Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Libor Dvořák: Život současného Ruska je schizofrenní

Je častým hostem zpravodajských a publicistických pořadů. Komentátor Českého rozhlasu Plus Libor Dvořák patří k předním českým odborníkům na Rusko a postsovětský prostor. Před současným stavem našeho východního souseda bez obalu varuje.

„To, co vidíme dnes ‒ pravoslavím bičovaná xenofobie, ublíženectví – to není vůbec žádná vyhlídka pro moderní národ,“ říká Dvořák, který vedle novinařiny velmi úspěšně překládá z ruštiny. Do češtiny převádí nejen moderní autory, jako jsou bratři Strugačtí, Viktor Pelevin nebo Vladimir Sorokin, ale také ruské klasiky. Třeba Mistra a Markétku Michaila Bulgakova. Nebo Vojnu a mír Nikolaje Tolstého.

Jaká je tvoje úplně první vzpomínka na Rusko?

To si vybavím dobře. Byl to rok 1958. Bylo mi deset let a můj zážitek je spojený s letadlem. Rodiče nám tehdy s bráchou Milanem řekli, že letí na dovolenou do SSSR. A že se díky tomu můžeme podívat dovnitř nového dopravního tryskáče Tu-104.

To bylo tehdy opravdové novum, dopravní letadlo přestavené ze sovětského bombardéru. Nevěděli jsme, co bude následovat a vlezli s Milanem do toho „túčka“, kde nám rodiče řekli: „Tak, teď si sedněte a letíte s námi.“ My jsme byli samozřejmě obrovsky nadšení. Vůbec jsme netušili, že by se něco takového mohlo stát. Letadlo a pohled desetiletého dítěte. Obrovské rozměry, všechno jiné, nové…

To ale ještě nebylo samotné Rusko, tedy tehdejší SSSR…

Jistě. Rodiče tehdy letěli přes Moskvu, myslím, že do Soči. Na letní dovolenou. V samotném hlavním městě na mě největší dojem udělalo metro. Psal jsem si tehdy dokonce deník, do čtverečkovaného sešitu. A měl jsem tam namalovanou černou díru, ze které vyjíždí vlak metra a nástupiště kolem. Pak to bylo mauzoleum, připomínám v roce 1958. Leželi v něm tehdy tedy ještě Lenin i Stalin svorně vedle sebe. Neměli ta kvádra, co má dnes Lenin, ale byli přes prsa přikrytí jakousi zelenou kopřivovou dekou. Já tehdy jako desetileté dítě netušil, jak unikátní je vidět Stalina ještě v mauzoleu. Krátce na to z něj definitivně zmizel. Tyhle dva okamžiky si pamatuju jako první a nejsilnější.

Vy jste o rok později odjeli s rodiči do Moskvy na čtyři roky. Tvůj otec se tam stal komunistickým velvyslancem. Jak jsi to vnímal?

Pro mě to byla rozhodující zkušenost pro celý zbytek života. Byť tehdy jsem to bral jako zajímavou, ale vcelku normální věc.

Neměl jsi s odjezdem do Moskvy problém? Vím, že velmi brzy ses dostal s tátou a s komunistickou ideologií do křížku…

Tehdy ještě ne. Byl jsem toho naopak přirozenou součástí. Bylo mi jedenáct, rodina komunistického velvyslance. Sovětská společnost, sovětská škola. V sedmé třídě, kdy se začaly děti přijímat do Komsomolu, mi bylo hrozně líto, že ač jsem se na tom podílel a seděl v nějakém třídním výboru, sám do něj nemůžu jako cizinec vstoupit. Bylo mi to upřímně líto a považoval jsem to za jistý ústrk.

Říkám to hlavně proto, aby si dnešní našinec uvědomil, jak silně byl tehdejší život ideologií poznamenán, že tohle prostě fungovalo. A sovětské prostředí to jenom zesilovalo. U nás v Československu jsem ještě ve třídě zažil pár dětí, které nebyly v Pionýru, protože byly z tzv. reakcionářských rodin. V Sovětském svazu tehdy nic takového nebylo. A já jsem to měl za naprostou přirozenost a samozřejmost.

Libor Dvořák. Foto Jan Bartoš

Tobě se během dospívání podařilo se nejen od komunismu odstřihnout, ale taky odlišit Rusko a SSSR, což se ne každému povede. Jak se to stalo?

Na to mám trochu otřepanou, ale pro mě naprosto zásadní a reálnou odpověď. Tou je setkání s velkou ruskou literaturou. Měl jsem v Moskvě třídní učitelku Liju Borisovnu, kterou jsem měl moc rád, a ona měla ráda mě. Na třídních schůzkách mámě tvrdila, že ač cizinec, píšu nejlepší slohy z celé třídy. Tehdy v mých 14 letech se v ruštině brali jen čtyři zásadní autoři ruské literatury, každý na jedno čtvrtletí. Tedy Puškin, Lermontov, Dostojevskij a Tolstoj. A já už jsem měl v oněch 14 letech jistý pojem o světě kolem. Tím pádem jsem si pro sebe odhalil hlubinu ruské duše, které ne úplně korespondovala s jednoduchými sovětskými schématy na povrchu. Literatuře jsem za to nesmírně zavázán. Když už jsem se pak začal jako dospívající student Karlovy univerzity stavět na vlastní nohy, došlo mi, co všechno pro mě znamenala a jak moc věcí v mém životě ovlivnila.

Jak pokračovalo tvé osamostatňování se od komunistické ideologie?

No, klasika. Prostě postupem času si uvědomíš, nakolik se realita liší od hlásané ideologie. Vzpomínám si na první takový moment. Bylo to ještě v šesté třídě 136. školy na moskevské Krasinově ulici, hned vedle ambasády. Tři kluci z mé třídy, naštěstí ne moc dobří kamarádi, znásilnili naši spolužačku ve sklepě dřevěného domu nedaleko školy. U nás by automaticky skončili v polepšovně a byl by to ohromný skandál. Tam ale jen dostali dvojku z chování a všichni to pominuli. Na to jsem opravdu zíral. Později mi pomohlo, že jsem po návratu ze SSSR chodil na Střední zemědělskou technickou školu mechanizační v Mladé Boleslavi. Tam bylo hodně i tzv. kulackých synků, kteří dali člověku jiný rozměr a vhled do života.

Konflikt s otcem jste ustáli?

Myslím, že ano. On byl takový zapálený komunista, říkám tomu „bolševickej svatej“. Generace třicátých let, pro kterou byl komunismus vysněný a naprosto přirozený svět. Jen mě do konce jeho života zaráželo, že si nedokázal připustit, jak je režim v reálu prolhaný, falešný. Jak si sice stanovuje úžasné cíle, ale dospívá k naprostému opaku.

Postupně jsem si vybudoval překladatelský monopol na část díla bratří Strugackých. V jejich románech nikdy nechybělo politikum, které jsem hlavně během totality považoval za nedílnou část každé pořádné literatury.

Ty už jsi nicméně v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století začal z ruštiny intenzivně překládat…

Já jsem se po fakultě dostal do Lidového nakladatelství, bývalého Světa sovětů, do překladového časopisu Sovětská literatura. Do ní se paradoxně vedle ideologických věcí dostala i díla Šukšina, Bělova, Trifonova atd. Když přišla perestrojka, byl to teprve „nářez“. Kontrast s tuhou normalizační atmosférou v Československu a sovětskou perestrojkou byl obrovský. U nás se najednou začaly objevovat věci skoro kontrarevoluční, třeba tajná zpráva Zikmunda a Hanzelky o cestě do SSSR a mnohé další.

Ty jsi nejen redigoval, ale postupně i sám překládal.

Pro mě to byla obrovská zkušenost. Dostal jsem se jako redaktor do kontaktu s nejlepšími rusisty té doby jako Lída Dušková, Hanka Vrbová, Jarda Piskáček a mnozí další. A mohl začít sám překládat.

Kteří autoři ti byli blízcí?

Postupně jsem si vybudoval cosi jako překladatelský monopol na část díla bratří Strugackých. V jejich románech nikdy nechybělo politikum, které jsem hlavně během totality považoval za nedílnou část každé pořádné literatury. Strugackým jsem zasvětil velký kus svého překladatelského života. Stejně jako později třeba Vladimiru Sorokinovi.

Za překlady několika Sorokinových děl jsi byl později nominován na Cenu Magnesia litera. Proč právě tento autor?

Sorokina si hrozně vážím. Podle mě je to skoro geniální spisovatel, který je schopný napsat cokoli, co si usmyslí. Výborně zachycuje a vypráví historický vývoj Ruska. A tím umožňuje i lidem ze zahraničí lépe pochopit, co že se to v jeho vlasti odehrává.

Sorokin ale není lehké a jednoduché čtení.

Ano. Sorokinovy knížky nejsou masové čtení. On je konceptualista a literární experimentátor. Velmi vrstevnatý autor, v jeho rozsáhlé tvorbě najdeme kdeco. Rovnou se přiznám, že jsem ho nečetl celého a že třeba mistrné pasáže s klony ruských klasiků v románu Goluboje salo (což si já sám pracovně překládám „teplý špek“), ve kterých Sorokin předvádí schopnost psát jako Achmatovová, Dostojevskij nebo Nabokov, mě zdaleka neoslovují tak, jako třeba jeho román v dialozích Fronta, případně Třicátá Marinina láska nebo Den opričníka. Ale to je na výběru každého čtenáře, co je mu u Sorokina nejbližší.

Někteří kritici mu vyčítají určitou podbízivost a předvádění se.

O tom nejčastěji mluví lidé, kteří z neznámého důvodu až umanutě a dogmaticky lpějí na jakémsi „nehynoucím odkazu bytostně ruské klasické literatury“. Některým Rusům třeba vadí, že je to autor úspěšný na Západě, což je v dnešní hysterické atmosféře putinovského Ruska skoro velezrada. Podle mě prostě jen Sorokin umí ruské problémy pojmenovat způsobem, který snadno pochopí neruský čtenář. A proto je úspěšný.

Jsi podepsán i pod řadou nových překladů ruské klasiky. Třeba Bulgakovova díla Mistr a Markétka. Proč právě tahle kniha?

Na Bulgakova jsem si myslel velmi dlouho. A to i přesto, že si myslím, že dosavadní jediný český překlad Aleny Morávkové, který vznikal už na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, je pořád funkční a kvalitní. Postupně ale ve mně zvítězilo přesvědčení, že by se z originálu dalo těžit víc nebo že by se dalo leccos přetlumočit jinak.

Má to vůbec smysl? Není lepší nechat dobrý překlad žít dál?

Čeština je jazyk „neusazený“, pořád se vyvíjí a proměňuje. I proto by podle mě měly být základní věci světové literatury po každých zhruba dvaceti až padesáti letech přeložené znovu. Pomůže to i určité pestrosti.

Tím myslíš co?

Dám příklad. Třeba významní čeští anglisté Jiří Josek a Martin Hilský paralelně překládají v podstatě celého Shakespeara. Samozřejmě tak vznikají různé třecí plochy, ale čtenář má unikátní možnost číst jednoho z největších klasiků ve dvou různých pojetích. A je dobře, že to láká i další autory. Kdyby na to překladatelé rezignovali, nikdy bychom neměli třeba báseň Havrana od amerického básníka Edgara Allana Poea v šestnácti českých překladech.

Češi jsou malý národ, který světovou literaturu velmi potřebuje. Naše překladatelská škola je prostě „odsouzena“ k tomu být dobrá.

V roce 2010 jsi zvládl přeložit i obrovskou „kládu“ ruské literatury, Vojnu a mír Lva Tolstého, kterou vydalo nakladatelství Odeon. Toto dvousvazkové vydání má přes 1400 stran, je to text proložený francouzštinou, stylisticky složitý… Opravdu ses toho nelekl?

Ne. Někdo si možná řekne: svatá Boží prostoto! Ale já bych v tom nějaké obzvláštní překladatelské oříšky nehledal. Vojna a mír je přes svoji rozsáhlost přece jen hodně vypravěčský text. Nad ním se nemá příliš mudrovat; hlavně je potřeba opravdu poctivě a soustavně pracovat. Složité bylo na tak obrovské ploše udržet svébytný jazyk jednotlivých postav a příslušný ráz autorova stylu, který se mění – jednou je vypravěč, pak karatel, místy poučuje, jindy je nedůtklivý.

Jak dlouho jsi na překladu pracoval?

Prvních asi 300 stran jsem si zkusil přeložit už dříve. Text jsem pak díky své kamarádce, režisérce Českého rozhlasu Hance Kofránkové, testoval v jednom z našich překladatelských kabaretů, kterým říkáme U Bubeníčků. To je podle pražské hospody, v jejímž hudebním klubu jsme kdysi začínali. Výsledek byl víc než uspokojivý. Potom jsem Vojnu a mír dlouho odkládal kvůli jiným povinnostem, ale v roce 2010 jsem to dokončil. Bez ohledu na to, že na rozdíl od Mistra a Markétky jde o dílo čtyřikrát rozsáhlejší.

Není pro tebe po čase překlad už rutina? Jak si udržuješ svěžest a chuť?

V jistém smyslu je to asi rutina. A té se musí člověk bránit. Kdysi jsme se s kamarádem a kolegou Jaroslavem Piskáčkem bavili o tom, že každý z nás má jakýchsi deset dvacet nejoblíbenějších slov a musí si to hlídat. Nebo jak říká Hanka Kofránková, „aspoň si před to dát čistej kapesník“. A s tou svěžestí a chutí je to podle mě tak, že to musí být přirozená součást tvé práce. Kdyby to tak člověk necítil, bylo by lepší, aby se v životě raději věnoval něčemu jinému.

Jak hodnotíš z pozice uznávané postavy svého oboru český překlad? Na jaké je úrovni?

Myslím, že na velmi dobré a respektované. To ale není úplně překvapující. Češi jsou malý národ, který světovou literaturu velmi potřebuje. Naše překladatelská škola je prostě „odsouzena“ k tomu být dobrá. Zárukou jsou jména jako Vladimír Mikeš, Vratislav Slezák, Pavel Dominik, Martin Hilský, Jiří Josek, Viktor Janiš, Jiří Pelán, Kateřina Vinšová, Anežka Charvátová, Petr Dvořáček, Michaela Škultéty, z mladých pak (alespoň v mém oboru) třeba Alena Machoninová… Říkám ta jména z voleje, jinak by jich byl celý telefonní seznam.

Na druhou stranu dodávám, že tohle jsou překladatelské špičky. Jde přitom jen o menší část lidí, kteří překládají. Vezmi si, kolik titulů nakladatelé každý rok vrhnou na knižní trh. Je logické, že jen málo z toho se dostane na stůl těmto zkušeným lidem. Velice často se pak stává, že především takzvané zábavné čtivo překládají lidé, kteří sice znají výchozí jazyk, ale jak čtenář s hrůzou zjišťuje, mnohdy neumějí česky.

Od devadesátých let se mimo překládání věnuješ i novinařině. Nepřekáží si to?

Naopak, ono se to dobře doplňuje. Když teď chodím jako novinář na besedy o Rusku, vždy to doplňuji ukázkami z překladů. Prostě ta literární, umělecká zkratka umí velmi dobře popsat jevy a proměny Ruska často daleko pregnantněji než nějaký historický nebo politologický tlustospis. Právě proto taky rád překládám současné ruské autory jako Vladimira Sorokina nebo Viktora Pelevina, kteří mi mluví doslova z duše a dokáží popsat ruskou realitu se všemi jejími komplikacemi, složitostmi.

I přesto jsi po roce 1989 víc novinář než překladatel. Proč?

Překládáním bych se neuživil. Sám jsem nakonec strašně rád, že jsem do druhé půlky života vkročil takhle a už u toho zůstal. Já jsem těsně po revoluci ještě chvíli řediteloval Lidové nakladatelství, ale nebyl jsem typ manažera, který by řídil velké podniky. Takže novinařina mě možná v jistém smyslu zachránila.

Já jsem se tomu srovnávání dlouho vyhýbal, ale teď už se toho ale nebojím: současné Rusko musíme srovnávat s hitlerovským Německem.

Rusko dlouhodobě sleduješ a komentuješ. Mění se? A mění se vztah Čechů k němu?

Když jsem do novinařiny na počátku devadesátých let přicházel, budilo Rusko obrovský zájem. Procházelo velikánskou proměnou. Všichni jsme si trochu naivně mysleli, že se bude postupně orientovat na západní hodnoty a vzory, že ruská kultura a literatura ústrojně patří k té evropské. Složitá transformace devadesátých let, éra Borise Jelcina, ale tímto předpokladem otřásly. V roce 2000 nastoupil na jeho místo Vladimir Putin, který veškeré perestrojkové a demokratické naděje smazal. Nebo aspoň většinu z nich. Tahle obrovská země znovu najela do kolejí šovinismu, historického mesianismu… My jsme měli po roce 1989 pocit, že za to, co je na Rusku špatně, může bolševik. Jenže posledních 25 let ukazuje, že problém je daleko hlubší. Je historický, souvisí s ruským mesianismem, spasitelským komplexem, kterého se ta země nedokáže zbavit. Zejména když dostane do čela vůdce, který xenofobii a nacionalismus vyloženě podporuje.

A nebolí tě to jako člověka, který zná opravdové bohatství ruské kultury?

Bolí mě to velmi. Na druhé straně si uvědomuji, že situace je vážná. Já jsem se tomu srovnávání dlouho vyhýbal, zejména v době, kdy vypukla ukrajinská krize v roce 2014. Teď už se toho ale nebojím: my prostě musíme současné Rusko srovnávat s hitlerovským Německem. A vidět, co ona zuřivě nacionalistická indoktrinace způsobuje.

Co s tím? Velká většina Rusů Putina miluje nebo jim nevadí. A další se ho nedokážou zbavit.

Nevím, jak v Rusku v dohledné době dosáhnout nějaké zásadnější proměny. Možná je to čekání na nějakého nového Gorbačova nebo gorbačovské politbyro, které bude ale rezolutnější a důslednější než byl Gorby. Které pochopí, že ruská cesta vede do euroamerického prostoru, ale taky bude vědět, že národ je třeba věcem jako demokracie, lidská práva či právní stát trpělivě naučit. To, co vidíme dnes, pravoslavím bičovaná xenofobie, ublíženectví, není vůbec žádná vyhlídka pro moderní národ. Ten jako by ustrnul v 19. století nebo tam byl po složitých devadesátých letech dokopán.

Není to generalizace?

Myslím, že ne. Mesianismus prostě ve většině Rusů je. Život současné ruské společnosti je znovu schizofrenní, jinak než v komunistické epoše, ale je. Řada lidí v Rusku ví, že život jejich společnosti není v pořádku, ale přesvědčují se, že je to ve jménu vyvolenosti jejich národa, který spasí celý svět. Národ, který si tohle myslí, to má se sebou strašně těžké. Já pořád doufám, že se v ruské společnosti, hlavně v inteligenci, najdou lidé, kteří to dokážou proměnit. Ale dokud se to nezmění, ten národ velké šance nemá.

Libor Dvořák (*1948)
Český novinář, komentátor Českého rozhlasu a překladatel z ruštiny. V letech 1959 až 1963 žil se svým otcem, tehdejším čs. velvyslancem v Moskvě, v SSSR. V roce 1967 ukončil Střední zemědělskou technickou školu mechanizační v Mladé Boleslavi, po které pokračoval studiem filozofie a ruštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde promoval roku 1974. Až do sametové revoluce byl zaměstnán v časopise Sovětská literatura, v období 1990–1991 se stal jeho šéfredaktorem a ředitelem Lidového nakladatelství Praha. Pak začal působit jako novinář ve Východoevropské informační agentuře, České televizi a později v Českém rozhlase. Nepřestal překládat z ruštiny (Čechov, Bulgakov, Dostojevskij, bratři Strugačtí, Sergej Lukjaněnko, Vladimir Sorokin aj.). Za překlad díla Proklaté dny od Ivana Bunina dostal tvůrčí prémii v rámci Ceny Josefa Jungmanna za rok 2006. Je taky autorem knih Nové Rusko a trilogie Ej, čuvak! Ruský slang aneb Český hambář jazyka ruského, Šutkopis a Lenin je v Ječný. Od roku 1967 je ženatý s Ludmilou Dvořákovou, mají dvě děti. Bratr Milan Dvořák je překladatel a tlumočník z ruštiny a angličtiny.

Kdybys měl mladému Čechovi poradit, kým z ruských autorů začít, pokud se teprve začíná o východní prostor zajímat, kteří by to byli?

Určitě by to byli Viktor Pelevin a Vladimir Sorokin, taky Ljudmila Ulická, která v Praze nedávno byla. Ale taky třeba Zachar Prilepin. Je to zuřivý nacionalista, velký Putinovec a obcházel jsem kolem něj rozpačitě několik let. Je to mnohem lepší spisovatel než jeho názory na politiku a současnost.

A teď série krátkých otázek na závěr. Nejoblíbenější ruské jídlo?

Pelmeně s hodně tučnou smetanou.

Nejoblíbenější autor?

Michail Bulgakov, protože psal univerzální a dodnes svrchovaně moderní literaturu.

Nejoblíbenější ruský novinář?

Váhám, ale nakonec asi Anna Politkovská, protože do své práce šla s obrovskou umanutostí.

Nejmilejší místo v Rusku?

Petrohrad.

A co bys doporučil Čechovi, který se teprve začíná o Rusko zajímat?

Nepřekvapivě ruskou literaturu – klasickou i současnou, protože ta mu ozřejmí úplně všechno.

Autor je novinář, v letech 2006‒2010 byl zpravodajem České televize v Moskvě.