Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑

Jaroslav Lev z Rožmitálu – Český projekt OSN

Byl jsem uveden do útulného salonku svítícího zlatavými tapetami. A nad křeslem pohodlně usazeného pana Lva se skvěl erb s kančí hlavou. Komorník mi před vstupem poradil, ať svého hostitele oslovuji “Jasnosti”, anebo “pane nejvyšší hofmistře”. Jenže jsem se opomněl zeptat, jak hluboko a kolikrát se uklonit. Nervózně jsem tedy kráčel vpřed v hlubokém nevolnickém předklonu, jen zmačkaná čepice v ruce chyběla.

Přeháníte to, pane! Ještě sebou praštíte!

To z rozpaků, Jasnosti… Vaše Blatná je nádherné sídlo! Tak romantický vodní hrad jsem ještě neviděl. Prý se tu těžilo zlato!?

Ano. Tak pilně, že na nás nezbylo ani zrnko. Až vás vezmu do parku, uvidíte spousty jam a vedle nich navršených hromad přeseté zeminy. Prý jsou ty díry prastaré.

Galerie (6)

Rýžovali tu údajně už Keltové. Barbaři z časů římského impéria.

To je mi novinka! Tak Keltové… Nuže, proč přicházíte, pane Petře? Prý kvůli Jiříkovi a mé sestře Johance.

Vskutku. Byl bych, Jasnosti, povděčen, kdybyste nám, tedy mně, pomohl objasnit řadu okolností ze života Jeho Výsosti. Ale jestli mohu, dvě otázky bokem: proč máte predikát z Rožmitálu, když sídlíte na Blatné, a proč máte v erbu kančí hlavu?

Toť prosté. Původně měla naše rodina zboží v Rožmitále a na Březnicku. Prostě pod Brdy. Blatnou nedávno koupil strýc Zdeněk. Taky Zbiroh a Hořovice. A já majetky rozmnožil o Písek, Rokycany, Přimdu a Hlubokou. To víte, zmohli jsme se. Ne každý má za sestru českou královnu. Chápete? A pokud jde o tu černou kančí hlavu ve zlatém štítě? Vzdálení předkové byli vladykové z Buzic. A za svého praotce považovali slavného Bivoje. Mezi námi, od malička to považuji za pohádku pro děti. Ale přejděme k Jiříkovi.

Pán z Poděbrad je v českém národě velmi ctěn, na druhé straně shledáváme v jeho životním příběhu mnoho bílých míst. Nevíme s jistotou, ani kde se narodil. Pyšně se hlásí Poděbrady, ale taky pět dalších lokalit. O jeho matce netušíme nic. O panu otci máme sice pozoruhodné, ale jen útržkovité znalosti.

Ach, to já vás asi zklamu. Čekáte, že jako švagr Jiřího budu studnicí vědění z jeho privatissima, leč opak je pravdou. Ač jsme byli přátelé, co spolu lecjakou číši popili, on zůstával vůči svému soukromí až nápadně zamlklý. O dětství a rodičích nemluvil nikdy. Bylo tam zřejmě nějaké vážné trauma.

Rozumím. Jistě však máte bližší představy, domněnky…

…jakož i fámy a klepy. Jestli vám udělají radost, tak budiž. Ale nemáte je ode mne! Slibujete? (Musel jsem na to panu hofmistrovi dát ruku, já bídák…) Nuže, nejprve k záhadě jeho rodiště… Poděbrady to podle mě nebyly. Ty totiž v roce 1420 vlastnil Jiříkův bratr Hynek. Jeho kolébka mohla být spíš na Moravě, na Kunštátě, nejstarším sídle pánů z Kunštátu a Poděbrad, případně na Bouzově. Já bych ale sázel na hrad Litice u Ústí nad Orlicí, protože ten byl napsán na Viktorína. Není nad porod doma, pane.

A co říkáte pověstem, že při křtu Jiříka z Poděbrad byl jako kmotr přítomen Jan Žižka z Trocnova?

S Johankou jsme to kdysi probírali a ta od svého chotě o tom nikdy neslyšela slovo. Čili v mých očích jde o fantazírování nějakého dobráka, snad kronikáře, který se chtěl králi zavděčit a vylepšil mu životopis nesmyslem. Já tu historku znám. To měl táborský hejtman údajně přijet k loži rodičky do Hořovic, či do Hořic. Jenže on měl na jaře 1420 jiné starosti. Se svými zbrojnými houfy se pohyboval někde kolem Strakonic a víc ho zajímala válka než nějaké pachole, o němž nikdo nemohl předpokládat, že se stane českým králem. Ostatně do Hořovic by to měl Žižka dva dny jízdy koňmo. Rychleji to nešlo.

Jeho Výsost se k té okolnosti před vámi nevyjádřila?

Chraň Bůh. Ostatně Jiří považoval Žižku za lotra, který svou ukrutností uvrhl zemi do neštěstí.

A co si myslíte o blízkém přátelství Žižky s královým otcem Viktorínem?

Nepochybně existovalo. Už proto, že se Žižka dobře znal s Viktorínovým otcem, tedy s Jiříkovým dědečkem Bočkem, který byl za Václava IV. nejvyšším písařem, řadu let seděl ve čtyřčlenné vládní radě a tak. A Viktorín měl možná od počátku mimořádné postavení u Žižky proto, že náležel k nepočetné hrstce příslušníků nejvyšší české šlechty, kteří se k radikálnímu křídlu husitů přidali. Vesměs ovšem jen dočasně, ve jménu kalicha, načež je odradilo hejtmanovo nemilosrdné vypalování klášterů, kostelů a zejména brutální upalování kněží a mnichů. Však i Viktorín se brzy po Žižkově smrti přidal k táboru umírněných kališníků.

A jak rozumět tomu, že když v říjnu 1424 Žižka pod Přibyslaví umíral, vybral si ze spolubojovníků přítomných u úmrtního lože právě Jiříkova otce Viktorína, aby mu předal svůj meč a snad i závěť?

Pokud to není zase jen hezká zkazka, mohl se obrátit na Viktorína proto, že to byl příslušník vysoké šlechty, čili z přítomných svědků nejvýše postavený muž v dané společenské hierarchii. A ta se respektuje vždy. Jinak už tam byli jen dva kněží, Prokůpek a Ambrož, a dva velitelé, Kuneš z Bělovic a Jan Hvězda řečený Bzdinka čili Prďoch, který Žižkovi na sklonku života nahrazoval zrak.

Věděla by Vaše Jasnost něco bližšího o skutečném věku pana Viktorína z Poděbrad? My jsme přijali tvrzení kronikářů, že když se Jiřík na jaře 1420 narodil, nebylo jeho otci ještě ani sedmnáct let, čili počal ho v šestnácti, doslova na samém počátku husitské revoluce, v červenci 1419, kdy stoupenci Jana Želivského vyházeli konšely z Novoměstské radnice. Že by otcem slavného českého krále byl takový…

…cucák, myslíte? Johanka mi kdysi řekla, že tu věc jednou přednesla manželovi, a ten prý jen odsekl: Pan otec, a holobrádek? Nesmysl, má paní! A dotčeně odešel.

I vy pochybujete?

Sám jsem Jiříkova pana otce nikdy neviděl. Když předčasně zemřel, mohlo mi být jedenáct dvanáct. Vím, že se všichni tři Poděbradové, tři bratři, nejstarší Boček, prostřední Viktorín a nejmladší Hynek, naposled setkali v plné zbroji v červnu 1426 v severních Čechách, kde se odehrála nekrvavější bitva husitských válek. Bylo to v místě Na Běhání, kousek od Ústí nad Labem. Křižáci tam ztratili přes 4000 mužů. A pár měsíců nato zemřel nejprve Hynek a dva měsíce nato i pan Viktorín. Ani ne sedmiletý Jiřík osiřel, musel si ho vzít do opatrovnictví moravský Boček, nejstarší a poslední z bratrů.

Takže Viktorín vskutku zemřel jako pouze čtyřiadvacetiletý?

Tak se to traduje. Ale nevěřím, že byl Viktorín tak mladý. Mám pro to řadu důvodů, povím jediný… Jen asi půl roku poté, co se mu narodil synáček, se Viktorín prvně objevil ve velitelském štábu Jana Žižky. Bylo to v listopadu roku 1420. A v bitvě u Vyšehradu, kde husité na hlavu porazili vojsko uherského krále Zikmunda i elitní jednotku korouhevních českých pánů, se Viktorín vyznamenal tak, že byl s dvěma třemi dalšími veliteli pasován na rytíře. Dokonce se jím stal dřív než Žižka. Takže si představte tu situaci, postavenou na hlavu. Novopečený otec Jiříka se jako naprostý zelenáč zapojí do líté bitvy, ihned v ní velí, a to tak skvěle, že je za to odměněn rytířským pásem. Sedmnáctiletý hrdina! Na vojně přitom nováček…

To je opravdu absurdní!

A jakýpak uděláme závěr? Buď jsou ty údaje falešné, anebo byl Viktorín ve skutečnosti starší a asi už i ošlehaný válečným ohněm. Ostatně by to částečně vysvětlovalo i jinou, snad nejpodivnější záhadu, tajemství jeho neznámé matky.

Ta hádanka mě snad zajímá nejvíc. Vždyť pro nás je Jiří jediný český král bez matky!

Mám tušení bez záruky. Říká se, že matka bývá jistá vždy, zatímco otec nikdy. V případě rodičů Jiříka ale platí kupodivu opak. Viktorínovo otcovství nikdo nezpochybňuje. Ostatně se o svého syna i další děti dobře postaral.

Prosím? On měl vedle Jiříka i další potomky?

Ano. Důvod navíc, proč nelze věřit, že vše stihl do svých čtyřiadvaceti let. Měl tři dcery, čili Jiří měl, tedy má tři sestry, Alžbětu, Kateřinu a Markétu. O dvou z nich jsem slyšel, že ještě žijí. Zda jejich matek bylo víc, nevím. Alžběta prý povila ve třech manželstvích nejméně jedenáct dětí a Markéta dosud žije na hradě Planá.

Kvůli Jiříkově matce se prý Češi i Němci králi posmívali.

Nejen to. Osočovali ho. Jako už českému panovníkovi nejvíc Jiřímu ovšem spílali papež a římská kurie. V hulvátských listech z Říma, to byla dokonce móda, že čím byl glejt sprostší, tím byl diplomatičtější, ho Pius II., pak i Pavel II. označovali za nestoudného kacíře, který lživě slíbil před korunovací pečovat o jednotu církve, zatímco dává přednost kališnickému rozvratu, tomu neslýchanému dvojvěří v Čechách. To se ví, že taková nactiutrhání se líbila Poděbradovým domácím nepřátelům. Takže na něho znovu a znovu vytahovali dvě nevysvětlené záležitosti. Především nepochopitelnou náhlou smrt krále Ladislava Pohrobka v Praze, kam se v roce 1457 přijel oženit s francouzskou princeznou. Pro většinu katolíků byl Jiřík, tehdy ještě zemský správce, viníkem Pohrobkovy smrti. Úkladným vrahem, jehož motivem bylo uzurpátorsky se vyšplhat na cizí trůn. A ještě vítanější písničkou byla šeptanda, že povstal z nemanželského lože, takže je to „snopek“, případně „král došek“. Symbol slámy, abyste rozuměl, je v českém rybníku charakteristikou pro nemanželský původ. Brněnští Němci obdařili Jiřího dokonce ostouzejícím výrazem filius meretricis – „syn děvky“.

K Pohrobkově smrti vám, Jasnosti, rád něco velmi zajímavého sdělím. Ale pokusme se nejdřív, prosím, uzavřít ty fámy kolem královy matky!

Pane Petře, já pro vás ten zamotaný příběh nerozpletu. Řekl jsem jen, že mám určité tušení bez záruky. Vychází z přesvědčení – už jsme to probrali, že pan Viktorín byl starší, než se tvrdí. A je tu ještě jedna věc… Poté, co zemřeli Jiříkovi předci, totiž otec a jeho moravští strýčci Boček a Heralt, kteří se výchovy chlapce postupně ujali jako pěstouni, Jiřík se v okamžiku své zletilosti ujal obrovských majetků pánů z Kunštátu a Poděbrad, a to bez jakýchkoli námitek či protestů v příbuzenstvu. Myslíte, že by v rodině bez rámusu a rozbrojů prošlo, aby se ohromného dědictví ujal levoboček, dokonce snad syn nějaké poběhlice?

Sotva! Takže vaše tušení míří…

… do Saska, do Míšně. Moje spekulace je složitá, ale neděste se! V Míšni už řadu let spokojeně žije po boku vévody Albrechta III. oblíbená vévodkyně Sidonie a rodí jedno děcko za druhým. Překvapením zdvihnete obočí. Je to Češka, dcera Jiřího z Poděbrad Zdeňka! Narodila se společně se svým dvojčetem Kateřinou v roce 1449, přičemž její maminka Kunhuta, první manželka pana Jiřího, při porodu zemřela. Tohle vím přesně, neboť ovdovělému Poděbradovi zůstalo takříkajíc na krku šest malých dětí, z toho nejstarší Boček handicapovaný, takže si s další výchovou nevěděl ani za mák rady. Protože jsme se znali a bylo mi přítele líto, začal jsem mu naznačovat možné řešení. Převtělil jsem se nakonec v dohazovače a…

…a nabídl jste k vyřešení vdoveckého rébusu svou mladší sestru, slečnu Johanu z Rožmitálu!

Uhodl jste! Přesně to jsem udělal. Byla to oboustranně výhodná záležitost, která dokonale klapla. Johana i Jiří byli spolu od svatby v roce 1450 přes dvacet let šťastní. A i já coby švagr krále jsem se dočkal vzestupu. Kromě funkce hofmistra jsem byl pověřen vedením reprezentační výpravy po evropských dvorech a v Burgundsku jsem při té příležitosti dokonce jako vůbec první Čech dostal řád Zlatého rouna.

Odpusťte, Jasnosti, gratuluji, ale jak těkáme od tématu k tématu, přestávám se orientovat.

Já pomalu taky… Takže zpět do Míšně. V roce 1471, kdy Jiří z Poděbrad zemřel, narodil se Sidonii-Zdeňce prvorozený syn, taky Jiří. A dala pro něho vypracovat genealogický „strom života“. Byl jsem s ním seznámen zcela nedávno. A v novém patře saského rodokmenu se k mému ohromujícímu překvapení vůbec prvně objevilo po boku dědečka Viktorína též po léta tajené jméno babičky malého saského prince, čili jméno matky Jiřího z Poděbrad. To jméno zní – Anna z Vartenberka!

Podle predikátu „z Vartenberka“ muselo jít o vysoce postavenou šlechtičnu. Úžasné! Slyším o té dámě poprvé. Nemůže jít o falzum, jímž si vévodkyně přikrášlila prázdné místo v minulosti vlastního otce?

Ovšemže může. Nejsem však špion. A Sidonii-Zdeňku znám od dětství jako velmi ušlechtilou bytost. Navíc to hraje do not mému tušení. Za předpokladu, že pan Viktorín byl opravdu zřetelně starší, mohl se kdysi mezi ním a Annou odehrát pozoruhodný milostný román s důsledky, jež pak bylo třeba z nějakých důvodů tajit. Takové situace nejsou nijak výjimečné. U mé favoritky Anny, jedné ze sester významného politika Čeňka z Vartenberka, mohly být motivy utajení všelijaké. A přání nepřiznat společensky citlivou avantýru měly třeba oba rody. Pan Čeněk, Anin bratr, byl coby nejvyšší komorník Václava IV., pak nejvyšší purkrabí a arcičíšník druhým nejmocnějším mužem v zemi. Přitom to byl dosti příznačný obojživelný velmož doby. Chvíli kališník, chvíli katolík, zprvu Poděbradův přítel, pak jeden z jeho soků. Přebíhal z tábora do tábora, jak to bylo pro něho výhodné. Byl to schopný, ale nevypočitatelný a nebezpečný člověk. Takže důvodů, proč příbuzenství zatloukat, mohlo být na poděbradské, ale i vartenberské straně dost. Ať už o té věci Jiřík věděl, nebo ne. Má hypotéza platí však jen v případě, že se Viktorín narodil ještě na sklonku 14. století podobně jako Anna z Vartenberka, a ne až v roce 1403.

Moc zajímavé, Jasnosti! Ale trochu jsme zabředli a já bych se rád dozvěděl ještě řadu věcí. Třeba jak by stručně vyportrétoval pana Jiříka jeden z jeho blízkých spolupracovníků? Mám na mysli vás.

Chcete to jedním tahem, což nejde. Ale budiž… Byl malý, tlustý, čím dál kulatější, prostě úboreček. V posledních letech života už sotva chodil. Přitom žil střídmě, čili šlo o nějakou chorobu zažívání. Měl jiskrné oči a přesné myšlení. Při své bystrosti rychleji než jiní uměl vyhmátnout podstatu problémů. Většina jeho předků byli kališníci, ale teprve on pochopil, že české dvojvěří je nový a trvalý evropský fenomén, který se nedá vymýtit ani mečem, ani papežskými kletbami. Nikdo jiný by nedokázal zformulovat a pak i prosazovat politiku smírné koexistence dvou náboženských věrouk, soužití donedávna nesmiřitelných a vraždících se katolíků a kališníků. Přitom velmi tvrdě postupoval proti radikálům a extrémistům na obou stranách. Uměl být ostrý jak šavle. Nebyl to žádný král Dobře, jak se říkalo jeho dobrotivému, zato neschopnému nástupci Vladislavu Jagellonskému. Ještě: v jeho žilách nekolovala královská krev. Čili na panovnické žezlo neměl nárok. Vynesla ho k trůnu zmatená doba husitských válek a následující mnohaleté bezvládí, když vymřeli Lucemburci a Habsburk Albrecht krátce nato skonal také, aby zanechal opuštěný trůn svému ještě nenarozenému synovi Ladislavovi. Je pravda, že Jiří byl i velmi ctižádostivý člověk a chtěl pro své syny trůn pokud možno udržet, prostě založit novou, první ryze českou dynastii. Když ale zjistil, že to je nereálné, ustoupil a podřídil ambice vyššímu zájmu státu a národa. V tom, že závětí odkázal trůn Jagelloncům, když lepší řešení neexistovalo, se projevil jako mimořádný státník.

V našich dějepisech se občas zdůrazňuje úsloví, že za krále Holce byla za groš ovce. Byla to pravda?

Byla! Až na to, že Holec čili mladičký Pohrobek u nás v letech 1453−1457 vládl jenom titulárně, nikoli fakticky, dokonce ani v zemi nepobýval, žil ve Vídni a Uhersku. Takže tu prosperitu, vskutku mimořádnou, zařídil z pozice zemského správce právě mladý Jiřík. Měl Kristova léta, katolíci s většinovými kališníky byli rozhádaní natolik, že co chvíli někde vyšlehla drobná válka, nicméně díky pevné organizační a politické ruce Jiříkově se žilo lépe než dobře. Představte si, že tehdy stálo 100 ovcí kopu, čili pouhých 60 grošů. Takže ovce přišla na necelý groš. Cenová hladina byla vskutku úžasně nízká.

Kdepak pan Jiří k tak vynikajícím schopnostem přišel?

Byl to talent a politický génius od přírody. Vždyť neměl ani pořádné vzdělání. To získal víceméně pokoutně u moravských preceptorů a pěstounů. Ani se nenaučil pořádně německy, natož latinsky. Pak s tím míval ve vysoké politice potíže. Ostatně z generace vyrůstající za husitských válek se k vysoké kvalifikaci mladí lidé dostávali jen krajně obtížně. Na univerzity v cizině mohli Češi, považovaní za národ kacířů, lupičů a žhářů, jen výjimečně. A pražská nestála za nic. Po vydání Kutnohorského dekretu (1409) odešla celá plejáda studentů i pedagogů ze země, ze čtyř fakult zbyla jediná, artistická, kde se odehrávaly věčné náboženské půtky. Týnský farář Karlovu univerzitu označil za rezavý klenot, a měl pravdu. Takže Jiřík vyrostl ve vynikajícího politika asi hlavně praxí po boku svého učitele, východočeského šlechtice Hynce Ptáčka z Pirkštejna. Tento přesvědčený kališník začal hned na začátku bezvládí v Čechách, od roku 1440, organizovat provizorní systém ochrany pořádku a míru tím, že budoval v regionech, nejprve ve „svých“ východních Čechách, samosprávné šlechticko-městské landfrídy, čili sněmíky, instituce odpovídající za pořádek a klid aspoň na úrovni krajů. A po Ptáčkově boku vyrůstal Poděbrad. Když pak Ptáček roku 1444 předčasně zemřel, byla už autorita Jiříka taková, že takřka automaticky převzal vládu nad spojenými východočeskými landfrídy. Načež s vědomím, že moc v zemi drží ten, kdo vládne metropoli, se takřka bez boje chytře zmocnil Prahy, to bylo v září 1448. A sebral rozhodující pozice katolíkům, aby je předal do rukou kališníků, jichž byla v zemi většina. Sám pak elegantně pěstoval koexistenci dvojvěří i osobním příkladem. Chodil střídavě na mše do katolických i kališnických kostelů. Brzy se stal ve jménu krále-dítěte Pohrobka zemským správcem a po jeho záhadné smrti byl začátkem března 1458 jednomyslně zvolen českým králem. Ulpělo na něm ovšem ódium strůjce vraždy sedmnáctiletého Ladislava.

Proboha, my to zamluvili! Jasnosti, chtěl jsem vás potěšit sdělením, že Pohrobek nezemřel ani jedem, ani na mor, jak se po věky tvrdilo. Naši lékaři před časem s pomocí nejpokročilejších vědeckých metod zjistili nade vši pochybnost, že ho zabila zákeřná nemoc, kterou jste nemohli znát a diagnostikovat. Šlo totiž o vzácný druh leukémie, čili chorobně poškozené tvorby bílých krvinek.

Nevím, co mi to říkáte, ale věřím vám a beru to jako satisfakci švagrovi.

Vysvětlil byste mi ještě, proč po čtyřech letech jeho panování napadl v roce 1462 Jiříka sám papež, který označil českého krále za kacíře, později ho povolal před kuriální soud a nařídil všem jeho poddaným, aby mu vypověděli poslušnost? Na samém sklonku života se pak Poděbrad dočkal i nového křižáckého tažení, jež proti němu jménem papeže zdvihl uherský král Matyáš Korvín.

Mám-li tu složitou situaci oprostit na samou dřeň, začnu pojmem kompaktáta. Nejzávažnějším výsledkem patnácti let husitských válek bylo, že po pěti marných mezinárodních kruciátách, které české zbraně zničily nebo rozehnaly, tu poslední u Domažlic v roce 1431, se katolická Evropa rozhodla částečně ustoupit husitským požadavkům. Několik let se jakési usmíření hledalo na církevním koncilu v Basileji, aby pak zmíněný kompromis zvaný kompaktáta byl oficiálně stvrzen v létě roku 1436 v Jihlavě. V listinách zvaných kompaktáta bylo deklarováno, že i utrakvisté jsou praví synové církve a jejich věroučná zvláštnost, přijímání pod obojí způsobou, je v souladu s katolickou věroukou. Právě na této tezi později založil svou geniální koncepci koexistence a tolerance Jiří z Poděbrad. V tomto smyslu se stal „králem dvojího lidu“. Ale papež Pius II., mimochodem bývalý Jiříkův přítel, se v roce 1462 rozhodl vykročit nad rámec basilejských kompaktát. Svévolně prohlásil, že závazek tolerovat kališnictví platil toliko pro jednu generaci, že přijímání z kalicha není nutné ke spáse a Češi se mají vrátit ke starým dogmatům katolické církve. Ostatně to prý v tajné doložce ke své korunovační přísaze Poděbrad slíbil zařídit.

Jak král reagoval?

To byl od papeže zákeřný tah. Rána dýkou, která zasáhla principy Jiříkovy dosavadní politiky. Kdyby se podvolil, poplival by vše, co dosud činil. Pěstoval přece v Čechách soužití obou věrouk, jeho setba už nesla ovoce, chtělo to jen čas. Čechy se za jeho vlády staly nábožensky nejtolerantnější zemí v Evropě. Náhle však opět hrozila válka, buď bratrovražedná domácí, dříve či později i křižácká intervence, ale nejspíše obojí. Pokoušel se na všech stranách jednat, dohodám vždy dával přednost před mečem. Ale vzdát svou koncepci nemínil. Proto v letech 1462−1464 vypracoval s týmem vedeným italským učencem Antoniem Marinim ohromující plán na zřízení všeevropské unie, která by se na jedné straně stala společnou pevností proti dobyvačným osmanským Turkům a na druhé straně by umožňovala evropské spory a konflikty řešit mírovou cestou. V květnu 1464 Poděbrad vypravil do Francie k Ludvíkovi XI. reprezentativní poselstvo, aby návrh Charty všeobecné mírové organizace králi předala a požádala ho o případné převzetí vůdčí role. Češi sice vezli doporučující listy okolních panovníků, ale neuspěli. Ludvík se bál hněvu papeže. A rádci ho přesvědčili, že paktováním s panovníkem prohlášeným za kacíře si může těžce uškodit.

To poselstvo jste vedl vy, Jasnosti?

Nikoli. Kolega Albrecht Kostka z Postupic a zmíněný geniální Ital Antonio Marini. Vrátili se však jen s listinou plnou hezkých, avšak plytkých slov o přátelství. Já jsem vedl asi o rok později jinou reprezentaci. Naši diplomaté se totiž z Francie vrátili zděšeni, jak špatnou pověst má naše „kacířská“ země i její panovník v cizině. Jiří se proto obratem rozhodl, ať to stojí, co to stojí, vyslat další, asi čtyřicetičlennou misi na okružní cestu po evropských dvorech. Od listopadu 1465 jsme pod mým vedením takřka dva roky obcházeli evropské metropole, hrady a panovníky, abychom propagovali český stát jako kultivovanou zemi a Jiříka samotného jako mocného a spořádaného vládce. Ani tahle nákladná expedice větší výsledky však nepřinesla, protože papež, nyní už Pavel II., zesiloval tlak, vyhlásil nad českým králem i státem klatbu, Matyáš Korvín se posléze chopil trestajícího meče a ve všech zemích Koruny české vzplála nová zničující válka. Načež v situaci, kdy česká armáda nakrásně přebírala iniciativu, a zdálo se, že Korvínovy sbory vytlačí, se odehrála poslední tragická zápletka dramatu. Jiřík z Poděbrad onemocněl, otok nohou zachvátil postupně celé tělo. Pak už se nemohl ani hýbat, zato jeho mozek do samého konce čile pracoval. 22. března 1471 však jedenapadesátiletý Jiřík opustil bojiště navždy. Do čela posledního tažení před uzavřením příměří se statečně postavila sestra, v mých očích česká Johanka z Arku, na rozdíl od ní i královna. Posléze úspěšně prosadila i manželovu závěť, totiž plán předat český trůn Jagelloncům.

Poděbradův plán
Dokument vzešlý z poděbradské Prahy v roce 1464 předznamenává vše podstatné, co dnes představuje základy světové mírové instituce, zrozené teprve v minulém století – Organizace spojených národů. Za středověkými formulacemi v největším údivu objevíme prakticky všechny zásady, jež v r. 1954 byly pojaty do Charty OSN.

Vidím, že sestru milujete, Jasnosti.

Víc než sebe. A je proč. Se svým důvtipem a bystrostí byla schopna předsedat královské radě. A jak vzorně se uměla postarat o všechny děti, ty Jiříkovy i ty společné. Dokonce jeden čas vychovávala na českém královském dvoře i Matyáše, hřála na prsou hada, který se v dospělosti vrátil jako úhlavní nepřítel českého státu. Dějí se na světě věci, viďte: To vy jste na tom jistě už podstatně líp!