Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Naďa Konvalinková: Zbavit se ega

Herečka Naďa Konvalinková je známá svým pozitivním přístupem k životu a smyslem pro humor. Zdědila ho po dědečkovi Zvěřinovi, o kterém říká, že byl takový český Louis de Funès. Myslet na sebe a vytěsnit negativní věci se jde ale i naučit.

Nedávno jste se vrátila z Budapešti, kde jste s kamarádkami kromě maďarské kuchyně navštěvovala i hudební představení. Jaké to bylo?

Úžasné! Až na to, že jsem to musela odřídit. Na to, že jezdím nanejvýš z Prahy na chalupu, což je nějakých padesát kilometrů, a když jedu do Brna, už v půlce cesty usínám, bylo těch 550 kilometrů opravdu výkon. Jsem na sebe tedy hodně pyšná.

Ivan Medek na dotaz, jak se mu daří, vždy odpovídal stejně: Děkuji, mám se výborně! Vy to asi budete mít podobně, že?

To bych podepsala!

Galerie (12)

Váš pozitivní přístup k životu je známý, ale jak začít? Někde byl přeci ten zlom, který vás k tomu dovedl…

Já jsem se tak narodila. Je to můj naturel, smysl pro humor v naší rodině. Všichni ho máme po dědovi Zvěřinovi. Měla ho moje maminka, její bratr, zdědily jsme ho i my tři sestry. Děda byl takový živý Luis de Funès. Všechny životní situace, které přijdou, se snažíme brát s nadhledem a pokoušíme se na sebe podívat s humorem. Pak to jde snáz.

Bez výjimky?

Jsou samozřejmě momenty, kdy je člověk opravdu smutný, a pak to ani s tím humorem nejde. Někdy je potřeba se vybrečet, ulevit si, říct si proč, jak, co dál.

Zrovna v Česku to s tímhle přístupem máte docela těžké, protože určitá naštvanost a remcání jsou něco jako národní sport…

Taková je naše povaha. Češi rádi pomlouvají a závidí. Jakmile někdo vystrčí hlavu, rádi mu na ní šlápnout. Je to o zrání člověka, o tom, jak dlouho a jak daleko jste na cestě. Když máte něco za sebou, tak už víte. Byla jsem meditovat s buddhisty a ti říkají: Když se zbavíme závisti, nenávisti, chamtivosti, chtění a lpění, tak se dostaneme do nirvány. Závist, tu zná člověk z dětství, závidí třeba to, že má někdo lepší svetr, časem ale pochopí, že ty hmotné věci nedělají člověka šťastným. Nenávist ani chamtivost jsem v sobě nikdy neměla. Ale to chtění a toužení, to, že člověk lpí na věcech či vztazích, to je asi nejtěžší. Zbavit se lpění. To se člověk těžko učí.

Naďa Konvalinková. Foto Jan Bartoš.

Jak to v praxi vypadá, to zbavování se…

Záleží na povaze a na věku. Když stárnete, zjišťujete, že čím méně máte, tím jste bohatší. Po věcech už tolik neprahnete. Dřív jsem toužila cestovat, leccos se mi splnilo, dnes mi je ale nejlépe na chalupě. Ostatně spoustu věcí i míst můžeme vidět zprostředkovaně, skoro všechno si dnes vygooglíte na internetu. Mnohem důležitější je, s kým se stýkáte, kdo má na vás vliv, koho posloucháte. A koho si k sobě připustíte.

Dneska jsem se třeba radovala z toho, že vykvetl zlatý déšť. Byla jsem šťastná, že svítí sluníčko a začíná jaro. Není to nádhera? Samozřejmě že kolem jezdila spousta aut a Praha byla zacpaná, ale vždy jsou k mání i ty lepší stránky, stačí si jich všimnout.

Které hodnoty či vlastnosti podle vás chybí současné české společnosti?

Velkorysost. Zbavit se ega. Vědět, že tu nejsme jen teď, že po nás přijdou další generace. Ale to neplatí jen pro nás, to je celosvětový problém. I politici by měli myslet na to, že země potřebuje zachránit, že ji nejde donekonečna vytěžovat a ničit. V tomto směru ale vnímám, že se to postupně začíná zlepšovat.

Vy ten vývoj sledujete celý život i z jeviště, vnímáte, že se lidi na těch sedadlech pod vámi nějak změnili?

Za totality jsme byli taková jedna spojená banda. Každý náznak čehokoliv proti režimu byl sdílený. Řekli jste „jablko“ a lidi si mysleli „já blbý komunista“. Bylo to spojení odporem proti režimu. Dneska už tolik politických narážek v divadle není, i když je tam lidé hledají, zmizely i politické vtipy. Poslední, který jsem slyšela, byl tento: Až pojedete MHD a potkáte Kajínka, ne aby vás napadlo se ho zeptat, jestli si nechce sednout.

Existuje něco mezi nebem a zemí?

Jsem přesvědčena o tom, že největší silou ve vesmíru je láska a myšlenka. Že to, co tam vysíláme, se nám i vrací. Je důležité uvědomit si, jaké myšlenky nám kolují hlavou, a ty negativní se pokusit zastavit. Můžete mít strach či úzkost, ale v takovém případě je dobré si představit obraz jejich absolutního opaku a s ním pracovat.

Strach je zajímavý fenomén. Přes něj se těžko přechází, o řadu zážitků nás ochuzuje…

To je pravda. Ale když se bojíme zla a zároveň mu čelíme zlem, ničeho nedosáhneme. Třeba terorismus je určitě špatný a zlý, ale naše nenávist ho ze světa nevygumuje.

Vygumovat nejde ani bulvár, který se na vás čas od času zaměří. Co vás na něm štve?

Já sama ho nekupuji, a když mi ho někdo přinese, je mi lidí, co to píší, líto. Tou negací, kterou kolem sebe šíří, sami sebe ničí. Vezměte si ten tón, jakým hovoří, jak ničí rodiny. Co to je zamyšlení? Štve mě, že ubližují nejen tomu člověku a jeho rodině, ale hlavně jejich dětem. Vzniká z toho výsměch, šikana, je to nepředstavitelné a kruté. Když jsem měla pětašedesátiny, byla zrovna spousta práce a neměla jsem čas na žádnou velkou oslavu. Takže jsme si po představení připili s kolegy, s rodinou zašla na oběd a v bulváru pak vyšlo, že jsem neslavila narozeniny, protože mám trauma z dětství. Můžete se soudit, někdo to umí a má na to sílu, ale já tomu nechci věnovat energii.

Naďa Konvalinková, autogramy. Foto Jan Bartoš.

Nedávno měla v Národním divadle premiéru hra Křehkosti, tvé jméno je žena, která je napsaná z úryvků skutečných rozhovorů pěti známých hereček. Jak by vypadala ta vaše hra?

Některé rozhovory byly kvalitní, některé se opakují. Z toho důvodu už rozhovory nechci dávat. Nejsem Buddha, Horníček, ani Werich. Za život toho neprožijete tolik, aby to bylo na tisíc rozhovorů.

Co byste v životě udělala jinak, kdybyste měla tu možnost?

V daném okamžiku jsem vždycky jednala podle svého nejlepšího svědomí, život šel, jak měl jít, myslím, že bych neměnila nic. Co mě potkalo, to mě vždy posunulo dál. Neměnila bych.

To jste mi z toho hezky utekla. Přece jen ‒ jedna věc, jedna událost, situace…

Asi bych se tolik nenechala ovlivňovat svým okolím, ale spoléhala bych se spíše sama na sebe, na svoji intuici…

Žijete celý život na jednom místě, v absolutním centru Prahy. Jak vnímáte jeho proměnu v čase?

Já jsem tady hodně zalezlá, buďjsem na zájezdě, nebo v divadle. Ze svého blízkého okolí toho v podstatě zas tolik nevidím. Václavák se mi nelíbí, nelíbí se mi skladba lidí, které tam potkávám, v centru takového krásného města by to mělo vypadat jinak. S tím souvisí také bezpečnost.

Vy máte z něčeho strach?

Ne, strach si nepřipouštím. Jsou to média, která se snaží člověka přimět k tomu, aby si do sebe strach zakódoval.

Naďa Konvalinková. Foto Jan Bartoš.

Moderujete pořad o jídle Pochoutky na talíři v Českém rozhlase, před lety jste se dokonce v televizi snažila v pořadu Jste to, co jíte zhubnout a změnit jídelníček. Co jste si z toho odnesla?

Vzala jsem si spoustu ponaučení a zásad, především o stravovacím režimu. Pár věcí je nasnadě: nejméně tuku, málo cukru, málo pšenice a omezit mléčné výrobky. To se snažím dodržovat, ale jsem taky jenom člověk. Takže jsou dny, kdy to úplně nevyjde, a s chutí si dám něco, co bych neměla. Ale nevyčítám si to a pokaždé si to užiju.

Navíc hned tady dole před domovními dveřmi máte obchod s čokoládou…

Počkejte, tam chodím kupovat dárky! A občas si tam koupím tři bonbóny do pusy.

Čím jste starší, tím víc víte, co všechno se může přihodit, přistupujete k tomu s daleko větší úctou a pokorou než dřív. Nechcete zklamat, máte zodpovědnost i k tomu, co už máte za sebou.

Pojďme k divadlu. Vloni jsem vás viděl ve hře Romeo a Julie v roli chůvy na pražském Nejvyšším purkrabství v rámci Shakespearovských slavností. Letos hrajete také, ale jinde… V Královské zahradě u Míčovny.

Na purkrabství nás Hrad nepustil, protože je v opravě…

Promiňte, opravdu je v opravě?

No, říká se to (smích). Je to na těch, co to nařídili a na jejich svědomí.

Já si jen v té souvislosti vybavil ty strážní budky, bezpečnostní rámy a nekonečný štrúdl turistů čekajících na prohlídku…

To mě jednou pěkně naštvalo. Jsem patronkou nadačního fondu Rozum a cit, který pomáhá pěstounským rodinám. Dvakrát ročně přijedou děcka z různých koutů republiky do Prahy na parník, chodí i do Muzea hraček na Hrad. Ale minule tam stály tu neuvěřitelnou frontu, v hrozném vedru, a po několika hodinách se musely sebrat a jet domů, aniž by cokoliv viděly, protože tu frontu prostě nevystály.

Máte nějaký trik nebo rituál, jak vstupujete a vystupujete z role?

Mně to nedělá problém. Stává se mi ale, že po představení nemůžu usnout. Člověk má ještě tak dvě hodiny rozvířenou krev i myšlenky, ale že bych neuměla vystoupit z role, to ne. To vstupování je také přirozené. Nalíčíte se, vejdete do kulis, pozdraví vás kolega v kostýmu krále… a je to.

Obohacují vás ty role o něco? O myšlenky či postoje, které si přenesete do skutečného života?

Samozřejmě, že je mi blízká filozofie či humor některých autorů. Měla jsem ráda třeba Ephraima Kishona, když jsme hráli představení Byl to pták. Ten měl nádherný humor a nadhled. To samé bych ale mohla říct o Wildeovi a koneckonců i o Shakespearovi. Vždycky ve vás něco zůstane.

Učíte se dnes role jinak než dřív?

Všichni herci máme cvičenou paměť. Když vás to těší a baví, jde to rychle do hlavy. Baví mě to hledání, proč se moje postava chová tak, jak se chová, jak dospěla k určitému rozhodnutí. Je to vlastně taková krásná detektivka.

Honza málem králem (1976). Foto archiv.

Jste trémistka?

Vždycky jsem si říkala, že čím budu starší, tím bude tréma menší, ale opak je pravdou. Čím jste starší, tím víc víte, co všechno se může přihodit, přistupujete k tomu s daleko větší úctou a pokorou než dřív. Nechcete zklamat, máte zodpovědnost i k tomu, co už máte za sebou.

Letos získal váš exmanžel Oldřich Kaiser prvního Českého lva za roli prezidenta Beneše ve filmu Masaryk

Konečně! Myslím, že si ho zasloužil už několikrát. Byla jsem ráda, že mu ho dali. Je to velmi dobře natočený film, jen mě zklamalo, že prý Masaryk v tom blázinci nikdy nebyl. U historických osobností mě ten posun od skutečnosti k fikci trochu vadí. Protože většina těch, kteří to viděli, si budou říkat, že tak to prostě bylo.

Už jste mluvila o své roli patronky nadačního fondu Rozum a cit, který hledá opuštěným dětem pěstounské rodiny. Co vám to osobně přináší?

Nadační fond funguje už dvacet let, já jsem s nimi devatenáct roků, a tak jsem viděla příběhy těch dětí od miminek až k dospělosti. Viděla jsem, co pro ně znamená mít mámu, patřit do rodiny. I proto jsme k těm dvaceti letům vyhlásili soutěž o nejlepší příspěvek na téma Co pro vás znamená rodina. Přišlo asi pětatřicet prací, já je všechny pročetla, protože jsem v porotě a můžu vám říct, že jsem probrečela tři večery. Můžu vám jeden přečíst?

Samozřejmě…

Tenhle je od Kristýny, které je čtrnáct:

Co by byl domov bez lásky! / Tak jako pole bez úrodné hlíny / s plevelem plné kamení / je malé dítě bez rodiny / samo jen se svým trápením / Tak jako slunce bez tepla v létě / které je stále nad námi / je smutno dětem na celém světě / když vyrůstají bez mámy.
Stejně jak k řece patří dva břehy / a k odpovědím otázky / co by byl život bez tátovy něhy / a mámina náruč bez lásky?

Kolika dětem jste za těch dvacet let pomohli?

Podpořili jsme přes tři tisíce dětí v náhradních rodinách.

Jak jste na tom s moderními technologiemi?

Krůček po krůčku. Teď jsem se naučila internetové bankovnictví. Naučili mě nějaké šablony, když třeba posílám pravidelné platby na stejný účet. V bance mi poradili, jak na to, je to úžasná věc. Jsem ráda, že jsem se to naučila. Jinak se sestrou pravidelně skypuji, používáme taky WhatsApp, kde si píšeme zprávy. Těším se na dobu, kdy se budeme moci přemisťovat myšlenkou. Pomyslím si a šup, budu u moře. A pak zase zpátky. To by bylo fajn, žádná auta, to by se ulevilo planetě, ať na tom vědci makaj!

Grotesky se Zdeňkem Řehorem. Foto archiv.

Jak jste vnímala stáří ve 30, v 50, jak ho vnímáte nyní?

Teď už mám kolem sebe lidi, u kterých se stáří hodně projevuje. Pravidelně navštěvuji svoji kamarádku Květu Fialovou v Alzheimer centru, chodíme tam i s hereckými kolegy, popovídáme, dáme si skleničku. Ke stáří měla vždycky pozitivní přístup, užívala si ho a díky tomuto přístupu ani teď není nešťastná. Nedávno mi telefonovala jiná kamarádka, že ji její manžel nepoznává. Byla pak vděčná, že existuje zařízení, které jí v péči o něj pomohlo, sama by to nezvládla.

Naďa Konvalinková
Narozena 1951 v Praze, absolvovala pražskou DAMU, nejprve strávila tři roky v plzeňském Divadle J. K. Tyla, poté se stala na mnoho let členkou Městských divadel pražských. Od sedmdesátých let je také obsazována do filmových a televizních rolí (prosté vesnické děvče z pohádky Honza málem králem, Květuška z komedie Adéla ještě nevečeřela či Mladý muž a bílá velryba). Roku 1975 se blíže přátelila se svým budoucím manželem (1980‒2005) Oldřichem Kaiserem. Hojně je obsazována také v pohádkách – např. Nesmrtelná teta (1993), Lotrando a Zubejda (1997) či Šmankote, babičko čaruj! (1998). Coby patronka nadačního fondu Rozum a cit se rozhodla spojit svou tvář s propagováním pomoci pro opuštěné děti.

Myslím, že je to hodně o myšlení, můžeme si hodně pomoci sami. Řeknu: bolí mě kolena ‒ a ty opravdu bolí a budou bolet. Kolika lidem jsem to řekla, pořád to opakovala. A pak se to stalo. Takže tyhle myšlenky si nemůžete pouštět do hlavy. Možná si někdo řekne, že jsem blázen, ale já mám opravdu vyzkoušené, že to funguje, zkrátka co vysíláte, to taky přijímáte. Nesmíte se podat, nesmíte se vzdát, prostě bojovat.

Je to boj?

Ne. Je to spíš o tom mít se rád a starat se o sebe. Protože to za vás nikdo jiný neudělá. Naučit se mít radost z maličkostí, třeba z květin, které od někoho dostanete. A když je toho na vás hodně, umět se zastavit.

Přemýšlíte někdy o životě bez divadla, o posledním představení?

To si do toho vesmíru nepošlu. Vzpomínám si ale, že mi Stella Zázvorková vyprávěla o tom, že se jednou už hodně nemocného pana Wericha ptala, zda se mu nestýská po divadle. A on jí řekl: po hlavičkách v šeru se mi stýská. Po těch se bude stýskat i mně.

Ať ale nekončíme smutně: kde vás mohou lidé v nové sezoně vidět?

S Václavem Postráneckým a Sváťou Skopalem hraju představení Stará dobrá kapela v Divadle Palace, v Řeznické hraju s Honzou Potměšilem představení Sheldon a jeho matka paní Levinová, ve Viole mám pak s Honzou Zadražilem a Lilian Malkinou krásnou komedii Stará dáma vaří jed, ve Vinohradském Její Pastorkyni a v Pygmalion. Samozřejmě všechny srdečně zvu!