Dal jste prý pět tisíc gólů! To se ještě nikomu nepodařilo. Ani Maradonovi či Pelému. Kde jste se naučil tak střílet, Mistře?

Já na statistiky nedám. Chybí jim jednotné měřítko. Ačkoli s těma gólama to plus mínus vychází. Mistře mi však neříkejte, proboha! Oslovovali mě tak, ani Jiří Trnka a Karel Höger si to neodpustili, protože mě obdivovali a horlivě fandili Slávii. Já to ale nemám rád. Mistry byli oni. Nebo Werich či Burian. Oproti jejich umění jsem spíš komediant. Žonglér s balonem.

Ale ty branky a úcta generací! Kde jste se vyučil, že jste už jako dorostenec mohl hrát ligu?

Něco málo bylo asi od Boha. Ale to hlavní jsem posbíral na dvorku našeho pavlačového domu. Když náruživě kopete od malička a ustavičně, prostě s balonem srostete. Koukáváte na dnešní kluky na snowbordech? Občas spatříte špunta, že by mohl do manéže. Přišel k těm kouskům taky bez trenéra, jen nekonečnými pokusy a napodobováním kamarádů. My si stejnou metodou osvojili kouzla s mičudou. Fotbal byl náš svět. Bez hraček, televize, počítačů.

Ale nejvíc jste pochytil od pana otce, viďte. Údajně hrál taky skvěle.

Kopal ligu za Herthu. Ale já si ho pamatuju jen matně. Bylo mi pět, když se vrátil z války. Mám rodinnou fotku. Uniforma se na něm plandá, jak byl vychrtlý. Šel zpátky k černému řemeslu. A znovu začal hrát. Se mnou si stihl, bohužel, zakopat jen párkrát. Bylo mi osm, když ho jednoho dne přivezli ze špitálu. V zápase s Rapidem ho protihráč kopl do ledviny a natrhl mu ji. Tehdejší kopačky bývaly nebezpečné. Dostavila se infekce a nebylo pomoci. Vidím jak v mlhách, že za vozem s rakví nesli na polštáři míč… To bylo v roce 1921. Umřel v jedenatřiceti. Zůstali jsme s maminkou sami. Tři kluci – tříletý Vilík, já jako prostřední a desetiletý František. Ten později k zármutku všech tragicky zemřel taky. Aby si ovdovělá maminka hmotně ulevila, poslala mě na dlouho do Sedlic u Blatné, kde žili otcovi rodiče. Jezdili jsme k nim na prázdniny už dřív. Miloval jsem to tam. Náruživě rybařit a houbařit jsem se naučil v jižních Čechách. I v Sedlicích se však žilo za pět prstů. Vždyť babička, drobná jak věchýtek, celý život dřela u sedláka.

Rychlost a fyzičku jsem si však držel do konce kariéry. Třeba tím, že kromě běhů jsem si po tréninku zvykl brát švihadlo a dát si tisícovku přeskoků. Škobrtnutí znamenalo začít znovu od nuly.

Vy jste byli Vídeňáci, nebo Češi?

Bémáci, jak se ošklivě říkalo. Z úst Vídeňáků to znělo pohrdlivě. Když jsem se narodil, měla Vídeň už dva miliony obyvatel bůhvíkolika národností. Čechů v tom babylonu byla čtvrtina. Čili po Praze byla Vídeň největším českým městem. Po rozpadu monarchie se vylidnila. Nejen vinou ztrát na frontách. Neněmečtí gastarbeitři se začali vracet domů. My zůstali. Tatínek jako jihočeský rodák se do Vídně od mládí vydával na sezonní práce. Poznal tam maminku, oženil se, usadil a našel zaměstnání v Arzenálu, vlastně ve zbrojovce. Maminka sice měla taky české kořeny, ale narodila se už ve Vídni. Češtinu lámala, takže doma jsme šprechtili. Já ve škole, chodil jsem do české, zvládl jak němčinu, tak češtinu. Později se mi dvojjazyčnost hodila.

Zřejmě jste bez otce žili skromně.

Jak nuzáci. Měli jsme pokoj a kuchyň v okrajovém desátém, proletářském okrese na jihu města. Aby maminka mohla vůbec chodit do práce, poslala malého Vilíka k  Bicanovým. Žil pak v Sedlicích až do čtrnácti. Zatímco já s Francim jsme vyrůstali jako typické děti ulice. Maminka vstávala ve čtyři, aby včas dojela do restaurace v centru, kde myla nádobí. Vracela se až kolem desáté večer. Nehladověli jsme, to ne, nosila z hospody jídlo. Jinak jsme však měli vysoko do žlabu. Do školy jsme dostávali krajíc suchého chleba. Občas kus uzenáče. Pod stromeček hnusné dlouhé punčochy, co se nosily na podvazkách. Hračky nepamatuji. Nevíte, jak jsem toužil po opravdovém míči! Nikdy jsem ho nedostal. Kulatý zázrak byl jen pro bohaté, stál víc než pořádné boty.

Takže s čím jste hráli?

S hadráky. A kopali sedm dnů v týdnu. Taky osm deset hodin denně. Hned po vyučování, zpravidla do tmy. Často i hodinku před vyučováním na plácku před školou. Nebylo nám zatěžko přivstat si v šest.

Hadrák se dělal z punčoch, ne? Dlouho asi nevydržel a býval šišatý…

Hluboce se mýlíte, kolego. Být trenér mládeže, začínal bych už s tříletými prcky a hlavně s hadrákem. Děti mají vrozené pohybové vlohy, a když se jejich talent podchytí včas, dokážou zázraky. Správný hadrák je při své hmotě a objemu většího tenisáku oproti těžkému a velikému fotbalovému míči pro děti vhodnější. Musí ovšem být z pletené dámské punčochy několikrát přeložené a pořádně napěchované odřezky látky. Zbylý otevřený konec se musí dohladka zapošít, přečnívající cancour přesně odstřihnout. Jinak zůstane šev, co při kopání a hlavičkách člověka hodně bolí. A hlavně: hadrák je třeba mnohonásobně prošít. Pak je pevný, pružný, odráží se od zdi, dokonce dobře skáče.

Že by z vás tenhle laciný zázrak udělal tak skvělého hráče?

Myslíte, že jsme měli trenéry? Že nás někdo instruoval a sekýroval? Na všechny fígle jsme si přišli sami nekonečným počtem pokusů a omylů. Hráli jsme neustále. Hlavičky, nožičky, přehazovačky, střely proti zdi, slalomy, školky. Než jsem přišel k žákům do Herty, uměl jsem spoustu fíglů. Udržel jsem hadrák bez doteku země ve vzduchu třeba půl hodiny. Bezpečně jsem sestřeloval plechovky, trefoval se s jistotou do kmenů i kandelábrů. S vycvičeným periferním viděním jsem kličkami obehrával soupeře i přihrával, aniž bych se díval pod nohy. Bylo to, jako bych hadrák viděl kuřím okem. Tvrdím, že mnozí dnešní profíci tolik fines nedovedou. Neměli školu hadráku.

Nepřeháníte? Copak vás v klubech už neměli co naučit?

Hráč není samozřejmě hotový nikdy. Chtěl jsem říct, že díky naprostému zaprodání duše jsme si už jako malí dokázali osvojit základní návyky. Já si potom v oddíle potřeboval hlavně zvyknout na velký míč a otrkat se před publikem. To se ví, že trenéři nám dali hodně! Metody se příliš nelišily od současných. Zdokonalovali jsme taktiku, techniku, souhru, obratnost, výdrž, rychlost. Vyžadovala se tvrdá kázeň. V dorostu už i přiměřené společenské vystupování, v dospělosti vhodné oblékání. Neexistovalo, aby ligový hráč přišel na trénink bez kravaty a saka.

Vážně? A proč?

Profesionál reprezentoval klub všude. Na hřišti, na ulici, v hospodě. Patřilo to k zavedeným mravům podobně jako v případě diváků, když o nedělích přicházeli na stadiony v buřinkách a svátečních oblecích. Jeden z trenérů mi to vysvětlil teorií o dodržování sociálních vzorů. Jako prý se městská honorace dříve předváděla na korzech, stalo se ve středostavovských i dělnických rodinách na zlomu století zvykem vyjít si o svátcích v pěkném oděvu a s celou rodinou na špacír. Lidi tím demonstrovali svůj status. Hezky oblečená manželka a vypulírované dětičky na procházce vypovídaly o hlavě rodiny: Hleďte, jsem schopný občan, soustružník, řádný člověk, dokážu se o blízké postarat. Fotbaloví fanoušci ten špacírový mrav brzy rozšířili i na nedělní stadiony. Přicházeli se synátory, s rodinami. Bylo to pěkné, ty buřinky a slušivé dámské kostýmy. A žádní odporní rowdies neexistovali, tím méně výtržnosti, dělbuchy, sprosté nadávky, vandalismus.

Vy jste prý také vždy chodil jak ze žurnálu!

Programově. Od osmnácti let, kdy mě kopaná začala živit, jsem vždy dbal na to, aby se maminka ve Vídni i babička Terezie v Sedlicích měly dobře, přičemž sebe jsem oblékal, jak se od předního hráče očekávalo. Bolševici mi po roce 1948 nemohli přijít na jméno, pro ně jsem byl seladon, primadona zkažená kapitalismem. A sami chodili do Národního ve svazáckých košilích. Já se jen držel návyků, jež mi vštípili v Rakousku a v První republice. Ano, na oblékání jsem si potrpěl. Jinak jsem žil skromně. Nepil jsem, takřka nekouřil, a pokud, tak nešlukoval. Přísně jsem dbal na životosprávu. I to patřilo k povinnostem profíka. Ani po příchodu do Prahy jsem styl života nezměnil. Žili jsme v občanském bytě v Holešovicích, vily ani auta jsem si nekupoval, ač jsem na ně měl. Tedy s výjimkou wartburga na sklonku kariéry.

Nějak jsme předběhli sami sebe. Nestihl jsem se ani zeptat, jak se z kluka z vídeňského plácku stal profesionál!

Vezmu to zkrátka. Podrobně by vás to sotva bavilo… Má cesta mezi rakouskou elitu trvala asi pět let. Začala v roce 1925. Bylo mi dvanáct. Viděl mě pan Tobiasch, jak hrajeme na dvě brány. Znal tatínka, kopával s ním v Hertě, teď v klubu trénoval žáky. Pozval mě. Začal jsem pravidelně hrát a zámožný fanda, obchodník pan Singer, mi za každý gól dával šilink. Gólů jsem jako centrforward dával čím dál víc, takže jsem mohl přispívat na domácnost. Větší potíže jsem měl jen s přechodem na velký balon. A byl jsem hubený mrňous. Časem mě vzali do soukromé jedenáctky pana Schustka, jehož továrnička vyráběla parkety. Přes týden jsem pomáhal ve skladu i kanceláři, o víkendech hrál. Od podzimu 1928 už dokonce za dospělé, ač mi bylo patnáct. Dostával jsem 18 šilinků týdně a prémie. Tolik maminka u dřezu nevydělala. Odevzdával jsem doma všechno. Ještě jsem si nějaký čas přivydělával v jiném továrním mančaftu, ve Farbenlutzu, fabrice na barvy. Načež o mě projevil zájem Rapid.

To bylo kdy? A pořád jste byl takový mrňous?

Zelenočerný dres ligového Rapidu jsem oblékl na jaře 1931. Mezitím jsem se vytáhl na 180 centimetrů. Hubený jsem byl pořád. Vážil jsem kolem padesáti kil. Pár utkání jsem uhrál za dorost, pak za amatéry, vzápětí za rezervu čili za béčko, to mi dali už 150 šilinků měsíčně. Dva měsíce nato mě vyzkoušeli v áčku a už mě v něm nechali. Hned při ligové premiéře jsem před šedesáti tisíci diváky, kteří mě neznali, dal proslulé Austrii hattrick. Před závěrečným hvizdem i čtvrtý gól. A to jsem coby dorostenec nastoupil proti nejlepšímu útočníku Evropy, miláčkovi Vídně Matyáši Šindelářovi. Kluci mě odnesli na ramenou. Do roka a do dne jsem díky sérii dalších úspěchů měl nejlepší profismlouvu v Rakousku – 600 babek za měsíc. V mém případě se oceňovalo, že jsem dával pět, někdy až devět gólů za zápas. Definitivně jsem vytáhl rodinu z bídy. A ocitl jsem se v péči dvou nejlepších trenérů v Rakousku, Edi Bauera a Richarda Kuthana. Pod nimi jsem fotbalově dozrál. Hrál jsem pak za Rapid, brzy i za reprezentační Wunderteam, dirigovaný světoznámým Hugo Meislem, vlastně až do odchodu z Rakouska. Načež po konfliktním přestupu, kdy jsem musel dlouho stát, jsem v roce 1937 přišel do Slávie. Bylo mi čtyřiadvacet.

A vaše hlavní úspěchy?

V jedenadvaceti jsem se stal nejlepším střelcem rakouské ligy. V témže roce 1934 jsem se zúčastnil legendárního světového šampionátu v Mussoliniho Itálii, kde Československo získalo stříbrnou medaili, zatímco my jen bramborovou. Pro mě to bylo první, bohužel i poslední mistrovství, protože brzy nato svět vinou Hitlera zešílel. Rakousko jsem reprezentoval devatenáctkrát a nastřílel čtrnáct gólů.

Daly by se nějak shrnout poznatky z vašeho tamního působení?

Jestli to chcete v heslech, povím: disciplína, pořádek, obětavost, mužstvo organizačně šlapající jak švýcarské hodinky. Ten řád a pořádek jsem pak už v Československu nepoznal. Neexistovalo třeba, aby nás pokladník třikrát do měsíce na hodinu přesně nevyplatil. Zákulisních drbů a nevraživostí bylo minimum. Mnozí funkcionáři klubu, zvlášť bohatší, dělali svou práci zdarma, z čirého fandovství. Trenéři a manažéři byli bohové. Proti jejich rozhodnutím si hráč nedovolil špitnout. Hráči i mimo dohled museli dodržovat režim, což se přísně kontrolovalo. Třeba v sobotu před zápasem jsme měli nařízený klid. Všechny navštívil večer revizor, aby se přesvědčil, že nikde netrajdáme. V neděli jsem směl jíst naposled pět hodin před utkáním. Dodržoval jsem to, relaxoval jsem, abych byl v pohodě, Jarušku jsem nevzal ani na procházku.

A tréninky? Péče o hráče?

Maximální nároky i péče, na primadony se nehrálo. Technický, líbivý přízemní fotbal. Hráči byli vesměs džentlmeni. Hrálo se fairplay. Autorita šéfů byla nedotknutelná. Když třeba někomu trenér naložil zátěž navíc, bylo to jak z písma svatého. Mně v Rapidu hned zkraje nakázali, že musím přibrat, a budu proto na náklady klubu vykrmován v hotelu místopředsedy Schnellera, jakož i v blízké cukrárně. Poctivě jsem začal chodit na dvojité guláše a sacherdorty. Načež se zjistilo, že jsem ve výbušné rychlosti až osmý v mužstvu. Musel jsem proto vždy po tréninku běhat čtyřstovky a čtyřicetimetrové, třicetimetrové, desetimetrové sprinty. Do úmoru. Do roka jsem však dával stovku za 10,8 jako nejlepší sprinteři světa. Už jsem u těch nakládaček zůstal. Na úsecích od deseti do čtyřiceti metrů, říkali pak trenéři, jsem prý mohl porážet i Owense.

A vidíte, když jsme vás s přítelem Piherou vídali v padesátých letech na Slávii, on tvrdil, promiňte, že jste šafář, co se pohne, jen když musí.

To říkal správně. Rychlost a fyzičku jsem si však držel do konce kariéry. Třeba tím, že kromě běhů jsem si po tréninku zvykl brát švihadlo a dát si tisícovku přeskoků. Škobrtnutí znamenalo začít znovu od nuly. Mně rychlost nechyběla. Ani snaha. Co ten váš Pihera kritizoval, nebyla lenost, ale úspornost. Rozhodně jsem nelítal za ztracenými míči, jak to často dělali spoluhráči. Snaživě se honit za špatně kopnutou přihrávkou nebo za balonem nutně končícím v autu jsem vždy považoval za blbost. A měl jsem na to odhad!

Co vás vůbec přivedlo do Československa?

Řada důvodů se svázala do uzlíčku. Vzpomínky na babičku Terezku. Stesk po rybaření a houbaření v jižních Čechách. Zamiloval jsem si Prahu. Měl jsem taky dojem, že ve Slávii, která si mě dlouho předcházela, bych mohl ještě něco dokázat, zatímco v Rapidu jsem dlouhodobou perspektivu neviděl, tam už jsem byl jaksi jenom na výsluní. Navíc sešívaní hráli lahůdkovou kombinační kopanou podle mého gusta. A jak se manévr s přestupem protahoval, jak se hrotila i politická situace, k posledku jsem byl přesvědčen, že Rakousko bude první Hitlerovým soustem. Což se pak anšlusem na jaře 1938 vskutku stalo.

Zvolil jste změnu mužstva i občanství v mizerné době!

V tom si mě dějiny doslova vychutnaly. Byl jsem ve vrcholné formě, svět mi ležel u nohou, jenže vše se náhle zvrtlo. Nejdřív mě nechtěl pustit Rapid. Udělal jsem bicanovskou kličku a vzal to oklikou přes Admiru, kam jsem na oko přešel. Jen na soupisku, nehrál jsem za ni. Tahanice se protahovaly, případ musela dokonce řešit FIFA. Někdo zašantročil přestupové papíry, další šimlové začali dělat fóry s udělením občanství – hrůza! V Praze jsem se objevil až na jaře 1937. A nastoupit za Slávii mi dovolili až půl roku nato. Pomohl jsem jí vyhrát, prvně a naposledy, Středoevropský pohár. Dali jsme v něm Ambrosii čili dnešnímu Interu Milán historickou nakládačku 9:0. 4 góly jsem zařídil já. Finále s Ferencsvárosem se hrálo 11. září 1938, vyhráli jsme 2:0. Tři týdny nato přišel mnichov. V březnu 1939 nacistická okupace republiky. A v září začala válka.

Až teď mi dochází, jak krutě uměly dějiny zasáhnout sportovci do života!

To si pište! Mně bylo šestadvacet, byl jsem v ideálním hráčském věku. Jenže sny se zhroutily. Byl jsem okraden o šest regulérních sezon. Taky o tři světové šampionáty. Protože do Francie jsem v roce 1938 kvůli formalitám s občanstvím nemohl a mistrovství 1942 a 1946 se vinou války nekonala. Všechny soutěže byly kvůli Hitlerovi zmršeny. Padly tradiční poháry, zájezdy, mezistátní utkání, hrála se zglajchšaltovaná protektorátní liga. A smůla se mi už nepřestala lepit na kopačky. Vždyť führera nahradil Stalin a komunisti!

Prý vám Němci nabízeli občanství a exkluzivní hráčskou smlouvu.

To byla taky estráda! Skrze kapitána jejich reprezentace Rudiho Kramlicha, s nímž jsem se znal, mě pozvala do Lucernabaru parta epoletovaných oficírů. Hajlovali mi na počest, raut nachystali, ale když jsem odmítl a prohlásil, že by se můj český otec v hrobě obrátil, div netasili revolvery. Hrozilo mi nasazení do říše, ne-li něco horšího. Pročež mě vedení Slávie ulilo do Báňské a hutní. Abych měl jako civilní zaměstnání. Společnost mi nabídla byt a úřednické místo v obchodním oddělení. Prvně jsem uplatnil němčinu při vyřizování korespondence. A prošvejkoval jsem to v podniku až do vítězného února 1948, abych se stal fackovacím panákem zase z jiné strany.

Přes veškeré trable jste se i v Čechách stal miláčkem tribun. Ne snad?

Nechci si to škrábat. Párkrát jsem se ještě před válkou předvedl v reprezentaci. Načež bylo s mezistátními utkáními utrum. Za protektorátu jsem Slávii třikrát pomohl k vítězství v novém Českém poháru. Čtyřikrát po sobě jsme vyhráli ligu, po pětačtyřicátém znovu ještě dvakrát, naposled v roce 1947. Pak už šla Slávie, tehdy nejvěhlasnější domácí mančaft, do kopru. Stala se navenek amatérským Dynamem Praha. Vždyť profesionalismus byl prohlášen za buržoazní přežitek, převlékl se do socialistického dresu a ukryl v tělovýchovných jednotách.

A jak to bylo po válce s vámi?

Ještě pár let jsem vesele sázel góly, byly jich stovky. Vyhrával jsem pravidelně soutěž ligových kanonýrů ‒ králem střelců jsem se v triku sešívaných stal celkem dvanáctkrát. Pravidelně jsem oblékal i dres se lvíčkem, proti Jugoslávii, Maďarsku, Bulharsku, celkem čtrnáctkrát. A dal jsem za ČSR tucet gólů.

Přicházely vám prý lákavé nabídky z ciziny!

Svůdné, jenže já srab váhal. Když jsme se Slávií v roce 1947, to už se to zas politicky viklalo, vyhráli naposled ligu, bylo mi 34 let. Jsi přezrálá švestka!, říkal jsem si. Přitom kromě Francouzů a Švýcarů ptáčka vábili i Italové – třeba Juventus Turín nabízel 6 milionů a další požitky. Jenže doma chlapi prorokovali, že Itálii brzy ovládnou komunisti. Pcha! Takže bloud Bican neriskoval a zůstal doma. Holt vlastenec. Pravda, měl jsem pro to i jiný důvod: Jarušku, kterou jsem si za protektorátu vzal, a syny Pepího s Ivánkem. Nechtěli jsme malé kluky vláčet do neznáma. Načež mi republika věrnost náležitě oplatila. O pár let později jsem chodil do práce v montérkách a bagančatech, vykládal vagóny kamene, kopal krumpáčem a za dvě koruny čtyřicet jídal k obědu tři rohlíky s trojhránkem sýra.

Vážně? Myslel jsem, že vás vyšoupli ze Slávie do Vítkovic a pak do Hradce.

To nejdřív. Já padal do své žumpy na etapy. Po únoru to všude šlo od deseti k pěti. Ve Slávii, brzy přejmenované na Dynamo, nastaly čistky. Komunisté ji, na rozdíl od údajně dělnické Sparty, považovali za buržoazní a intelektuálské hnízdo. Bylo zřejmé, že původní mužstvo bude rozkulačeno. Stalo se. Mezi řadou vyhozených se ocitl i výtečný místopředseda oddílu Karel Stříbrný. Brzy jsem ho spatřil v Karlíně, jak přidává zedníkům. V Báňské a hutní, kde jsem byl zaměstnán, se odehrávaly ještě horší věci. Rozhodl jsem se předejít neodvratnému průšvihu a přes přátele, hlavně díky Láďovi Ženíškovi, jsem nastoupil jako hrající trenér do druholigových Vítkovic. Ještě v tom roce jsme postoupili do první ligy. Na útěku před zlobou bolševika jsem v roce 1952 přešel do Škodovky v Hradci Králové. Chtěl jsem si vylepšit kádrový profil výchovou učňů. Současně mi umožnili trénovat mužstvo hrající krajský přebor. Vše šlo jak po másle. V Hradci se začal hrát dobrý fotbal, stadion býval plný, i tady jsme směřovali do první ligy.

Takže do těch bagančat vás dostali kdy?

Už jsem říkal, že to se mnou šlo s kopce na etapy. Byla nás hrstka sportovců internacionálů, obecně známých, donedávna hýčkaných veřejností. Patřil jsem mezi ně. Navíc jsme nic neprovedli. Komunističtí funkcionáři nás jen tak bez okolků nemohli zlikvidovat. Ztratili by kredit v očích tisíců fanoušků kopané. Bezectně s námi šoupali, ale zprvu opatrně. Hráli s námi na kočku a myš. Na mě dopadla pěst revoluce 1. máje 1953. Do té doby, jak už víte, jsem dýchal jako trenér v ústraní, ve Vítkovicích, pak v Hradci. Jaktěživ jsem nebyl v průvodu, ale v Hradci jsem se nechal ukecat. Z megafonů se řinula hesla, Ať žije soudruh Zápotocký a Sovětský svaz. Jenže jakmile mě Hradečáci mávající pod prvomájovou tribunou spatřili, začali jak na lesy provolávat: Ať žije Bican! A na tribuně kameněla tvář armádního generála Alexeje Čepičky, ministra obrany i sportu. Hned jsem věděl, že je průser.

Hybaj do bagančat? Do montérek?

To ještě ne. Ale druhý den jsem byl na koberci. Soudruzi ze závodní rady se na mě obořili, že jsem prý provokoval pracující. Já na to – proboha, nic jsem neinicioval, lidi můj ksicht znají, mají mě rádi, tak řvou… Mluvil jsem k hluchým. Obvinili mě z pobuřování. Nádavkem vytáhli pár dopisů, v nichž fanoušci žádali pojmenovat ulici u stadionu po mně. No nazdar! Ani s tou poštou nemám nic společného!, pravil jsem. Což bylo všem jasné, přesto jsem ve Škodovce dostal padáka. Jestli stál v pozadí Čepička, nebo se mu soudruzi chtěli zavděčit, nevím.

To je příběh skoro z horroru!

Spíš ze špatné komedie. Horror přišel později… Naštěstí mě vzala pod křídla Slávie, pardon, Dynamo Praha, delší dobu jsem tam ještě hrál. Do roku 1955. Možná jste mě tenkrát viděli s kamarádem. Pihera se jmenoval? Zpola načerno a krátce jsem díky protekcím ještě trénoval v Liberci, Brně, Příbrami. Načež přišel do Spartaku Příbram dopis z ČSTV, přikazující ihned Bicana propustit. Nedlouho předtím mě totiž v novinách i rozhlase osolil Čepička. Bican je symbol buržoazního sportu, na kterého se chodí dívat leda zavilí kapitalisté ve svých kožiších, napsal. Není tudíž pro něho v socialismu místo. Byla to pravda, žádné místo jsem pak nemohl sehnat. Už bych bral jakoukoli práci, abych nebyl příživa a měli jsme co jíst. Obcházel jsem staveniště, dostal jsem příslib z Energovodu – všude volné fleky obsadili, zpravidla včera. Posléze jsem se díky kamarádovi propasíroval do holešovického přístavu jako kopáč, nosič pytlů cementu, časem i závozník. Pět dvacet na hodinu, 1300 korun měsíčně. Na závěr jsem vítězně přešel do Dřevony coby řidič náklaďáku, přidali mi asi pět stovek. A mohl jsem dokonce trénovat Kladno. Ale dost už! V hnoji se hrabu s nelibostí…

Jak dlouho to martýrium trvalo?

Někdy v závěru Pražského jara mi profesor Bosák z ČSTV umožnil odjet do Belgie. Trénoval jsem zapadlý klub v zapadlém Torgerenu a postavil ho na nohy. Jenže stát takové extravagantní výjezdy povoloval nejvýš na tři roky. Musel jsem se vrátit. Belgičané mě přemlouvali, já ale nechtěl, aby z nás byli emigranti.

A jak to s vámi bylo dál?

Už se neodehrálo celkem nic zajímavého, pane kolego. Dočkal jsem se v sedmdesátých letech skromného důchodu a od té doby skoro denně rybařím, nejčastěji v Troji. Pečuju tam současně o smečku psů, ochočených koček a labutí, sem tam se vydám na houby. Donedávna jsem hrával a trénoval se starou gardou Slávie. Ještě v roce 1990 jsem byl na hřišti každou sobotu. Čas od času mi dají nějaký metál či odznak, nebo mě někam pozvou. Na besedu, na pivo. Aby zvědavě koukali, jak odchází fotbalová legenda, která v podělaných časech kopala nohama a nakonec i rukama…