Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑

Město jako galerie

Jsou malé, snadno je přehlédnete a je jich stále více. Ve veřejném prostoru vznikly v posledních letech desítky malých galerií. Kde je najdeme a kdo v nich vystavuje? Proč se fenomén malých galerií v poslední době tak rozrostl a co na nich může být zajímavého?

Co si představíte, když uslyšíte slovo galerie? Při vzpomínkách na čas strávený v ceremoniálních obrazárnách, kde je umění pozorováno s úctou a tichostí, možná mnohé obestře pocit úzkosti. Pod pojmem galerie si zpravidla představíme veřejnou instituci provozovanou z prostředků státního, či městského rozpočtu. Veřejné galerie jsou ze své povahy určené všem, ačkoliv se v nich mnohdy platí vysoké vstupné. Jejich cílem je obvykle budování cenných národních uměleckých kolekcí, které poté zpřístupňují veřejnosti. Po roce 1989 i u nás vznikla řada privátních galerií financovaných z vlastních zdrojů či prodejem uměleckých děl, jako je Galerie Sklenář, nebo Dvorak-Sec Contemporary. Ty se zabývají kromě vystavování především obchodováním s uměním a zastupováním umělců na trhu.

Co je to galerie?

Položme si však otázku, co přesně pro nás dělá galerii galerií? Jde o kamennou budovu, kde u vstupu zakoupíme v pokladně lístek, výstavní sály jsou precizně nainstalovány, na výstavu dohlíží kustod, k dispozici jsou lektorské programy a doprovodné materiály? Musí být zcela jasné, že provoz takové galerie si může málokdo dovolit. Náklady spojené s provozem prostor, údržbou, konstrukcí výstav a placení všech zaměstnanců dosahují téměř astronomických rozměrů. Pouze nejbohatší galerie si dnes mohou dovolit pravidelně otevírat větší prostory a pořádat skutečně velkorysé výstavy. I přes velkou technickou i finanční náročnost galerijního provozu však není galerijní prostor místem, které by masově přitahovalo publikum. Do tradičních galerií se dlouhodobě nedaří přilákat větší množství diváků, což souvisí i s obecně nevalným postavením umění na společenském žebříčku. Ještě hůře však pohled na tradiční instituce umění vypadá se strany samotných umělců. Galerie jako tradiční instituce pro umění se jeví jako nedostupné místo s řadou komplikovaných omezení, striktním provozním řádem, vysokými provozními náklady a v konečném důsledku mizivou návštěvností. Přivádí nás to k otázce, proč a pro koho vlastně potřebujeme vystavovat umění? Potřebujeme k tomu skutečně galerijní instituce, nebo je to příliš tradiční a selhávající forma, která přestává plnit svou funkci?

Umění v prostoru města

Z tohoto podhoubí vyrostla v posledních letech řada drobných intervencí do veřejného prostoru označovaných jako mikrogalerie, nebo také akční galerie. Malé alternativní prostory operují vklíněny do veřejného prostoru města, často na minimální ploše, téměř bez finančních nároků. Jsou provozovány samotnými umělci, nebo nezávislými kurátory na základě vlastního entuziasmu a osobního nasazení. Najdete je na rozích náměstí, v opuštěných vitrínách, v podchodech a pasážích, nebo v nevyužívaných koutech vestibulů metra. Jejich přítomnost na veřejnosti jim dává netušené možnosti konfrontace s obrovským množstvím diváků, zároveň však mohou splývat nenápadně s povrchem města. V Praze jich najdete něco kolem desítky, nejsou však rozhodně jen pražským fenoménem.

Pomyslnou prohlídku můžeme začít na Holešovickém nádraží, kde sídlí galerie Projektplus (www.projektplus.name). Prostor založený Helenou Čtyrokou a Petrem Valérem se nachází přímo na archaických otočných válcích pro papírové jízdní řády. Krédem galerie je vztah k místu, specifická atmosféra prostoru nádraží a srozumitelné sdělení ostatním. Samotná nezvyklá plocha válců vybízí k hledání nových výtvarných forem, ale i nového vztahu k osiřelému a rozpadajícímu se interiéru stanice. Jak může taková inspirace vypadat, předvedl například slovenský umělec Erik Sikora na výstavě Tvorivý podnikateľ – Polievočka to go, když v rámci své výstavy zdarma vařil a rozdával kolemjdoucím polévku. Ne všechny výstavy Projektuplus však mají povahu přímé akce. Na válcích můžete vidět i díla zcela abstraktní, textová, nebo fotografická. Důležité je pro galerii přijetí alternativního prostoru jako nové výzvy i možnosti ke komunikaci s náhodnými kolemjdoucími i obyvateli nádraží. Zároveň aktivuje architektonický prostor, který díky proměněnému způsobu cestování zcela ztratil svou funkci. Umístění galerie do prostoru, jehož užitnost je někde mezi koutem pro drogově závislé a veřejným záchodem, tak ztělesňuje altruistickou víru v pozitivní efekt všeho, co nezištně uděláme v prostoru, který nás obklopuje, i když to zdánlivě nepřináší přímý dopad.

Galerie před domácími dveřmi

Budeme-li pokračovat do centra, narazíme na skromnou galerii m.odla v Antonínské 6, nedaleko Štrossmayerova náměstí. (www.photo5.cz/m.odla). Na rozdíl od Projektuplus nevstupuje do veřejného prostoru tak výrazného jako nádraží. Nachází se totiž v uzavřeném vstupním vestibulu domu a je v pravém slova smyslu galerií sousedskou. Kurátorka Daniela Deutelbaum adaptovala dvě historické vitríny v domovním vchodu a iniciovala tím i nový prvek domovního soužití. Služby kustoda zastávají obyvatelé domu, pouštějící v otvíracích hodinách návštěvníky dovnitř. M.odla tak naznačuje, že intervence nemusí začínat za prahem našeho obydlí, ale může se odehrávat i přes něj – skrze nový pohled na mezilidské vztahy v životním prostředí jednoho domu.

V obou případech jde o nezávislé galerie provozované z vlastní vůle jejich správců. Ne ve všech případech jsou však akční galerie skutečně nezávislé. Vyprávět by o tom mohli kurátoři galerie Artwall (www.artwall.cz) nalézající se na úpatí letenského svahu. Její provoz byl od roku 2005 podporován pražským magistrátem, a zaměřil se na kontroverzní formy umělecké intervence s použitím komerčních marketingových praktik. Výstavní prostor panelů bývalého Stalinova pomníku je obvykle obsazen sérií plakátů kriticky reflektujících citlivá společenská témata. V roce 2008 míra trpělivosti přetekla výstavou Kolektivní identita, v rámci které umělecká skupina Guma Guar přetvořila kampaň Prahy za uspořádání Olympijských her. Po vynucené dvouleté přestávce byl provoz znovu obnoven, avšak kontroverzním tématům se nevyhýbá ani dnes. O tom svědčí i zdánlivě bezelstná práce Tomáše Rafy, série fiktivních návrhů na česko-romskou vlajku. Artwall, na rozdíl od předchozích dvou galerií, tematizuje umění jako společensky aktivního činitele. Spíše než estetický dopad vystavených děl její kurátory zajímá vznikající společenská diskuze, narušování tabu a automatizmů demokratické společnosti.

Čím menší, tím lepší

Artwall je v tomto ohledu trochu osamoceným případem. Pro většinu mikrogalerií je vlastnější poloha nenápadnosti, jakoby testovaly, co vše může být považováno za prostor umění, zdali musí být trvalý, rozpoznatelný a na jednom místě. Vrcholem by mohla být brněnská Galerie v peněžence (galerievpenezence.tumblr.com), kterou bylo možné na požádání shlédnout v peněžence kurátorky a jejíž krátká výstavní činnost skončila ukradením. Ostravská Kaluž (galeriekaluz.wordpress.com) měla otevřeno pouze tehdy, když se v Podlahově ulici v Ostravě vytvořila louže, galerie se pak nacházela v jejím středu. Krátce životnou Galerii Jádro (galeriejadro.tumblr.com) v Brně byste našli ve výklenku v 5. patře obytného domu na Jánské ulici a asi nejmenší pražskou galerii Díra (www.galeriedira.cz) ve Školské 28 tvoří pouze sluchátkový otvor ve zdi domu. Ačkoliv se může zdát, že fenomén mikrogalerií náleží začínajícím umělcům, či studentům, pravda je to jen částečně. Městský prostor jako výzvu vnímají i zcela etablovaní a hodnocení výtvarníci. V Peněžence byste našli akvarel Veroniky Vlkové, v Kaluži potkali Jiřího Kovandu, v Jádře instalaci Magdaleny Jetelové a v Díře autorskou nahrávku legendy zvukového umění Chrise Watsona.

Proměna tradičního způsobu vystavování umění tak přináší zároveň ambivalenci skutečných, finančních, nebo společenských hodnot, jaké umění může nabývat. Jakou hodnotu má práce vystavená ve veřejném prostoru, když daný výtvarník prodává obrazy za desítky tisíc? Dá se vystavené dílo ukrást? O jakou půjde škodu? Je toto právě hodnota, na kterou se máme zaměřit? Praxe výtvarných umělců a mikrogaleristů klade dráždivé otázky po tom, co nás skutečně na umění obohacuje, v čem spatřujeme jeho hodnotu. Ze zorného úhlu médií nabývá umění cenu obvykle prostřednictví veletrhů, nebo aukcí, jejichž výsledkem je nepředstavitelně vysoká suma za dílo zaplacená. Na rozdíl od tohoto mediálního obrazu mikrogalerie ukazují, jak umělecká tvorba může oslovovat a měnit každého z nás. Zkuste se podívat na další galerie na portálu www.actiongalleries.info, třeba najdete nějakou, která vás zaujme.

Autor je pedagogem Centra audiovizuálních studií FAMU.