Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Objevil jsem trampy

V brněnském kině Republika promítali kdysi kýč nazvaný Osada mladých snů a publikum demonstrovalo. Velmi. Na plátně kráčel herec lesem a zpíval trampskou píseň. Za doprovodu klavíru. Br! Ta vzpomínka Bedřicha Masnera se mi vrací ve chvíli, kdy se chystám napsat svoje pozdní vyznání trampům a trampingu.

Ve věku, kdy patřičnější by byl zájem o domov důchodců, poznal jsem osadu Havran na Kocábě a opravdivé živé trampy. Ona se jmenuje Věra Zázvorková, přezdívkou Eduna, on Josef Zázvorka, zvaný Pepa Bedna nebo Páka. Důchodci. Ale jací! Ve štěchovickém farním kostele svaté Kateřiny jsem je slyšel zpívat ve sboru Rybovu Vánoční mši. On je šéfredaktorem Štěchovických proudů, zajímavých místních novin. Při jednom trampském tahu Amerikou, opravdu tam za oceánem, poznal pravnuka básníka Petera Bezruče, jmenoval se sice patřičně Vladimír Vašek, ale spíše si vymýšlel, levoboček. Koupali se v Mořském oku v hlubokých bukových lesích Vihorlatu, kam dojeli samozřejmě stopem, šli pěšky deset kilometrů úzkokolejnou tratí, padli únavou a teprve po noclehu pod širákem začali obdivovat krajinu. A společně zpívají a zpívají, Pepa mi pro jeden rozhlasový pořad zhudebnil verše Jarky Mottla o legendárním zbraslavském plaveckém mistrovi Šůrovi a nazpíval je, samozřejmě sám se doprovodil na kytaru. Od té doby se známe. Zavedli mě do osady Havran i do trampské hospody u Taterů ve Svatojánských proudech. A vyprávěli, fotky ukazovali, knížky, zpěvníky a cancáky půjčili, k zajímavým lidem přivedli. Co já se všechno při tom, dnes bych řekl virtuálním potlachu na osadě Havran, dozvěděl! Zajímalo by vás něco? Povím, snad to nepopletu a nedopadnu jako ten tramp u klavíru.

Galerie (20)

První čundr

To už je dávno, moc dávno, trampingu u nás bylo kolem deseti let (o přesné datum narození se vedou spory), když se Pedro Mucha v roce 1924 vydal hledat tábor Ztracená naděje. „Pustil jsem se na čundr, sám bez kamarádů, strašně zvědav, jaké to bude. Rodiče mi žádné potíže nedělali, protože si mysleli, že jedu se skautama. Nabral jsem směr Štěchovice, pěšky, protože moje jmění bylo chabé, celkem Kč 3. Na vlak to nestačilo a na černo jsem ještě jezdit neuměl. A tak jsem bezstarostně vyrazil. Mohu přeci dojít, kam chci, vyspat se také, kde chci, tak jaképak starosti. Do Štěchovic jsem došel kolem osmnácté hodiny. Kam teď? Slyšel jsem od kluků z ulice, že prý někde za Štěchovicemi na břehu Velké řeky mají tábor tihleti trampové a že se jmenuje Ztracená naděje. Jo a taky, že jsou strašně zlí a že po každém, kdo se objeví u jejich tábora, hnedka střílejí nebo ho přivážou ke kůlu muk, a ještě jiné strašné historky. Vydal jsem se tedy proti proudu řeky. Tehdy tam ještě nestála přehrada. Když jsem obešel skálu a sestupoval zpět k řece, slyšel jsem hroznej kravál. Viděl jsem zakotvené hausbóty, táborový oheň a kolem seděli ti „strašní trampové“ a zpívali písničky, které jsem nikdy předtím neslyšel. Byly strašně krásné a oni je zpívali s takovým elánem, že jsem od toho obrázku nemohl odtrhnout oči. Sem tam někdo vstal, smál se a povykoval a sem tam taky z něčeho vystřelil do vzduchu. Obava, abych se nedostal do rukou těch pirátů, jak jsem je sám nazval, mě hnala dál od tábora. Ocitl jsem se náhle před jakousi boudou. Byla z roští, docela pěkná, nikde nikdo. Přikrytý dečkou jako lupínek (byla to nejlevnější deka za dvanáct kaček) jsem až do rozbřesku nezamhouřil oka. Po snídani, čaj a chleba, jsem uklidil ohniště a vydal se na další cestu. Šel jsem dlouho, osadu Ztracená naděje jsem tenkrát nenašel. Bodejť, když byla na druhé straně řeky.“

Naivní pubertální deníček? Možná. Ale i poezie mládí. Číst s přivřenýma očima a snít. Opsal jsem si tu historku ze starého zpěvníku, protože čtenář v ní může najít všechno, co tramping tenkrát v dávnověku dělalo trampingem. Nechci vás urážet vypočítáváním, určitě jste na to přišli sami. A protože Pedro Mucha nás na „Ztracenku“ nedovedl, necháme si poradit od znalce. Na webových stránkách Bílého Orla, turisticko-tábornického oddílu, jsem se dočetl: „V kronice první trempské osady je úvodní záznam vlastně již z roku 1914. Tehdy několik kamarádů, větším dílem někdejších skautů, se vydalo na velký „tah“ proti proudu Velké řeky. Bylo to v první půli druhého desetiletí našeho století, kdy naše stará, tehdy slavná „Santa Anna“, přistála u pustého a neznámého pobřeží ve Svatojánských Proudech proti Kletecku. Tam, v klínu rozervaných skal, na prudkém ohybu divoce proudící řeky, objevili jsme překrásný kout: mohutný les sestupující v úzkém hlubokém údolí na dno úžlabiny a zakončený pobřežní loučkou – na protější straně masivní stěna strmých skal svažujících se do vody – středem útvaru pak pospíchající divoch, burácející řeka. Místo nad jiné kouzelné a hlavně jiným nepřístupné, bez cest – učiněný boží kraj. Pod kopcem Kletecko končily poslední peřeje bývalých Svatojánských proudů. Na starý vodácký kemp pod skálou, později nazvanou Mravenčí, jezdila stanovat parta šesti trampů – Divočáků – už před první světovou válkou. Nejprve mu říkali Vydří tábořiště, později podle povídky Breta Harta Tábor řvavých (Roaring Camp). V roce 1918 se spojili s partou Hopsajících dervišů, kteří se scházeli na pražském Žofíně a společně založili opravdovou trampskou osadu. Tu pak o rok později přejmenovali podle filmové kovbojky Údolí Ztracené naděje (The Valey of Lost Hope) na Ztracenou naději.“

Než pokročím ve vyprávění, dovolím si dvě vysvětlivky. Velká řeka je Vltava, Stará řeka Berounka, Zlatá řeka Sázava a Hadí řeka Kocába. A pro nás klíčové slovo dovoluje Slovník spisovné češtiny psát tramp i tremp.

Foto Jan Bartoš

Foto Jan Bartoš

Olympijští trampové na Staré řece

I sportovní redaktor ve výslužbě může do potlachu přispět svým polínkem. Motal jsem se často u vody a poznal tam, v úctě jsem se jim klaněl, i Jana Brzáka, zvaného Felix, a Bohumila Kudrnu, olympijské vítěze na C2 na olympijských hrách 1948 v Londýně a šampiony z mnoha jiných soutěží. A ti nejednou s neskrývanou chutí vyprávěli: „Začali jsme jako mladí skauti na pramicích koníčkovat, kánoe měl tehdy málokdo, vždyť jsme ročník 1912 a 1920, to už něco pamatujeme. Jarov nebo Svatojánský proudy už byly hodně daleko. Jednou, to už s kánoí, jsme jeli hodně brzy, někdy v dubnu na Velkou řeku. Loď jsme si museli donést z Vodičkovy ulice přes Václavské náměstí na Hlavní nádraží. Do Budějovic jsme přijeli večer. Hledali jsme nocleh, žádný nikde nebyl, tak jsme se vyspali u řeky pod kánoí a ráno vyrazili na vodu. On to byl v Budějovicích pěkný kousek z nádraží k řece. Peníze na dopravu jsme neměli, a tak jsme si loď nesli na hlavě. Jednou jsme se zapletli do průvodu, přes ty „přilby“ jsem ani neviděli jakého. Nějaká sláva nebo funus, mysleli jsme si. Byli to funebráci, tak jsme to odbyli legrací, že jsme obklíčeni nepřátelským vojskem. Nejlepší tábořiště byla na vazišti vorů. Bylo tam dostatek dobrého a suchého paliva, štěpin po vorařích. Jednou jsme tábořili v oboře na Hluboké. Najednou vidíme, že po břehu jde chlap, nijak zvlášť oblečený, ale měl pěknou flintu. A co tu děláme, proč to vorařům pálíme a co kdyby toho chytlo víc. Zkusili jsme to slušně, že jsme studenti, oheň, že udusíme, tábořiště uklidíme, ráno zmizíme. Asi mu to stačilo, odešel. Ale po něm se objevil hajný s hrozným, kraválem a chtěl nám oheň rozkopat. A kdo prý nám to dovolil. Tak jsme mu ho popsali – pán s fouskama, a měl pěknou flintu. – Ježíšmarjá, to byl jeho jasnost pan kníže! – byli jsme zachráněni a mohli zůstat.“ A ještě o vorařích, chcete? „ To byly party starých chlapů, kteří ani v nejparnějším horku do vody nevlezli. Nikdy jsme neviděli voraře, který by se koupal. Když už horko bylo k nevydržení, tak si svléknul kabát a zůstal jen v košili a v podvlíkačkách. Někdy jsme jeli v tišinách, kde voda moc netáhla, tak jsme se s nimi spojili, povídali, vařili kafíčko, cigaretky. A v těch tišinách byla vždycky nějaká hospoda. Voraři už zdálky volali. Kolikrát zavolali, tolik flašek piva jim hostinský přivezl na pramici k voru, protože vor se nedal zastavit, to dá rozum.“

Místo nostalgického povzdechnutí dodám zážitek Marko Čermáka, trampa a vodáka z nejskalnějších a nejuznávanějších. „Dost hrůzný zážitek mám nedávno od Sázavy, od jezu v Žampachu. Po řece se k jezu průběžně valily pelotony „banánů“ – desítky a desítky žlutých plastových kánoí z půjčovny v Týnci s hlučícími posádkami. Šlajsna byla zavřená, voda šla náhonem, šikmý beton jezu byl bez vody. Sledovali jsme nevěřícně, jak lodě najíždějí na suchej jez a aniž by se posádka namáhala vystoupit, aby suchou nohou prázdnou loď bez námahy přenesla, komicky se vsedě komíhala dopředu a dozadu ve snaze sešoupnout se po betonu pod jez. Odpichovala se pádlama o beton za skřípění drhnoucí lodi. Tak desátá, padesátá loď… Pro umocnění tý sázavský šarády z protějšího břehu řvalo nějaký vyhulený dus-dus z otevřenýho auta a hned za námi kosili křovinořezem parcelu. Úprkem jsme tuto vodáckou apokalypsu opustili.“

Omlouvám se za ten úskok do přítomna, ale nějak mi to nedalo, rozumíte? Odškodním vás trampskými anekdotami:

Jarmilko, ty jsi jak proutek. Tak štíhlá? Ne, každej tě vohne.
(Tramp 30/1931, cit. podle Waic – Kössl 1992, 70)

Johny, už sem našiel to tielko z minulého vandru.
A kde si ho mal, Pepe? Pod košeľou.
(Tramp 5/1991)

Kamarád Jaros dobrácky uklidňuje večer v podkroví své vandrácké boudy lehce nervózní slečny: Spí se tu bájně. Pokud vás v noci probudí krysy, nemusíte se ničeho bát, ty jen honí pavouky, vás se ani nedotknou!
(Vitamín Kř 1/2009)

Foto Jan Bartoš

Foto Jan Bartoš

Písnička

Je to nápadné, nikoliv vlezlé. Trampové Zázvorkovi sice vyprávějí ochotně a rádi, nabízejí bezpočet tipů a odkazů, ale nejraději by zpívali. Seznámila je trampská písnička, svůj vlastní rukou psaný zpěvníček opatruje Eduna jako poklad dodnes. A Pepa Bedna? V pěti číslech Štěchovických proudů věnoval coby šéfredaktor místo Tonymu Linhartovi a jeho seriálu nazvanému Historie trampské písně. „Je to čistě můj názor,“ napsal Tony Linhart, „ale řekl bych, že uplynulá doba má tři zlaté medaile: Tu první zlatou zaslouží písně dvacátého století, tedy písně otce zakladatele Jarky Mottla. V nich nenalezneš ani stopu po komerci. Stačí číst texty a ty mluví ze srdce. Je to veliká trampská pravda a řekl bych, že pokud se našel ve Svatojánských proudech poklad, tak jsou jím právě ty první trampské písně. Druhou zlatou medaili bych udělil neznámým a dnes i některým známým autorům písní z padesátých let. Opět jsou to písně, které umí pohladit i pořádně namíchnout. Někdy i neumělé verše hovoří pravdivě a dokonce objevují věci, že se sami dodnes podivujeme… Ta třetí medaile patří Wabimu Rivolovi za jeho celoživotní dílo, čítající přes tři sta písní.“

Ptám se na tu nejdůležitější, až posvátnou, na trampskou hymnu.

Vlajka vzhůru letí, k radosti svých dětí,
hned se s mráčky snoubí, …

…vlát bude zas, až mládí čas opustí nás, odpovídají bez váhání a přidávají vzpomínku autora Jendy Kordy. „Vlajka vznikla na začátku roku 1929. To k mému bratrovi docházel výborný houslista Vašek Skoupý a často si onu melodii přehrávali. Mně se také moc líbila, doprovázel jsem je na kytaru a když v témž roce Lone Star na Kačáku uspořádala svůj první trampský večer, napsal jsem na zmíněnou melodii text a hned jsme ji s kamarády z Lone Staru nacvičili a poprvé na jejich večírku zazpívali…“

Abych neurazil, spíše nenarazil, osměluji se k námitce, že odsudek komerce v Linhartově textu nemusí být absolutní. Vždyť trampské písničky se hrály a zpívaly i na scéně Osvobozeného divadla pánů Voskovce, Wericha, Ježka, a to bylo nějaké pódium. „Ale jo,“ souhlasí, „jenom litujeme, že jsme u toho nemohli být, to jsou třicátá léta, a kde nás byl tenkrát ještě začátek. Ale tu zkazku známe. Song Club byl angažován pro hru Don Juan v Osvobozeném divadle. Jednou oba protagonisté V+W měli nehodu, nepřišli včas. Song Club musel před oponu. Nalíčení a plešatí, tak ve hře představovali poustevníky, zpívali na slavné forbíně trampské písničky. A s úspěchem.“ Legendární Jarka Mottl vzpomínal: „Ve třicátých letech jsme vystupovali spolu s Josefem Zorou jako Mottlova parta v podmanivém prostředí Osvobozeného divadla v komedii Fata morgana.“

„Už jste si všimli, že když někdo neumí zpívat, zpívá moc rád?“ vyprávěl kdysi tramp Frank Hejl, účastník leteckých bojů o Británii ve 2. světové válce. „To byl s námi v Anglii nějakej Ferko, tramp odněkud od Brna. Němci ho potom sestřelili nad kanálem. Byl to strašně fajn kluk, ale co je pravda – zpíval jako prase, takže se to zpěvem ani nedalo nazvat. A vidíte, když někde v baru při whisce začal zpívat tu starou Vždyť osada, heleho, heleho, jen trampům náleží, rád každý dá, heleho, heleho, co na tom záleží – to se Angličanům moc líbilo. Dnes si také myslím, že to bylo proto, že to v Angličanech je a že Ferko byl vlastně předchůdce Beatles.“

Ještě soud odborníka z nejpovolanějších, muzikologa Lubomíra Dorůžky: „Trampská písnička není prostě hudební žánr – je to spíše zvláštní, daleko složitější než jen hudební, komplexní estetický zážitek, který v městské civilizaci našeho století už bohatě dokázal a stále ještě dokazuje své právo na existenci.“

Bob Hurikán

Vynechat to jméno, hanba by mě fackovala. Autor Dějin trampingu. Řekl by jeden, slovníku, seznamu, výčtu trampských osad. Začte-li se laik, například autor tohoto textu, žasne a prožívá bezpočet trampských dobrodružství. Plných 253 stránek jmen, místopisných údajů, čísel a ještě k tomu obrazová příloha. Text strohý, písmo drobné, lupa by se hodila. I osadu Havran jsem tam našel.: „Osadu Havran založili odtrženci z Utahu roku 1928, kdy byla postavena první chata. Padla za oběť hrozné vichřici roku 1930. Ve sportu osada Havran zaznamenala skvělé úspěchy, zvláště pak ve fotbalu. Tato osada je také první, která se může pochlubit, že měla dvanáctičlenný sbor hrající na foukací harmoniky…“

Foto Jan Bartoš

Foto Jan Bartoš

Nejen Dějinami trampingu proslavil se Bob Hurikán. Tedy Josef Peterka (1907–1965), český skaut, cestovatel, tramp, sportovec, spisovatel, publicista, redaktor, partyzán, historik trampingu a trampský písničkář. Složil několik dodnes známých písniček (např. Rikatado), byl autorem celé řady knih s dobrodružnou, romantickou, detektivní a cestovatelskou tematikou. Pro jeho bouřlivý život se mu neoficiálně přezdívalo český Jack London. Jeho spis Plamen vzpoury byl oceněn cenou Rodokapsu pro rok 1939, poví vám o něm každý tramp, a to není zdaleka vše. Slůvko cestovatel žádá alespoň stručné doplnění: Až do Orientu se vydal, nejspíš inspirován Halliburtonem, za polárním kruhem byl, ovlivněn asi Eskymo Welzelem. Zážitky vylíčil v knihách, jeho literární pseudonym byl Bob Peters. O trampských osadách nejen psal, ale několik na Sázavě založil. A těch legend… Pravdivých, přibarvených, vymyšlených? Co na tom dnes záleží, když se tak dobře poslouchají. V čase druhé světové války založil odbojovou skupinu, Brdská partyzánská zimní brigáda se jmenovala. Zatčen, odsouzen k smrti, popraven měl být 9. 5. 1945. Toho dne osvobozen.

„Politiku sem nepleťme, ale… Není tajemstvím, že se Peterka už brzy „ocitl poněkud napravo“ a hádal se třeba s redakcí časopisu Tramp a s jinými levicovými novináři. A když mu pak bylo, abychom trochu předběhli, za socialismu nabídnuto členství ve straně, jednoznačně odmítl“, svěřil se před časem internetovému Neviditelnému psu Ivo Fencl a pokračoval. „Tradují se i další neveselé historky. Od počátku padesátých let stavěl Peterka Slapskou přehradu a dokázal zde prý být současně i slušným tesařem, i zedníkem, i betonářem, i železářem. Skutečnou náladu během stavby pak zachycoval po práci v knize, o které se zmiňoval třeba kamarádovi Zdeňku Matěji Kudějovi (1881–1955). Jenže těsně před slavnostním dokončením přehrady se dostavila na oficiální návštěvu Marie Majerová (1882–1967), která mu údajně řekla (a představme si ono setkání!): „Bobečku! Ale já taky udělám knihu o přehradě.“ A tu se Peterka rozzuřil! „Víte co? Nejdřív si vemte lopaty a koukejte tady s těmi lidmi žít.“ Nemínil v tu chvíli ovšem ani tak přímo Majerovou, jako jisté další prominentní spisovatele, kteří ji provázeli. A pak? Znechuceně se vrátil do srubu, uchopil rukopis a hodil jej do krbu. Je ovšem otázkou, nakolik celá historka nestojí na vltavské vodě, jelikož Majerové Přehrada vyšla přece už roku 1932. “

Vyznání

„Čím se liší obyčejný, třeba rodinný výlet, od trampského vandru?“ mámím na Pepovi a Věře. Ošívají se. Zazpívat, to jo, ale definici? Zkoušíme to. Poctivý, upřímný, neokázalý vztah k přírodě. Mít ji rád, těšit se tam, šetřit ji, občas pro ni něco udělat. Potom parta. A v té partě kamarádství. Věra: „Můžeme se sejít z různých konců republiky, neznáme se, poznáme se, každý vaří jiné jídlo, ochutnáváme a zpívá se…“ Písnička, ta chybět nemůže, Zázvorkovi mě přesvědčili. A ještě něco: aktivita, nesedět na zadku a čekat, že mě bude někdo bavit, nedej Bože ještě za peníze. Poznat končinu, kam jsem došel nebo dojel, porozumět jí, pochopit, procítit. „Sejdeme se třeba na místě, kde jsme nikdy nebyli. Místní pro nás vymyslí program, ukážou nám, kam značené turistické značky nevedou. “

Rozumím, nepochybuji, ale ještě slovo autority. Shodnou se? Poslední romantik Marko Čermák: „Když jsem ke svému El Toru přikoupil blízkou původní chatu Brotherhood z roku 1931, majitelka pozemku se mne ptala: „To strhnete a postavíte něco moderního, že?“ „Ale kdepak, dokud budu žít, ty chaty zůstanou jako tenkrát.“ Nedělám si iluze. Koho z mladých místo víkendového utrácení v supermarketech nebo špekování se před apartmány na plážích Jadranu dnes zajímá, jak zpívá řeka, jak zní říje na sychrovských lukách, jak při úplňku svítí stříšky stařičkých chat v holém zimním lese. A tahat dříví z lesa, řezat, štípat, mýt se v lavoru a klopýtat v noci ke kadibudce…

Až se všeho konzumní společnost přesytí, možná se v koutku některého srdce rozhoří skomírající plamínek romantiky, pak třeba jako senzaci objeví náš svět. My jsme sice s naší romantikou pro dnešní společnost „out“, ale to trampové ostatně byli ve svém nádherném světě – gnettu – vždycky,“ napsal na poslední stránce své knihy Marko Čermák.

Dovolím si dovětek. Možná ghetto. Ale krásné a nekonečně bohaté. A žijí v něm šťastní lidé, což je hodnota, které se nám dnes pořád nějak nedostává. Poznal jsem to na osadě Havran a děkuji za to Pepovi Bedně a Eduně Věře Zázvorkovým.