Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Jan Pohan – Co se má stát, stane se

Když vzpomíná na dětství, vybaví se mu jen tři obrazy. Neví, jestli o nich četl, někde je viděl, nebo jsou skutečné. “Osud byl někdy pěkně hrbolatý,” říká herec a dabér Jan Pohan.

Váš otec byl Němec, matka Čechoangličanka. K jaké národnosti máte nejblíž?

Otec se jmenoval August Jüstl, matka byla Anna Persyová. Já se narodil jako Kurt Ferdinand Jüstl. Když mi byly tři, otec zastřelil matku a pak sebe. Vyrůstal jsem u adoptivních rodičů Pohanových, aniž bych tušil, že jsou nevlastní. Vyrostl jsem tedy v českém prostředí a cítím se být Čechem. Ale jsem rád, že mám takhle smíchanou krev, někdy mě česká mentalita štve.

Přemýšlel jste o tom, jak by vypadal váš život, kdyby se to nestalo?

Úplně jinak. Možná by ze mě byl čistý Němec. Ale dopadlo to tak, že mě adoptoval František Pohan. Nějaký čas jsem byl Kurt Pohan, ale protože to nešlo dohromady, začali mi naši říkat Jendo. Jméno Jan Pohan jsem si po válce nechal napsat i do občanky. V kolonce rodiče stálo: otec: August Jüstl, matka: Anna Magdaléna, rozená Persyová. Úředníci z toho byli pěkně zmatení.

Jména jsou vlastně téměř to jediné, co o svých pravých rodičích víte …

Nechci vypadat cynicky, ale jsem schopen o tom mluvit bez jakýchkoliv emocí. Vlastně jsem je neznal, neměl k nim žádnou citovou vazbu. Našel jsem zbytky jejich hrobu na Pankráci, tomu příběhu je už ale téměř osmdesát let. Z ranného dětství mám v paměti jen tři obrázky. Nikdy jsem nevěděl, jestli jsem to někde četl, viděl, nebo prožil. Obrázek první: dřevěná podlaha, kuchyň, kachlová kamna, necky, ve kterých se šplouchá nějaká holka a já si na zemi hraju s dřevěným vláčkem. Jasně vidím jeho zelenožluté barvy. Obrázek druhý: jdu po ulici se starším klukem, mým bráchou, a naproti nám jde chlap s velbloudem, oba mají na hlavě fezy. Velbloud nese koše plné takových těch náústků na pouťové trubky s třásněmi. Houf dětí okolo a já brečím, že chci taky jeden. Tak mi ho brácha obstaral. Třetí obrázek: sedím u holiče a řvu jako pavián, protože z něj mám strach. A taková silnější paní mi dává docela malou korunu. To byla moje matka.  ¨

Jak jste se dozvěděl, že Pohanovi nejsou vaši biologičtí rodiče?

Za protektorátu se u nás objevil asi sedmnáctiletý mládenec. Moje adoptivní matka mi ho představila jako vzdáleného bratrance. Byl u nás na večeři a zůstal přes noc. Spal u mě v pokojíku. Najednou došlo k nějakému sepjetí, otočil jsem se k němu a řekl: ty jsi můj brácha, viď? A on si vlezl ke mně do postele a vykládal mi, jak to všechno bylo. Pobrečeli jsme si. Pak musel narukovat.

Co se vám vybaví pod pojmem vlastenectví?

Vlastnost, na kterou Češi zapomněli. Bylo tu – když se podíváte na piloty RAF, na mladý kluky, kteří nevěděli, jestli se vrátí. To byli vlastenci. Když padnou totalitní režimy, je otázkou generací, než se to všechno zlepší. Ale člověk je nedočkavý a morálka čím dál horší.

Vy jste během války chodil do německé školy, kde vás Němci měli za čistokrevného Čecha …

Byl jsem pro ně Tschechische Sau (česká svině). Ale přežil jsem to. Osud byl někdy pěkně hrbolatý, nejen během války. Moje žena zemřela, když měla dcera tři roky. Pracovala jako letuška ČSA a při havárii v kanadském Ganderu byla mezi těmi, kteří nepřežili.

Věříte po tom všem na náhodu?

Jsem fatalista, co se má stát, to se stane. Do určité míry to můžu ovlivnit, ale jsou věci, které jsou naplánované, nevím od koho, ale prostě se stanou.

Po válce jste se dostal k filmu, máte na kontě stovky filmových rolí, bezpočet dabingových. Jsou Češi mistři dabingu?

Podle mě se to přehání. Když jsem ještě za hlubokého bolševika začal jezdit na chalupu na Šumavě, přijímal jsem tam německou televizi. Koukal jsem na ty filmy a říkal jsem si sám pro sebe: tohle je přeci americký herec! Jejich dabing byl tak dokonalý, že jsem se musel přesvědčovat o tom, že ten herec není Němec. V Německu tehdy měli dabingovou skupinu, která si říkala Herci ze tmy. Věnovali se jenom dabingu a skutečně byli technicky perfektní. Ta dokonalost ale byla někdy na škodu, působilo to studeně.

Hlasem tedy můžete zásadně ovlivnit celkový herecký výkon ….

Říká se, že třeba Franta Filipovský pozvedl Luise Funése, že byl lepší než originál. Většinou je při dabingu na všechno spěch. Stává se, že se ani předem nedozvíte, zda je hlavní postava padouch nebo klaďas. Záleží pak hodně na vaší pohotovosti.

Máte oblíbenou dabingovou roli?

Dělal jsem kdysi francouzský seriál Komisař Navarro. Hlavní hrdina měl osud trochu podobný tomu mému, taky sám vychovával malou dcerku. Evropské kriminálky mám raději, v těch amerických ještě běží úvodní titulky a už je tam pět mrtvých. Rolí v dabingu ale  ubývá. Nežehrám na to, je to normální životní vývoj. I když nejsem žádný pánbíčkář, rád používám rčení: co Pánbůh činí, moudře činí. Dřív jsem se honil, aby mi neujel autobus. A dneska? Když ujede, přijede další. Ámos Komenský říkal: Všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest. A měl absolutní pravdu.

Jan Pohan, *7. prosince 1930
K herectví se poprvé dostal na vojně, kdy byl konferenciérem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého (1951-1955). Od roku 1960 byl členem hereckého souboru Filmového studia Barrandov, debutoval v psychologickém dramatu Zde jsou lvi (1958). Nejčastěji se objevoval v uniformě, bezmála v dvaceti filmech (Reportáž psaná na oprátce, Zítra vstanu a opařím se čajem, Kdyby tisíc klarinetů). Diváci si jej pamatují jako hajného Antoše z trilogie s Tomášem Holým (Pod jezevčí skálou, Na pytlácké stezce, Za trnkovým keřem). V devadesátých letech našel bohaté uplatnění v dabingu. Kromě klasických děl světové kinematografie namluvil i několik krimiseriálů (Matlock, Komisař Navarro). V roce 2001 získal Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu.
Co vás dnes nejvíc štve?

Můj věk mě opravňuje k určité skepsi, co se týče vývoje společnosti. Nejsem ekologický terorista, snažím se jen používat selský rozum. Jsme střecha Evropy, pramení u nás voda, která vytéká potůčky do řek a ty od nás tečou pryč. Voda je jedna z nejcennějších surovin na světě a co s ní děláme? Na horách máme sněžná děla, tisíce hektolitrů vody nacákáme na kopec, k tomu je potřeba elektřina, k její výrobě uhlí. Pak si naložíme lyže do auta a jedeme sto kilometrů, abychom se na té vodě projeli. Celé je to postavené na hlavu. Lidi neumějí žít v rozumné míře.

Jak vnímáte věk, jak jste ho vnímal dřív, jak nyní?

Když mi bylo třicet, byl jsem hrozně blbej. Měl jsem pocit, že všemu rozumím, všechno znám, že dokážu zeměkouli zvednout na palci. Čím jsem byl starší, tím jsem byl pokornější. Mám rád jeden aforismus: Každá nová generace prohlásí za lež, co generaci předcházející bylo pravdou. Když jsem byl malý, můj otec měl takový zvyk. V sedm hodin večer už ležel vykoupaný v posteli a když jsem něco provedl, pozval si mě k sobě. Stál jsem tam opřený o almaru a poslouchal jeho litánie: Nás bylo pět v jedný cimře, boty jsme dostali akorát v neděli do kostela a ty jsi .…Pořád dokola. Říkal jsem si, to bude trvat půl hodiny, než se dědek vykecá. Zařekl jsem se, že až budu velký, nebudu jako on. A když bylo Káče čtrnáct, kázal jsem úplně stejně.

Vladimír Bystrov píše knihu, která by měla vyjít v prosinci k vašim osmdesátinám.
Dozvěděl jste se z ní o sobě nebo svých rodičích něco nového?

Když jsem Vláďovi  vyprávěl svůj příběh, povídal mi: Honzo, to je na seriál. Ten neumím, ale napíšu knihu. Dal jsem mu tedy plnou moc, aby se dostal k archivním materiálům. Je neuvěřitelné, co dokázal najít například o mém otci. Jednou jel prý obchodně taxíkem z Karlových Varů do Prahy, nepohodl se s taxikářem a rozbil mu okno. Vláďa o tom našel rukou psaný zápis od policie. Objeví se tam i spekulace o tom, jak došlo k té nešťastné události, možností je moc, bulvár tehdy fungoval stejně jako dnes. Jestli kniha vyjde, záleží na tom, jak se Vláďovi povede, je totiž nemocný. Držím mu palce.

Poznámka: 1. června 2010 Vladimír Bystrov zemřel.