Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné
Foto © Wikimedia Commons

Japonský rok – každodenní vnímání čtyř ročních období

Japonec by pocítil jistou frustraci či smutek, pokud by si nevšímal jednoduchých jednotlivostí spojených s ročními obdobími; znamenalo by to, že je příliš zaneprázdněný, že má moc práce.

„Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte (…) nade vším živým, co se na zemi hýbe,“ píše se v knize Genesis (1:28). Na rozdíl od Západu japonská kultura dualistický přístup k přírodě nezná. Geograf Augustin Berque dobře ukázal, že pro Japonce je příroda nikoli předmětem, ale samostatným subjektem. Japonský člověk se nenachází ve středu věcí; je jejich součástí.

Ačkoli vám většina Japonců na potkání řekne, že se cítí býti spíše bezvěrci, celá řada jejich nejběžnějších reflexů a zvyků je odvozená od animistického a polyteistického vnímání světa jejich předků, v některých rysech ne nepodobnému našemu předkřesťanskému pohanství. Divokou přírodu vnímají jako neznámou, posvátnou. Vzbuzuje silný pocit úcty, který má různé projevy, od četných náboženských i světských oslav po oficiální státní svátky.

Japonská poezie běžně používá celou řadu ustálených výrazů kigo, jejichž funkcí je danou báseň zřetelně zařadit do kontextu konkrétní roční doby.

Schopnost silně pociťovat příznaky ročního koloběhu je částečně zděděná po archaickém Šintoismu, který v přírodě uctívá odraz něčeho, co člověka přesahuje, a spatřuje božstva ve starobylém stromě nebo skále. Je zde i buddhistický důraz kladený na pomíjivost světa jevů či estetická a duchovní koncepce mono no aware a její empatie vůči věcem. Ta má blízko k našemu lacrimae rerum (slzy věcí), odvozenému ze scény Vergiliovy Aeneis, ve které je Aeneas dojat až k slzám freskou zpodobňující Trojskou válku; břemeno prchavosti a smrtelnosti ani nás nenechává chladnými.

Méně se blíží našemu memento mori, které sice klade důraz na pomíjivost a marnost věcí tohoto světa, ale které od jejich rezignovaného popisu a kontemplace přemísťuje důraz na dichotomii mezi dobrem a zlem, ctností a hříchem, pravdou a lží, a vede k aktivnímu, zodpovědnému carpe diem a vědomé přípravě na dobrou smrt.

Je zde rovněž estetický koncept wabi-sabi, kdy slovo wabi odkazuje k přírodě, prostotě, melancholii, samotě, a slovo sabi k patině stárnoucích věcí, k nedokonalosti, k proměnám, které věcem vštěpuje plynutí času.

A konečně je zde i „oceánský pocit“, tedy pocit splynutí s vesmírem, sub specie æternitatis. Pro Japonce má jistě blízko k buddhistickému stále se opakujícímu cyklu existencí. V naší křesťanské tradici vyplývá pocit vděčnosti za dary přírody z okouzlení Božím stvořením; zastavit se a zadívat se na krásu kolem sebe znamená pocítit, že jsem milován.

Japonská poezie běžně používá celou řadu ustálených výrazů kigo, jejichž funkcí je danou báseň zřetelně zařadit do kontextu konkrétní roční doby. Z jejich soupisů zvaných saidžiki následující text vychází; ačkoli jejich užití může v poezii někdy působit poněkud formálně, jsou odrazem jednoduchých prožitků, které jsou dodnes vlastní většině Japonců a které se objevují v jejich všední řeči.

Čtenář díky nim může nahlédnout na japonské jaro, léto, podzim a zimu skrze reálie, z nichž některé mu nebudou zcela cizí a další na něho možná v jednotlivostech zapůsobí exoticky, ale které všechny jsou pro Japonce až hřejivé svou důvěrností.

Hanami – hledění na květy (Foto Wikimedia Commons)

Jaro (únor–květen)

„Meteorologický ústav oznamuje, že dnešní ranní vítr byl prvním jarním větrem.“ V Japonsku by podobná věta pronesená v rámci televizních zpráv nebyla nic nezvyklého. Typickým zvukem nadcházejícího jara je dutý hluk sněhu dopadajícího ze střech, stromů či skal do sněhu na zemi. Dalším jarním znamením je padání jemného snížku: jmenuje se podle něho sladkost awajuki, bílá pěna želifikovaná pomocí výtažku mořských chaluh agar-agar, která se na jazyku rozpouští jako lehký, jarní sníh. Občas se do ní přimíchají jahody stejnojmenné japonské odrůdy, bledě růžové, téměř bílé, připomínající okvětí třešní nebo kůži bílých broskví. Posypaná práškem čaje mača zas evokuje pučení první trávy. Japonci tou dobou s oblibou hledí na měsíc rozostřený párami (oborozuki); změna směru větru oznamuje blízký příchod vlhkého jižního vzduchu, který naráží do studených vzdušných mas. S příchodem teplého vzduchu jsou vidět páry stoupající ze země, to je čas, kdy podle Japonců draci stoupají k nebi (a hadi vylézají z děr). Ryby jsou pojednou živější, i vody jsou s táním prudší; stane se občas, že zmrzlá hladina se rozštěpí, ryba nad ní hbitě vyskočí a uvízne na ledě. Ustáleným výrazem je ki no ne hiraku, „otevírání kořenů stromů“; sníh skutečně taje nejprve kolem základny kmenů stromů, kde se uprostřed sněhově bílé plochy pozvolna otevírají hnědé kruhy (kořeny stromů jsou v Japonsku často více rozprostřené podél povrchu země). Mluví se o prvních jarních zaburáceních hromu. Jarní deště harusame daly název průhledným nudličkám z bramborového škrobu (tyto původem japonské nudle se ale nejedí pouze v tomto období). Dalším běžným výrazem je kaeru no me karidoki, doslova „vypůjčit si oči žab“; na jaře se žáby vylézají ohřát a v kraji se znovu ozývá jejich zpěv. Žáby mají veliké, kulaté oči, zatímco nám, zkřehlým a ospalým po dlouhé zimě se oči ještě klíží. Stejně běžný je výraz jama warau, „hory se smějí“, značící zelenající se úbočí a nový pocit vnitřní lehkosti. Říká se, že v této době jsou mlži nejchutnější a nejvoňavější. Opékají se venku na ohni z šišek: ty hoří silně, ale rychle, takže mořské plody nestihnou při pečení ztvrdnout přespříliš. S jarem je přirozeně spojena celá plejáda ptáků: vlaštovky, bažanti, obzvláště typickým je kruhoočko japonské, kterého bych coby neornitolog přirovnal k sýkorce s olivově zelenými zády, našedivělým ocáskem a špičkami křídel, bílým břichem, žlutavým hrdlem a výrazným bílým proužkem kolem očí. Známým jarním zvykem je hanami, „hledění na květy“, spojený s prvním kvetoucím stromem, meruňkou japonskou (v lidové karetní hře hanafuda představují její větve měsíc únor), především pak se sakurami. Posun jejich rozkvětu z jihu země směrem na sever je obšírně popisován v médiích, už kvůli pomíjivosti této vzácné podívané. Každá prefektura má svůj referenční strom, podle kterého se určuje, zdali lze považovat místní sakury za vykvetlé. V Tokiu je jím starobylá sakura svatyně Jasukuni, kde se pořádá slavnost, při které se stovka sakur svatyně osvěcuje papírovými lucernami. Podél jejich alejí se postaví stánky s jídlem, včetně například sakurové zmrzliny. Nelze popřít, že pohled na vykvetlé japonské sakury představuje dech beroucí zážitek. Jakoby se sníh v magickém stavu beztíže vznesl do korun stromů a magrittovsky je rozzářil. Již po týdnu začínají květy opadávat. Stačí malý vánek a trsy lehoučkých, bělostných okvětních plátků se pomalu snáší k zemi, kde posléze tvoří neposkvrněný koberec. Pohled na jejich krátký pád v člověku vyvolává nevysvětlitelný tragický pocit, jako by vám náhle z těla vyrvali duši.

Bon-odori (Foto Wikimedia Commons)

Léto (květen–srpen)

Dnes již většina domácností nečerpá vodu z pramenů. Japonci nicméně stále mluví o mizu nurumu („voda se stává vlažnější“); netřeba již mít instinktivní strach z mrazivého ostnu, který vám projede tělem, když ponoříte ruce do ledové jarní vody. Příchod léta oznamuje výrazný čtyřikrát opakovaný křik kukačky hototogisu. Ze zelených meruněk ume se vyrábí sladká šťáva a meruňkový likér. Žluté meruňky se nakládají v soli a perile červené zvané šiso a nechávají se fermentovat na bambusových ošatkách. Terasy jsou brzy celé pokryté červenajícími se plody, které zrcadlí horké slunce na nebi. Takto vznikají kyselé „švestičky“ umeboši, stejně populární v Japonsku jako u nás nakládané okurky. Vyzdvihuje se příjemný zvuk kapek vody padajících ze zelených listů (z čehož vyplívá, že je po dešti). Květnové deště jsou signálem pro začátek sázení rýže. Mraky jsou čím dál mohutněji členité a výš na nebi. Postupně přichází enten neboli „hořící nebe“, tíživá vedra a dusivé vlhko, které se budou stupňovat až k samé mezi nesnesitelnosti. Vzduch je plný letních, vlhkých výparů; i hora Fudži se halí do par a z Tokia přestává být vidět. Léto vrcholí obdobím dešťů tsuyu, často ústící v tajfuny. Léto je obdobím několika výrazných slavností odehrávajících se večer, kdy je sice stále vedro, ale kde noční šero přinejmenším sugeruje dýchatelnější ovzduší. Nejvýraznější jsou buddhistické dušičky bon-odori, při kterých se lidé scházejí k tanci, popíjení a veselí za zvuku bubnů, píšťal a třístrunného drnkacího nástroje šamisen, potaženého kočičí kůží. Ve vztahu k dusivému vedru, ale i k nespoutanosti přírody v podobě zemětřesení, sopečných výbuchů a dalších častých násilných úkazů, jsou příznačná slova písně, která se zpívá při bujarých tancích slavnosti awa odori v Tokušimě: „Pošetilý, kdo tančí / Pošetilý, kdo se na něho dívá / Jsme-li stejně pošetilí / Proč tedy netancovat?“ Aby Japonci dusnou tíhu léta přežili, vyvinuli celou řadu triků k ošálení smyslů. Známé jsou větrné zvonečky furin, které se zavěšují za okna. Ovzduší je obtěžkané vedrem, nikde ani závan vzduchu, a když, tak ho téměř nelze pocítit; takto je alespoň jeho sebemenší náznak slyšet. Mluví se také o vůni větru: není-li cítit žádný záchvěv čerstvého vzduchu, abstraktní evokace jeho parfému vytváří přinejmenším jeho iluzi. Oblíbená je rostlina ranní slávy ipomoea, japonsky asagao, „tvář rána“, která vykvétá překvapivě rychle zrána, když je ještě trochu příjemně. Již z japonských dřevorytů známe letní ohňostroje, které jsou příležitostí zůstat vzhůru déle do noci v naději poněkud chladnějšího vzduchu. Běžnými symboly léta jsou plochý, papírový vějíř, vodní meloun, láhev sodovky ramune, kterou uzavírá místo zátky skleněná kulička, prodavači strouhaného ledu polévaného sladkými, barevnými šťávami s příchutí cukrového melounu, zeleného čaje mača, jahody… Populární je sirup modré barvy s příchutí Blue Hawaii, snad evokující potápění v chladném Pacifiku. K létu patří studené nudle; s oblibou se mimo jiné spouštějí tenounké pšeničné sómen po proudu chladné vody s kousky ledu v bambusovém korytě, ze kterého je potřeba je chytat hůlkami a namáčet do studené omáčky. Všudypřítomné jsou zelené vonné spirály proti komárům. K tíživosti japonského léta přispívají cikády a jejich ohlušující zpěv. Japonci mají obecně hlubokou fascinaci pro svět brouků, která se odráží až v jejich estetickém cítění. V létě děti chytají sarančata, kudlanky nábožné nebo housenky, které pak chovají v krabicích s rukojetí a pozorují jejich vývoj z kukly v motýly. V parcích je běžně možné vidět děti chytat obří roháče nebo vyhrabávat monumentální nosorožíky kabutomuši (doslova „brouky se samurajskými helmami“), jejichž délka může občas přesáhnout 8 cm. Konec léta ohlašuje zpěv cikády higuraši, která zpívá pouze za soumraku; za jejího táhlého, melancholického zpěvu si člověk náhle uvědomí, že večery začínají být chladné. V tu chvíli se v něm mísí úleva i lítost z vědomí končícího náročného, krásného období.

Momidžigari v Kyoto (foto Wikimedia Commons)

Podzim (srpen–listopad)

Příchod podzimu je dobře poznat skrze změnu tvarů mraků, které jsou pojednou menší, bělejší, výš v nebi a žíhané jako rybí šupiny. Trsy rýže začínají sklánět svou hlavu. Rána jsou méně teplá, vzduch náhle méně vlhký, začíná se dříve stmívat. Mluví se o „zřetelnosti hlasu“; pryč je neustálý řev cikád a dusno léta, znovu je možné se přirozeně soustředit. Je to období křepelek, hub šítake, ořechů a ryby sanma. Její název lze přeložit jako „podzimní ryba katana“; její úzký, podlouhlý tvar opravdu připomíná slavný japonský meč s odejmutou rukojetí. Lososi se vracejí do rodných řek, aby v nich nakladli jikry, k největší radosti medvědů, kteří na ně čekají na březích. Nejmlsnější z nich vyhlížejí samičky, prackou jim promáčknou břicho obtěžkané jikrami a žerou pouze je. Podobně si ovšem počínají i někteří rybáři, kteří jikry na břehu vody ještě krátce marinují v sójové omáčce a saké a zbytek těla řádně osolí, aby je konzervovali. Děti pozorují, že let motýlů je méně hbitý. Na stromech visí velké, zelené plody citrusů, ještě nezralé, ale již jedlé. Na verandách se suší kaki, pověšené pomocí provázků na vodorovných tyčích. Jedí se japonské hrušky, šťavnaté a kulaté jako jablka, sladké brambory a kaštany. Květinami podzimu jsou chryzantémy, ostatní květy postupně mizí. Pořádají se „lovy na javory“ momidžigari, což jsou procházky k místům, kde se lze obdivovat čarokrásně rudému a žlutému podzimnímu listí. Jedí se nudle soba z čerstvě sklizené pohanky, ke kterým lze popíjet nefiltrované, sladké saké doburoku, husté a bílé jako mléko, fermentované z právě sklizené rýže. První mrazíky dávají signál k úklidu zemědělského nářadí. Sklízí se čínské zelí a bílé ředkve daikon. Ty se věší pod střechy, kde trčí, bílé a špičaté jako kosti či zuby duchů, než je lehce uschlé začnou nakládat. Ženy začínají plést, děti si hrají na přebírání provázků z vlny. Zastává-li astronomie důležité místo po celý rok, říká se, že na podzim vzhledem k pozici země, slunce a měsíce svítí hvězdy a měsíc obzvlášť třpytivě – to lze ovšem také vysvětlit tak, že v létě je déle světlo a v zimě se zas zůstává více doma, takže je zde méně příležitostí nerušeně pozorovat nebe. Ať tak či onak, za úplňku v polovině osmého měsíce solárního kalendáře se slaví svátek pozorování měsíce cukimi. Už dávno se při něm neodříkávají básně jako za doby prince Gendžiho, hrdiny díla z pera dvorní dámy Murasaki Šikibu z přelomu 10. a 11. století, a prvního románu světové literatury vůbec. Japonci nicméně nadále s oblibou při pohledu na měsíc středu podzimu připravují výzdobu z pampové trávy, pojídají rýžové knedlíčky cukimi dango, brambory satoimo, sojové fazole edamame a popíjejí k tomu saké hijaoroši dozrávající během léta a dostupné pouze na podzim.

(Foto PixBay)

Zima (listopad–únor)

Prvním znamením začátku zimy je náhlý příchod suchého, studeného větru. Jako u nás jsou symboly zimy uhlí, bruslení, táborák ze suchého listí, ledové jehlice vystupující ze země nebo sněhuláci; ovšem ti japonští jsou tradičně místo ze tří koulí uplácáni ze dvou. Japonci také rádi vyrábějí malé sněhové zajíčky; uši mají ze dvou listů a malé, kulaté oči z červených plodů nebeského bambusu nandina domestica. Typickými zimními obrazy jsou spící ryby pod ledem, sníh nakupený na drátech elektrického vedení (z nichž většina je vedená na povrchu) nebo prázdná rýžová pole pokrytá sněhem, ze kterých černě vystupuje čtvercová síť podélných a příčných cestiček. Protože většina japonských domů je dodneška stavěná ze dřeva, které lépe odolává častým zemětřesením a letnímu vlhku, nelze je účinně centrálně vytápět a ohřívá se většinou pouze místnost, ve které se obyvatelé zrovna nacházejí. Proto jakmile se ochladí, Japonci vytahují kotacu: nízký stolek, na jehož spodní desce je umístěn elektrický ohřívač. Přes desku stolu se umístí velká deka, pod kterou se mohou lidé sesadit a která uzavírá teplo vespod. Na deku se pak položí další dřevěná deska, na kterou lze odkládat čajové misky, rýžové sušenky senbei či cokoli jiného. Klíčovým ptákem zimy je jestřáb mandžuský (grus japonensis); druhý největší jestřáb, bílý jako sníh, s černými fleky nohou, ocasu a krku, s červenou čepičkou. Typickými jídly jsou vývar oden, ve kterém se vaří vejce, daikon, želé konjak vyrobené ze škrobu zmijovce, houby, brambory, kuličky z mletého masa nebo ryb a další pochoutky. Dále se jí teplé tofu, nebo se tofu naopak nechává opakovaně přes noc venku, aby zmrzlo a přes den opět na slunci rozmrzlo, což mu dává žilkovitou texturu a zvyšuje jeho absorpční vlastnosti, vhodné pro různé polévky, bujóny a hrnce dušených jídel. Dozrává voňavý citrusový plod juzu, jehož slupky se používají také k navonění horké koupele. Pro nastydlé, včetně dětí, se místo grogu připravuje tamagozake (1 vejce, 1 lžíce medu, 200 ml mléka, 30 ml saké). Japonci Vánoce neslaví – a když, tak většinou jako dovezený, komerční svátek, podobně jako u nás Halloween – hlavní zimní svátek představují novoroční oslavy. Předchází jim velký úklid, odesílání velkého počtu PF a náročná příprava slavnostních chodů. Neodmyslitelným zvukem je sto osm ran zvonu, které se o půlnoci 31. prosince ozývají z buddhistických chrámů.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!