Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Miloš Rejchrt – Naděje nezahanbuje

Je něco, co evangelík musí? Katolík musí na mši, alespoň jednou za rok ke zpovědi… Na nic si nevzpomínám, co by evangelík musel. Nemusí nic. Musí evangelíci věřit v Boha? V Boha? Já bych řekl, že spíše v Pána Ježíše Krista, a to taky nemusí, protože víra se může a smí.

Vypůjčil jsem si pár vět ze závěru knižních rozhovorů s evangelickým farářem Milošem Rejchrtem nazvaných O něco svobodnější (Kalich, 2002). Myslím, že mého partnera charakterizují výmluvněji než dlouhá vysvětlování. Setkáváme se na sklonku podzimu, blíží se čas očekávání příchodu Spasitele, advent. O Ježíškovi nám budou zpívat v obchodech, na všech rozhlasových a televizních vlnách – napadne nás něco jiného, než veselme se? Například. Byl Ježíš svobodný? Zvláštní otázka, brzy ji vysvětlíme.

Jako mimino, položené do jeslí a zavinuté do povijanu, Ježíš určitě svobodný nebyl. Nerodíme se svobodní, rodíme se totálně závislí. A Ježíš také umřel totálně nesvobodný. Protože být přitlučený na dřevo hřebíky z obou stran a ještě dole, jen snad mohl otočit hlavou, možná zakřičet bolestí nebo něco povědět – to je hodně malá svoboda. Kdo je ukřižovaný, je ukřižovaný a ne svobodný.

Možná ta otázka zavání schválností, ale vy jste s kolegy měli důvod k ní dospět?

Byla to reakce na jakési nepochopitelné pojetí svobody, občas se to objevuje, a když se takto o svobodě mluví, je to vždycky podivné. On sice tam byl, přitlučený, to ano, ale on byl vnitřně svobodný. A tomu já nerozumím. Co to je nějaká vnitřní svoboda, když mě trápí nemoc, jsem upoutaný na lůžko, stává se ze mě troska? Nebo když kolem mě vládne teror. To by nám mohlo být docela jedno, zda žijeme v demokracii, nebo nám vládne nějaký Heydrich. A k tomu jsme dospěli, že svoboda je něco, co nikdy nemáme na sto procent. My svobodní nejsme. Smrt je silnější než my, ona nás přemůže. Svoboda je něco, co je nám někdy trochu dopřáno, spíš v menších dávkách než větších, ne vždycky, a hlavně k ní vzhlížíme jako k něčemu, co bude. Proto se mi vždycky líbily černošské spirituály, protože tam je ta idea, že já, teprve až přejdu Jordán, budu svoboden. Svoboda je ideál, to slovo dnes moc neslýcháme, bohužel. Na svobodu se těšíme, protože je kdesi nad námi, před námi, jenom nám tady a teď chybí.

Galerie (4)

Bůh, Kristus, svoboda – slova vznešená až posvátná. Snesli jsme je z výšin, abychom mohli pokračovat v hovoru o krizi náboženství, síle osobnosti, štěstí i o stáří a naději. Právě jste se vrátil od svých přátel z Ženevy, kam po léta rád zajíždíte. Jak je dnes ve Švýcarsku?

Jako u nás. S přáteli, s některými jsme se viděli po pěti, s jinými po deseti letech, jsme se domluvili, že je to čím dál stejnější a že se to u nás i u nich začíná čím dál víc vzájemně podobat. Život je komfortní, naše konzumní instinkty jsou plně saturovány, tam i tady, jenom sýry mají lepší a místní vína, která já chválím jako špičková, ta tady nemáme.  Co někdo možná považoval za zpovykanost těch ze Západu, už je tady taky. V létě jezdíme k moři do Řecka, nakupujeme v obrovských supermarketech do velikánských vozíků. V životním stylu je to tedy tam i tady podobné. Podobné je to i v tom, a teď mluvím o své branži, že účast na životě církve neustále klesá. Křesťanství v instituční podobě se neustále umenšuje, je stále méně významné, Něco o tom vím. Měl jsem tu čest kázat v neděli v ženevské katedrále svatého Petra, v chrámové lodi protestantismu kalvínské větve, kde Kalvín opravdu kázával a má tam i svoji židli, tu jsem si vyzkoušel – a lidí na bohoslužbě bylo asi osmdesát.

A vešlo by se?

Já myslím, že tak tři tisíce by se vešly, takže bylo vlastně prázdno a lidí pod sedmdesát let věku naprostá menšina. Zase je to podobné jako u nás.  A nerado se to přiznává, instituce církve si to strašně nerada přiznává, nemluví se o tom. Je nás čím dál tím méně, platí to o katolících i protestantech. Utěšujeme se občasným dobrým příkladem odněkud, kde jiskřička v popelu se objeví, skupina čtyřiceti mladých přijde do kostelíčka. Chybí odvaha si přiznat, že něco končí a hledat, jak to odcházení důstojně naplnit. Určité církevní útvary zmizí, budou jiné, třeba. Dělejme něco pro to, aby ti, kdo budou žít jinak a založí něco nového, měli tady nějaký odkaz a mohli říci, že ta naše éra nebyla tak špatná. Kladu si otázku, zda máme vůbec něco, co předat. Moje iluze je, že ano, že máme. Ochota pracovat na takovém odkazu chybí. My máme pocit, že tu pořád budeme. Když se jednalo o církevních restitucích, jedna z mých výtek vůči vlastní církvi byla, co se stane, až církev zanikne, na koho peníze převést. Zatím každý rok přistává před Vánocemi na účet kolem pětadvaceti milionů, za nic, jenom proto, že to tak v parlamentu rozhodli. Odpověď na moji výtku zněla: nepřichází v úvahu. Jako bychom tu měli být navěky. Nebudeme. Tady to bude jinak, nevím, za kolik let, ale všechno bude jinak. Klasické církevní struktury v Evropě se prostě vyžily. My už víme, že skončila doba velkých příběhů, zpívajících zítřků, že zítra se bude tančit všude, ale naděje zůstává. Je to i v Bibli, Izaiášovo proroctví, ejhle, z pařezu vyrůstá jakýsi nový proutek. Ta naděje spočívá v nejrůznějších drobných iniciativách, že třeba ten park, na který mají zálusk developeři, zůstane parkem, my ho nedáme, lidé se semknou, věnují tomu svůj čas a energii, které by mohli uplatnit jinde, výdělečně. Naději hledejme v nezištné práci, v dobrovolnících Červeného kříže, kteří jdou do Afriky, je to riskantní, často jde o život, to ve Švýcarsku je, určitě i u nás, jen o tom tolik nevíme. Cenná je ochota mladých lidí zříci se mainstreamového života, plavat si po svém, klidně po proudu, ale tím malinkatým potůčkem, ne ve středu.

Někdy je však třeba, a vy jste si to vyzkoušel, jít, plout i proti proudu. Vzepřít se. Jak těžké to bylo v době normalizace, v čase Charty, byl jste jejím raným signatářem i mluvčím, když vám režim nabízel možnost emigrace?

To bylo právě ve chvíli, kdy jsem se stal tím mluvčím. Najednou jsem dostal obsílku z ministerstva vnitra, ne takovou tu obyčejnou k estébákům, ale na Perštýn, kde sídlilo cosi divného. Já měl podanou žádost o vydání cestovního dokladu, že mám pozvání k přátelům do Švýcarska, to jsem opravdu měl, a žádost jsem neustále opakoval, říkal jsem si, pořád to budeme zkoušet, nedáme jim pokoj. A moje žádost byla soustavně odmítána s odůvodněním, že cesta není v zájmu socialistického Československa. Na tom Perštýně mi najednou dva soudruzi oznámili, že ministr vnitra zrušil zamítavé stanovisko a mohl bych vyjet.  Odpověděl jsem, škoda, že to nepřišlo dřív, teď tady mám nějaké povinnosti, a ptal jsem se co za to, věděl jsem, s kým jednám, bylo krátce po násilném vyhoštění Pavla Kohouta. Odpověděli, že nic, jenom bych se tam musel chovat jako občan Československé socialistické republiky, například bych nesměl dávat žádné novinové rozhovory. Chtěl jsem si ve Švýcarsku pročistit hlavu, studovat, bez těch interview bych se možná dokázal obejít, ale co dál? A žádné kontakty s emigranty, přitvrdili. A to jako bych nesměl navštívit svého kamaráda Svatopluka Karáska, který již v emigraci byl? Karáska mi zatrhli. Co jsem mohl odpovědět jiného. Na to, abych nemohl navštívit kamaráda Karáska, nemusím jezdit do Švýcarska, to můžu zůstat tady v Praze. A rozešli jsme se.

My, kdo jsme prožili tu dobu, si dobře pamatujeme, že někdy bylo třeba říci ne pouze režimu, ale i svým přátelům, stát si na svém, uhájit integritu vlastní osobnosti.  Jak se to projevovalo v Chartě?

Řeknu příklad. Skvělý muž, katolický kněz, teolog, Josef Zvěřina, dlouholetý politický vězeň, třináct let dostal, měl tu imaginaci, že když dnes, tedy v době normalizace, se někdo snaží o více svobody, i pro církev, nepůjde proti němu, půjde s ním. A nevadilo mu, že například Oldřich Hromádko býval velitelem útvaru Jeřáb v Jáchymově, komanda krutě týrajícího v padesátých letech politické vězně. A tento skvělý muž Josef Zvěřina slavil padesáté výročí svého kněžství, oslava se odehrávala v bytě Radima Palouše na Kampě. Přišlo asi třicet přátel a došlo i na eucharistii v bytě, svaté přijímání pod obojí. Postavili jsme do fronty, všichni, včetně mě, já jsem nikdy před tím nic takového u katolíků nepodstoupil, držel jsem si evangelickou zaťatost, až u Paloušů jsem přišel o své evangelické panictví. Jediný člověk, který seděl v koutku, měl jsem pocit, že se jakoby drží své židle, aby nepodlehl, byl Václav Havel, a ten k té eucharistii nešel.  Ostatní ano, i když se vědělo, že do kostela nechodí, že někteří jsou bývalí komunisté, síla okamžiku byla taková, že šli všichni. Kromě Václava Havla. A já si v tu chvíli říkal, lidi, to je síla! Odolal a nebyl konformní s davem, který sice dělal dobrou věc, ale nebylo to Havlovo nejvnitřnější přesvědčení.

Detail, možná se může zdát nepodstatný, vaše odmítnutí pasu, Havlovo nepřijetí eucharistie. Ale už Goethe pravil…

…že ďábel je ukryt v detailu…

…nebo v detailu je ukryt Bůh, jak pro tuto příležitost vhodně oponoval v jednom rozhovoru pro Vital Pavel Kosatík…

…ano maličkosti, které vypovídají.  Václav Havel takovým zajímavým způsobem paličatý byl, nonkonformní nejen proti nějakému prošvihlému mainstreamu, ale proti jakémukoliv nátlaku. On snad ani nemohl být jiný, Václav Havel by nemohl být Václavem Havlem, kdyby nevyrostl v oné patricijské rodině s jejími pravidly, tradicemi, zvyky, knihovnou, okruhem přátel, Masarykem. Současně v něm byla vzpoura proti rodině, on se necítil dobře jako privilegované dítě. Já dokonce protestuji proti tomu, když je označován za disidenta, protože on neměl od čeho disidovat, on vlastně jenom pokračoval v tradici humanismu, laického, nemetafyzického, masarykovského, řekněme osvíceneckého.

Ve vašich názorech i odpovědích převažuje klid, vyrovnanost, empatie, porozumění, skoro bych si troufal říci spokojenost a potěšení ze života. Mýlím se?

Ó nikoliv. Jsem spokojený důchodce. Klidně to přiznám, že mám důchod třináct tisíc a nějakou stovku, žena sedm, v součtu jsme pod celostátním průměrem, máme po předcích skromný rodinný domek, tedy střechu nad hlavou. V tom našem věku důchodcovském nám už mnoho času nezbývá a utratit ho jenom naštvaností a litováním se a plakáním, to je škoda. Lidi, koukejte zkusit žít skromně a zároveň šťastně. Ono to pořád ještě jde. Důležité je mít srovnané, co je pro mě štěstí.  Mně vyhovuje, když si na důchodcovskou poloviční drážní jízdenku zajedu do Jinců, cestou si vezmu pivo, v pokladně v Jincích mám domluveno, že mi to pivo dají do úschovny, to už je taková hra. Když se vrátím z čtyřhodinové i delší procházky lesem, čeká na mě vychlazené pivo, je mi nádherně. Splývám s vesmírem, po dni, kdy jsem nepotkal človíčka, jenom srnku, kance, jsem zase ve světě lidí, se světem smířený, je mi mezi lidmi hezky, zapřádám hovor. Já se v chápání štěstí držím definice bohatství podle Komenského. Ale on to taky neměl ze sebe, je to antická moudrost, že bohatý je ten, kdo na tom, co má, přestati umí. Když člověk stárne, ten prostor jeho možností se zužuje. Ale i v tom stále užším prostoru je spousta nevyužitých koutů, kde člověk může zažívat veliké štěstí. Koukám se třeba právě teď z okna na strom s oranžovými listy. Mě takového pohledy citově berou a rozněžňují, nevím ani proč, neumím to zdůvodnit, cítím, že všechno živé je můj spojenec, že můj život sdílí se mnou, taky žloutnu a chřadnu jako to listí, nejsem v tom sám.

Miloš Rejchrt
Narozen 1949, evangelický farář, publicista, překladatel, autor řady písní. Po studiu teologie a svatbě s Jitkou Slabou v roce 1970 nastoupil na sbor v České Lípě, 1972 zbaven státního souhlasu k duchovenské činnosti, do roku 1989 topičem. V prosinci 1976 podepsal Chartu 77, v roce 1980 byl jejím mluvčím. Do církevní služby se vrátil v roce 1990 v Praze Dejvicích. V letech 1989–1990 studijní pobyt ve Švýcarsku, později vedoucím náboženského vysílání Československého rozhlasu, členem správní rady Česko-německého fondu budoucnosti, dvakrát zvolen členem Rady České televize. Dcery Lucka, Andula, syn Daniel (adoptovaný, slovy MR nesériový). V samizdatové edici Petlice vyšla sbírka jeho korespondence, kázání, esejů a písňových textů Profily, přeložil a svými statěmi doplnil knihu Jana Kalvína Malé pojednání o večeři Páně (2008), knižně vydal rozhovory s Jiřím a Zdenkou Tichotovými Na Točné. Václavem Havlem v roce 2001 vyznamenán Medailí Za zásluhy o republiku.
Končí rok, nadchází další s číselným označením 2016. Drží vás, po všech těch letošních peripetiích a malérech a nedorozumění, válečných i jiných hrozbách, stále tento pohled na svět, tento optimismus? Těšíte se?

A víte, že jo? Já jsem pořád zvědavý na to, co bude. Někdy si říkám, proč já blbec pořád zapínám to rádio a televizi, vždyť je to pořád stejné, ošklivé, a když bude nějaký opravdový malér, určitě se to dozvím, ale je to ze zvědavosti, že třeba něco bude. Možná je v tom i takový zážitek, proč sleduji televizi, já tam totiž viděl bourání berlínské zdi, a tak asi doufám, že něco takového hezkého by se mohlo objevit. Zkrátka pořád vyhlížím nějaké dobré zprávy. A možná, že to co bude jinak, jak jsem o tom mluvil na začátku, bude jinak už v roce 2016. Je to pocit, že může přijít nějaký malér, ale současně, že někde něco kvasí, něco raší. Tak třeba že Evropa urychleně bude jiná, než byla, dokonce nečekám, že se rozpadne, ale tuším, že bude poučenější. Třeba v televizi zmizí zprávy z burzy, že se zbavíme takových předsudků, že je něco šíleně důležité, takže nám to pořád musí někdo vlévat do hlavy, a najednou zjistíme, že proč bychom měli vědět, jak je to na burze? Já se těším, že bude ještě více všelijakých drobných iniciativ, že budou čím dál tím lepší školy. A to už je jako závěť dědečka, kterému vnuk chodí do druhé třídy, za chvíli začne chodit vnučka, já mám dobrý pocit ze školy, kam chodí. Je to tam příjemné, vlídné, a vidím mladé kantory, kteří tu kantořinu dělají ne proto, že je jinde nevzali, ale protože to chtěli dělat. A jsou mezi nimi kluci s dredy, někdo byl rok v Tibetu, další psal knížku s Jiřím Suchým – a žáci je milují! Když děti vyrůstají v takovém prostředí, škola dokáže kompenzovat nedostatky rodinné výchovy. A pozor, číselně doloženo, nechtěl jsem tomu věřit, četl jsem to v novinách, a pak jsem si to ověřil v časopise Kriminalistika. V porovnání s rokem 1996 kriminalita dětí a mládeže v určitých sektorech klesla – víte o kolik? – klesla na desetinu, o devadesát procent! My si toho nevšímáme, hltáme něco jiného. Vynikající základní umělecké školy máme – a to bych mohl ještě dlouho pokračovat. Zkrátka já bych očekával, že všechny tyto pozitivní potůčky si poplynou, nikdy se neslijí v nějaký mohutný proud, v nějaké moře, ale my si je může sami spojovat, ochutnávat je a představovat si, že tady není jenom suchopár. To je moje naděje.

A ta nezahanbuje. Děkuji za žejdlík vody živé i vína poctivého v odpovědích ukrytých – i za titulek.

Ano, naděje nezahanbuje, pravil svatý Pavel.

V Elpidě, kde časopis Vital vychází, to zní zvláště dobře. Elpides, ΕΛΠΙΔΕΣ, z řečtiny naděje