Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné
Foto © Jan Bartoš

Milena Steinmasslová: Umění používat jazyk

Pro archaického člověka bylo slovo více než pouhým prostředkem k dorozumění. Egypťané věřili, že ve slově je přítomna síla stvořitele. Podle Janova evangelia je Kristus inkarnovaný logos – slovo boží, které se stalo tělem.

Staří Řekové věřili, že předzvěstí štěstí či neštěstí začínajícího dne je první zaslechnuté slovo. Právě slovo je námětem rozhovoru s herečkou, lektorkou rétoriky paní Milenou Steinmasslovou je taktéž slovo.


Paní Steinmasslová, jak zacházíme s jazykem?

Na to není jednoduchá odpověď. Umění používat jazyk funguje jako otisk prstu. Ukazuje, jaké máme vzdělání, výchovu, vztah k lidem i k sobě samým. Nesmíme zapomínat, že čtyřicet let totality zanechalo stopu. Po revoluci se úplně diametrálně proměnil způsob hovoru společnosti. Za totality byl vedený tím, abychom se sami za sebe nemuseli červenat a aby nás nikdo neudal. Takže jsme byli takové chytré horákyně, oblečené neoblečené, bosé obuté. Tím pádem se s jazykem pracovalo poměrně kreativně. Navíc v té době přečíst nějakou určitou knížku bylo skoro znakem partyzánského odboje a určité rezistence k blbosti. Takže i lidé, kteří nijak netoužili po tom být intelektuálně přebujelí, věděli, že si chtějí přečíst jednoho Hrabala nebo Solženicynovu povídku, protože to byl druh jisté duševní svobody. To se po revoluci změnilo. Svět chtěl najednou něco úplně jiného, něco, na co vás nemohl nikdo připravit, zvláště tu generaci v produktivním věku. Bylo úžasné sledovat schopné chytré lidi, kteří díky své pracovitosti naskočili na jiný druh komunikace, jak se i jazykově začali vybavovat. Z mého pohledu v tom však byla i jistá záludnost.

V jakém smyslu?

Nový druh hovoru vycházel z jiných kořenů, z historie jiných sociálních a kulturních zkušeností, z jiných porážek, z jiných výher, lidově řečeno z jiných večerníčků.

Co z toho vyplývalo?

Čím byl člověk citlivější a bohatší v rámci jiného způsobu komunikace, tím více se rozevíraly nůžky mezi tím, jaké byly jeho kořeny a mezi tím, s kým se znával v tom úplně jiném prostředí.

Někteří jazykovědci jsou toho názoru, že čeština žádnou kodifikovanou, spisovnou, kultivovanou normu nemá a že je dobře, když každý hovoří tak, jak hovoří, takže žádnou normu ani nepotřebuje.

Jaká je komunikační úroveň naší společnosti?

Rozmanitá. Jsou lidé bez ohledu na vzdělání, kteří si své řeči hledí. Formálně i myšlenkově. A je část společnosti, opět bez ohledu na sociální, majetkové zařazení, jejíž úroveň komunikace je mírně řečeno nezodpovědná. Pomiňme teď obsah, to by bylo na dlouho. Pomiňme vulgarismy ve vrstvě společnosti, kde byly ještě před pár lety nemyslitelné. Vezměme jen formu a náš vztah k jazyku jako takovému. Jazyk je živoucí organismus, stále se mění. Slova se rodí a umírají. Mění se jejich významy. Tak jako do češtiny vnikaly germanismy a rusismy, teď tam vnikají amerikanismy či výrazy i stavba vět z angličtiny.

Jako třeba – budu se soustředit – člověku to drásá uši, alespoň ty moje ano.

Vývoj jazyka nezastavíme, ale někdy bychom měli peříčkem oprašovat a vytvářet kultivovanou a spisovnou normu. Jen kultivovaná korektní řeč může vytvořit korektní rozhovor, který povede k řešení či kompromisu.

A náš vztah k jazyku, jaký je?

Omlouvám se čtenářům, že kvůli stručnosti zobecňuji. Vztah Čechů k jazyku se proměňuje. Myslím, že v současnosti velká část společnosti žádný vztah nemá. Je to samozřejmost. Gramatika obtěžuje, literatura je nuda, není to pro život důležité. Naštěstí pro tak nepřemýšlejí a necítí všichni. Ti druzí vědí, že úroveň jazyka vypovídá o úrovni národa, a to i v morální rovině.

Proč?

Protože nemáme normu, takže nemáme co porušovat. Někteří jazykovědci jsou toho názoru, že čeština žádnou kodifikovanou, spisovnou, kultivovanou normu nemá a že je dobře, když každý hovoří tak, jak hovoří, takže žádnou normu ani nepotřebuje.

Mým cílem je přivádět lidi k sobě tak, aby věděli, že rozhovor s jinou lidskou bytostí je jejich dílo.

Jinými slovy – netřeba vzorů, pravidel, zvyklostí. Nic, co bychom mohli porušovat? To jsem už někde slyšela. Myslíte, že si svého jazyka vážíme?

Neúcta k jazyku je v podstatě neúcta k sobě samým. Můžeme doufat, že stejně jako jsme měli Pavla Eisnera, Karla Čapka a jiné, kteří češtinu kultivovali, obohacovali a vytvářeli svůj specifický jazyk, tak ji budou kultivovat a obohacovat další.

Když čtu Jáchyma Topola, Martina Hilského, Alenu Mornštajnovou, Martina Nejedlého… Nejsme na tom zle. Čeština toho přežila už tolik, že přežije i toto zajeté ignoranství. Bude se vyvíjet tímto směrem jen do určitého stupně, pak si řekne dost.

Není jistá tupost ve vztahu k našemu jazyku v nějaké souvislosti s nadhodnocováním technického vzdělání?

To nevím přesně. Myslím, že je za tím spíše lhostejnost k obsahu i formě. Nepřemýšlíme, zda to, co slyšíme, je pravda, nebo jestli pravda není říkána způsobem, že zní jako lež.

Co vás přivedlo k rétorice a jejímu lektorování?

Právě ony porevoluční proměny naší mluvy a s ní spojená záludnost, o které jsem se už zmínila. Začalo mě to zajímat.

Ve slovníku se pod heslem rétorika uvádí, že je to nauka o řečnictví, řečnické umění a že rétor je osoba, která řečnické umění ovládá a učí…

Jednodušeji řečeno, rétorika je dovednost, nebo spíš tomu říkejme schopnost, vyjádřit své myšlení, svou myšlenku tak, aby to opravdu byla moje myšlenka a abych ji dokázala vyjádřit i vzhledem k cíli a osobě, ke které hovořím.

Jak se to může člověk naučit, dá se to lidově řečeno „vtlouct „do hlavy?

Vtlouct do hlavy se dají komunikační postupy, které budou výhodné pro toho, kdo vtlouká. Vtloukání z vás neudělá samostatně myslícího a vnímajícího člověka. Je potřeba mít základní stavební kameny. To znamená mít slovní zásobu, tudíž mít načtenou beletrii. Nemusí to být nic složitého, ale aby člověk měl dostatek různě barevných slov k tomu, aby vyjádřil, co si myslí. To za prvé. A druhá věc – myslet a mluvit. Schopnost vyjádřit své myšlení je něco, co se nenaučíte tím, že o tom budete číst. Jsou o tom výborné i méně výborné knihy, ale tu schopnost můžete získat jen praxí. Především musíte vědět, o čem mluvíte.

O co se ve svých kurzech rétoriky snažíte, jaký je váš cíl?

Mým cílem je přivádět lidi k sobě tak, aby věděli, že rozhovor s jinou lidskou bytostí je jejich dílo, že to je jejich zrání, jejich zodpovědnost, že to nejsou jen nějaké obecné fígle. Obecný fígl, nebo chcete-li finta, je stavba věty, práce s důrazem, s pauzou, práce s emocí, s energií… Pro mě je poslouchání hovoru v některých okamžicích důležitější než posléze celé to mluvení. Tím, že vycházím z poslouchání, vytvářím si schopnost posoudit a rozhodnout, jestli to, co poslouchám v daném okamžiku, jako pravdu vnímat nebudu, že s tím nechci mít nic společného. Jakmile vnímáte, nemůže se s vámi manipulovat.

Strach a bolest na nás tělo prozradí častěji než naše slova. I řeč těla je třeba poslouchat, když nechci být manipulován.

Ještě jsme se nezmínily o skladbě vašich klientů…

Ta je různá. Jsou to lidé z různých oborů, různého vzdělání, různého věku, ve skupinách nebo jedinci. U skupinových firemních kurzů se snažím, aby to byli lidé na stejné úrovni, aby tam nebyli nadřízení a podřízení, protože to by nebylo dobré. Rétorika je velice osobní věc. A potom jsou tu jedinci omezení časem. Naše setkání jsou pak většinou zaměřena na konkrétní vystoupení, takže pracujeme s daným textem, na němž se učí obecná pravidla.

Zajímají se o semináře rétoriky i lékaři?

Bezpochyby. Je to práce, které si velmi vážím. Tam ta schopnost pracovat se slovem dává možnost využít čas, který na pacienta lékař má, hospodárně. To znamená zbavovat se všelijakých odboček a návratů, aby tam nebylo nic, co nevede k porozumění. Toto je dovednost spíš technická, která se dá svým způsobem nacvičit a pak si ji hlídat. Nebo alespoň si ji uvědomit. Ptát se tak, abychom nemuseli klást dalších deset doplňujících otázek. To je dovednost, která nemá nic společného s etikou, je prostě technicko-jazyková. Tady bych k etice lékařské komunikace přiřadila schopnost opravdu slyšet, co pacient říká. A to už by bylo na dlouhé povídání…

Jak pacientovi sdělit zlou pravdu o diagnóze?

V tom se názory rozcházejí. Současný trend je říct pravdu bez obalu, natvrdo. Když je lékař empatický, a to by mě být, myslím si, že správnou cestu najde. Mně osobně je blízký postup, který klade důraz na rozhovor, který probíhá během všech vyšetření, aby lékař našel způsob, jak s nemocným hovořit a pacient se mohl rozhodnout, jestli dá přednost kvalitě života před kvantitou. Komunikace lékaře s pacientem je složitá i v tom, že i ty nejtěžší situace lékař prožije v mnoha reprízách, ale pro pacienta je to vždy premiéra.

Možná, že by se měly semestry rétoriky zavést jako povinná školní výuka…

Já si myslím, že se s tím dá začít, až k tomu učitelé dorostou. Kde bychom je vzali teď, když za sebou máme čtyřicet let totality? Nemůžeme si myslet, že to s námi nic neudělalo. Můj milovaný tchán pan dr. František Pavlíček říkal, že komunismus je jako plíseň. Byl to moudrý člověk s obrovskou sebereflexí a velkým humorem. Věděl, že když se člověk jednou zaplete s touto filozofií a politickým směrem, nemůže si být jistý, že na něj někdy ten komunista v něm nevyskočí. Takže to chce dvě generace, které si už nebudou pamatovat otroctví. Všechny ty věci přijdou. Děsivá je moje generace, to je teď malér.

Měla jste z pana doktora respekt?

To víte, že jsem z něj měla respekt, ale na druhé straně to byl dědeček našich synů, Tomáše a Jana, což ho částečně oslabovalo. Myslím, že jsme se měli opravdu rádi, že jsme jeden druhého respektovali. A i když jsme si oba byli vědomi, že ne ze všech svých vlastností jsme nadšeni, nebránilo nám to, abychom alespoň z některých vlastností nebyli vzájemně nadšeni.

Respektoval vás jako herečku, ale dokázal vás posuzovat objektivně? V rodině je takový pohled vždycky složitější…

Táta Pavlíček byl k rodině přísnější než k „cizím“. Hrála jsem v jeho inscenaci, takže si myslím, že ano. Byl na našem Richardovi III. v Kašparu a pochválil mě.

Milena Steinmasslová
Je absolventkou DAMU, ale s hraním začala ještě před tím, v Kachyňově filmu Už zase skáču přes kaluže. Studium na DAMU ukončila v roce 1978. Již během studií hostovala v Národním divadle, v Realistickém divadle, v Činoherním klubu. Po absolutoriu se stala členkou Divadla Na Zábradlí, později Divadla pod Palmovkou atd. V současné době ji můžeme vídat v představeních divadelního spolku Kašpar v Divadle v Celetné. Ve filmu je nezapomenutelná její Zdislava z Lemberka ve filmu V erbu lvice z roku 1994. K rolím, které se vryly divákům natrvalo do paměti, patří i Eliška Kudrnová ze seriálu Ranč u Zelené sedmy. Do roku 2017 se věnovala i výuce mladých adeptů herectví jako pedagog. Dnes je lektorkou herectví a rétoriky, zajímá se o historii a hodně čte.

Do jaké míry může být herectví v rétorice nápomocné?

Herectví je proces myšlení, nemusí to být herectví za každou cenu na profesionální úrovni ve smyslu divadelní práce, ale jako druh myšlení je nejkratší cestou k sobě. Navíc naučí chápat situaci z několika různých hledisek. Já si myslím, že třeba semestr herectví pro právníky, pro doktory, seznámení se se Shakespearem nebo s antikou vydá za mnoho literatury a za mnoho přečtených teoretických článků, protože rázem pochopíte, že tři lidé v jedné situaci mají tři svébytné pravdy. Přes postavy her pochopíte své sociální role i to, že nejste člověk z jednoho kamene.

Vedle slov jsou také gesta. Jejich řeč bývá někdy jasnější než cokoli jiného. Mají svůj význam coby taková „globální“ mluva jako jednoduchý dorozumívací prostředek?

Řeč těla není mezinárodní. Sever Evropy se liší od jihu, Francie od Británie, Evropan od Japonce atd. Tělo hůře předstírá či lže. Věty samý med a sliby, tělo a tvář arogance sama.
I tělo umí být zdvořilé a korektní nebo výhružné či otlemené. Strach a bolest na nás tělo prozradí častěji než naše slova. Ano, i řeč těla je třeba poslouchat, když nechci být manipulován.

Máte za sebou desítky rolí od divadelních, televizních, přes dabing, rozhlas k seriálovému hraní. Jejich výčet netřeba uvádět. Čím se odlišuje způsob seriálového hraní od ostatního?

To záleží na druhu seriálu. Jsou seriály, kde je herecká práce stejná jako ve filmu. V případě seriálů, které se točí v rychlém tempu, je na hereckou práci méně času. Herec musí být velmi připraven a bdělý, aby žádnou připomínku od režie, kolegů, kamery nenechal padnout pod stůl.

Možná, že bychom měli častěji odhodit techniku, obrátit se k přírodě a v ní čerpat energii. Máte vůbec čas na procházku do lesa? Jaké emoce ve vás příroda vzbuzuje?
Čím jsem starší, tím více si hlídám čas pro přírodu. Les, řeka, louka… Vnímám, jak krásná je i ta nejdrobnější květina, kámen… Jsem v přírodě šťastná, že tu krásu mohu vidět a existovat v ní.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!