Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Jarmila Winterová
Foto © Jan Bartoš

Mudr. Jarmila Winterová – Nebránit se životu

Před necelým rokem, ve svých třiaosmdesáti letech, se bývalá kardioložka MUDr. Jarmila Winterová přestěhovala ze svého bytu na pražském Petrském náměstí do domu s pečovatelskou službou poblíž Staroměstského náměstí. Potěšený, že turistické atrakce nevysály ze srdce města úplně všechen normální život, vcházím do uzavřeného velkého dvora, vítají mě žluté javory, lavičky, cestičky. Je sobotní listopadové dopoledne a na recepci se ptám na číslo bytu.

„Je to necelý rok, co jste se přestěhovala. Jak jste si zvykla?“ ještě v předsíni ze sebe vyhrknu první otázku. „Učím se přijímat věci, tak, jak přicházejí. Někdy je to obtížné, začnu se automaticky bránit, bát se, protože všechno je jinak, než bylo. A to je v mém věku složité. Nicméně když pochopím, že nemá cenu bránit se nevyhnutelnému, mám vyhráno. Stěhování bylo mé rozhodnutí. Nikoho nemám, a tak jsem se musela o sebe postarat. Nakonec jsem to vzala a dnes už s tím nemám problémy,“ říká a ukazuje na dřevěného moderního anděl s růženínem na prsou nad postelí, kterého koupila před rokem. „To on mi pomohl se přestěhovat.“

„Nebránit se nevyhnutelnému, to je váš recept na dobré stáří?“  „Ne, to je můj úkol na celý život. Kolikrát máte před sebou takový překážky, zdají se nesmyslně vysoké a vrháte se hlavou proti zdi. Chtít měnit opravdu neměnitelné, to přináší jenom trápení a choroby. Pokud se totiž bráníte něčemu, čemu se neubráníte a víte to, pramení z toho velký stres, a ten vyvolává nejen psychické, ale i fyzické změny a poškození,“ a s úsměvem dodává: „Věřte mi, vím, o čem mluvím.“

V tomto jsem zajedno s mým oblíbeným citátem Friedricha Oetingera: Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu. Dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu. A dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil.

Patnáct minut

Jarmila Winterová pracovala jako lékařka plných 53 let. V padesátých letech začínala na gynekologii, poté přešla na internu, aby nakonec našla svoji srdeční záležitost – kde jinde, než – na kardiologii. Dávno před rozšířením psychosomatické medicíny instinktivně aplikovala obdobné principy založené na poznání, že nemoc úzce souvisí s emocemi a životním stylem pacienta. V Čechách byla jedna z prvních, která se věnovala tzv. sekundární prevenci, tehdy v sedmdesátých letech neznámému oboru. Co konkrétně to znamená? „Také se tomu říkalo komplexní rehabilitace. V roce 1980 jsem na poliklinice v Praze 8 sestavila tým složený z psychologa, rehabilitačního lékaře a lékaře se zaměřením na psychosomatiku. Nejdříve jsme začínali s MUDr. Jiřím Šimkem, kterého vystřídal MUDr. Jiří Šavlík.

Vedli jsme lidi po infarktu k tomu, co mají na sobě změnit, aby do něj nespadli znovu. V tehdejší době to bylo naprosté UFO. Dělali jsme pro ně besedy, rekondiční tábory, cvičení, povídali jsme si s nimi,“ popisuje paní Jarmila. Psychosomatika se u nás nesměle rozvíjela již v 60. letech, ale následující dekádu byla striktně zamítnuta, nepomohly ani impulsy z tehdejší NDR, kde měla lepší zázemí. „Byli jsme za podivíny, někdy i za nepřátele vědeckého přístupu. Věci, které teprve teď začínají být plošným standardem, tehdy složitě začínaly.“

Kariéry zanechala Jarmila Winterová, když jí bylo 78 let. Důvodem nebyla únava, ani stáří, ale fakt, že se postupně zkracovala doba na komunikaci s pacientem. Nebyla zvyklá pracovat jako v Tesle u pásu. S pacienty si vždy povídala, zjišťovala okolnosti jejich života. Svědomitost jí velela psát podrobné nálezy, které zahrnovaly všechny souvislosti pacientovy nemoci. A na to byla čtvrthodina prostě málo.

Změna je život

Propagace celostní medicíny ji ale provází doposud. Říká, že nejspokojenější je večer, když usedá k počítači a zahloubá se do příprav na svoje přednášky. Lektoruje na různých místech, třeba v pražské Elpidě, nejvíce však na Akademii v Újezdě nad Lesy, kde má každé druhé pondělí dvouhodinovou přednášku. „Lidi vedu k naději, že nikdy není pozdě začít se změnou. Třeba malým cvičením po ránu. Nikdy není pozdě začít vidět v lidech to lepší a podle toho se k nim i chovat,“ vysvětluje se zaujetím svá lékařská kréda. Pohodlně složená v křesle pozoruje mezi záclonami třepetající se buddhistické vlaječky nad barokní střechou restaurace Maitrea v těsné blízkosti gotických věží Týnského chrámu. Po chvíli pokračuje: „Taky jim vštěpuji, že rozumová inteligence je vrozená, vyvíjí se do devatenácti let a pak zůstává více méně stejná. Kdežto naší emoční inteligenci můžeme měnit po celý život! I ve stáří můžeme poznávat a měnit svoje citové reakce a chování, a to je úžasná zpráva: I starci se mohou měnit k lepšímu.“

Má ještě jeden oblíbený citát, z Koránu: Jestliže se na někoho zlobíte, tak se od něj neodtahujte, ale běžte za ním a pozdravte ho.

Emoce se totiž šíří, jsou nakažlivé. „Když si vám teď budu stěžovat a naříkat, jak mě bolí kyčelní kloub, tak do vás vpravím negativní emoci bolesti. Moc vám nepomohu. Když lidem ale budu říkat hezké příklady, jak to jde, nebudou rezignovat, ale budou se snažit.“ Aniž by byla paní Jarmila institucionálně věřící, šíří své poznání, že je něco nad námi, co nás převyšuje. „Ukazuji jim to na příkladu lidského těla, které je tak fantasticky složené a mnohovrstevnaté, no řekněte – tři miliardy buněk do sebe dokonale zapadají, to přeci není náhoda.“

Stáří?

Jsem z Elpidy. Tak jak bych se mohl nezeptat na stáří. Proč a jak stárneme? „Taky si kladu otázku, co vlastně na člověku stárne, když všechny ty miliardy buněk v lidském těle se kompletně vymění zhruba za deset let? Rapidně neubývá ani mozkových buněk, ale mezibuněčných mozkových spojů – a to hlavně tehdy, když je nepoužíváme. Možná je to naprogramování z předešlých generací, že víme, jak má vypadat starý člověk, jak se má chovat, na co je ještě dobrý a opakujeme ten stereotyp i v našich životech: To už pro mne není, to si nemůžu dovolit. Kdepak, to se pro mne nehodí. Chraň Bůh, abych propagovala věčné mládí, úpravy obličejů, silikony, Viagru a podobná šidítka. Stylizace nás starých do rolí starců a stařen je ale dosti častá, zejména ve společných zařízeních, kde je o nás dobře postaráno. A to nemusí být. Nepodléhejme většinovému vkusu, žijme svobodně, už si to přeci můžeme dovolit.

V mládí jsem pochopitelně o stáří nijak nehloubala, stejně jako ostatní. Šedesátku jsem nebrala vůbec na vědomí a jela jsem dál.  Udělala jsem chybu, když mne nenapadlo, že nemohu zůstat věčně ve funkci ordináře pro kardiologii. Poučení bylo dosti důrazné – vyhodili mě, protože na mé místo čekali příliš dlouho mladší kolegové s ostřejšími lokty. Postupně jsem se naučila přijímat nevyhnutelné, adaptovat se na nová pracoviště a hledat si své nové místo v životě. A našla jsem ho.“

„A ten slíbený recept na dobré stáří?,“ ptám se. „Nemám žádný. Každý musí začít od sebe. Rozhoduje naše vnitřní nastavení na optimismus, či pesimismus, jak dokážeme sami sebe motivovat, překonávat životní překážky a nevzdávat se i přesto, že nás naše tělo upozorňuje: zvolni, už nejsi závodní kůň. Takže, i teď se učím. Učím se poslouchat své tělo, učím se sledovat své emoce, své reakce na ně a své chování. Učím se přijímat následky svého jednání a podvolit se proudu života. Občas trochu posečkat, zastavit se. Jsem klidnější, dělám to, co umím a co mi přináší radost. Jsem snad trochu užitečná. A to je vše.“