Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Luděk Munzar a František Novotný – Kamarádi z básniček

Uctivější by bylo hovořit o básních, verších a slovutném interpretovi ‒ ale když on sám autor často říká svým opusům, jak v titulku napsáno, a Mistr nenávidí recitaci a pózy s ní spojené.

Pánové, jak jste se poznali?

LM: Bylo to prosté. Začal jsem dělat poslíčka mezi Janou Hlaváčovou a Františkem Novotným. On pro ni psal texty do jednoho rozhlasového pořadu…

FN:… šansony, songy a písničky…

LM:… ze začátku poctivě a včas. Ale jenom ze začátku. Potom se začal opožďovat. A mojí ženě to vadilo. Ona není ta, která si text přečte a spustí, musí si to nachystat, připravit, promyslet. A když už jí František dával na tuto přípravu čím dál méně času, začala se vztekat. „Já už s tím Novotným dělat nebudu!“ A došlo to tak daleko, že Novotný text nepřinesl a večer se mělo po desáté hodině natáčet ve studiu. „Tak to tedy nejdu!“ Autor přeci jenom dorazil, Jana odmítla jít k vrátkům, musel jsem já. Manželku jsem přemluvil, aby šla natáčet, schytal jsem od ní, že Novotný je bordelář, který nedodrží slovo, od básníka jsem nosil své ženě náruč omluv a vysvětlení. A začal jsem se zajímat, kdo to ten František Novotný vlastně je. Znal jsem ho z rádia jako posluchač, věděl jsem, že je doktor filozofie…

FN:…a začali jsme se scházet v modřanské cukrárně. Zprvu jsme vedli zdvořilé rozmluvy. Omlouval jsem se, vysvětloval ta prodlení a teprve postupně jsme si začali rozumět. Já se musel ujišťovat, že se mi to nezdá, že opravdu sedím u stolku s hereckým bardem, s chlapem, který představuje kus české kulturní historie…

LM:…a pak jsme se na ta setkání začali těšit, možná vzbuzujeme až nepatřičná podezření. On jede na chalupu, ještě ani nezastaví před barákem a už mi volá, že dojel. Já mu vynadám, že volá pozdě, mám strach, že se mu něco stalo. A v té cukrárně, kde si dáváme oblíbenou hřbitovní soupravu ‒ věnečky, rakvičky a černou kávu se někdy, aniž si to uvědomíme, držíme za ruce, kdyby nás někdo pozoroval, bude si myslet, že snad nosíme hedvábné šaty.  A za všechno můžou Františkovy básničky, ta prostá, obyčejná, krásná česká slova, která by měli lidé, zvláště v dnešní polámané, přihlouplé, hrubé a vulgární době poslouchat co nejčastěji. Já mu říkám Seifert jedenadvacátého století, a mám právo mu to říkat, protože jsem se s panem Seifertem moc dobře znal.

Galerie (7)

A proto jste verše Františka Novotného začal recitovat?

LM: Ne recitovat, ten patos, zajíkání, že se chvěje hlas a všichni jsme lyričtí, strkáme svoje nejlepší vlastnosti na odiv, aby to každý viděl, a ještě u toho pláčeme, dámy si okázale prohrabují vlasy – tak nad tím se otřásám, to bych trestal. Já začal Františkovy verše číst tak, jako když jsme byli malí a maminky nám šeptaly do dušiček vlídná slůvka a slovíčka, a my až později poznávali, že je to dar, který jsme dostali od Pána, ta naše řeč mateřská.

Vaše společné CD, na němž šeptáte slova Františka Novotného, abych použil vaší společné terminologie, končí titulem Klečící Bůh. V přítomném čase adventním aktuální téma. Jak podobu má váš Bůh?

FN: Klečící Bůh, to je kratičký příběh obyčejného člověka, muže, který byl věřící, do kostela sice moc nechodil, ale s Bohem si uměl povídat. Na jedné obyčejné polní cestě, kde nebe jako by bylo na dosah. Tam jednou poklekl, nalistoval na jazyku všechny své výhrady, touhy, stížnosti a přání a najednou si všimne, že kdosi klečí vedle něj. Nevěřícně se podívá a vidí, že vedle klečí Bůh. „Ke komu, ke komu ty se modlíš?“ zeptal se Boha udiveně. „K člověku, můj milý, k člověku.“

Snad rozumím…

FN:… a ještě chci dodat, že ať má Bůh jakoukoliv podobu, je v něm víra, a kde je víra, je i naděje.

LM: Na to slovo jsem, Františku, čekal. Mám kamaráda, lékaře, chirurga, také mě operoval, a jednou mi vyprávěl, že jedna z nejtěžších operací je operace slinivky. Tu nikdy nenechal dělat svému asistentovi, protože to nejsou milimetrové, ale méně než milimetrové rozdíly mezi životem a smrtí. A při jedné takové operaci vypadla klimatizace. „Malér, panika, čůrky potu, najednou únava a beznaděj, že tu operaci nedodělám, že nemám sílu,“ vyprávěl i po létech rozrušen. „Věděl jsem, že když operaci přeruším, pacient umře.  Potichu jsem prosil pána Boha o pomoc, aby mi dal sílu. Operaci jsem dokončil, ten člověk žije a dodnes jsem přesvědčen, že jsem to neudělal já, že to byl Bůh.“ Ať si nevěřící říkají, co chtějí, to není podstatné, podstatné je, že ten člověk si našel Boha, Bůh jeho a dal mu naději.

FN: Jednu básničku, věnovanou převorovi břevnovského kláštera Petru Prokopu Siostrzonkovi, jsem nazval Běda tomu, jehož Bůh je na nebesích. Snad je to srozumitelné.

Opět zdrobnělina, básnička ‒ i slovo říkanka jsem od tebe zaslechl – skromnost, záměr?

FN: Záměr. Bojím se velkých slov. Jednou jsem řekl v televizi, že poezie, to je vlastně jen nevšední střih všedních šatů naší mysli. Co je to Shakespearovo: „V tom okně slunce je a Julie je slunce“? Nic jiného než zpráva, že Julinka Kapuletová se dívá z okna. Jinými slovy dejte poetům trochu suroviny a oni z ní na pánvičce s odpuštěním nějakou tu omeletku uklohní.

Myslím, že štěstí je v člověku samém. Esoterici moudře říkají, že všechny choroby mají původ v hlavě. Já bych k tomu dodal, že k té hlavě je zapotřebí párový orgán – jako mezi dvěma elektrodami, aby vznikl oblouk – tak k té hlavě musí být ještě srdce.

Můžeme se vrátit ke slovu naděje? Jaké vy máte osobní zkušenosti?

LM: Když mi řekli, že ji mám, rakovinu, tak to brali jako jeden z případů ‒ přijdete na operaci, nebojte se, dobře to dopadne. Tak jsem přišel, anestezioložka se ptá: „Jak dlouho myslíte, že budete usínat? Měl byste počítat do desítky, ale to nikdo nedokáže. “ Mužská ješitnost se ve mně ozvala: „Do sedmi budu počítat!“ – „Dobře, mistře, když myslíte, že jo, tak počítejte.“ ‒ „…tři, čtyři ‒ a už jsem spal.“ Ale nevykládám to kvůli své ješitnosti, jak jsem přecenil svoje síly. Když jsem usínal, viděl jsem před očima třistaletý buk v mém kraji, tam u Boušína. To je samota nedaleko Slatiny nad Úpou, píší o ní Němcová a Jirásek. Mám to tam prochozené, projeté na kole a prolétané tam nahoře v letadle ze všech možných úhlů, za každého počasí. Až umřu, tak se proměním v déšť a spadnu v kapkách na pole, a tak se vrátím zpátky. A ten buk, jako ve filmu, to byl poslední záběr a já odešel, někam. A potom popleskání po tváři: „Mistře, probuďte se, už jste po operaci.“ A já si říkám, proč ten buk na mě mluví? Celou tu dobu jsem byl s ním a on se mnou. A když jsem měl chemoterapii, která byla daleko horší než ta operace, po té jde člověk za týden domů, ale když jsem pak neměl vlasy, minus pětadvacet kilo, a mít pistoli, tak jsem se zastřelil – a jak jsem tak ležel, tak přes tu dálku sto šedesáti kilometrů jsem se k tomu buku vracel. A prosil jsem pána Boha, ať mi dodá jeho sílu, když vím, že je tady tři sta let, ať mě tady aspoň deset let nechá. Narodila se mi vnučka, já bych se chtěl dožít, až půjde do školy. Když už mi bylo líp, mohl jsem chodit, řídit auto, tak jsem tam jel. Pět chlapů ten kmen neobejme. Tak jsem si na ten buk lehnul. A najednou jsem cítil úlevný pláč. Za celé dva roky, co jsem se potácel s tou chorobou, jsem záviděl ženským, že mohou brečet. A tady, na tom buku jsem vybrečel všechny slzy za ty dva roky, mluvil jsem s ním a s úlevou odcházel. Uplynul nějaký čas, asi tři nebo čtyři roky, známá mi volá: „Luděčku, ten váš buk padnul.“ Byl vevnitř ztrouchnivělý, stál na kraji lesa a nevydržel mimořádně silný poryv větru. Jmenoval se Špetlův buk, Špetlovi, to byla slavná loupežnická rodina a do toho buku si podle pověsti ukládali, co nakradli. A teď buk padl. Ale nezemřel. Místní strom přejmenovali, teď je to Munzarův buk, udělali z toho samorost, ořezali zbytečné větve a mají to jako památné místo. Karel Malina, syn slavného rozhlasového reportéra, na to místo zajel, buk vyfotografoval a obrázky mi přivezl.

A tím zakončím pasáž o buku – člověk musí mít nějakou víru a naději. A já si tu naději postrkuju, mám velikou radost, že Karel mi ten buk vyfotografoval, že čtyřmetrový kmen zůstal, že ho někdo neodtáhl na spálení ‒  a dokud buk neodstraní, tak já tady budu.

Naděje je stav ducha, který dává smysl našemu životu, řekl jednou Václav Havel.  Jinými slovy totéž, co vy. Nezdá se vám, že naděje se stává nedostatkovým zbožím, že často propadáme jejímu opaku? Proč? Kolik desetiletí nebyla u nás válka, statistiky dokládají, že se máme nejlépe, jak jsme se kdy měli…

LM: …máme se dobře…

…ale proč to na nás není vidět? V tramvaji, na ulici, kdekoliv.

LM: Naši mladí mě vzali na výlet do Holandska. A zrovna byl nějaký svátek. Ticho, čisto, slušno. Baráčky, jeden krásnější než druhý. Jdeme z lodi do kostela, nikdo nás nezná. „Hello, dobrý den, jak se máte. Odkud?  ‒  Z České republiky. ‒ My víme, z Československa, very good!“ Nikdy jsme se neviděli. Já to řeknu drsně: tam nešel nasranej člověk. Tady nastoupíte do tramvaje…

Ale to jste mi neodpověděl – proč?

FN: Snad je to v naší národní povaze. František Nepil ve vyprávění o Mikoláši Alšovi říká, že nejvíc hořekuje, kdo na měkkém koberci leží a rukou dosáhne, na co pomyslí. Já myslím, že štěstí je v člověku samém. Esoterici moudře říkají, že všechny choroby mají původ v hlavě. Já bych k tomu dodal, že k té hlavě je zapotřebí párový orgán – jako mezi dvěma elektrodami, aby vznikl oblouk – tak k té hlavě musí být ještě srdce. A vznikne-li mezi nimi onen oblouk, pak jsou lidé schopni se třeba zastavit. Vždyť my pořád spěcháme. Domlouvá si dirigent schůzku po koncertě, byl jsem toho svědkem, a partner namítá, že to je brzy, že to nemůže stihnout, že hrát má nejméně o deset minut déle. „To byla za Talicha, já s tím budu hotov dřív.“

Rozmlouvali jsme spolu jako za Talicha, pomalu a rozvážně a dlouho. Moc bych si přál, aby tato stručná zpráva, kterou jsem pro vás, milí čtenáři, o tom sepsal, byla, řečeno slovy z jedné básničky Františka Novotného, receptem na šťastnou chvíli. Adventní.

Z nových veršů Františka Novotného:
Česká mše Jana Jakuba Ryby

Hej mistře
Vstaň bystře
Pára jde od pusy
Zpěváčkům s kůru
Sedláci v kožichu
Modlí se potichu
Už je čas na purpuru

Hej mistře
Vstaň bystře
Čas láskou pozlatil
Šupinky kapří
Hvězdička z jablíčka
Jak dětská písnička
S kometou na nebi
Šťastně se bratří