Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Markéta Hejkalová – Kouzlo Suomi

Cestu na sever jí ukázal tatínek, zakladatel moderní české ugrofinistiky Richard Pražák. Tři roky působila na české ambasádě ve Finsku jako kulturní atašé, ale ještě předtím založila Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě, kde nyní spisovatelka, překladatelka a nakladatelka Markéta Hejkalová žije.

Před několika dny jste se vrátila z Petrohradu. Jaký byl účel vaší cesty?

Jela jsem tam na pozvání Českého centra v Moskvě. V Rusku mi teď vyšla knížka, mě a také Antonínu Bajajovi. Jeli jsme tedy společně, setkali se se členy společnosti Bratří Čapků, besedovali se studenty a samozřejmě četli naše knihy.

17.-18. června tohoto roku proběhl první ročník ostravského knižního veletrhu, který jste pomáhala organizovat. Byla jste nervózní?

Před veletrhem je to vždy trochu honička. Když jsem v roce 1991 začínala s podzimním knižním veletrhem  v Havlíčkově Brodě, situace byla úplně jiná – každý byl natěšený do vydávání knih a chtěl je dostat mezi lidi. Bylo v tom víc nadšení, dnes řada vystavovatelů raději než na veletrh jede na dovolenou.

Všichni milují Egypťana Sinuheta. Vlastně ani nevím, čím to je, možná tím, že ho Marta Hellmuthová přeložila dobře a v pravý čas – v šedesátých letech minulého století.

Proč jste si vybrala Ostravu?

Nabídl mi to ředitel ostravského výstaviště, když jsme se setkali na Polabském knižním veletrhu v Lysé nad Labem. Bylo to vloni v září a Ludvík Vaculík si velmi liboval, že je tam málo lidí, že se nikdo nikam netlačí. A pak mě zahlédl mezi hosty a dodal: Na rozdíl od havlíčkobrodského veletrhu, jehož ředitelku tady zdravím. Řekla jsem si, že to budu brát jako pochvalu, ale nejsem si jistá, že to tak myslel.

Váš tatínek, Richard Pražák, byl zakladatelem moderní české ugrofinistiky a diplomat, maminka Hana Pražáková i dědeček František Křelina byli spisovatelé. Vy jdete přímo dokonale v rodinách šlépějích…

Šla jsem hlavně v tatínkových šlépějích – s finštinou. Byl hungarista, v šedesátých letech dostal stipendium UNESCO a vyjel na deset měsíců do Finska. Tam se druhou ugrofinskou řeč naučil. Pro mě Finsko byla vysněná západní země, chtěla jsem se naučit ten exotický jazyk, se kterým snadno najdu uplatnění. Měla jsem štěstí, že finštinu hned po maturitě otevřeli na brněnské vysoké. Po revoluci se řada překladatelů uplatnila v diplomatických službách, tatínek byl v letech 1994-1998 velvyslancem v Maďarsku, já téměř ve stejné době kulturní atašé ve Finsku.

A ta spisovatelská linie?

Dědeček i maminka doma psali, přišlo mi to normální, korektury jsem se naučila dělat ve dvanácti letech, když jsem mámě pomáhala s překladem. S dědou to bylo složitější, publikoval jen krátce kolem roku 1968, v 50. letech byl zavřený. Dozvěděla jsem se to, když mi bylo sedm, a nevěděla jsem proč, myslela jsem si, že něco ukradl.

Jak vznikla myšlenka založit vlastní nakladatelství, které se bude zaměřovat na původní českou tvorbu a na překlady z finštiny?  

Chtěla jsem překládat. Na začátku 90. let jsem přeložila první knihu z finštiny – Dcery Eviny: Historie evropské ženy od Kaari Utrio. Měla jsem nakladatele, který mi dal výhodnou smlouvu, jenže pak řekl, že to nemůže vydat, že nemá peníze. Tak vlastně vzniklo naše nakladatelství. Vydali jsme tuto knihu a pak ještě dvě Waltariho novely v knize Plavovláska. Původně jsem si myslela, že budu dalšího Waltariho překládat během mého působení ve Finsku, ale nakonec jsem jeho velké historické romány přeložila až po návratu. Naučila jsem se tam za tři roky velmi dobře finsky, jinak bych si na to asi netroufla.

Jak na vás zapůsobili Finové?

Jsou rezervovanější než my, víc si hájí svoje soukromí. Otevírají se pomalu – anebo naopak rychle, když jsou večer opilí. Není jednoduché se s nimi skamarádit, ale když se to povede, berou vás jako přítele a můžete se na ně ve všem spolehnout.

Takže oba národy spojuje pozitivní vztah k alkoholu?

Jenže my pijeme proto, že chceme, aby nám bylo dobře, abychom se bavili s přáteli, proto, že se chceme veselit. Finové pijí, aby zapomněli na okolní svět, na ponurou přírodu a na konkurenci. Pracující Finové mají neustálý pocit, že musí obstát – v práci, v mužské roli, v ženské roli, v čemkoliv. Jsou luteráni a luteránské církvi neexistuje zpověď. Katolík se vyzpovídá, ale luterán, když spáchá hřích, si ho s sebou nese pořád. Překvapivě hodně lidí je závislých na alkoholu. Politik se opije, zmlátí manželku, zavolají na něj policii, ale nikdo ho neodsoudí, odstoupit ho vůbec nenapadne.

Ve Finsku se platí vysoké daně. Waltari už v 50. letech minulého století platil na daních více než 8 miliónu finským marek, což bylo přes 60 procent jeho příjmu.  

Lidé platí sice velké daně, ale mají z toho hodně praktických věcí pro život. Třeba děti mají ve školách jídlo zdarma, stejně tak dopravu do školy, neuvěřitelná je péče o seniory. Mají nárok na sociální taxíky, které je dovezou nejen k lékaři, ale i k holiči nebo když si jen potřebují něco zařídit – aby byli co nejvíce začleněni do společnosti. Hodně jsem si na to vzpomněla v posledních letech, když jsem se  starala o rodiče. Moje maminka měla třeba problém nastoupit do normální tramvaje, protože nebyly nízkoprahové. A v tom je ten zásadní rozdíl, Finsko víc myslí na každodenní potřeby lidí.

Kromě vlastní beletrie jste také autorkou životopisu nejznámějšího finského spisovatele Miky Waltariho. Setkala jste se i s jeho dcerou Satu, prý jí ve snu tatínek sdělil, že vám může říct všechno…

Vyprávěla mi, že má o otci živé sny, ve kterých k ní promlouvá a před naším setkáním dostala svolení mluvit se mnou o jeho životě. On měl totiž zásadu, že všechno, co chtěl říct, řekl ve svých knihách, nechtěl mluvit o sobě. Velmi si mě oblíbila a pojala ke mně zvláštní důvěru. Seznámila jsem se i s Waltariho synem a dostala se do Waltariho bytu, kde dočasně paní Satu bydlí, protože její dům rekonstruují.

Waltari zemřel před více než třiceti lety a i dnes patří mezi deset nejoblíbenějších zahraničních spisovatelů v Česku. Čím to je?

Všichni milují Egypťana Sinuheta, v anketě Kniha mého srdce skončil na šestém místě. Vlastně ani nevím, čím to je, možná tím, že ho Marta Helmuthová přeložila dobře a v pravý čas – v šedesátých letech minulého století. Tu knihu musí mít snad každý člověk v Česku, protože vyšla v celkovém nákladu přes deset miliónů výtisků.

Troufla jste si přivést i zcela nového finského autora, kterého čeští čtenáři neznali – satirika Arta Paasilinnu, v současnosti nejpřekládanějšího finského spisovatele…

Já ho zpočátku překládat vůbec nechtěla, byla jsem pod vlivem snobské finské kritiky, která má sklon ho přehlížet. Nějaký Zajícův rok o tom, jak někdo se zajícem chodí po Finsku, to mě vůbec nezajímá, říkala jsem si. Ale pak jsem naštěstí podlehla. Překlad Zajícova roku mi nabídl můj učitel literatury Jan Petr Velkoborský a udělala jsem moc dobře, že jsem knihu vydala. Následovalo dalších osm. Paasilinna před pěti lety dokonce přijel na havlíčkobrodský knižní veletrh, to byla velká událost. Okolnosti jeho příjezdu byly zvláštní – měla s ním přijet jeho agentka z nakladatelství, které to však lékař zakázal, na poslední chvíli odřekla a krátce nato zemřela. Bohužel v té době zemřela i jeho sesta. Pět hodin předtím, než měl přiletět, volal, že nikam nepojede, pokud nebude mít během pobytu u sebe někoho, kdo umí finsky. On totiž – ačkoliv je překládán do mnoha jazyků a žil dokonce dva roky v Portugalsku – jinou řeč neovládá. Roli průvodce přijal můj kamarád Láďa Piskoř a Arto tedy dorazil. Byl velmi profesionálně připraven a na každé besedě lidem říkal, jak moc se mu tady líbí. V Havlíčkově Brodě jsou lidé takoví důvěřiví, tak tomu věřili. Až se ho jeden čtenář zeptal, zda toto malebné město umístí do nějaké své knihy. A on bez váhání řekl: samozřejmě. Pak napsal knihu Prostopášný modlitební mlýnek a na třech stránkách knihy tam skutečně píše o Havlíčkově Brodě i knižním veletrhu. To je sice hezké, ale upřímně řečeno to není jeho úplně nejlepší kniha. Bohužel měl Paasilinna před dvěma lety mrtvici, ze které se sice vzpamatoval, ale vypadá to, že psát už nebude.

Jste členkou mezinárodního PEN klubu, mezi vaše úkoly patří mimo jiné psát vládám zemí, které omezují svobodu slova a persekuují spisovatele. Přišla Vám už nějaká odpověď?

Odpovědi nechodí, je to formální protest proti utlačování slobody slova v konkrétních zemích. Je důležité dát najevo, že svět ví o tom, že je nějaký spisovatel ve vězení. Dalším krokem je přijímat vězněné spisovatele za své členy – České centrum přijalo například čínského spisovatele Liou Siao-poa ještě předtím, než dostal Nobelovu cenu. V současnosti mám na starosti také přípravu světového kongresu v Bělehradě, což je velmi zajímavé. Stále se řeší, zda tam budou delegáti z Kosova nebo ne, ale PEN klub by neměl být politický – nemůže donutit srbskou vládu, aby uznala Kosovo. Může ale požadovat, aby kosovští delegáti byli přijati jako členové svého PEN klubu.

Váš záběr je opravdu velmi, jak vypadá váš pracovní den?

Jsem na volné noze, nemám žádný typický den. Teď toho mám trochu moc kolem příprav na ostravský knižní veletrh, ale v budoucnu bych se chtěla soustředit jen na jednu věc – na psaní. Jsem ráda mezi lidmi, pracuji od rána do večera a když nepracuji, zase někam jedu a tak pořád dokola. Můžu to dělat díky tomu, že zde máme obchod s potravinami a můj manžel má pro moji práci pochopení.

Máte při práci vymezený čas či přesný počet stran, který musíte denně napsat či přeložit?

To je nutné. Když něco píšu, děj se postupně vyvíjí, škrtám, upravuji, přepisuji. Když už text dostává konkrétní obrysy, musí přijít kázeň a já si řeknu, že každý den napíšu pět stránek. U překladu je to podobné – učila jsem se to u Waltariho velkých historických románů Krvavá lázeňŠťastná hvězda, které mají dohromady patnáct set stran. Překládala jsem to skoro dva roky, každý pracovní den, bez výjimky, pět stran. Nejprve chci mít text pohromadě celý přeložený a pak teprve na něm pracovat. Nečtu knihu dopředu, to by mě pak nebavilo.

Vysočina je magické místo, v minulosti i současnosti inspirativní pro řadu spisovatelů, jaký k ní máte vztah?

Je to můj domov, malý venkovský prostor, kde se všichni známe – znám se s Reynkovými syny, Jiřím a Danielem, s Veronikou Reynkovou, jeho vnučkou, na Lipnici znám Richarda Haška. Zkrátka lidé, kteří dělají stejný obor se spíše seznámí tady než v Praze.

Markéta Hejkalová
Narozena 29. února 1960, vystudovala finštinu a ruštinu, pracovala jako redaktorka, v druhé polovině devadesátých let byla konzulkou a kulturní atašé na českém velvyslanectví ve Finsku. Dnes pracuje pro rodinné nakladatelství Hejkal, překládá do češtiny díla Miky Waltariho a dalších autorů. Pořádá každoroční Podzimní knižní trh v Havlíčkově Brodě, nově první ročník knižního veletrhu v Ostravě. Je předsedkyní Výboru pro uvězněné spisovatele mezinárodního PEN klubu. Napsala Waltariho životopis, který byl přeložen do angličtiny, v ruštině ji nyní vyšla kniha Vždycky jedna noc, který se odehrává v Česku a Finsku.
Jaké je to mít v roce 2011 v České republice nakladatelství?

Je dobré, když můžete to, co vás baví. Nevím, jaké je mít velké nakladatelství, kdy jsou na vás závislí zaměstnanci a vy musíte vydávat. My vydáváme do pěti knih ročně, je to částečně koníček, jako byznys by to muselo fungovat jinak. Zajímavé je, že nikdy dopředu nevíte, která knížka bude úspěšná a která ne. V roce 2001 jsme vydali knížku mojí mámy Nadějí tu žijem, její vzpomínky na 50. léta, a já čekala, že si ji přečte pár set lidí. Nakonec byla tak úspěšná, že jsme se rozhodli udělat dotisk a celkový náklad tak dosáhl dvou tisíc výtisků.

Máte čas číst si jen tak?

Velmi ráda, i když teď o něco méně, dřív jsem hltala třeba pět knížek za víkend. Baví mě současná česká próza, Rudiš, Topol, milovala jsem Dostojevského – v Petrohradě jsem se teď vydala po jeho stopách: viděla jsem dům, kde bydlel Raskolnikov i ten, kde Dostojevský napsal Zločin a trest, ale nenašla jsem dům, kde byla zabita lichvářka. Ptala jsem se na to v informačním centru na Sené ploščadi, kde se to celé odehrávalo – nebyla tam ani noha, jen dívenka za stolem. Zeptala jsem se jí, kde zabili starou lichvářku. Nevím, pokrčila rameny. A znáte Dostojevského? Neznám – vůbec ji to nezajímalo. Těším se, až budu mít elektronickou čtečku, vezmu si ji na dovolenou a nahraji si do ní třeba deset knih. Neumím si představit, že bych někam odjela bez knížky.