Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jindřich H. Böhm

Miroslav Zikmund – Legenda ve filmu

Hanzelka−Zikmund. Cestovatelská dvojice, která v Tatře 87 objevovala svět. Jejich dobrodružné knihy měl pod polštářem každý kluk, na besedy s nimi chodilo tolik lidí, jako na rockové koncerty. Letos v září vstoupil do kin film Století Miroslava Zikmunda.

Poprvé jsme se s Miroslavem Zikmundem viděli v jeho vile na Nivách na podzim roku 1996. S kolegou Petrem Horkým jsme připravili smělý plán oslav padesátého výročí startu na první cestu nejslavnější české cestovatelské dvojice Hanzelka−Zikmund, které se mělo odehrát 22. dubna 1997. Jeho součástí byl televizní přenos a cestovatelský večer ve zlínském divadle. Pan Zikmund si podrobně prošel scénář, zeptal se na detaily a vymínil si pár dní na poradu s Jiřím Hanzelkou. Při loučení mezi dveřmi ale naznačil: „Mládenci, připomínáte mi nás dva s Jirkou, když jsme klepali na dveře ministerstev a vedení Tatry. Tehdy nám kterýsi úředník dokonce řekl, kde bereme tu drzost chtít jet do Afriky, když jsme tam ještě nebyli. Takže otázku, kde berete odvahu pořádat takovou akci, když jste podobnou ještě nikdy neuskutečnili, vám klást nebudu.“ Po dvou dnech nám cestovatelé dali zelenou. Tehdy se zrodilo − dnes už osmnáctileté − přátelství a spolupráce. Společně jsme cestovali, napsali knihu Sloni žijí do sta let, jako editor jsem se podílel na vydání dvousvazkového výboru z jejich díla Legenda H+Z – fenomén českého cestopisu, Petr po čtyřech letech natáčení dokončil celovečerní dokument s názvem Století Miroslava Zikmunda, který se promítá od 4. září v kinech. I proto vznikl tento rozhovor.

Galerie (10)

Miroslav Zikmund

Jak byste definoval cestování?

Touha poznat svět, vyletět z rodinného hnízda a nebýt pod dohledem rodičů. To je dané každému mladému zvídavému člověku. S Jirkou Hanzelkou jsme nebyli žádnými výjimkami. Cestování je poznávání světa osobní zkušeností. To, co uvidíte na vlastní oči a zažijete na vlastní kůži, vám nikdo nevezme, ani to z žádné knihy nevyčtete.

Během vašich genealogických pátrání jste v rodokmenu narazil na prapředka s cestovatelskými choutkami?

Tehdy se necestovalo, maximálně z jedné vesnice do druhé za nevěstou. Až můj dědeček Josef Zikmund, tatínek mého tatínka, který byl řezník a hospodský ve Volduchách, což je pěkná vesnice nedaleko Rokycan, své cestovatelské touhy realizoval tím, že se do kopce u Vysokého Mýta, na silnici z Bavor do Prahy, vydával s koňským spřežením pomáhat táhnout vozy formanům naložených alpskou solí. Jednou když se opět vydal na přípřež, nepřijel večer domů, jak bylo obvyklé. Vrátil se až za týden. Místo dvou koní měl jenom jednoho, druhého propil v Praze. Když to vezmeme z té pozitivní stránky, tak se dědeček pro svou touhu poznat svět, matičku měst Prahu, stal mým nechtěným vzorem. Do Afriky jsme s Jirkou vyrazili s pětasedmdesáti koňmi pod kapotou a nepropili jsme tam ani jednoho (smích).

Miroslav Zikmund přichází na slavnostní premiéru filmu Století Miroslava Zikmunda do zaplněné Lucerny.

Vás do světa hnala touha psát cestopisy a točit dokumenty?

Vůbec ne! Do Afriky jsme neodjížděli jako cestovatelé, ani jako spisovatelé a filmaři už vůbec ne. Naše zkušenosti s kamerou byli takřka nulové, spíš jsme si hráli. Byli jsme především obchodními zástupci Tatry Kopřivnice s úkolem sjednávat kontrakty a předvádět model Tatry 87. Ostatně, náš původní plán byl objet celou zeměkouli za tři roky. Nakonec jsme za tři a půl roku projeli pouze Afriku a Latinskou Ameriku.

Říkáte, že jste nebyli spisovatelé, ale obchodníci. Přitom jste v pětadvaceti letech napsal svůj první cestopis! Celých sto třicet stran strojopisu. Když jste mi ho ukázal, byl jsem překvapený, asi jako když Howard Carter objevil Tutanchamovou hrobku.

A víte, že ho Jirka Hanzelka nikdy nečetl? Ne, že by nechtěl, já jsem mu ho snad nikdy ani neukázal. Napsal jsem ho v roce 1944, pak jsme už žili ve víru příprav na Afriku. Text zůstal ležet až donedávna uložený v archivu. Po letech jste byl opravdu první, komu jsem ho půjčil k přečtení. Napsal jsem ho na základě desetidenní výpravy do Korutan v srpnu roku 1944. Nad rukopisem jsem strávil dvacet dní. Psal jsem, kde se dalo, o přestávkách v práci, v knihovně, kavárně, na lavičce v parku.

Těsnopisem!

Šlo mi to s ním podstatně rychleji. Až pak ho na stroji přepsala jedna paní, na to jsem opravdu čas neměl, protože jsem ho mínil věnovat rodičům na Vánoce pod stromeček. Což se podařilo.

Název Svítání na obzoru skrývá jinotaj?

Původně se mi líbilo Svítání na západě, ani nevím, proč jsem se rozhodl jinak. Podvědomě jsem cítil, že válka musí brzo skončit. To „svítání“ znamenalo lepší, poválečné časy. Ale nedokázal jsem na ně už čekat doma. Podařilo se mi vybavit falešnou propustku z Protektorátu, odhalení znamenalo přinejmenším koncentrák. Na všech frontách zuřila válka, ale já měl nezvladatelnou potřebu vyrazit do světa, tak jsem to riziko podstoupil. S bratrem mé spolužačky z gymnázia, Jardou Svobodou, jsme zdolali vrchol Ankogelu a v Klagenfurtu jsem dokonce jednu noc strávil v policejní cele. Dobrovolně!

Míst na zeměkouli, která ještě nebyla objevena, je stále méně. Ale jsou.

To zní dost neuvěřitelně…

Nemohl jsem najít jediné místo k přenocování, všechny hotely byly plné.  Až mi jeden klagenfurtský strážník poradil zaklepat přímo na policejní stanici, že mi tam třeba poradí. Služba nevěřila svým uším, měli mě za blázna. Nakonec otevřeli celu s tvrdým kavalcem, zamkli za mnou, zhasli a já se až pak trochu rozklepal, zda mě ráno vůbec propustí. Dobře to dopadlo. Vyspal jsem se, bylo to zadarmo a vrátil jsem se domů.

Vy jste zažili dobu rozpadajících se kolonií. Lze vůbec narazit ještě na něco neobjeveného?

Je pořád co objevovat, poeticky řečeno, pel dobrodružství je sice poněkud otřelý protože míst na zeměkouli, která ještě nebyla objevena je stále méně. Ale jsou. Budu konkrétní: jsou to například oblasti někdejšího Sovětského svazu, v Rusku. Paranoidní režim je skrýval za oponou tajnůstkářství. My jsme oblastí Sibiře jenom profrčeli, abychom se co nejrychleji dostali domů. Tam je, dle mého názoru, určitě budoucnost a příležitost pro dnešní generaci cestovatelů. Pak je tu ještě fascinující svět pod vodní hladinou.

Potápěl jste se někdy?

Nepotápěl a nikdy jsem toho nelitoval, protože já nejsem vodní tvor. Nepatřím mezi lidi, kteří se cítí stejně dobře na souši, tak pod vodou. Užil jsem si šnorchlování na Cejlonu, dnešní Srí Lance, ale hlouběji než pár metrů na nádech jsem nikdy nebyl. Není to pro mě. Málokdo ví, že jsme během příprav na druhou cestu koketovali s úmyslem vézt sebou i podvodní kameru. Nakonec jsme to vzdali, vézt sebou drahou techniku pro pár záběrů se nám nechtělo.

Na druhou cestu jste vyjeli jako dvě dvoučlenné chlapské posádky. Původní plán byl ale jiný…

Po návratu z první cesty jsme se oženili, narodily se nám děti. Na druhou cestu jsme proto chtěli odjet jako rodiny, s manželkami a potomky. Byl to bláznivý nápad, vždyť jsme nakonec strávili na cestě pět a půl roku. Nejvíce se to podepsalo na dětech. Když jsem nedávno pročítal dopisy, jak na mě syn Sáva vzpomínal a prostřednictvím dopisů babičky a dědečka vzkazoval, přepadla mě taková lítost a pocit provinění, že jsme kdy s Jirkou cestovali. Měli jsme zůstat doma a hotovo!

Uf, opravdu byste zůstal doma?

Stejně bychom jeli. To víte, že ano. Ta touha byla tak silná, že jsme se jí nedokázali zbavit, setřást ji. Beru to dneska po těch letech jako účetnictví, má dáti, dal. Přineslo to klady a taky zápory. A to je život.

Přitom stačilo málo a druhá cesta by se vůbec neuskutečnila…

Na režimu jsme si ji museli vybojovat. Do Afriky a Jižní Ameriky jsme vyrazili jako dva soukromníci, komerční inženýři a obchodní zástupci. Což po únoru 1948 nebylo možné. Schovali jsme se po dlouhých tahanicích nakonec pod hlavičku Československé akademie věd. Odjezd se z různých příčin stále odkládal. Existují o tom stohy korespondence, stačí se vydat do Archivu H+Z ve zlínském Muzeu jihovýchodní Moravy. Pomohl nám obrovský zájem veřejnosti, která se ptala, co se děje a kdy že konečně vyrazíme. Ten tlak byrokratickou zátku nakonec odpálil.

Po návratu vás znalo celé Československo, vaše pořady se vysílaly hned po hlavním zpravodajství. Jak to vypadalo na besedách, na které jste jezdili, kolik chodilo lidí?

Všude byly narvané sály. Vozili jsme na besedy jen dvě mapy – jedna byla Afrika, druhá Jižní Amerika. A k tomu ukazovátko. To byl náš veškerý pomocný materiál. A měli jsme i největší publikum, to už nikdo nikdy v tomto státě nepřekoná – bylo to v Litvínově, v létě, seděli jsme tam jenom v krátkých košilích, v obrovském amfiteátru, kam přišlo 11 tisíc lidí. Umíte si to představit? Lidi přišli jenom poslouchat a ptát se, žádné kino, žádné promítání, chtěli vidět Hanzelku a Zikmunda živého. Připadal jsem si jak v nějakém antickém amfiteátru někde v Řecku nebo v Římě. To byl prostě úžasný zážitek.

Některým lidem je trnem v oku váš vstup do komunistické strany…

My jsme se s Jirkou Hanzelkou tehdy domnívali, že lze komunismus reformovat. Dostávali jsme cestou zprávy o tom, jak doma tají ledy, dochází k obrodě v čele s ekonomem Otou Šikem. Přihlášku jsme podali v Tokiu, na velvyslanectví v Japonsku. Namlouvali jsme si, že vstupem do partaje budeme moci ovlivňovat − i díky našim zkušenostem posbíraným po světě − dění pozitivním směrem. Byli jsme naivní, ten systém nešlo reformovat. Byl to boj s větrnými mlýny. Po bratrské okupaci nám to soudruzi spočítali. Byli jsme uvrženi na dvacet let do neexistence.

Miroslav Zikmund
Zplozen za Rakouska-Uherska, zrozen ve čtvrtém měsíci první republiky. Pětadevadesátiletý muž, který si od 15 let denně píše deník, a stal se tak živoucí kronikou české státnosti i uplynulého století celého světa. Osobně se setkal se všemi českými a československými prezidenty kromě Háchy a Husáka. Fotil inauguraci Edwarda Beneše, byl u soudu s K. H. Frankem. U Rokycan dělal překladatele ruským a americkým armádám, při tom uviděl svého prvního černocha v životě. Netrvalo dlouho a uviděl jich mnohem víc… V roce 1947 vyrazil se svým spolužákem Jiřím Hanzelkou na několik let připravovanou expedici kolem světa vozem Tatra 87. Neuměli natáčet na kameru – ale nakonec natočili 4 celovečerní filmy, na které se stály fronty. Neuměli psát knihy, ale nakonec jich prodali přes 6 500 000. V roce 1959 vyrazili na druhou, asijskou expedici. Trvala pět a půl roku. V roce 1968 ostře vystoupili proti okupaci naší země a to je stálo vyloučení ze strany a následně 20 let izolace. Po roce 1989 začal Miroslav Zikmund opět cestovat a psát knihy. Jeho celoživotního přítele Jiřího Hanzelku už ale nikdo nikdy nenahradil. Letos v únoru Zikmund oslavil 95 let a má stále plnou hlavu plánů…

Když vám Petr Horký vyložil úmysl natočit o vás celovečerní dokument, váhal jste?

Tím, že jsme se s Petrem poznali před mnoha lety a zejména proto, že jsme společně během let prožili úspěšnou tvůrčí spolupráci, tak jsem na to kývnul.

Petr Horký prohlásil, že pokud divák v dokumentu nenajde odpověď na nějakou otázku, tak je to tím, že ta otázka vůbec nezazněla, nebo ji nezařadil do filmu on. Prý neexistovalo z vaší strany žádné tabu či informační embargo.

Ano, vzal jsem to tak vážně, že jsem mu nabídl, aby pracoval s mými deníky, do kterých dosud nikdo nenahlédl.

Nevadilo vám, že si bude moci přečíst například i o vašich láskách?

Ryze soukromé poznámky jsem si vždycky zapisoval těsnopisem a ten už dneska umí málokdo. Pokud na to bude jednou někdo zvědav, tak se bude muset vypravit do stejných dálav, jako je dejme tomu švabach.

Překvapil vás pan režisér někdy během natáčení?

Mnohokrát. Petr přicházel stále s novými a novými nápady a šel do hloubky. Když přijel na natáčení v Plzni s obrovským kamerovým jeřábem, tak jsem si připadal jako na Barrandově. Ve Zlíně pořizoval záběry ze vzduchu pomocí kvadroptéry. To je z pohledu techniky. Připravil mi ale i nečekaná setkání s lidmi, po letech jsem se setkal s naší někdejší produkční Věrou Lukášovou a zorganizoval s přáteli úžasný happening u budovy autoklubu v Opletalově ulici v Praze, odkud jsme startovali na obě cesty.

Sedí vám název Století Miroslava Zikmunda?

Když za mnou Petr přišel s názvem Století Miroslava Zikmunda, tak jsem zpočátku kroutil hlavou. Vždyť je mi teprve pětadevadesát, říkal jsem si. Ale měl pravdu v tom, že jsem jeden z mála, který byl počat ještě za Habsburků a narodil se do čtvrtého měsíce nové republiky.

Těšíte se na premiéru?

Netěším. Jednak bych se toho nemusel vzhledem ke svému věku dožít a také, když se na něco moc těším, tak to nemusí vyjít. Takže se netěším, hotový film jsem neviděl, ale na premiéru se chystám. Nechám se překvapit. A vím, že to bude dobré.