Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Josef Koutecký – Aristokrat v bílém

Jako mladý lékař si vybral nelehký úkol – věnovat se oboru, který v tehdejším Československu neexistoval – dětské onkologii. Sám ho založil, sám zpočátku pacienty přijímal, vyšetřoval a léčil. Za padesát let v oboru zachránil život tisícům dětí, když úspěšnost léčby posunul z hrozivých tří na osmdesát tři procent.

Než jste se rozhodl pro medicínu, hodně jste muzicíroval. Neuvažoval jste o tom, že se budete hudbě věnovat profesionálně?

Můj táta hrával na housle na kůru rakovnického kostela a v dobrovolnickém orchestru v Kralupech nad Vltavou. Byl velmi přísný, ale nesmírně hodný. Když mi bylo šest let, cepoval mě na housle. Pak jsem začal hrát na klavír, na který otec neuměl, takže mi do toho nemohl povídat. A tak klavír převážil, i když na housle jsem hrál až do 17 let. Skládal jsem sonatiny, hrál Vivaldiho koncerty, ale být profesionálním hudebníkem jsem nechtěl. Co do budoucího povolání, měl jsem tři touhy: jako úplně malý kluk jsem chtěl být sedlákem, od dětství jsem totiž miloval zvířata. Když jsem trochu povyrostl, chtěl jsem být učitelem. Za války jsem patřil do skupiny kluků, kteří vyznávali přístup k přírodě podle tzv. lesní moudrosti Ernesta Thompsona Settona. Učili jsme se znát stromy, listy, zvířata, bylinky, hvězdy, stopy ve sněhu nebo rozdělávat v dešti sto ohňů jednou sirkou. Tohle mě vlastně přivedlo k třetí touze, která se naplnila – k biologii.

Otec vás i v této touze podporoval, prý vám hned po válce opatřil mikroskop …

Nevím, kde ho tenkrát sebral, byli jsme opravdu velmi chudí. Jeho prostřednictvím jsem začal objevovat nový svět. S nadšením jsem četl knihy jako Lovci mikrobů, Bojovníci se smrtí a spoustu dalších. O své budoucí profesi jsem už nepochyboval. Pořád mě ale provázel kumšt: próza, básně, hudba, koncerty, divadlo, všechno jsem doslova hltal. Jsem vášnivým sběratelem umění, především v posledních dvaceti letech jsem se s řadou výtvarníků či hudebníků i osobně seznámil a stali se z nás přátelé. Jako děkan lékařské fakulty jsem v Karolinu a Rudolfinu uspořádal šedesát koncertů Kocianova kvarteta. Často zahajuji či otvírám výstavy, koncerty, naposledy výstavu Oldřicha Kulhánka k jeho sedmdesátinám.

Vloni vyšla v edici Paměť vaše biografie Život mezi beznadějí a úspěchem. Než začaly přicházet úspěchy, čelil jste naprosté beznaději i nepochopení kolegů, že se pouštíte do boje s větrnými mlýny. Co vám dávalo sílu vytrvat?

K dětským nádorům mě přivedla náhoda. Jako student jsem pracoval v patologicko-anatomickém ústavu profesora Heřmana Šikla. Jednou z jeho lásek – zní to paradoxně – byly nádory. Po promoci a především po návratu do Prahy – na umístěnky jsem sloužil nejdříve v Novém Bydžově a v Janských Lázních – jsem na Klinice dětské chirurgie plnil roli styčného důstojníka mezi klinikou a patologií. Byl jsem tam nejmladší, obory jako urologie, proktologie či kardiochirurgie byly už obsazené staršími a zkušenějšími kolegy. V té době umíralo na onkologická onemocnění 97 % dětských pacientů, nikdo se tím oborově nezabýval. V zahraničí však lékaři zaznamenávali první úspěchy, tak jsem si řekl, že s tím začnu u nás. Byl jsem sám, k dispozici jsem měl jednu postýlku, pak dvě, čtyři …Sám jsem přijímal, vyšetřoval, operoval a začínal jako první s chemoterapií. Úspěchy se dostavovaly pozvolna, ale byly a proto mělo smysl pokračovat.

Jak se smiřujete se smrtí?

Čím jsem starší, tím hůř. Uvědomuji si víc, jakou má život hodnotu, jaký je to zázrak. Na smrti dítěte je nejhorší, že mu osud nedal šanci na světě něco zanechat. Patřím k těm, kteří příběhy dětí a jejich rodičů hluboce prožívají. I když jsem vždy přesvědčený o tom, že jsem vynaložil veškeré úsilí, zůstává něco jako pocit viny, že jsem to nedokázal. Jsem špatný spavec, léta jsem spal jen čtyři hodiny denně a mým rituálem, jakýmsi smířením, rozloučením se dnem, ať už byl jakýkoliv, je, když si v klidu noci pustím oblíbenou hudbu, zapálím doutník, dám si skleničku dobrého pití a něco si přečtu.

Jste nostalgickým milovníkem starých časů, přitom průkopníkem v medicíně. Jak vidíte tu současnou?

Pokrok v medicíně je fascinující. Pažní kost je pořád pažní kost, ale všechno ostatní je úplně jiné, to už mi uniká. Dnes člověk řekne: obyčejný šedý zákal. Ale dřív lidi neviděli, oslepli. Dnes jdete v devět na zákrok a v deset domů. V šestačtyřiceti jsem měl infarkt, byl jsem půl roku v neschopnosti. Dneska? Když je to složitější, udělají vám bypass, a jdete za tři čtyři dny domů. Bohužel to s sebou nese dehumanizaci lékařství. Kdy jste naposled slyšel o lékaři lidumilovi? A to dřív bylo! V moderní medicíně mi chybí slovo, dotyk a empatie, tedy vnitřní vztah k pacientovi. Pro spoustu mladších lékařů je pacient objekt jako pro automechanika auto. Mnozí pacienta vůbec nevidí, neví, co ho trápí, není tam příběh, není tam osobní vztah. Lékař si nenajde čas, aby si k pacientovi sedl a čtvrt hodiny si s ním povídal. Vždy medikům říkám: musíte brát medicínu jako Rudolf Hrušínský ve filmu Vesničko má, středisková.

Foto Jan Bartoš

Nemyslíte, že to je obecný problém společnosti orientované na výkon?

Ano, přesně. Často přemýšlím o tom, kam společnost směřuje. Jsem celoživotní optimista, ale v tomto směru přestávám vidět východisko. Jsem hluboce přesvědčen, že všechno má svůj začátek a svůj konec. Kam dál může směřovat medicína? Jedna z mých nedávných přednášek se zabývala otázkou, zda je v současné medicíně potřeba spiritualita. A odpověď zní, že samozřejmě ano. Bez ní tratí nejen pacient, ale i lékař. Rozdělovat v medicíně to, co patří tělu a to, co patří duši, je špatně, protože člověk je celek. Zdá se mi, že také velmi upadá mravnost.

Jaké hodnoty považujete za důležité?

Nesmírná úcta k životu, pokora. Jedním z mých hesel je, že člověk má povinnost dávat a právo brát.

Předáváte to svým vnoučatům?

Ano, stejně vášnivě jako já milují zvířátka. Jeden vnuk má doma chameleona, druhý korálovku, pěstují rybičky, chodí na entomologické a herpetologické burzy. Samozřejmě, že jsou také pohlceni technikou, rádi sedí u počítače. Oba začali hrát na klavír, za nějakou dobu se stavěli, že nechtějí. Říkal jsem jim: Rodiče vám řekli, že budete chodit na klavír, tak budete chodit na klavír. A oni na to: Tak to budeme hrát schválně tak špatně, že nás vyhodí. Je to přesně tak, jak jsme si říkali. Na mě když táta mrknul, tak jsem věděl, co mám dělat. Výprask jsem nikdy nedostal! Ale zpátky k vnukům. Po nějaké době ten mladší začal chtít hrát, doslova se do toho dere, muzika ho začala bavit. Z toho mám radost.

Narozdíl od vnoučat techniku v lásce nemáte, prý díky vašemu fyzikáři neumíte zapnout pračku ani myčku …

Mám k tomu odpor. Jsem technický analfabet. Někdy to hraničí až se směšností. Za minulého režimu jsem byl Ministerstvem zdravotnictví vyslán do Moskvy kvůli nádorům. Od manželky jsem dostal s sebou fotoaparát. Pět dní jsem fotil a pak jsem zjistil, že jsem měl celou dobu na objektivu krytku.

Jaký máte názor na zdravou výživu?

Myslím si, že principy toho, čemu se dříve říkalo osvěta a nyní zdravotní výchova, jsou naprosto scestné, protože stojí na zákazu, příkazu a výhružkách. Tak se nedá vychovávat. Já zastávám názor, že jíst se může všechno, co chutná. Co je dobré, je zdravé. Proč si večer nedat sklenku něčeho, proč si nevykouřit jeden doutník? Hlavním principem je smysl pro úměrnost. Po mém soudu je nesmysl, když je někdo vegetarián. Pánbůh stvořil býložravce, masožravce a všežravce. Jalovici těžko dávat kýtu, leopardovi vojtěšku a člověk je všežravec. Můj milovaný Jaroslav Seifert napsal: Však nepřichází stáří tam, kde se život moudře zařídí. Modlitby k Bohu, ty jsou v breviáři, to ostatní Bůh stvořil pro lidi. A ještě dodnes zázraky se dějí, tak jako kdysi v staré Galileji. Všechno do sebe krásně zapadá. I ta úměrnost je mravnost.

Jste pražský patriot, jak vnímáte proměny města?

Mrzí mě, že zmizely třeba dolní Holešovice a Holešovičky, ty krásné domky u Vltavy. Ve Stockholmu podobné staré domy zachránili a dnes slouží jako ateliéry umělcům, rádi tam chodí turisti. Když se dívám na staropražské obrázky Jansy a Minaříka, bere mě to za srdce.

Máte svou vycházkovou trasu?

Trasu ne, ale miluji starou Prahu. Nejradši mám Malou Stranu. Dřív jsme tam s ženou jezdili často, třeba v devět večer a do jedenácti jsme courali v uličkách.

Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc. – *31. srpna 1930
Absolvent Lékařské fakulty UK, významný lékař a chirurg, ale především zakladatel dětské onkologie v Československu. Od roku 1955 působil po dvě léta v léčebně pro děti postižené obrnou v Janských Lázních. Poté nastoupil jako sekundář na Kliniku dětské chirurgie Fakulty dětského lékařství (dnes 2. LF) UK a Fakultní nemocnice v Motole (FNM). Od roku 1974 pracoval jako vedoucí stanice dětské onkologie a o čtyři roky později se stal primářem onkologického oddělení FNM. Po pěti letech (1983) byl jmenován přednostou Kliniky dětské onkologie 2. LF UK a FNM. Titul profesora získal v roce 1987. Děkanem 2. FL UK od roku 1990. Více než třicetkrát vyznamenán, například medailí Za zásluhy, Cenou Josefa Hlávky nebo  Čestnou medailí Akademie věd ČR, naposled Národní cenou Vlády ČR Česká hlava. Po léta zastával funkci předsedy České onkologické společnosti. Také je zakládajícím členem Učené společnosti, dále zasedá v Radě Národního divadla, Nadaci Národní galerie v Praze a Nadaci spolku českých výtvarných umělců grafiků Hollar. Kromě odborných knih je autorem beletristické knižní série Krásná setkání či knížky pro děti Vodníček Buližníček.
Jaký je váš vztah ke stáří?

Jsem odpůrcem toho, když třeba Květa Fialová, které si jinak velmi vážím, říká, jak je to nádherné být starý a nemocný. Když jsem měl před dvěma lety laudaci k neurochirurgovi profesoru Benešovi, chtěl jsem po něm nějaké údaje, abych to celé zlidštil. Napsal mi dlouhý dopis, který začínal: Jestli někdo říká, že stáří je krásný, tak to musí bejt blbec. Nicméně můj vztah je ambivalentní. Na jednu stranu jsem rád, že už některé věci nemusím dělat, na druhou stranu cítím, že už nejsem takový, jaký jsem byl. Důležité je to, že přesto, kolik mi je, stále intenzivně pracuji a stále intenzivně vnímám krásy světa.

V jednom rozhlasovém pořadu jste mluvil o svých sedmi divech života, které to jsou?

První je neskonalý údiv nad tím, že ze dvou buněk, docela malých, zranitelných buněk, či chcete-li z buňky jedné, oplozeného vajíčka, se narodí člověk, že vyroste přes všechna nebezpečí, která ho obklopují, že dospěje, tvoří, raduje se a pláče. Mým druhým divem je dítě. Tento div ovšem ve mně probouzí svírající hrůzu z toho, že na světě žije nespočet dětí, které neuvěřitelně trpí. Nechápu surovost těch, kteří je trápí, ani lhostejnost těch, kteří jim to trpí. Třetím divem je pro mě vědomí absolutní jedinečnosti každého člověka. Čtvrtým je v mém přesvědčení láska, ten nesčetněkrát opětovaný a přesto nevysvětlitelný vztah, který popírá základy matematiky. V lásce totiž dva není dvakrát jedna. Pátým divem života je slovo, jeho tvořivá, povznášející, ovšem i ničivá moc. Šestým divem či spíše požehnáním daném člověku je schopnost vnímat krásu. Sedmým divem je pro mě privilegium snění. Dovolím si připojit ještě i osmý div: je jím domov.

Máte i oblíbené motto: vždycky to stojí za to!

Když zítra nebudu, co se dá dělat, ale v tomto okamžiku, dnes, to stojí za to. Snažím se ze svého slovníku vytlačit už to za to nestojí, už to nemá cenu. Všechno má cenu!