Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné
Foto © Jan Bartoš

Ladislav Heryán – pastor undergroundu

Krátce za sebou ti vyšly dvě knihy příběhů lidí, které v životě potkáváš. „Jiřinka byla dáma: malovala se, nechávala si dělat nehty a kouřila marlborky. Jezdili jsme na farní zájezdy… Při zastávkách mne zvala: Láďo, pojď, dáme si marlborku, ale půjdeme za autobus, ať to babky nevidí!“ napsal jsi o svérázné seniorce, která se těsně před smrtí setkala s Bohem, ale nikdo jí to nevěřil.

Tys jí to věřil, věděls, že má pravdu. Jak jsi to poznal? Jak se pozná, že se někdo setkal s Bohem?

Nešlo jí nevěřit. Byť byla velmi nemocná, sálala z ní radost. Říkala mi, jak se nebojí a jak se na Pána Boha těší. Věděla, že neodchází do prázdna. Bylo vidět, jak je o tom přesvědčena právě proto, že „viděla Pána Boha a byl to fešák“. Já nevím, co viděla, je to vlastně jedno, ale na ní to setkání bylo vidět. Člověk, který se setká s Bohem, vyzařuje radost a pokoj, a má srovnané myšlenky.

Potkal jsi v životě hodně takových lidí?

Jistě, takových lidí je kolem nás plno, a vlastně ani nemusí jít o křesťany. Jednou jsem nakupoval ve vietnamském obchodě, u kasy seděla starší paní, která tam obvykle nesedávala, snad to byla babička nebo maminka majitele. Placení byl opravdu obřad, z té paní šla neuvěřitelná záře a pokoj. Myslím, že to byla buddhistka a že svoje náboženství brala opravdu vážně.

Chceme-li žít v harmonii sami se sebou, mezi sebou i kulturou, do které jsme se narodili, měli bychom objevovat právě křesťanství. Je to objevování vlastních kořenů i toho, kam vlastně spějeme.

Co bys řekl člověku, který by se ti svěřil, že by se rád setkal s Bohem, a neví jak na to?

Těžko říct. Asi bych se ho zeptal na jeho život a na to, zda a jak doposud Boha hledal, prostě bych si s ním povídal a viděl bych, kam nás hovor zavede. Často se z takového povídání vyklubou věci, které nás oba přesahují. Setkání s Bohem je milost, člověk jí možná může jít naproti, ale nakonec to stejně nezáleží jen na něm. Hodně se mi také líbilo, co kdysi o vztahu člověka k Bohu řekl arcibiskup Bezák: Je to i otázka povahy.

Jak to asi myslel?

Nevím, nechtěl bych mu něco podsouvat, ale je mi to sympatické. Myslím, že lidé více citoví jsou možná Bohu otevřenější. Lidé založení spíše rozumově to mohou mít vůči Bohu těžší, protože Bůh, pokud je, se nedá moc uchopit rozumem. Jsou lidé, které třeba maximálně uspokojuje jejich manuální nebo intelektuální práce, a jako by pak v životě nepotřebovali žádný další přesah, tedy ani Boha. Já tomu rozumím.

Při bohoslužbách hraješ často na kytaru. Bereš ji i na různé happeningy, cestuješ s ní po světě. Umím si představit, že tím boduješ u mladých lidí. Co na to ale říkají ti starší?

Mojí jednoznačnou zkušeností je, že se kytara líbí i starším, jde hlavně o to, co na ni člověk hraje a které písničky zpívá. Jezdívám třeba každoročně na pouť se svou bývalou českobudějovickou farností, osazenstvo autobusu je minimálně ze dvou třetin starší šedesáti let, mnohým je i přes sedmdesát. Ubytováváme se vždy tam, kde je možno udělat oheň, upéci buřty a hlavně zpívat s kytarou. Všichni se na to vždycky velmi těší, a to i na to, když na ni pak hraji při bohoslužbě a zároveň sloužím mši. Varhany jsou taky hezké, ale kytara je občas příjemnou změnou.

Foto Jan Bartoš

Co tě vedlo k tomu, že jsi začal brát do ruky kytaru v kostele? Kytary jsou při mších k slyšení poměrně často, hraje-li ale na ni kněz, je to rarita.

Když jsem učil na univerzitě v Českých Budějovicích, měl jsem tam i malou farnost, asi o 200 lidech, všechny jsem je znal jménem. Jednou měsíčně byla zavedena tzv. dětská mše, a já se rozhodl, že se vždy každý měsíc naučím nějakou novou píseň. Tehdy jsem si zvykl vždy při mši zahrát, ale v Českých Budějovicích to samozřejmě nebylo poprvé. Chtěl jsem mši svatou ozvláštnit, trochu se vetřít mladým do přízně, protože jestliže kněz zahraje na kytaru, a ještě navíc anglicky zazpívá něco, co znají z rádia, myslím, že je pak začne zajímat i to, co ten kněz říká.

Stalo se ti, že by za tebou přišel mladý člověk, řekl líbilo se mi, co jste zpíval, a chtěl se s tebou bavit třeba o svých problémech nebo o víře?

Ano, občas se to stane, ani ne tak kvůli konkrétní písničce, ale spíše kvůli tomu, jak na lidi jako osoba působím. Mladí lidé jsou velice citliví na manipulace, na neupřímnost, na to, když člověk vidí věci příliš zjednodušeně a ideologicky, na to, když člověk něco hraje. Jdou si mne pak třeba ještě oťuknout, tzn. že na mne vybalí nějakou hodně osobní otázku, obvykle spojenou se sexualitou, nebo nějaké hodně kontroverzní téma. Jestli v jejich očích obstojím, začnou se třeba někdy ptát i na své problémy.

Jaké problémy dnes mladí lidé nejvíce řeší?

Já se necítím kompetentní k nějaké obecné odpovědi, a vlastně i ta otázka je formulována dosti obecně. Jistě by se to dalo lehce zjistit nějakým sociologickým průzkumem, a musel by se dobře specifikovat např. věk. Jestliže mohu hovořit ze své omezené zkušenosti, pak jsou to hlavně problémy vztahové, problémy vlastní identity (mladý člověk, který ještě není hotovou osobností, se má potřebu neustále porovnávat s ostatními), mladí křesťané řeší často to, jak svou sexualitu srovnat s požadavky církevního učení, u mých studentů se setkávám se strachem z budoucnosti, s tím, že nebudou mít dostatek prostředků k založení a udržení rodiny, někteří mají strach z politického vývoje u nás a ve světě.

Jak vidíš budoucnost křesťanství v naší zemi?

To je těžká otázka. Jednak nejsem prorok ani sociolog, jednak nevím, do jak daleké budoucnosti se mám dívat, a jednak jsem katolický kněz, takže mohu mluvit jen jako katolík, ne jako křesťan obecně.  Je evidentní, že v katolické církvi jak u nás, tak v západní Evropě obecně rapidně ubývá kněží a řeholníků, a nemyslím si, že řešením je povolávání dalších a dalších, třeba polských kněží, i ti jednou dojdou. Církev je postavena tak, že v ní kněz stále hraje podstatnou roli. Jestliže na některé vesnici už kněz není a jen tam eventuálně dojíždí, křesťanství zde rychle usychá. Osobně si nemyslím, že to mohou nějaké modlitby za duchovní povolání nebo nové pastorační strategie v tomto smyslu zvrátit. Spíše se my křesťané musíme změnit. Musíme pochopit, že tu nejsme sami pro sebe, ale proto, abychom ostatním přijatelným a srozumitelným jazykem hlásali evangelium, což je novina, po které touží opravdu každý. Jestliže to někdo popírá, popírá něco, co evangelium není. Jistě, že křesťanství i v naší zemi budoucnost má, ale zdá se mi, že je potřeba ho znovu nebo teprve objevit.

Často v křesťanství slyšíme o svatosti. Svatost ale není nic jiného než plně rozvinutá a realizovaná lidskost.

Proč by lidé v 21. století měli objevovat právě křesťanství? Je tu spousta jiných nauk a různých alternativních přístupů k životu.

Je-li Bůh, a já věřím, že je, pak je člověk někým, kdo od něj pochází, kdo s ním nějak souvisí a spěje k němu. Člověk je prostě tvor náboženský, a pokud tento svůj rozměr nemá nasycen, propadá strachu, ztrátě smyslu, lehce se obrací k různým věštcům, nebo prostě svou religiózní potřebu sytí nějakým jiným způsobem. Někdo je třeba fanatik do fotbalu. Jistě, že je mnoho dalších nauk a přístupů, ale naše kultura a identita vyrostla z křesťanství. Chceme-li žít v harmonii sami se sebou, mezi sebou i kulturou, do které jsme se narodili, měli bychom objevovat právě křesťanství. Je to objevování vlastních kořenů i toho, kam vlastně spějeme.

Myslíš, že bys žil o hodně jiný život, kdybys nebyl křesťan?

Já nevím, ale život bez Krista si já osobně vůbec neumím představit. Skutečně nevím, jaký bych svému životu bez Boha a bez Krista mohl dát smysl. Ostatní náboženství, vyjma židovství, to je starším bratrem křesťanství, mi přijdou někdy docela srandovní, ale to neznamená, že je nebo jejich členy znevažuji, jen mi je jich někdy líto v tom, že podle mne věří v nejrůznější blbosti. Oni si to pravděpodobně budou myslet o křesťanech, ale to nevadí, hlavně když se respektujeme a máme na paměti, že Bůh, pokud nějaký je, je jen jeden.

Co si myslíš o islámu? Je slučitelný s demokracií?

Je těžké odpovídat na otázku ohledně věcí, o kterých nic nevím. Říct, co si tedy v tomto myslím, nemá žádnou váhu. Jedná se o otázku závažnou a každý, kdo by na ni chtěl odpovědět, by si měl přečíst Korán a důkladně prostudovat pár knih, které se islámem poctivě zabývají. V opačném případě budeme jen opakovat fráze, kterými je manipulován veřejný prostor. Osobně si myslím, a jistě se nebudu mýlit, že každý člověk, ať křesťan nebo muslim, chce žít v míru, chce mít práci, aby mohl zajistit svou rodinu a budoucnost svým dětem, o nic jiného normálnímu člověku nejde. Svědčí o tom i např. i svědectví lidí, kteří museli bojovat proti Asádovi v Sýrii. K boji byli víceméně donuceni ze strachu o své rodiny. Je-li islám slučitelný s demokracií? Jak říkám, nejsem na to odborník, ale mohli jsme to přece krásně vidět v Sýrii před válkou, v Turecku před Erdoganem, nebo to můžeme vidět například v Tunisku.

Papež František mluví o globalizaci lhostejnosti. „Téměř bez povšimnutí ztrácíme schopnost zakoušet soucit tváří v tvář výkřikům bolesti druhých, již nepláčeme nad dramaty druhých ani nás nezajímá péče o ně, jako by to všechno byla odpovědnost, která je nám cizí a netýká se nás. Kultura blahobytu nás uspává, ale znepokojuje nás, když se na trhu objeví něco, co jsme si dosud nekoupili, zatímco všechny životy ničené nedostatkem možností pokládáme za pouhou podívanou, která nás nikterak nezneklidňuje,“ napsal papež. Vidíš v Bibli nějaké paralely s dnešní dobou?

Jistě, všichni proroci hovoří podobně jako papež František. Sociální nůžky jsou čím dál rozevřenější, a to i u nás. Ostatně, velmi dobře to ukazují oboje poslední volby. Lidé, kteří kvůli bídě nikdy nemohou pozitivně docenit demokracii, protože prostě nemají a nikdy nebudou mít prostředky k tomu, aby mohli využívat jejích výhod, se těm ostatním mstí tím, že dávají hlasy populistům a lhářům. V Bibli se píše o instituci tzv. milostivého roku, který měl být každých padesát let a jehož smyslem bylo např. přerozdělit půdu a majetky tak, aby se všichni mohli v klidu uživit a nikdo nemusel na nikoho otročit. Bohužel, asi se o tom pouze psalo, ale nikdy se to zřejmě neuskutečnilo, marně to proroci pranýřovali. Když se podívám na dnešní dobu, je to stejné, a myslím, že sociálního smíru dosáhnout nelze. Je třeba proto například křesťanů, aby společnosti uměli nabízet alternativu – uměli se dělit o čas i o majetek. Společnost nikdy nebude ke všem stejně spravedlivá, protože život sám je holt nespravedlivý.

Máš pocit, že po posledních dvojích volbách se u nás už dá mluvit o ohrožení demokracie?

Já bych to neviděl tak černě, ale i kdybychom tu měli jakousi formu vlády oligarchie a nikoli demokracie, myslím, že i přesto si můžeme žít své životy tak, jak chceme. Jistě, že vnější svoboda je vedle té vnitřní taky důležitá, ale v dnešním tak těsně provázaném světě si nemyslím, že by naše demokracie mohla být ohrožena v míře, v jaké se to stalo v roce 1948. Zdá se mi, že demokracie je systém, ze kterého nakonec všichni zúčastnění těží nejvíce. Ale nejsem politolog a kromě toho mi lidé říkají, že jsem příliš naivní.

Pokud by se v Evropě zvedla nová vlna zájmu o křesťanství, jaký vliv by to mohlo mít na demokracii? Posílilo by ji to?

Samozřejmě, protože křesťanství posiluje člověka, dělá ho v pravém smyslu člověkem po vzoru Krista, který – jak věříme – byl pravým Bohem a pravým člověkem. Často v křesťanství slyšíme o svatosti. Svatost ale není nic jiného než plně rozvinutá a realizovaná lidskost. Možná ale lidé u nás nevědí, že ti nejlepší západní, o demokracii usilující politici byli většinou hluboce věřící křesťané.

Plyne z tvých slov to, že pokud bude zájem o křesťanství upadat, demokracie bude v čím dál větším ohrožení?

Já nevím, zdali se to dá takto otočit, ale myslím si, že naše západní kultura bude upadat s úpadkem křesťanství, ze kterého vyrostla, protože se bude odřezávat od svých kořenů, a byť demokracie vznikla v předkřesťanských dobách v Řecku, ve dvacátém století se rozvinula jedině díky křesťanskému pojetí osoby a z toho plynoucího konceptu lidských práv. Jestliže demokracie nebude kotvit ve svém křesťanském podhoubí, jehož podstatou je skutečnost, že transcendentní hodnoty lásky a pravdy nejsou určovány člověkem, nýbrž někým, kdo jej přesahuje, pak se láska a pravda stanou tím, na čem se bohatí a mocní shodnou na adresu chudých a slabých, a demokracie se stane kořistí oligarchů a jejich nadnárodních korporací.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!