Sáhla jsem po anglicko-českém slovníku, abych zjistila, že resilience lze do češtiny přeložit jako odolnost a v e-mailu je přiložená pozvánka na seminář o měření odolnosti v populaci u starších dospělých. E-mail poslali z Institutu pro výzkum stárnutí z univerzity v britském Manchesteru.

Miluji vše britské: chutě, vůně, obřadnost, zdvořilost, čaje o páté, zázvorové sušenky, trávníky, tajemno věhlasných oxfordských kolejí i humor G. B. Shawa. Jedním z aspektů mého obdivu k Británii je i hluboká úcta před úrovní rozvoje zkoumání a snahy o porozumění procesům stárnutí. A to jak individuálním procesům, jako je stárnutí těla, tak procesům společenským.

V současném stavu poznání a fungování (čti financování) výzkumu v ČR si nedokážu představit, že by mi někdo nabídl zaměstnání na tři roky – s manažerským platem – abych se věnovala výzkumu sociálního významu jídla a pití nebo spánku ve stáří. Zajímavých a důležitých témat pro zkoumání je přitom tolik: vnímání pozdní sexuality, efekty estetičnosti prostředí v pobytových institucích pro seniory, nebo vztahy mezi seniory a pomáhajícími roboty.

Abychom si rozuměli, nijak si nestěžuji. Moje výzkumná témata jsou velmi zajímavá a snad mají i potenciál zlepšit kvalitu života alespoň některých seniorů v ČR. Chci jen ilustrovat, že Velká Británie (a některé další země) jsou stále ještě o velký krok vpřed. A manchesterský výzkumný institut a jejich projekt na měření odolnosti, ke kterému se vztahovala i výše zmiňovaná poznámka, jsou toho zářným příkladem, hodným k následování.

Až příliš často totiž v našich politických deklaracích i opatřeních, projektech a výzkumech, ale i v běžném životě, zaujímáme apriorní postoj, že senioři jsou nemohoucí, že něco a někoho potřebují, že jim musí být pomoženo a je potřeba se o ně postarat, něco jim dát a naservírovat.Koncept odolnosti ponouká k něčemu úplně opačnému. V jeho základech stojí přesvědčení, že starší dospělí jsou odolní jedinci, kteří disponují strategiemi, možnostmi a silou, aby se opakovaně stavěli výzvám života tváří v tvář. Mají moc i sílu zastupovat své zájmy, bít se za sebe a hájit se.

Samozřejmě, v populaci starších osob jsou lidé, kteří zase tolik odolní nejsou, jsou oslabeni třeba už od dětství, „jsou takový typ“, nebo je o tuto sílu někdo (nebo něco) v průběhu života postupně připravili, případně v nich někdo něco přidusil nebo nepodpořil. Ale o takových lidech by se mělo uvažovat spíše jako o pozornosti hodných výjimkách, než o pravidlu popisující seniory a seniorky jako celek.

Přiznám se, že i já jsem vinna tímto hříchem. Když jsme například připravovali výzkum o seniorech a jejich kvalitě života ve městě, zaměřovali jsme se především na bariéry a problémy a čekali, na co všechno si budou respondenti-senioři a seniorky stěžovat, a jak je to bude trápit. A ono se (samozřejmě) ukázalo, že i když je některé věci trápí, dokážou si s nimi poradit. Většina městských (a jistě i venkovských) seniorů nejsou oběťmi rychlých a překotných změn městského prostředí, ale zároveň je aktivně spoluutvářejí, formují a ovlivňují svůj životní prostor a plasticky se mu přizpůsobují. Když je štve, jak někdo odhodí odpadky na zem, prostě ho upozorní, když nejsou spokojení s prací policejní hlídky nebo nějakého magistrátního odboru, tak podají stížnost, dokud nedosáhnou pozitivní změny k lepšímu.

Anebo jiný příklad: ve výzkumu věnovaném rolím, které mladí senioři zastávají, jsme podprahově předpokládali, že toho budou mít na svých bedrech moc, a budou z toho, jak se u nás v Brně lidově říká, „padat na hubu“, ale ono ne. I když řada z nich zastává spoustu rolí, třeba jako zaměstnaná babička, která se věnuje péči o vnoučata i svého postiženého manžela a chodí na univerzitu třetího věku, využívají ve svém každodenním životě nejrůznější strategie, díky kterým zvládají a stihnou vše, co chtějí, a co je potřeba.

Aniž by mne to nějak ospravedlňovalo, musím říct na svoji obranu, že v tomto klamu, že senioři nejsou odolní, zdaleka nežiji sama. Podle Evropského sociálního výzkumu realizovaného v roce 2009 ve 29 zemích Evropy je Česká republika společně s Ukrajinou, Ruskem, Litvou, Bulharskem, Chorvatskem, Maďarskem a Izraelem jednou ze zemí, kde pocity soucitu se seniory převažují nad pocity obdivu k jejich schopnostem a kompetencím. Konkrétně v poměru 56 % ku 38 %.

V Německu a skandinávských zemích jsou obě tyto emoce pociťované k seniorům zastoupeny téměř rovnoměrně. Ve státech jižní Evropy, ale i v zemích, jako je Belgie, Švýcarsko nebo Francie naopak převažuje obdiv nad soucitem, v Irsku je rozdíl v těchto dvou ukazatelích dokonce 31 procentních bodů. Holt jiný kraj, jiný mrav. Anebo že by senioři v naposledy jmenovaných zemích měli více příležitostí (nebo nutnosti) své schopnosti a svou odolnost více projevovat?

Odolnost budovaná ze zdrojů vnitřní síly projevovaná často tváří v tvář životním výzvám a překážkám je něco, o čem by senioři mohli přednášet na univerzitách. Vždyť i samotné stárnoucí tělo je důkazem toho, čím vším už člověk prošel, co všechno ustál.

A já slibuji, že se budu snažit víc obdivovat schopnosti a dovednosti, víc než dávat prostor nepatřičnému a nevyžádanému soucitu.

Zdroj dat: European social survey, 4. vlna z Trusinová, R. 2013. „Ageismus a mezigenerační vztahy.“ In Vlachová, Klára (ed.) Česká republika 2002–2012: Hodnoty, postoje, chování. Sociální report projektu European Social Survey. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, v. v. i.; str. 27–44.