji rodiče tam měli příbuzné. Dědeček byl slovenského původu, babička českého. Vlastně se jmenuji Latka, jako moji čeští příbuzní, ale sovětský úředník na to nedbal a zapsal mě po svém – Latko. Česky jsem se začal učit jako dítě. Bydleli jsme necelý kilometr od hranice s Československem a bez problémů jsme chytali vaši televizi. To mi zůstalo, dnes přijímám přes satelit čtyři české televizní programy. Doma u nás se mluvilo česky i slovensky, tyto jazyky mi nedělají žádný problém. Brzy jsem pochopil, že ve škole a v oficiální propagandě nám neříkají pravdu. Že Československo byl asociální stát, lidé trpěli bídou a nezaměstnaností. Že Podkarpatské Rusi nepřinesl nic dobrého. Dozvídali jsme se oficiálně víc o dějinách carského Ruska než o dějinách naší země, kraje nebo obce. Od rodičů i od ostatních pamětníků jsem slyšel něco jiného a na ulici stačilo rozhlédnout se. Proto jsem se rozhodl pravdu poznat. Od dětství jsem četl knihy českých autorů, samozřejmě nejraději o naší zemi, zvláště Ivana Olbrachta, vystudoval jsem vysokou školu a později se vydal do Prahy, studovat na Karlově univerzitě češtinu.“

Návrat TGM

Čeština Ivana Latka je plynná, měkká, řekl bych laskavá, duši nezapře. Dozvídám se o činnosti Spolku TGM, poznávám knihy, které vydává, žasnu nad množstvím akcí, které pořádá. A blíží se vrchol dosavadní činnosti, alespoň tak jsem to pochopil, znovuvybudování pomníku prvního československého prezidenta v Užhorodu (poprvé byl odhalen v roce 1928).

„V roce 1992 navštívila Užhorod československá parlamentní delegace a při jednání s místní samosprávou se zrodil nápad vztyčit ve městě pomník TGM.  Ale nevzbudil pouze souhlas. Jakýsi pan Čeničko napsal do místních novin, že Masaryk je cizák, neudělal pro nás nic dobrého, žádný pomník v Užhorodu mít nemá. Odpověděl jsem mu srovnáním, co všechno u nás vzniklo v období Československa, co poté. Rozhořela se diskuse, občas bouřlivá, odpůrci mě nazývali zrádcem, odrodilcem, hlasy pro i proti, ale idea československá zvítězila. Deset let trvala tato diskuse. Zvítězili jsme.“

Ivan Latko
Narozen 1957 na Ukrajině. Vystudoval filologii na Kyjevské univerzitě, věnoval se historii, dnes je ředitelem Zakarpatské organizace pro ochranu památek, zakladatel, předseda a nejaktivnější člen Klubu T.G.Masaryka  a Užhorodské společnosti české kultury J. A. Komenského (www.klubtgm.cz), editor, „lovec sponzorů“ a šéfredaktor řady publikací o Podkarpatské Rusi a Československu (jsou to desítky svazků) včetně každoročních staročeských Kalendářů s bohatým textovým doprovodem v češtině a rusínštině, například J. A. Baťa: Budujeme stát pro 40 milionů lidí, Československé stopy na Podkarpatské Rusi (mnohadílný cyklus souborů fotografií), Církevní památky na Podkarpatské Rusi, Bytí a kultura starých Slovanů, Edvard Beneš a Podkarpatská Rus, T. G. Masaryk: Jak pracovat, Mládí Milana Štefánika.

Ivan Latko se usmívá a taktně upozorňuje na rizika, jimiž byl záměr ohrožen. Peníze. Získat je a nepřijít o ně. „Spolupracovali jsme dobře s Československým ústavem zahraničním v Praze a domluvili jsme se, že finanční sbírku uspořádáme v Praze, ale peníze na Ukrajinu nepošleme. Jen si vzpomeňte, jaká byla na začátku devadesátých let doba, jakou důvěru a jistotu skýtaly banky. Vybrané prostředky, dva a půl milionu korun, zůstaly u vás. Bustu vytvořil akademický sochař Josef  Vajce, spoluautor Masarykova pomníku na Hradčanech v Praze, a teprve hotové dílo jsme přivezli do Užhorodu. Nezapomenu na den 28. března 2002, kdy byla busta odhalena. Přišly zástupy lidí, mnozí se narodili až po zániku Podkarpatské Rusi. „Lidé plakali, cítil jsem spolu s nimi – to byl náš první prezident.“

Ptám se na všední dny po odhalení. Sprejeři, zloději kovů − ani toho přeci není Užhorod ušetřen. „Ano, báli jsme se, také proto jsme bustu střežili velmi obezřetně, ale nechci to zakřiknout, dodnes žádný vandalismus, zlodějina. Naopak, lidé neustále přinášejí květiny, není snad dne, aby tam chyběly, fotografují se, turisté z České republiky nezapomenou přijít a poklonit se.“

Nelze skončit jinak než otázkou. Jak se vám na Ukrajině, ve městě Užhorod, žije dnes?  (Pro jistotu a v obavě z řítícího se času připojuji datum naší poslední mailové korespondence: 12. 4. 2014). „Ve výroční den narození prezidenta Masaryka 7. března jsme si u jeho busty toto datum jako každoročně připomněli, 2. dubna jsme otevřeli kavárnu U Švejka (pivo Krušovice a Prazdroj), v době Velikonoc nás navštívili krajané z Uherského Hradiště a Brna, připravujeme se na mezinárodní konferenci Krajané a čeština v Praze…“ Ještě mnoho plánů a nápadů mají potomci našich někdejších spoluobčanů.  „Bohužel,“ dodává Ivan Latko, „ situace na Ukrajině ovlivňuje nejen naši práci, ale i náš život. Kurs hřivny klesá, všechno je dražší a dražší. Rusko to dělá přesně jako kdysi Hitler se Sudety v Československu.  A vojenský vpád na Krym se až příliš podobá intervenci proti Československu v roce 1968.“