Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Miloš Doležal – Tužkou proti prázdnotě

Naše paměť je krátká. Bojíme se velkých slov. Neradi mluvíme o svých hrdinech a mučednících. Poloprázdné mapy naší nedávné historie doplňuje básník, spisovatel a publicista Miloš Doležal. Prostřednictvím strhujících příběhů pilotů, odbojářů, farářů, uvězněných básníků a vyhnaných sedláků navrací společnosti paměť a pozapomenutou identitu.

Žiješ a pracuješ v Praze, na Vysočinu se ale stále vracíš. Kam patříš a kde je Tvé doma?

Moje babička říkávala, že kde se kdo narodí, tam se také nejvíce hodí. Možná že jsou dnes, v době internetové komunikace a globální vesnice, tato slova pro někoho jen starosvětsky komickým či přebytečným přívěskem. Pro mě ne. Čím jsem starší, tím výrazněji si uvědomuji, jak je rodný kout důležitý, a čím vším mě Vysočina vybavila „do života a do světa“. Mé doma – to je ten zeměkus, ta píď vlasti, nacházející se mezi Humpolcem, hradem Lipnicí a Ledčí nad Sázavou. V tom kraji máme se ženou a dětmi stavení se sadem, řadu přátel i hroby předků. Sice jsem v osmnácti letech odešel studovat do Prahy a dnes v Praze pracuji v Českém rozhlase, ale vnitřně jsem z Vysočiny nikdy neodešel a moje literární či rozhlasová tvorba je zásadně inspirována historií a příběhy tohoto regionu. Rozumím mu a připadám si tak trochu jako kronikář tohoto kraje. A pokouším se tomuto místu navracet jeho paměť, dávné mrtvé, zapomenutá dramata i osudová protnutí.

Jak Tě Vysočina ovlivňuje? Co Ti dává, co Ti bere?

Místo zrození a dětství, krajina jinošství, prostor domova: formuje nás, modeluje, ovlivňuje svým jedinečným tónem a zabarvením, viditelnými i skrytými událostmi, charakterem podloží i podnebí. A také geneticky – předky, kteří tu byli před námi, a jejich dobrými i zlými skutky. Jak už jsem řekl, je pro mne jistou studnicí či zřídlem příběhů a událostí, inspiračním zdrojem. Nejsem světoobčan, ale vysočiňák, i s těmi hrboly a nedokonalostmi. A jestli mi něco bere? Nevím o tom. To, že někam patřím a jsem vrostlý, beru jako dar.

Galerie (6)

Čím je tento kraj jedinečný?

Vysočina je, jak říkají turističtí průvodci, vrchovinou česko-moravskou, ale na jejím území přeci ještě donedávna žilo početné židovské a německé etnikum, výrazně se podílející na její podobě a charakteru. Vysočina je krajem spíš vnitřním, hloubavým, melancholickým, sychravým, nic, co by uhranulo na první pohled. Některá místa jsou podobná Bretani, jiná připomínají chudé Irsko či francouzskou kopcovitou Auvergne, ale celkově bych řekl, že je to území svérázné. Je to kraj pestrý, žulovitý, neotesaný, s množstvím krásné architektury (třeba Santiniho stavby, raně gotické kostelíky pod Lipnicí) a s hlubokými lesy. Má v sobě také jisté tajemství a není jistě náhoda, že na Vysočině žila řada svérázných umělců – Deml, Reynek, Zrzavý, Panuška, vyrůstal tady Mahler, Hofmann či Martinů a přistěhoval se sem a natrvalo spočinul takový tulák, jako byl Jaroslav Hašek.

Mám obavu, že tenhle svět nenávratně mizí či už zmizel a z vesnice se dnes stává pouhé předměstí měst.

Je skutečně pravda, že sedláci na Vysočině vzdorovali kolektivizaci nejdéle?

Jistě najdeme kraje, kde sedlácká neústupnost nebyla menší – Sedlčansko, jižní Morava. Ale je fakt, že na Vysočině patřil teror, spojený s komunistickou kolektivizací, k jednomu z nejbrutálnějších. Nedařilo se jim tady vůbec lehce zakládat jednotná zemědělská družstva. Vezmi si Babickou kauzu a připojené politické procesy, kde padlo deset trestů smrti, další desítky vysokých trestů a kvanta rodin byla vystěhována. Nebo kauza Číhošť. V těchto případech šlo o to, aby moc rozrušila pevné rurální vazby, osvědčené za války. Navíc řada sedláků byla skutečnými osobnostmi svých obcí, přirozenými autoritami, nebojácnými vlastenci, rodově spojenými s gruntem a půdou, děděnou po generace. A půdou přitom nijak úrodnou, stačí se podívat na vysočinská kamenitá políčka. A k tomu připočtěme to, že se mnohdy jednalo o věřící křesťany, kteří oprávněně viděli v komunismu zlo přicházející z východu a tedy destrukci evropských hodnot. Bylo třeba tyhle osobnosti zlikvidovat a vazby narušit a zpřetrhat. Což se bohužel povedlo.

Co z nich zbylo dnes?

Ještě jsem v dětství zažil generaci pradědů, kteří bojovali v první světové válce a vyprávěli o bojích na Piávě. Nebo strejky a tetky, samorosty, kteří uměli skvěle a vtipně vyprávět, třeba při draní peří nebo vybírání brambor. Mám obavu, že tenhle svět nenávratně mizí či už zmizel a z vesnice se dnes stává pouhé předměstí měst. Proměňuje se nejen architektura vsí, ale také mentalita lidí. A z vesnic mizí i domácí zvířata. Nahrazuje je počítačový svět a „internet do každé rodiny“.

Jak to, že ti, původně hrdí a srostlí se zemí dnes volí Miloše Zemana?

Patrně se lidem líbí jistá drzost, obhroublost a křupanská lidovost, což bohužel není případ jen Čech. Stačí se podívat do Rakouska nebo na Trumpa, to je přeci kdosi podobný. Takoví lidé jsou bráni jako ti, kteří se přece „umí chlapácky postavit světu politiků a zastanou se nás obyčejných“, jak jsem nedávno slyšel v jedné vysočinské hospodě. Jistě, takový pohled může vycházet z nějakých frustrací a pocitu, že politici neumí řešit palčivé problémy dneška a že jim jde pouze jen o moc a peníze. Ale to přeci je jenom úzká výseč světa.

Umřela již vesnice?

Doufám, že ne. Nezastírám však bolestný dojem, že český venkov dostal za posledních šedesát let takové rány do vazu, že se asi těžko vzpamatuje. Jsou tu hluboce narušeny mezilidské vztahy a zpřetrhané tradice, málo vídaný pocit spoluodpovědnosti za svěřené (pole či duchovní dědictví), převažuje materialistický pohled na svět a ztráta citlivosti. Přitom vidím, jak lidé touží po živé kultuře, po setkávání se sousedy či rodáky, po obnovování tradic či spolků, jak lidé pátrají po předcích a vytváří rodové genealogie. Nechci generalizovat – vím o řadě míst a občanských aktivit, které se snaží jít proti tomuto trendu a něco pro svůj domov dělat. Vznikají rodinné farmy a malé rukodělné dílny, jsou však stále v menšině.

Jak se snažíš tomu čelit ty?

Jednak psaním o Vysočině a jeho inspirativních osobnostech. A pak jsme před pár lety založili s přáteli Nezávislý podmelechovský spolek, který má již dnes kolem čtyřiceti členů a se kterým se pokoušíme organizovat různé okrašlovací akce – hrajeme ochotnické divadlo, vydáváme knihy, pořádáme besedy, přednášky a malý kulturní festival, odhalujeme pamětní desky osobnostem kraje či obnovujeme drobné kamenné památky. Vždy ve vztahu k našemu vysočinskému regionu.

Samota u Pejsků každoročně ožívá divadlem, hudbou a čtením. Udělují se vyznamenání za zásluhy o rozvoj komunity. Foto Jan Bartoš.

Křížek v jednom kostele

Co pro tebe znamenalo celých 20 let pracovat na dokumentární knize o faráři Josefu Toufarovi z obce Číhošť, který byl unesen, nespravedlivě nařčen a posléze umučen příslušníky StB?

Je to pro mne osudové téma. Musím se vrátit k prvopočátku, kam jinam než zase na Vysočinu. Už v jinošství jsem od svých prarodičů slýchával o Toufarovi hovořit – byli ve 40. letech jeho farníky a dobrými přáteli. Iniciační pro mne byla cesta v létě roku 1987, kdy jsem jako student ledečského gymnázia se svým spolužákem poprvé vyrazil do nedaleké Číhoště. Setkali jsme se tam tehdy se strachem a nedůvěrou. Kostel byl zamčený, a když jsme se před prodejnou Jednota vyptávali na číhošťskou kauzu místních, neodpověděli a utekli, jako bychom byli nakažení leprou. Tehdy jsme se tam však setkali s Marií Pospíšilovou, neteří Josefa Toufara, která před neznámými studenty o všem nebojácně a otevřeně hovořila a já jsem si při odjezdu umínil, že se budu celé číhošťsko-toufarovské kauze věnovat a pátrat tam, kde byl novinář Lidové demokracie Jiří Brabenec v roce 1968 nucen skončit. Snad to byl slib. Moje bádání poprvé vyústilo v roce 1992 v diplomovou práci a posléze v několik rozhlasových a televizních dokumentů. Mezitím vyšla řada knížek a brožur, tu horších, tu lepších, kde se různí autoři věnovali číhošťské kauze, ale žádná nevystihovala jádro celého toho příběhu, jeho podloží, osobnost kněze, Toufarovu životní cestu, proč Číhošť, jaké bylo prostředí a lidé kolem. Takový ucelený životní portrét Toufara chyběl.

Co bylo hlavním motorem dokončit po 20 letech knihu o P. Josefu Toufarovi?

Jednak vědomí onoho studentského slibu. Pak jistě to, že mi chyběla kniha, která by celý příběh celostně i detailně uchopila. A možná i vědomí, že náš národ nebyl chudý na statečné a pevné lidi, ale že o nich víme málo nebo vůbec nic, že se málo staráme o jejich odkaz a zpřítomnění v současném hodnotově rozviklaném světě.

Téma se ke mně pravidelně vracelo, postupně jsem shromáždil stovky dokumentů, fotografií a výpovědi pamětníků a vrhl se do práce. Tak intenzivně, že jsem o tom za posledních pět let napsal tři knihy, vznikly dva filmové dokumenty, podařila se exhumace Toufarova těla a jeho důstojné pohřbení na Vysočině, jak si přál v poslední vůli a mnoho dalšího.

Můžeš stručně vysvětlit, co se vlastně odehrálo v onu třetí adventní neděli r. 1949?

V tom malinkém vesnickém kostelíku došlo k čemusi tajemnému – při Toufarově kázání se za jeho zády na oltáři začal hýbat dřevěný oltářní křížek a zůstal podivuhodně nakloněn a stočený. Úkaz tehdy vidělo dvacet lidí různého věku a vzdělání, kteří to později i před komunistickým prokurátorem dosvědčili, nikdo z nich neodvolal. Místo vzápětí důkladně ohledávala SNB, nic podezřelého nenašli. Pohyb křížku vyvolal nejen na Vysočině velký ohlas, do Číhoště se začaly sjíždět stovky lidí a to pochopitelně nemohlo uniknout místním komunistickým funkcionářům, kteří se báli vzniku poutního místa – připomínám, že v té době státní moc vyhlásila otevřený boj katolické církvi – a alarmovali Státní bezpečnost, která se do celého příběhu vlomila začátkem ledna 1950. Josef Toufar byl unesen, estébáky mučen a nucen k hanebné lži – že to on sám tahal křížkem. Po měsíčním brutálním mučení, doslova pomalém vraždění, Toufar umírá, připravovaný monstrproces se hroutí, ale komunistická propaganda i tak zahajuje tvrdý útok proti katolické církvi – zatýkání, procesy, přepadávání klášterů atd.

Koho napadlo, k čemu by se dal číhošťský zázrak zneužít?

Dva soudruhy z velitelství Státní bezpečnosti v součinnosti s ministrem Čepičkou a prezidentem Gottwaldem.

Byla propaganda úspěšná? Splnily vzniklé brožurky, film, letáky, novinové články svůj úkol zdiskreditovat katolickou církev a víru obecně?

Ano i ne. Myslím si, že u mnohých ona masivní propagandistická vlna neuspěla, ostatně víme z archivu, že třeba propagandistický film Běda tomu skrze něhož pohoršení přichází, očerňující církev a Josefa Toufara, byl zakrátko stažen z distribuce, neboť se některým scénám diváci v kině smáli. Ale v té dlouhodobé perspektivě stokrát opakované lži, která se stává „pravdou“, protikřesťanské tažení zaznamenalo úspěch a v mnohých lidech dodnes panují zkreslené představy o církvi a farářích.

Svůj výzkum si započal přesvědčením, že celou akci nastrojila StB. Jak si vysvětluješ pohyb křížku dnes?

Ano, dlouhá léta jsem se domníval, že šlo o provokaci StB, ale po rozhovorech se svědky, s některými z estébáků (například s vedoucím technické skupiny StB, která se v kostelíku pokoušela onen mechanismus po Toufarově únosu namontovat, ale jak prohlásil, nikdy jim to nefungovalo), Toufarových komentářů i rekonstrukci jeho vyšetřování jsem to jednoznačně vyloučil. A také to, že by to mohl udělat někdo z Toufarových nejbližších. Slovo zázrak je příliš veliké, ani samotný Josef Toufar je nepoužíval. Pro mne je to tajemný, nevysvětlitelný jev, odporující fyzikálním zákonům. Ale nechávám závěr na každém člověku, dle jeho zkušeností a pohledu na svět.

Dokončuješ dokumentární film, který bude mít premiéru v ČT dne 29. 11. 2016, je v procesu jeho beatifikace… Jak se bude příběh P. Toufara odvíjet dál?

Myslím si, že tento příběh je v mnohém exemplární, protože názorně ukazuje, kam až může zajít každá totalitní moc – obyčejného a oblíbeného člověka jednoho dne vytrhne z jeho domova a vazeb, snaží se mu nasadit masku zločince a přitom ho zavraždí. Vidím v tomto případu i cosi zástupného za stovky podobných obětí – Josef Toufar svým odolávání zlu hovoří i za mnohé další, umlčené. Proto si myslím, že Toufarův životní příběh a smrt bude oslovovat i v budoucnu a navíc jeho osobnost společnost nerozděluje, ale naopak propojuje, napříč generacemi, vyznáními, věřící i nevěřící.

Miloš Doležal / Foto Jan Bartoš

Specialistou na hrdinství

Napsal jsi knihu o P. Toufarovi. Jsi autorem mnoha rozhovorů s lidmi, kteří se postavili totalitnímu zlu, bojovali ve II. a III. odboji. Co měli společného?

Vlastně si teď uvědomuji, že jsem vždy nějak tíhl ke starším lidem, ať už v dětství na venkově nebo v posledních letech, kdy jsem zaznamenával desítky osudů. Měl jsem možnost hovořit díky své dokumentaristické práci s desítkami takových lidí – s odbojáři, piloty RAF, přeživšími z Osvětimi, parašutisty vysazenými do protektorátu, odsouzenými faráři či sedláky v případu Babice a dalších kauz 50. let, vystěhovanými zemědělci, jejich manželkami a dětmi, hrdiny všedního dne i mezních chvil. Dost často to byli lidé, kteří byli formováni sokolem, skautem či křesťanskou výchovou a v rodině byla přítomna živá legionářská tradice. Pak to bylo také vědomí určitého řádu a odpovědnosti vůči svědomí či Bohu – za vlast, za domov, za potomky. Spojovala je jistá neokázalost, humorný nadhled. Zajímavé bylo, že většina z nich ve stáří nepěstovala nějakou ukřivděnost či zhrzenost, ač na ni jistě měli právo. Bolesti, prohry a ztráty svého života dokázali rozemnout na „jemný prášek“ moudrého poznání. Jejich slovo vážilo. Byli to lidé nenápadní, žili většinou ve skromné skrytosti a neholedbajíce se svými zásluhami. Při rozhovorech a setkávání s pamětníky mě zajímalo, co mezní situace, kdy je člověk přitištěn ke zdi, v obklíčení, v cele smrti, při výslechu a tak dál, co s ním taková vypjatá chvíle udělá a co všechno hraje roli, že se pak rozhodnete tak či onak.

Nikdo z nás mladších neprošel válečnou hrůzou ani hladem, žijeme si v nevídaném blahobytu. A přesto jako by nám něco důležitého chybělo.

Přišel jsi na to, co je hrdinství?

Hrdinou se může stát ten, který se postaví zlu, ale třeba také žena politického vězně, která nese tíhu všednosti, zůstane muži věrná a stará se obětavě o děti, i když společenské klima z nich dělá vyvrhele. Zaujalo mě, co mi kdysi vyprávěl pan generál Sedláček o svých dvou českých válečných spoludruzích v Anglii. Jeden ramenatý suverén, silný, upovídaný, mrštný a rázný, druhý nevýrazný až plachý, neprůbojný, neatletický a stále o sobě pochybující. Oba dva byli vysazeni jako parašutisté do protektorátu a v rozhodující chvíli se každý zachoval jinak. Ten suverén, který se jmenoval Karel Čurda, své kamarády zradil a ten outsider, velitel paraskupiny Barium Josef Šandera, vykonal obdivuhodnou práci a v obklíčení, aby ho Němci živého nedostali, si vzal život.

Co příběhy o těch statečných mají přinést současnému člověku? Není válka, není hlad, nehrozí vězení za víru ani názory… alespoň ne u nás. Jak si představuješ hrdinu dnešní doby?

Hrdinství nemusí mít vždy atribut nějakého heroického, bojového činu. I když slovo hrdina, geroj, spíš evokuje něco válečného, hrdého, skoro nadzemsky silného. Ale lidé stateční se neprojevují jen ve válkách. Často se může jednat o zdánlivě všední záležitost – zastat se ponižovaného nebo neprávem osočeného kolegy, ač mě to může stát dobré pracovní místo; obětavě se starat o blízkého nemocného člověka; nepodlehnout tlaku peněz a neprodat zděděná pole nadnárodní společnosti; stát si za svým slovem či vyznáním i v nepříjemných situacích; postavit se otevřeně, když starosta obce-soused lže či podvádí, když by pohodlnější bylo zavřít oči. A takových příkladů a příběhů bychom každý našli řadu. Dnešek od nás vyžaduje občanskou statečnost. Hrdina či statečný člověk vždy jakoby překročí svůj stín, vzdá se sebe, svých výhod a dotkne se nějakého smyslu, který jej přesahuje.

Mnozí hořekují nad dnešní dobou. Je ale opravdu horší, než svět našich rodičů a prarodičů? Nejsme vždy jen obtíženi skličující přítomností, která pramení ze složitosti světa?

Řekl bych, že svět není ani horší ani lepší a že je možná jen více zahlušen, zešpiněn, přetechnizován a zběsile bičovaný lidským neklidem, dopravou a rychlostí internetu či SMS. Nikdo z nás mladších neprošel válečnou hrůzou ani hladem, žijeme si v nevídaném blahobytu. A přesto jako by nám něco důležitého chybělo. Existenciální hloubka prožitku? Citlivé vnímání krajiny? Schopnost číst v druhých lidech a navzájem si pomáhat? Nejsme ani lepší ani horší než naši předci, jen si možná méně rozumíme, v sobě i mezi sebou, poztráceli jsme řadu ozdravných a léčivých rituálů a možná jsme i více náchylní k psychickým nemocem.

Kam letí slova

Naslouchají lidé básníkům dnes méně, než tomu bývalo?

Myslím, že se vytrácí schopnost rozumět básnickému slovu, lyrickým obrazům a metaforicky složitějšímu jazyku. Vůbec jazyk se strašlivě zplošťuje a banalizuje a mizí schopnost vyprávět či vyprávět si. Dosti výstižným příkladem je situace, kdy chlapi v hospodě si už mezi sebou nepovídají, ale dívají se na televizi, kde běží seriál Hospoda. Jako by nebyly schopni prožívat svoji existenci a nahrazuje ji něco virtuálního. Vinu však kladu i mnohým tvůrcům, kteří zaměňují poezii za exhibici vlastního ega, pletou si jí s psychiatrickou či sexuologickou poradnou a udělali si z ní korýtko na své frustrace.

Miloš Doležal
Nar. 1970 v Háji u Ledče nad Sázavou, básník, esejista, dokumentarista a redaktor Českého rozhlasu – Vltava. Vystudoval Fakultu sociálních věd UK v Praze (1992), pracoval jako redaktor Perspektiv, asistent dramaturga Karla Krause v Divadle za branou II, hlídač azylového domu a plakátovač. Jako scenárista spolupracuje s Českou televizí (na cyklech Heydrich — konečné řešení a Neznámí hrdinové, dokumenty Mrtvolu sprovoďte ze světa, Jako bychom dnes zemřít měli aj.). Vydal básnické sbírky Podivice, Obec, Les, Čas dýmu a Ezechiel v kopřivách. Připravil vzpomínkové knihy Antonín Bradna — Zaradoval jsem se; Jiří Louda — Svým dějinám neutečeme; Josef Svoboda — Tři inkarnace. Připravil čtyři knihy rozhovorů s vězni nacistických a komunistických kriminálů; knihy čár, rad, zaříkání a zkazek z krabatiny Režná bába, Bodla stínu do hrudního koše, Černé svině křen a nejnověji Můro moři. Napsal dvě knihy o číhošťském mučedníku komunismu P. Josefu Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli a Krok do tmavé noci. Edičně spolupřipravil svazky Jan Franz — Eseje, kritiky, korespondence a Směju se a sténám — korespondence Vladimíra Holana a Stanislava Zedníčka. Na konci tohoto roku vyjde v nakl. Torst soubor esejí, nekrologů a promluv ZA. Žije v Praze a na Vysočině, v Horních Pasekách u Humpolce.

Ještě před padesáti lety požívali spisovatelé autoritu. Kam se dnes poděla tzv. elita národa?

Pochopitelně měli spisovatelé ve společnosti větší autoritu, vždyť i samotná kniha měla větší váhu a dopad ve společnosti, vzpomeňme třeba na rok 1968, na Vaculíkovy Dva tisíce slov či na osobnost Jaroslava Seiferta. Naposledy byli takovými důležitými postavami s celospolečenským dosahem Václav Havel a Ivan Martin Jirous. Každý jiný a přece oba dva autoritami, které ručily za slovo životem. Vrstva elity existuje, ale je dnes velice útlá a slabá. Žijeme totiž v národě, kterému byly jeho elity za posledních řekněme pětasedmdesát let vyvražďovány, vyháněny do exilu, kriminalizovány a ponižovány.

Sociologové médií hovoří o tom, že jsme se dostali do revoluční, postgutenbergské doby, kdy prostřednictvím sociálních sítí může na veřejnosti hovořit úplně každý a nepotřebuje ani vzdělání, ani schopnosti, pouze publikum… Jak ty jako básník vnímáš tuhle absolutní demokratizaci projevu?

Už v 60. letech napsal literární kritik Miloš Dvořák esej o inflaci slova. Tehdy reagoval na rozvolněnost experimentální poezie, ale lze to vztáhnout i na zacházení se slovy v moderní a postmoderní éře. I když dnes už to patrně není inflace, ale přímo degradace slov, něco jako permanentně utržená lavina. Ostatně byli jsme toho svědky teď v americké předvolební kampani, kde Trump zacházel se slovy jako s nějakým kusem špinavého hadru, kdy slova nic neznamenala, byla bez obsahu a nezodpovědně je vršil a vršil… Internet je dnes novodobým kolbištěm, kde se odehrávají mocenské války a propagandistické boje. Pokouším se mít od toho odstup. Moje kultura je založená na vytištěné knize.

Jak se ti tvoří? Lehce, těžce? Jak se v záplavě cizích příběhů, které zaznamenáváš, a pořadů o jiných básnících dere na světlo tvoje vlastní poezie?

Dere se pomalu a obtížně. Když vidím kolem sebe tolik knih a kulturního provozu, říkám si, že stojí za zaznamenání opravdu jen to podstatné a nezbytné.

Žiješ část roku se svojí rodinou na samotě, ve stavení bez elektřiny, v místě uprostřed vysočinské krajiny. Tam to vše vzniká?

Samota je místo, kde je možné se nadechnout, zakoušet ticho, zpomalit a dělat obyčejné věci – sekat dřevo, rejpat se v hlíně, ohřívat se u ohně, sledovat vyhvězdněné nebe, uzdravovat nemocnou duši. Dotýkat se něčeho původního. A jsme zas tam, kde jsme začali – na Vysočině.