Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné
Foto © Sue Nguyen

Máma mojí mámy z druhého konce světa

Až v dospělosti jsem si mohla říct, že ji konečně znám.

„Hledá tě… máma mojí mámy,“ vyhrkla jsem u dveří kuchyně, kam jsem přiběhla přes hliněný dvorek a vyděsila tím slepice. Slovo babička jsem ve vietnamštině říct neuměla, do svých pěti let jsem ho v Československu nikdy nepotřebovala. Matka se mému krkolomnému vyjadřování nahlas zasměje a nepřestane odstraňovat zákal z hovězího vývaru v kotlíku. Rozhlédnu se po tmavé místnosti s malým ohništěm, na kterém se připravuje jídlo. Zaujme mě dlouhá řada mravenců táhnoucí se od nízkého okna přes dřevěnou linku až k porcelánové misce se špalíčky cukrové třtiny.

Matka uvyklá na prosté venkovské prostředí se tím rozptýlit nedá. Místo toho nasadí přísný výraz: „Kdo že mě volá?“

„Tvoje máma přece. Mami, fuj, tady všude lezou… hm, mouchy?“

„Mravenci, ty moucho,“ opraví mě matka vietnamsky a v koutcích jí znovu zacuká. „Poslyš, a moje máma je tvoje co?“

Neochotně to zkusím svou rodnou řečí, které nikdo z obyvatel vietnamského podhůří na hranicích s Laosem nerozumí. „Stará mama?“

„Tu máme na Slovensku. Tady žije moje opravdová maminka, která mě porodila. Říkej jí bà ngoại. Je to kratší,“ vysvětluje mi matka lehkým tónem, přikrývá misku se třtinou před neodbytnými mravenci a bere mě za ruku. „Pojď, zajdeme ji pozdravit.“

Potkaly jsme se s babi zase až v mých pubertálních patnácti, kdy výlety po českých památkách s vitální důchodkyní nebyly zrovna vysněným programem na léto.

Z první návštěvy Vietnamu před více než dvaceti lety jsem si přivezla několik takových zaprášených vzpomínek. Setkání s babičkou od té doby moc nepřibylo. S dědou už nám to nevyšlo nikdy, jeho pohřeb jsem viděla zaznamenaný na videokazetě.

Potkaly jsme se s babi zase až v mých pubertálních patnácti, kdy výlety po českých památkách s vitální důchodkyní nebyly zrovna vysněným programem na léto. Generační míjení den po dni, povrchní konverzace o známkách ve škole a příbuzných. Až zničehonic přišel sychravý podzim a babi odjela na druhou stranu polokoule, aniž bych ji vlastně hlouběji poznala.

Vědomí omezených příležitostí přichází až s vlastní dospělostí, která si u bezstarostných vysokoškoláků dává na čas. Trklo mě to v roce 2009: loučily jsme se na letišti v Hanoji a náhle mě přepadla zákeřná myšlenka. Uvidíme se ještě někdy? To už jsem si pozvolna připustila, že to není jen „máma mojí mámy“, ale také moje babička. Navzdory nízké četnosti našich shledání jednou za pár let jsme si budovaly vztah. Třeba takový, jaký jsem ‒ zcela bezpracně ‒ měla se slovenskou a českou chůvou na hlídání díky všem těm společným procházkám, svačinám a domácím úkolům, zatímco moje biologická babi se podobně věnovala sestřenicím a bratrancům ve Vietnamu. A pacientům.

„Mami, proč ses vlastně jako malá musela starat o mladší sourozence? Kde byla bà ngoại?“ „Celé dny trávila studiem a později prací v nemocnici.“ Aha. Tak babička ošetřovala pacienty ve vietnamské válce (nebo spíše americké?). Že se mi nikdy nezmínila? Jak mi to mohlo uniknout? Co vlastně vím o dědovi? V Điện Biên Phủ zažil poslední velkou bitvu s francouzskou koloniální armádou, která po fatální porážce musela uznat nezávislost Vietnamu. Do té doby byl rok 1954 jen sterilní letopočet, za který jsem jednou dostala bod v testu z mezinárodních vztahů. Kolik souvislostí mi z rodinné historie uniká?

Na našem pátém a zatím posledním setkání jsem se konečně začala babičky pořádně ptát. Lámanou vietnamštinou, za vydatné překladatelské asistence mojí matky. Nejeden příběh slyšela i ona poprvé. Má sice oproti mně náskok osmnácti let, které s babičkou strávila, než odjela do Československa, od té doby ji však díky cestovatelským toulkám asijskými krajinami vídám častěji já. „Babi,“ zamrkám spiklenecky, „jak jste se s dědou poznali?“ V padesátých letech se vrátil z vojny s jasným cílem: najít si nevěstu. Jeho otec už byl po smrti, čímž děda přišel o užitečné kontakty na vesnici. Obrátil se proto na místní dobrosrdečnou dohazovačku. Ze všech svobodných slečen si vyhlédli nic netušící babičku. Dohazovačka jí namluvila, že si má do domu sousedů přijít vyzvednout dopis od bratra z vojny.

„Vyrazila jsem tak, jak jsem byla. V kalhotách po kolena a obyčejné halence. Když jsem se opřela rukou o futro dveří, vyhrnul se mi rukáv,“ durdí se při vyprávění. I já se najednou cítím trapně jako asi ona tehdy. V obývacím pokoji totiž seděl jen neznámý mladý muž, všichni přísedící se najednou pod různými záminkami vytratili z místnosti. „Pohledný byl, to ano…“

Babička se na jeho vyzvání posadila a čekala, až jí přinese sousedka slíbené psaní. Stručně se představili a občas si řekli pár zdvořilých vět. Jinak mlčeli. „Kde jsou s tím dopisem tak dlouho?“

„Dopis sem, dopis tam. Já jsem přece ten dopis,“ osmělil se děda. Osmnáctiletou babi jemná narážka vyděsila a se zbrklou omluvou utekla domů. Ale na mladíka myslet nepřestala a zakrátko chystali svatbu. Obě rodiny společně popily sváteční čaj, ochutnaly pár sladkostí a bylo po všem.

Povídáme si nakonec s babičkou a matkou o minulosti dlouhé hodiny, píšu si (české) poznámky a seanci tří grácií rozežene až večerní hlad. Na závěr se osmělím k jedné současné otázce: „Není ti smutno z mojí chabé vietnamštiny, babi?“

„Jsem holka z hor, ve kterých žijí lidé etnických menšin Thai a Hmong. Ti taky dlouho přemýšlejí, než dokážou něco říci bez dialektu. Úplně slyším, jak jim to v hlavě šrotuje,“ zasměje se, „ale hlavně že se nakonec vymáčknete!“

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!