Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné
Foto © Blanka Nezbeda Rosecká

Jiří Pilka – v tobě končívá můj hlad a touha

Jiří Pilka naučil několik generací poslouchat vážnou hudbu a desítky hochů a dívek přivedl ke skautským myšlenkám a hodnotám.

Muzikolog a spisovatel Jiří Pilka byl také gentleman, jak dokazuje dopis, ve kterém se pár měsíců před svou smrtí omlouvá Martě Kubišové za svou více než 50 let starou recenzi.

“Chci se paní Kubišové omluvit, napsal jsem kdysi hloupost. Prosím, abyste paní Kubišové předali následující omluvu. Dovedu si představit, jak vypadal Váš život, paní Kubišová. Sám jsem strávil půl roku v pankrácké věznici na počátku padesátých let za ilegální skauting, což bylo kvalifikováno jako spiknutí proti republice. Vždycky Vás, paní Kubišová, rád poslouchám s velkým obdivem k Vašemu hlasu. Je osobitý a vyzařuje zvláštní tajemnost.“

Svým dopisem reagoval na text týdeníku Respekt z října loňského roku věnovaný zpěvačce Martě Kubišové, který začínal kritickou recenzí tehdy mladičkého muzikologa – zpěvačku označil za bezhlasou.

Ta reakce byla pro Jiřího Pilku charakteristická. Svůj život i lásku k hudbě (sebe)kriticky promýšlel. Intenzivně se věnoval popularizaci hudby a jejím tajemstvím inspiroval několik generací: uvedl stovky koncertů, desítky pořadů v televizi, v rozhlase a v Divadle hudby, spolupracoval s dirigentem Liborem Peškem nebo skladatelem Petrem Erbenem, působil jako ředitel mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha a Symfonického orchestru hlavního města Prahy. Na sklonku života pak ve svých knihách glosoval téma stárnutí a do posledních dní psal a diktoval texty a se zájmem sledoval hudební dění. Zemřel na počátku letošních prázdnin, 7. července 2018. Všechno přitom začalo v bytě v jihočeském Písku, na desce klavíru, na které naslouchal hře své matky.

V roce 1944.

Mladí odbojáři

Říkali si Mušketýři. Parta šesti kluků, kteří pod vlivem Foglarových knih vyráželi za dobrodružstvím do kraje okolo Písku. Vůdce party, patnáctiletého Jiřího Pilku, svět foglarovek uchvátil natolik, že pro ostatní kluky opsal Hochy od Bobří řeky, protože sešitová vydání nebyla za války k dostání. Inspirací pro náplň výletů mu byly příběhy Rychlých šípů, podle kterých vytvářel Mušketýrům program.

V lednu 1945 se skupina píseckých kamarádů seznámila s Františkem Lukešem, o sedm let starším skautem zvaným Bengál, který působil v protinacistickém odboji. “Bylo nám patnáct, ale nadšeně jsme souhlasili, že se zapojíme také,” vzpomíná Jiří Pilka v rozhovoru pro organizaci Post Bellum. V noci pak chodili přeřezávat telefonní dráty německých jednotek, které měly poblíž Písku skladiště munice a pro komunikaci používaly polní telefony. Sotva dospělí skauti dráty přetrhávali protipožárními bidly, která tehdy byla na každé půdě. Kdyby je nacisté chytili, pravděpodobně by všechny čekal koncentrační tábor. Jiří prý ale vše bral jako dobrodružství a to i přesto, že měl zkušenost s tvrdými tresty z vlastní rodiny.

V roce 1944 kdosi udal jeho otce, že poslouchá zahraniční rozhlas. Němci přijímač zabavili a otec měl být poslán do koncentračního tábora Bernau, což byl pobočný tábor nechvalně proslulého KT Sachsenhausen. Zachránilo jej bombardování pankrácké věznice dne 5. května 1945, kdy tam byl zavřený ve vazbě. Všichni političtí vězni byli poté propuštěni.

Rusko-americké osvobození

Květnové povstání 1945 vypuklo i v jihočeském Písku, který ležel ve východním demarkačním pásmu a měl být osvobozen Rudou armádou. Ta však nepřijížděla. Jiří Pilka vzpomíná na oblak prachu zvířený motorkami, když se národní revoluční výbor sebral a odjel do Strakonic domluvit se s Američany, aby aspoň načas přijeli zajistit ve městě bezpečí. K Písku tak 6. května 1945 dorazila americká skupina Task Force, vedená kapitánem Kermitem Bernardem. Domluvila kapitulaci místní posádky wehrmachtu a poté slavnostně vjela do města. “Propuklo nadšení,” vypráví Jiří Pilka. “Všude panovala bída a Američané měli luxusní vybavení. Do města vjeli na tancích, které mohly děti skrz naskrz prolézt. Rozdávali jídlo, oblečení, kluci na nich vydyndali bundy a spacáky.”

Teprve o čtyři dny později přijela i posádka ruská. A s nimi do Písku dorazil úplně jiný svět. Na chvíli tu obě osvoboditelské armády spolupracovaly a došlo tak v celém Československu k unikátní situaci. Kromě společné radosti ale přibylo i několik incidentů. Jiří Pilka v rozhovoru pro Post Bellum vypráví, jak Američani uspořádali tancovačku v místním hotelu. “Přišly holky z celýho města a Rusové žárlili. Bylo léto, otevřený okna a oni vzali samopaly a rozstříleli lustry na maděru.”

Z poválečné doby se Jiřímu Pilkovi vryla do paměti ještě jedna vzpomínka. Na popravu českého konfidenta. Odehrála se v srpnu 1945 na píseckém stadionu a bylo se na ni podívat celé město. „Proběhl soud, pak všichni doprovodili popravovaného k šibenici, ten si vyžádal faráře, nakonec mu zavázali oči a podtrhli mu nohy.“

Říkali mu Jip

Osobnost Jiřího Pilky v té době souběžně utvářely dvě sféry – zmíněný skauting a vážná hudba. Pocházel z rodiny s pestrou hudební tradicí. Jeho rodiče se poznali během odpoledních čajů na píseckém mlýně, kde maminka hrála na klavír a otec na violu. Dědeček Pilka byl sbormistr, matčin otec zpíval v píseckém sboru Hlahol a její dědeček byl slavný hudební skladatel Jiří Srnka.

Na Písek Jiří Pilka vzpomíná jako na malé město, které bylo neobvykle kulturní. “Byl tam úžasný pěvecký sbor, kam chodila maminka, tatínek i dědeček. Kvarteto tam bylo a trio, jejichž koncerty jsem pravidelně navštěvoval, takže jsem brzy znal komořinu jako málokdo.”

Podobně intezivně prožíval od dospívání i skauting, který měl v Písku dlouhou tradici, kterou nezpřetrhala ani 2.světová válka. Nacistickou okupací se písečtí skauti nedali zastrašit a scházeli se i poté, co K. H. Frank vydal 4. listopadu 1940 dekret, kterým českou skautskou organizaci zrušil. Od 5. května 1945 už tu vznikala nová náborová střediska.

Jiří Pilka vstoupil do 1.chlapeckého oddílu a dostal přezdívku Jip. Spolu s ostatními se podílel na poválečné obnově Písku. “Nebyl benzín, a tak jsme dělali takzvané spojky – na kolech jsme převáželi dokumenty a poštu mezi jednotlivými národními výbory a dohlíželi na domy konfidentů,” vzpomíná.

Skauti tam tehdy pomáhali při výstavbě školního hřiště pro místní základní školu, opravili židovský hřbitov, budovali novou plovárnu u Václava a značili nové turistické trasy. Zkoušky na skautského vedoucího skládal Jiří Pilka na táboře v Bechyni v roce 1946, kdy musel sám postavit táborovou kuchyň pro tři oddíly, které dohromady čítaly asi 100 dětí. Jedinou výzbrojí mu byla sekyrka.

Ve Francii, 1947

Podstatným zážitkem pak pro pro něj byla účast na slavném celosvětovém skautském setkání Jamboree, které proběhlo ve Francii. Malebné ohbí řeky Seiny u obce Moisson nedaleko Paříže se v létě roku 1947 proměnilo v obří tábor, kam se sjelo na 24 tisíc skautů z celého světa. Šestset hektarů půdy, 71 menších táborů pro každou národní výpravu. Přístaviště pro vodní skauty, lodě, pramice, každý večer hudba a oheň, radost a víra v přátelství.

Setkání se uskutečnilo díky finanční podpoře francouzské vlády. Ta v Jamboree viděla mezinárodně-politický akt, který měl skrze skautské ideály přátelství a cti napomoci sbližování vítězných, poražených a okupovaných zemí. Čeští vodní skauti tu například postavili pramice, na kterých se běžně brázdí české řeky. Největší úspěch ale měly české skautské kapely – hradecká a salesiánská. “Byly na roztrhání a musely hrát až do vyčerpání,” vypráví Jiří Pilka.

Po návratu z Francie ještě přetrvávalo nadšení a mladý skaut si plnil sny. Zjistil sice, že nemá dostatečný talent, aby se mohl plně věnovat hře na klavír nebo hudební skladbě, ale začal v sobě objevovat odborný zájem, který kombinoval obě jeho polohy – snil o studiu hudební vědy a historie na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze, kam se přihlásil po maturitě v roce 1949. Zároveň však stále zůstával v těsném kontaktu se skautským hnutím. Spřátelil se s významným skautským činovníkem a knězem Pavlem Křivským a pomáhal udržovat skautské hnutí a jeho myšlenky navzdory nastupujícímu komunistickému režimu, kterému začala nezávislá organizace ležet v žaludku a začal jeho představitele pronásledovat. Mezi nimi i Jiřího Pilku.

Na vodácké akci

„Vytáhli na mě revolvery“

Pro komunistickou stranu představovalo skautské hnutí stejnou hrozbu jako Sokolové. Obě hnutí totiž stála na principu sounáležitosti, svobody a nezávislosti. Skaut stejně jako Sokol představoval hrozbu v podobě fyzicky a psychicky zdatných lidí, kteří se mohli komunistické vládě postavit.

Situace se vyostřila po 25. únoru 1948, a zvláště po tzv. budapešťské schůzce, kde byly skautské organizace shledány neschopnými “pokrokových reforem”. Junák byl nucen vystoupit z mezinárodní skautské organizace, která byla označena za buržoazní. Přišlo zatýkání, vykonstruované soudní procesy a odstrašující rozsudky se skautskými činovníky, nucená emigrace.

Mezi zatčenými byl i Jiří Pilka. Po zákazu skauta se totiž spolu s Pavlem Křivským a dalšími podílel na činnosti tajné organizace Kruh, která dál šířila ideály skautského hnutí. Účastníci zakládali své vlastní „kruhy“ a skupiny Kružanů tak vznikaly po celé republice. Jejími členy se stali mnohé později významné osobnosti – například Jan Klíma, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík nebo Petr Pithart a další. Společně jezdili na brigády a výjezdní semináře. Program se většinou zaměřoval na mravní a duchovní stránku. Jiří Pilka měl tehdy dva roky po maturitě, teď ho ale čekala docela jiná zkouška dospělosti. V únoru 1952 byl zatčen Pavel Křivský. Byl obviněn z toho, že “skautskou ideologií a náboženským mysticismem“ odvrací mládež od “budovatelského úsilí” a plánuje obnovu zakázané skautské organizace. Dne 14. října 1952 pak StB zatkla i Jiřího Pilku, bylo mu 22 let.

“Byla to kovbojka,“ vypráví. „Jdu ze školy a najednou na mě vyskočí čtyři lidi s revolverama.“ Posadili ho do tatraplánu, zavázali mu oči a odvezli na výslech do Bartolomějské ulice v Praze.

Za skauting do vězení

Po zatčení Pavla Křivského bylo jasné, že se chystá monstrproces, který má odhalit zločinnost skautské výchovy a Junáka jako organizace. Skautský vedoucí a kněz byl spojen s jihočeskými převaděči a obviněn z velezrady. Soud se konal 15.–17. října a jeho části přenášel i rozhlas. Jiří Pilka byl z vyšetřovací vazby předvolán coby svědek obžaloby.

“Tam se nesmělo mluvit. Jenom odpovídat na otázku ano, ne. ‘Byl jste na tom táboře?’ ‘Ano’. ‘Zakazoval vám číst marxistickou literaturu?’ ‘Ne’!” Podle svých vzpomínek se snažil výpovědí Pavlu Křivskému pomoci. Možná i proto byl jeho příteli změněn trest z absolutního na doživotí – nakonec si po zkrácení trestu odseděl třináct let v Leopoldově a Valdicích.

Jiří Pilka byl převezen do soudní vazby. Oproti podzemní temnici v Bartolomějské ulici zde byly podmínky o něco lidštější: splachovací záchod, možnost jíst z vlastního ešusu a u stolu, o trochu pohodlnější slamníky. Pamětník v nahrávce pro Post Bellum vzpomíná, že kriminál pro něj vlastně byla velká škola. Jeho spoluvězněm byl Žid z Podkarpatské Rusi, Saša Kováč. Toho nejdřív za války zavřeli Maďaři, nacisti zlikvidovali celou jeho rodinu, a když se mu podařilo utéci do Sovětského svazu, zavřeli ho Rusové. Po válce se vrátil do Čech a sloužil jako velitel parašutistického vojska. Stal se ale obětí likvidačního projektu tehdejšího ministra národní obrany Alexeje Čepičky, který ho poslal – stejně jako stovky dalších nepohodlných – do vězení. Na jedné cele byli s Jiřím Pilkou pět měsíců. Od něj se Jiří naučil maďarsky, hráli spolu šachy vytlačené z drobků chleba a vedli různé diskuse, díky nimž se stal pobyt v cele snesitelnějším. I tady pomohly Jiřímu jeho skautské dovednosti. V komunikaci s ostatními vězni používal morseovku.

Soud jej nakonec shledal vinným podle paragrafu 80, odst. 1 trestního zákona za sdružování proti republice. Odsouzen byl na šest měsíců. Polehčující okolností mu bylo, že soud sledoval jeho protistátní činnost pouze do roku 1951, kdy bydlel spolu s Pavlem Křivským a dalšími skauty ve společném pronájmu v pražském bytě. Do trestu soud navíc započítal i vazbu, a tak zbývalo Jiřímu Pilkovi k výkonu trestu pouze deset dní vězení.

Ty prožil v tzv. transportní cele, kde noví vězni čekali na rozvoz do kriminálů po celé republice. Celu tu tehdy sdílel s odsouzeným esesákem, vrahy, kteří přepadli poštovní vagon vlaku, prastarým vyslancem i bývalým ministrem výživy. Vězení opustil 14. dubna 1953.

Na svobodě

“První pocity byly nádherné, nikde žádný bachař, povely a šedivá barva,” vzpomíná Jiří Pilka. Nadšení ale rychle přešlo. Ozval se pracovní úřad, že má do týdne nastoupit na práci do dolů. To ale mladý skaut a student neměl v plánu. Chtěl se věnovat hudbě, kterou si zamiloval už v dětství. Vzpomíná, že jako malý býval často nemocný a maminka, učitelka klavíru, mu stlala společně s jeho foxterierem na klavírním křídle, odkud měl výhled na hladinu Otavy. Hudbu v těch chvílích tedy vnímal doslova celým tělem.

Svého snu se nechtěl vzdát, a tak našel stále platný vysokoškolský index a pokusil se o návrat na Filosofickou fakultu. Pomohl mu jeho tchán Karel Volbracht, který se dobře znal s prezidentem Antonínem Zápotockým, s nímž se seznámil během války. Podařilo se mu získat pro Jiřího Pilku prezidentskou milost a výmaz trestu. Vedoucí katedry Mirko Očadlík pak souhlasil, aby mladý student hudební vědu a historii dokončil.

Vězeňská minulost se s ním ale táhla dál. Jiří Pilka vzpomíná, jak se s ním kamarádi báli mluvit a přecházeli na druhý chodník. “A my jsme se nikam taky nehrnuli, abychom nikoho neuvrhli v podezření, že obnovujeme staré styky.”

O svých obavách z kompromitace kamarádů ale možná mluvil i z jiného důvodu. Podle seznamů StB zveřejněných po roce 1989 je zřejmé, že Jiří Pilka byl přinucen ke spolupráci jako agent pod krycím jménem „Dušek“. Nikdy o tom ale veřejně nepromluvil a z jeho dalšího životopisu vyplývá, že estébákům pravděpodobně prospěšný nebyl a například do komunistické strany nikdy nevstoupil.

V roce 1955 získal místo archiváře v Archivu Českého hudebního fondu. Vyhledával, orazítkovával, balil a odvážel na poštu partitury, které si vyžádaly různé orchestry. Práce ho ale nebavila, a začal proto psát kritiky do časopisu Kultura a deníku Lidová demokracie. „Byla to práce stresující,“ vypráví. „Psaní poznámek během koncertu, pak útěk do telefonní budky a za vhozený padesátník rychlý diktát článku editorovi. Ráno už to bylo v novinách. Žádný prostor pro chybu a úpravu textů, žádný prostor pro prožitek hudby.“ Za jednu kritiku dostával 30 korun, za což už si mohl koupit slušný oběd. Získal tak cennou novinářskou praxi, zároveň byl ale rád, když psaní recenzí opustil. Chyběl mu radostný pocit z poslechu hudby.

Místo archiváře opustil v roce 1963, kdy ho skladatel Ivo Vyhnálek prosadil jako dramaturga hudebního vysílání do Česlovenské televize, což odstartovalo jeho muzikologickou kariéru.

Liverpoolský orchestr v Praze

V Československé televizi měl Jiří Pilka na starosti obsahovou stránku vysílání, výběr režisérů i vymýšlení nových pořadů. Díky němu se tak dostal do vysílání šestnáctidílný Bernsteinův program koncertů pro mládež s miniportréty interpretů. Jako scénárista se začal pouštět do odvážnějších pořadů. Společně s režisérem Evaldem Schormem a dirigentem Liborem Peškem vymysleli Koncert pro studenty – pořad, ve kterém studentům hráli krásnou lyrickou hudbu a do toho jim rozdávali popisy a fotografie katastrofických událostí, vražd, válek a nakonec rozstříleného muzea, nakonec viděla jen kontrolní komise. Nechala jej smazat. “Přitom ti studenti reagovali báječně,” vzpomíná s úsměvem Jiří Pilka.

Jednu dobu působil jako šéfredaktor a v této pozici prožil i okupaci v roce 1968. Tehdy jej pod záminkou protiokupačně laděného pořadu sesadili z vedení a na Štědrý den mu přišel doporučený dopis s výpovědí. Na Velký pátek roku 1969 ČST opustil.

Utekl se pak ke své další vášni – psaní knih. První z nich – Filmová hudba Jiřího Srnky, ve které vycházel ze své absolventské práce, vydal již v roce 1957. Po roce 1969 už nemohl publikovat pod svým jménem, a tak své knihy vydával pod záštitou svých kolegů.

Stálé zaměstnání získal až o šest let později, kdy byl přijat do Východočeského státního komorního orchestru v Pardubicích. Skryt na pozici archiváře tu působil jako dramaturg orchestru. Setkání s mladými pracovitými muzikanty jej nadchlo a po krátké době se mu podařilo pozvednout orchestr na takovou úroveň, že se mohli vydat na zahraniční turné. Při sestavování programu se inspiroval orchestry, které jako přídavek uváděly skladby zakázaných autorů jako byl Martinů, a sám zařadil do programu skladby Jana Klusáka.

Jiří Pilka vzpomíná, jak se dařilo obcházet oficiální kruhy a organizovat koncerty, setkání hudebníků a letní školy. Jedním z povedeným kousků byl festival britské hudby, který proběhl pod záštitou britské ambasády. Ta přivezla do Čech Královský liverpoolský filharmonický orchestr s šéfdirigentem Liborem Peškem. Namísto plánovaného jednoho koncertu se podařilo uspořádat turné čtyřiceti koncertů. Stačilo pro to jen trochu drzé prohlášení, že ÚNV o tom ví a nemá námitek. Nikdo se nepokusil odporovat.

Kvůli neustálému přejíždění mezi Prahou a Pardubicemi se ale nakonec rozhodl pro návrat do hlavního města. Nastoupil tu do Divadelního ústavu, kde zůstal až do Sametové revoluce.

Posel radosti

Po roce 1989 se nabídky práce hrnuly. Jiří Pilka se vrátil do Československé televize jako šéfredaktor hudebního vysílání, pracoval jako ředitel Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha. Kromě toho také vyučoval na Soukromé vyšší odborné škole filmové v Písku, moderoval rozhlasový pořad Jak to vidí… a dál psal knížky. Do posledních chvil se živě zajímal o dění, navštěvoval pravidelná setkání s Pondělníky – svými přáteli z branže – a diktoval své úvahy o životě, stárnutí a hudbě. V jedné z nich píše hudbě milostné vyznání:

„Teprve v tobě končívá můj hlad, moje touha po vyjádření, touha po vyslovení všeho, co v sobě znám i tajím, tuším i očekávám, v co doufám a o čem sním. Jsi pro mě poslem radosti, posilou a potěšením. Dík tobě vítám své dny s úsměvem, dík tobě neočekávám zázrak, protože ho všude nacházím.“

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!