Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑

Loučení s nůší

Mikuláš, Santa Klaus, Děda Mráz – každý je odjinud, a přece mají něco společného – nůši. Možná i Ježíšek ji používá. Vzhledem k jeho zdrobnělému jménu půjde zřejmě o nůšičku, ale co se toho do ní vejde!

Nerad bych však význam nůše zužoval jen na dárkovou činnost. Její dějinný význam je podstatně větší. Například pro mě byla dost dluhojedním ze vzorů. Tedy u ženských podstatných jmen.

Žena-nůše-píseň-kost, tak zněla čtveřice, kterou jsem se nabifloval v padesátých letech minulého století. Do současnosti však přežila už jen žena, píseň a kost.

Jak vím od vnuček, nůše vypadla ze hry. Asi logicky, neboť namísto nůší se nosí batohy a batůžky. Jenže ty jsou rodu mužského. Na místo bývalé nůše tedy nastoupila růže. Vmezeřila se do uvolněné pozice s předpokladem, že by mohla mít platnost nadčasovou.

Neměli bychom však být nevděční a vypudit nůši i z naší mysli. Leckdo z nás ještě pamatuje – zvláště z venkova – její kariéru. Chodilo se s ní například na trávu, pro klestí, pro šišky a vůbec sloužila v nošení lecčeho. Mohlo by se jí taky říkat nosnice, jenže ten výraz už byl obsazený drůbeží.

U strejdy na Vysočině, kam jsem jezdíval na prázdniny, bývala uložena ve stodole. Považoval jsem tehdy za velkou čest, když mi byla svěřena k nějakému přenosu. Teprve v pozdějších letech jsem se podílel i na přenosech rozhlasových a televizních, ale ten na Vysočině pro mě zůstává specifický.

Někde se nůše používá dodnes, leč ve srovnání s minulostí už podstatně méně. A co teprve v porovnání s dobami ještě dávnějšími, které znám už jen z literatury.

Kdysi se v nůších roznášelo i pečivo do krámů. V Národních listech z roku 1886 popsal Ignát Herrmann, jak pekařský mistr Václav Klouda vysílal z Dobříše každodenně patnáctiletého učně s pečivem do Dlouhé Lhoty. Chlapec se tam vydával „juž(????) o třetí hodině ranní“ a nesl „na hřbetě nůši s houskami“.

Pevné proutěné nůše patřily i k vybavení pašeráků. Ti dávní krkonošští je měli i v několika velikostech – podle toho, co za kontraband zrovna přenášeli přes horské hřebeny. Proslýchalo se, že někteří z pašeráků byli jedna ruka s celníky, což se ostatně ukazuje jako výhodné spojení dodnes.

V ještě starších dějinách jsem se dobral k počátkům jejich tradiční úlohy při sběru hroznů. Významnou roli hrály i v počátcích hornictví. Vynášelo se v nich vytěžené uhlí, případně jiná hornina. Když popustím fantazii, možná v těch časech vzniklo ironické rčení „Vlez mi na záda!“

Nůše jako něco kdysi všudypřítomného vplynula i do masopustních zvyklostí. O její roli v rámci maškar uvedl na počátku minulého století Čeněk Zíbrt, profesor všeobecné kulturní historie: „Baba s nůší jest přestrojený muž, jenž stojí v nůši beze dna: z předu pak přidělána jest loutka ženská, jež zdánlivě člověka v nůši nese.“

Divím se, že nikdo z módních sexuologů tuto postavu zatím nevyložil jako ukázku transsexualismu. Slovo nůše přežívá i v symbolických vyjádřeních. V článku o veletrhu vynálezů jsem nedávno četl, že tam byla „plná nůše dobrých nápadů“. Jenže ta konkrétní a hmatatelná začíná být raritou. Pravda, ještě tu a tam ji lze najít v sortimentu košíkářského zboží, ale oproti minulosti je to už jen vzácnost.

Nuž poděkujme nůším za jejich historickou službu. Odhaduji, že nejsem zdaleka jediným seniorem, který k nim má svým způsobem i citový vztah. Jak by ne, když leckdo z nás s ní má spojeny rozličné osobní zážitky a prožitky.

Jenže už od Ovidiových časů platí, že všechno se mění – omnia mutantur. Tato moudrost se vztahuje i na proutěnou pomůcku používanou po leta kromě jiného k tomu, aby do ní večer 5. prosince rodiče vkládali dárky, které pak postava s nalepenými vousy rozdá dětem.

Nůše patřila k vybavení nadílejícího mikulášského protagonisty odjakživa, ale kde ji vzít, když není doma po ruce? Proto ji některé půjčovny nabízejí současně s příslušným kostýmem.

Objevují se však i jiná novodobá řešení. Vloni byl v Brně hodnověrnými svědky spatřen Mikuláš, který měl pro ten účel na zádech tašku messengera.