Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Marie Drahokoupilová – Místo skleniček sbírám milé lidi

Idol, česká Sophia Loren. Ve filmu představitelka luxusních milenek, osudových a mužům vůbec všelijak nebezpečných žen natočila na pět desítek filmů a televizních inscenací. Těžko uvěřit, že legendární slečna Stříbrná stála na divadelních prknech naposledy v roce 1980.

Před pár dny jste se vrátila z Budapešti, co jste tam dělala?

Jela jsem se tam podívat se svojí přítelkyní Čirinou na umění i na město, protože jsem ho dosud znala jen z filmu a vyprávění. Byla jsem nesmírně příjemně překvapena. Mám velmi ráda budovy ze začátku dvacátého století, které stojí ve Vídni na Rinku. Domy v centru Budapešti jsou z konce devatenáctého a začátku dvacátého století. Snažila jsem se najít dva podobné, ale nenašla. Um architektů tehdejší doby je neuvěřitelný. Nachodily jsme kilometry denně, hrad, citadela, secesní lázně Gelert – jako by byl bazén v Rudolfinu – ale tam jsem bohužel nemohla jít, protože jsem si náhodou přečetla složení vody a objevila tam jód, na který mám těžkou alergii. Ale hlavně jsme byly třikrát v divadle, na operetě, a po představení jsme se sešli s jejich hlavní hvězdou Pellerem Károlyim. Setkali jsme se tam také s úžasným Radimem Dolanským, šéfem Pražské filharmonie. Bylo to úžasné!

Do Vídně jste se provdala, ale ne všechno asi bylo tak, jak se o tom mluví a píše, že?

Píše se, že jsem se vystěhovala, že jsem si vzala hoteliéra, přitom jsem ve Vídni strávila čas v řádu měsíců a můj muž byl obyčejný úředník. Nechtěla jsem přerušit kontakt s prací, vždycky jsem byla tři měsíce tady, ve Šrobárově ulici u rodičů a chodila jsem do dabingu, pak jsem zas byla tři měsíce ve Vídni. Dvakrát do roka jsem dostávala výjezdní doložku, častěji mi to nechtěli povolit. Velice mě zajímalo, proč někdo jezdí sem tam, hranice, korzo, a bylo mi řečeno, že příbuzenská návštěva – manžel není nic víc než příbuzný – se povoluje zpravidla dvakrát do roka. Takže někdo měl povolení zpravidla desetkrát, já dvakrát.

Galerie (12)

Jak jste vnímala rozdíl mezi těmi dvěma hlavními městy, které byly a jsou tak blízko, ale tehdy vlastně velmi vzdálené…

Vídeň mě okouzlila svou atmosférou, dodnes je tam cítit císařství, velice si na tom zakládají a na rozdíl od nás ctí svoji minulost a tradice. Když dnes vidím Malostranskou kavárnu, kde se podává káva do papírových kelímků… dřív to byla kavárna vídeňského typu! Budapešť také oprašuje vše, co má z monarchie, nádherné staré kavárny z roku 1880, všechno jak to bylo. Dýchne na vás minulé a předminulé století. Člověk si říká: teď vejde Franz Josef. A on skoro vejde.

Ve Vídni v době před rokem 1989 žilo dost Čechů v emigraci, potkávali jste se?

Často jsem se tam vídala s Pavlem Landovským, Honzou Brabencem nebo Pavlem Kohoutem a jeho ženou Jelenou Mašínovou. Ale jinak jsem se snažila ty spolky nevyhledávat. Když člověk žije v cizině, nejhorší, co může udělat, je, když se začne stýkat jen se svojí národnostní menšinou. Nedojde pak k dobrému poznání mentality té země ani těch lidí. Měla jsem čtyři rakouské přátele, ale bohužel už všichni zemřeli, ačkoli byli mladší než já. Poslední z nich byla Iva How, Češka, která se vdala do Londýna, ale žila ve Vídni. Ta zemřela před pěti lety.

Ve vašem životopisu je jako místo narození uvedeno Protektorát Čechy a Morava. Nedávno jsme si připomněli 70 let od konce druhé světové války. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Byly mi čtyři roky, ale pamatuji si, že u nás v domě byla veliká prádelna, kde všichni nájemníci při Pražském povstání dva nebo tři dny spali. Pro mě jako pro dítě to bylo velmi dobrodružné, líbilo se mi to. Všichni jsme se znali, pomáhali jsme si navzájem. Najednou rány a ve zdi zela obrovská díra, kterou se probourávaly partyzánské jednotky, protože na ulici ještě hrozilo, že by na ně nějaký Němec mohl z okolních oken vystřelit. Pamatuji si také na tatínka, který v té době pracoval v zemědělské akademii. Tamní vrátný byl tatínek Jiřího Hanzelky a slavný cestovatel k nám velmi často chodil. Když budova akademie dostala zásah, měl otec štěstí, že stál daleko od okna. Přišel kolem poledne domů se svým spolupracovníkem a měli ve vlasech spoustu střepů, které jim maminka vybírala.

Ve stejném domě jako tehdy žijete dosud, jak se za ta léta proměnil vztah mezi sousedy?

Naprosto. Ještě po revoluci bylo běžné, že se společně slavil Mikuláš, o Vánocích přišli sousedé a zvalo se k návštěvám, se sousedkami jsme si půjčovali kafe či mouku, člověk měl takový dobrý pocit, že kdyby se něco dělo, má se na koho obrátit, zkrátka pocit domova. Z toho nezbylo vůbec nic, víc jak polovinu partají neznám, když stojím u výtahu, nevím, jestli vedle mě stojí nový nájemník, nebo vrah (smích).

No vidíte a přitom jste ve své kariéře hrála téměř pořád samé vražedkyně. Jak tahle „škatule“ vznikla?

Tak, jak vzniká vždycky. Když vás někdo obsadí poprvé do velké role, už se to s vámi veze. Začalo to Flirtem se slečnou Stříbrnou. Jak víte ze závěru, ona jen nepomohla, ale svým způsobem to bylo zabití. Pak to šlo jedno za druhým, i v televizi: Dáma v jezeře od Chandlera, Maltézský sokol s Radkem Brzobohatým, Slečnám nic nevadí – vždycky s revolverem! Měla jsem ty záporné role ráda. Ono totiž napsat dobrou kladnou roli není vůbec snadné, což samozřejmě pro Chandlera ani pro Škvoreckého neplatí.

Kromě filmů byly v 70. letech velmi populární i televizní kurzy francouzštiny, kde jste hrála s Irenou Kačírkovou a Francouzem Paulem Leclerem…

To byla výborná parta. Točilo se to dlouho, ale žádná ponorková nemoc nepřišla. Příběh byl vymyšlen podle skutečné události, Irenka francouzsky mluvila, já uměla jen bon jour. Scénáře měly snad metr na výšku. Chtěla jsem to vzdát, ale nakonec mě přemluvili a já přes léto chodila na francouzskou výslovnost k madam Balcarové, rodilé Francouzce. Byla to jedna z mých nejkrásnějších prací. S Paulem jsem po letech měla ještě jednu krásnou historku. Produkční, která s ním byla i po natáčení kurzů v kontaktu, mi jednou řekla, že zemřel. Do několika rozhovorů jsem to řekla, taky do Květů: Všichni moji kolegové z francouzštiny jsou mrtví a Paul taky zemřel. Za tři neděle jsem měla ve schránce dopis, který přišel do redakce Květů od Paula. Nějakou neuvěřitelnou náhodou se mu v Paříži dostal ten časopis do ruky a on si přečetl, že je mrtev. Jako správný francouzský gentleman přešel zprávu o své smrti a poděkoval mi, že o něm tak krásně píšu a že na něj vzpomínám.

Herecké profesi jste se chtěla věnovat od dětství, ačkoliv váš tatínek byl nejdříve proti…

On byl stále proti. Člověk později vidí, jak rodiče mají v řadě věcí pravdu. Říkal mi, ať vystuduji nějakou pořádnou vysokou školu a pak ať si hraju divadlo. A dneska by se to hodilo. Je spousta herců, řada soukromých škol, herci odcházejí i z oblasti do Prahy za lepším, konkurence je veliká a jistě není špatné, když máte ještě nějaké jiné vzdělání. Například Peller Károly. Vystudoval ještě vysokou hotelovou. Nikdy totiž nevíte, co se stane, zlomíte si nohu, nemůžete na jeviště a je to!

Jak to máte s prací dnes?

Před pár lety jsem velmi ráda natočila s Jurajem Kukurou film Cizinec a krásná paní podle scénáře Pavla Kohouta a Jeleny Mašínové. Mám nabídky do divadel, jenže já na jevišti stála naposledy v roce 1980, to je strašně dlouho a divadlo, to je fyzická námaha. Dnes se také hraje bez nápovědy – nikdy jsem ji nepotřebovala, ale máte pocit, že vám někdo drží záda. Vždycky zvažuji, zda by se mi chtělo mít tu povinnost hrát večer představení, ale nakonec odmítnu. Svým způsobem mě to velice mrzí, ale takhle ke konci, když už před sebou člověk nemá žádnou kariéru či hodně práce, nechce skončit tím, že by si o něm říkali, že zapomněl text. Tréma je někdy horší než realita.

Jste tedy velká trémistka?

Samozřejmě. Mluvila jsem o tom kdysi s profesorem Otou Sklenčkou. Ptala jsem se ho, jak je možné, že už jsem tolik let u divadla a mám stále trému. A on mi na to řekl: nic si z toho nedělej, kdybys viděla Jarku Adamovou, když s ní hraju, té se třese i kůže. A pravil, že trému nemají jenom špatní herci. Opravdu si nemůžu stěžovat, hrála jsem krásné role, nikdy jsem nechodila na castingy a měla jsem úžasné partnery i partnerky: paní Vášovou, Václava Vosku, Miroslava Horníčka, Jirku Sováka, Miloše Kopeckého… škoda jmenovat dál.

Měla jste nějakou vysněnou roli?

Ne, jen vysněnou partu, lidi, se kterými mě bavilo dělat. Třeba v libeňském divadle, kde jsem byla v angažmá, nebo při mých začátcích v Kolínském divadle, kde jsem jako pětadvacetiletá hrála Lízu Doolitlovou. Režíroval to tehdy Karel Jernek. Kdyby to nedělal on, mohla se takto velká a krásná role změnit v tragédii. Když to má smysl, odpustím režisérovi i to, kdyby mě tloukl, což se naštěstí nikdy nestalo. Ale varovali mě například před Jiřím Krejčíkem, který mě obsadil do role lady v komedii Psíčci lorda Carletona. Když jsme to domlouvali, Krejčík najednou říká: a tady bude lady nahá. Brala jsem to jako vtip, protože ve scénáři to nebylo, ale pak přišla asistentka režie a říkala, že to myslel vážně. Celou noc jsem seděla doma a psala Krejčíkovi dopis, že v jeho filmu hrát nahá nebudu. Odeslala jsem to a za tři dny volá Krejčík: „Dobrý den, dostal jsem dva nejpitomější dopisy ve svém životě, jeden od vás a druhý od Honzy Eisnera.“ Sešli jsme se kvůli tomu v kavárně, kde mi vyprávěl, jak Bridget Bardot a Jeanne Moreau jsou v každém filmu nahé. Řekla jsme mu, že nejsem ani Moreau, ani Bardot, nežiju v krásné kapitalistické Francii, ale v socialistickém Československu a nenechám se potom od domovnic pověsit na lucernu. Dál jsem se o to nezajímala, roli jsem složila, pak přišel srpen 1968 a na podzim se začal točit Flirt se slečnou Stříbrnou. Půl roku nato jsem šla po chodníku, najednou vedle mě zastavila simka, vyklonil se Krejčík a ptá se, zda mu budu hrát lady. Já myslela, že už to dávno natočil! Kývla jsem mu, protože jsem to brala jako fór. Jenže den poté mi volali z produkce, že se točí. Tu scénu vyřešili tak, že to zahrála studentka, které za to dali pět set korun. Režisér Krejčík říkal, že si stejně všichni budou myslet, že jsem to já. Já ale opáčila, že když dojde na lámání chleba, vždycky prokážu, že já to nejsem.

Jak vzniklo vaše přátelství s kuchařkou Václava Havla Čirinou?

Pozvali mě k ní do restaurace kolegové. Začala jsem tam chodit a její restaurace se mi stala takovým přístavem. Vždycky tam seděl někdo známý, prohodili jsme pár slov, co je nového, s Čirinou i jejím manželem Petrem byla vždy legrace. Teď, co Čirina odešla do důchodu, se cítím poněkud bezprizorní a myslím, že bude chybět i mnoha dalším lidem. V řadě restaurací jsou milí, ale tam to bylo osobní a to je něco navíc.

Jak vypadá váš den?

Každý den něco mám, spoustu všelijakých úkolů. Jednak provozních, jednak mě občas zaúkoluje sestřenice z Brna, občas jdu do dabingu, s někým se sejdu, musím uklízet, prát, vařit, takže ono je toho docela dost. Ráda chodím do divadel a na koncerty, naposledy jsem v Praze viděla krásného Hašlera, v Brně Gogolovy Mrtvé duše, což je totálně současná hra, stále někde pobíhám, doma nejsem vůbec.

Máte v Praze svá oblíbená místa?

To je těžké, ta hezká místa, jako třeba Nerudovka, se velmi změnila, je tam dav a spousta zbytečných krámů, nevíte, jestli jste v Karlovce, nebo v Nerudovce, ztratilo to svůj půvab. Prodávají tam papachy, sklo, vojenské čepice, ani jedna věc není klasicky česká. Mám ale moc ráda Vyšehrad a všechno kolem, má to tam jakési pozitivní vyřazování, to je Praha, jak jsem ji znala.

Marie Drahokoupilová
Narozena 1941 v Praze, na divadle, ve filmu i v televizi obvykle hrála krásné, ale citově chladné manipulující ženy a intrikánky nebo vražedkyně – zkrátka spíše záporné postavy. Její kariéra se slibně rozbíhala a v polovině 70. let se dostala to širšího diváckého povědomí. Během 70. let ztvárnila řadu výrazných vedlejších rolí ve filmu i televizi, spolupracovala se slavnými herci oné éry a propracovávala se do popředí anket divácké popularity. Na filmovém festivalu v Karlových Varech se seznámila s rakouským obchodním zástupcem Ervinem Neuhartem a v roce 1980 se za něj provdala. Odešla z divadla na volnou nohu, což v praxi znamenalo, že pendlovala mezi Vídní a Prahou. K herectví se vracela spíše výjimečně. Z filmových rolí po revoluci stojí za zmínku vděčná postava paní správcové v Soukupově komedii Svatba upírů, markýza Novohradská v Brabcově adaptaci hry Alfreda Jarryho Král Ubu či Krásná paní ve filmu Viktora Polesného Cizinec a krásná paní. Převážnou většinu svých bezmála 50 filmů a televizních inscenací natočila v 60. a 70. letech.
Jaký máte vztah ke stáří? Jak jste ho vnímala ve dvaceti, v padesáti, jak teď?

Vždycky jsem měla starší lidi ráda. A já sama? Vůbec nevím. Kdysi přišla moje spolužačka a říká: já jsem zničená, musím si dát dvě deci. Co se ti stalo, ptala jsem se jí. A ona takovým plačtivým hlasem: mně je čtyřicet! No, mě taky, a co?  Stáří je omezení, dneska už nemůžu chodit s dvacetiletým chlapcem, prostě ne. Uvědomíte si je, až když přijde. Já si to ale nikdy nepřipustila.

Jste ze silného hereckého ročníku, vaší spolužačkou byla třeba Iva Janžurová. Scházíte se?

Vždycky máme sraz po pěti letech, po čtyřiceti letech to bylo právě u Čiriny. Přišel tam i režisér Viktor Polesný, který pak o nás natočil dokument Dvanáct po čtyřiceti letech. Bylo nás totiž právě dvanáct a hru se stejným názvem napsal jako naše absolventské představení Pavel Kohout. Když jsem ten film potom viděla, uvědomila jsem si, že je to jeden z nejsmutnějších dokumentů, protože je o konci iluzí. Když herec nemá velký talent a velkou pracovitost nepřináší to povolání žádné štěstí.

Abychom nekončili koncem iluzí, řekněte mi, co vám dělá v životě radost?

Krásné představení, nebo když jsem se zvířaty – miluju Václava Chaloupka a jeho medvíďata – ráda jezdím do Vídně, kde chodím do jedenácti večer sama po městě, ráda čtu dobré knihy i časopisy, teď například Reportéra nebo právě ten váš. Ráda bych natočila ještě tak hezký film, jako byl Cizinec a krásná paní. Ale ze všeho nejdůležitější je přátelství, když se můžete na někoho spolehnout, a já mám štěstí, že mám celý život takové lidi kolem sebe. Někdo sbírá skleničky, ale já raději sbírám dobré lidi.