Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Sum
Foto © Wikipedia

Nedokončené hovory – Antonín Sum o Janu Masarykovi

Sbohem a děkuji ti, rozloučil se Jan Masaryk 9. března 1948 se svým tajemníkem JUDr. Antonínem Sumem. I o tom mi pan doktor vyprávěl, o citaci z bible a o šokující Masarykově vizi. A ještě vyprávět chtěl… Potkalo mě novinářské štěstí, že původní vztah zpovídajícího žurnalisty s tázaným se změnil. Bylo by troufalé mluvit o přátelství, byť pan doktor ve věnování vepsaném do své knížky Osudný krok Jana Masaryka to slovo, přiznávám, že se tím pyšním, použil. Bylo to tak, že jsem mohl kdykoliv zavolat, přijít, ptát se, rozmlouvat. I dlouhé hodiny. Vždy ale iniciativa vycházela ode mne. Až jednou…

Počkej, snad uvidíš

„Byl to jeden z nezávažnějších rozhovorů, které jsem kdy s kýmkoliv vedl,“ vzpomínal doktor Sum koncem minulého století, na odpoledne 9. března 1948. Jeho šéfovi, ministru zahraničních věcí Janu Masarykovi, zbývalo jen několik hodin života. „Pan ministr se vrátil kolem 14. hodiny ze Sezimova Ústí, kde byl přítomen přijetí polského velvyslance prezidentem Benešem. Byl jsem v té chvíli v kanceláři sám. Zpravidla pan ministr naší tajemnickou kanceláří prošel do své pracovny. Tentokrát se zdržel, posadil se do křesla, a k mému údivu mě vyzval, abych přisedl. A tykal mi, což bylo rovněž neobvyklé, k takovému oslovení se uchýlil jen výjimečně, například když jsme byli v Jugoslávii u Tita, nebo jsme v práci moc pospíchali. Nejprve se zajímal o věci finanční. Další zvláštnost. Neslyšel jsem nikdy předtím, že by měl zájem o svoje peníze. Jeho ministerskou výplatu dával vždycky kolega Špaček do trezoru, a když ministr někam jel, dal si pár tisícovek do kapsy, ty pak rozdal. V trezoru bylo několik set tisíc starých korun. „Měl by sis vzít třeba sto tisíc a ostatní kolegové také,“ navrhoval mi. Nechápal jsem, proč právě v této chvíli nabízí peníze, moc divné mi to bylo. Ale trval na tom, že je budeme brzy potřebovat, a máme to udělat hned. Samozřejmě jsme neposlechli.

Další téma, které Jan Masaryk v rozhovoru se mnou 9. března 1948 zvolil, byla aktuální politická situace u nás. Sám ji hodnotil jako „hroznou“. Říkal, že ti, kdo na to měli být připraveni, selhali, že už se nedá nic dělat, že to bude dlouho trvat, a že nám nikdo nepomůže znovu získat svobodu. Ptal se, co já na to říkám. Snažil jsem se, dnes vidím, že hloupě, líčit perspektivy růžověji, že naši spojenci na západě nám pomohou. Jak naivní! Bylo krátce po Únoru, začínaly první represe, komunisté už vyhazovali lidi z úřadů, působily tak zvané akční výbory. U nás na ministerstvu byl vrátný, uklízečka a jeden subalterní úředník, a ti rozhodovali, který vyslanec nebo který sekční šéf se má vyhodit. „Bude to hrozně dlouho trvat,“ opakoval pan ministr, a možná ty se svobody a demokracie dožiješ, nevím, je to možné, ale já určitě ne. Počkej, snad ještě uvidíš.“

Svoboda přijde z východu

A potom pronesl bez dalšího vysvětlování myšlenku, které jsem tenkrát vůbec nerozuměl, a trápila mě léta: svoboda k nám přijde přes Rusko! Až po desítkách let jsem pochopil, že Jan Masaryk měl tenkrát svoji pravdu. Uvědomoval jsem si to, jak se vyvíjela situace ne po Jaltě 1945, ale po Maltě 1989. Tam se americký prezident George Bush sešel s Gorbačovem a dohodli něco, co je tajné, ale důsledky této dohody se začaly projevovat.

Po této krátké debatě pan ministr řekl, že by si chtěl jít na chvíli lehnout, že je moc unaven, abych ho doprovodil k výtahu. Tam jsme se rozloučili a k mému dalšímu překvapení pozdravil sbohem, jako normálně, a dodal, děkuju ti. Nevím, za co mi děkoval, v té chvíli jsem tomu opravdu nerozuměl.

V kanceláři jsem byl až do večera, připravoval jsem pro pana ministra polský projev, všechno probíhalo zdánlivě normálně. Až později jsme si, všichni tři tajemníci, moc vyčítali, že jsme pana ministra nechali v těch obrovských prázdných místnostech té noci samotného. Odešel jsem z úřadu asi v devět hodin. Druhý den jsem přišel do práce po půl deváté.  V naší místnosti byli neznámí lidé, také v bytě Jana Masaryka, i úředníci z ministerstva vnitra, zprvu nás tam ani nechtěli pustit.

Ve chvíli, kdy jsem vstoupil do ložnice k posteli, ležel na nočním stolku zavřený Haškův Švejk a stará bible TGM, otevřená. Vzal jsem ji do ruky a viděl jsem, že jsou to právě ty stránky, které jsem panu ministrovi vyhledal v Přerově o tři týdny dříve.“

Poslední společná cesta

Ptám se pana doktora na tuto návštěvu, zdá se mi, alespoň naléhavost jeho hlasu tomu nasvědčuje, že to je důležitý moment. „Před třemi týdny jsme spolu cestovali na Moravu, bylo to naposledy, kdy jsme spolu někam jeli. Pan ministr neměl svoji obvyklou jiskřící náladu, ale když jsme byli mezi lidmi v Přerově a na dalších místech, pronášel povzbudivá slova, mluvil s lidmi, usmíval se. Během cesty občas utrousil smutnou poznámku k únorovým dnům. Že se mu to nelíbí, že se k něčemu schyluje. Ale byly to jenom poznámky, a ještě když u toho nikdo jiný nebyl.“

Připomínám doktoru Sumovi rozhlasovou reportáž z této cesty, v archivu je několik úryvků. Jan Masaryk je slyšitelně dobře naložen, hovoří o letcích jako o svých příbuzných, směje se, vtipkuje, že už musí utéci pryč, nebo zase ještě dostane další dárek.

JUDr. Antonín Sum, CSc.
1919 – 2006, právník, účastník domácího odboje za 2. světové války i Pražského povstání v květnu 1945, osobní tajemník Jana Masaryka, v roce 1949 z ministerstva zahraničí vyhozen, pracoval jako dělník, téhož roku zatčen, odsouzen na 22 let za velezradu, jmenovitě vyloučen nejvyššími orgány KSČ z rozsáhlé amnestie v roce 1960, propuštěn až v roce 1962, vyučil se kominíkem a zedníkem a tyto profese s potěšením vykonával, později se zúčastnil výstavby metra v Praze, v roce 1968 zvolen starostou českého Junáka – Svazu skautů a skautek, do dubna 1970 jako nestraník tajemníkem ústředního výboru Národní fronty, vědecký pracovník v oblasti životního prostředí, tlumočník z jazyků anglického, francouzského, německého, ruského a latinského.

Pokračuje doktor Sum: „V Přerově si pan ministr chystal velký projev, slavnostní, oficiální, už v Praze si k němu dělal poznámky. Ráno v hotelu mě požádal, abych mu v Bibli našel verš v epištole ke Galatským, v němž se mluví o darech Ducha. Chtěl něco z toho použít v projevu. Verš jsem našel, všiml jsem si v knize poznámek TGM, byla to Kralická bible prezidentova.“

Tolik odbočka v čase a místě, vracíme se do Černínského paláce 10. března 1948, je krátce po deváté hodině ráno. „Vzal jsem Bibli do ruky a viděl jsem, že jsou to právě ty stránky, které jsem panu ministrovi vyhledal tenkrát v Přerově. Ovšem s tím rozdílem, že tehdy hledaný verš z listu sv. Pavla Galatským o darech Ducha byl nyní podtržen a okroužkován modrým perem, to leželo vedle… Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Ovoce pak ducha jestiť: Láska, radost, pokoj, tichost, dobrotivost, dobrota, věrnost, krotkost, středmost. Jsem přesvědčen, že to byl vzkaz Jana Masaryka, poselství a rozloučení. Jeho dobrovolná smrt 10. března 1948 byla hlasitým a v celém světě slyšitelným protestem proti bezpráví a násilí. Myslím, že tenkrát z okolí Jana Masaryka, ani z rodiny, nebyl nikdo, kdo by myšlenku tohoto poselství nechápal.“

Naposledy jsem s panem doktorem Antonínem Sumem mluvil v srpnu 2006 v nemocnici. Byl to dlouhý rozhovor, především z jeho strany nebývale naléhavý. Opakovaně žádal, abych, až se vrátí domů, přišel k němu do Karlína na návštěvu. Poprvé jsem si o to neříkal já. Za týden zemřel. Vážený kolega Jiří Ješ mě až do své smrti ujišťoval, že doktor Antonín Sum mi určitě chtěl povědět, jak to se skonem Jana Masaryka bylo doopravdy, že se mýlil, když hájil teorii sebevraždy.

Váhám. Při vší úctě, vybudované dlouholetou spoluprací s panem Ješem, váhám. Laskavému čtenáři předkládám k úvaze myšlenku, kterou v nejdůkladnější knize, která u nás o Janu Masarykovi vyšla, (Jan Masaryk, pravdivý příběh) vyslovili autoři Pavel Kosatík a Michal Kolář: „Chtěl-li Masaryk zůstat věrný svému otci a neničit dál jeho jméno a odkaz, musel opustit svět.“