Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Pavel Belšan – Obrazy mu čte manželka

Dráždil svojí dokonalostí. Štíhlý, vypracované tělo, elegantní pohyby. Sportovní manekýn, ušklíbali jsme se občas před televizní obrazovkou. Již jsem se příteli Pavlu Belšanovi, osmnáct let slepému, omluvil.

Vozit v kolečku pět kubíků písku do kopce, pěkně v tempu, poklusem, může přinést stejný tréninkový efekt jako vyjížďka na kole, svižná chůze nebo běh. Na chalupě nová fasáda, písek zbyl, bylo třeba hromadu uklidit. Pavel Belšan si 31. března 1994 z té rovnice vybral k oblíbenému kondičnímu tréninku trakař. A protože při tréninku byl k sobě tvrdý, přemohl žízeň, nenapil se. Písek odvezl, ale večer začal vidět svět za skvrnou, která se stále zvětšovala. Druhý den na oční klinice se zhrozili. Praskla céva na očním pozadí, céva velmi jemná, jediná, nenahraditelná. Zatím na jednom oku. Druhé následovalo, Pavel neviděl. Sám pro sebe si to vysvětluje dehydratací, tím, že se nenapil. Následovalo 6 chirurgických operací, 52 zákroků laserem. Bezvýsledně. Odborná literatura uvádí, že řada lidí se s takovou situací neumí smířit, mnozí nechtějí dále žít.

Možná někomu přijde zbytečné, aby slepec jezdil na běžkách, ale pocit sounáležitosti s přírodou, vnímání slunce, větru, pohybu jsou nenahraditelné pocity radosti a blaha.

„To nebyl můj případ. Od začátku jsem v sobě měl vzdor a také víru, že to dobře dopadne, že lékaři mi oči zachrání. Varovali mě, že nemám naději, že poranění je definitivní. Bohužel měli pravdu. Ocitl jsem se ve světě, který je stabilní, neměnný, neproniknutelný, nekonkrétní a nesrozumitelný.“

Až dotud, téměř šedesát let, žil Pavel Belšan ve světě zdravých, zdatných lidí. Rád vzpomíná na mládí v Sokole, cvičil v tělocvičně, kde kdysi působil Tyrš. Vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu, tvořil a vedl skladby hromadných vystoupení, trénoval gymnasty, jezdil jako trenér do zahraničí. Doma vedl kurzy, v nichž se z talentů stávali mistři a mistryně – i na Věru Čáslavskou v této souvislosti rád vzpomíná. Televizní režisér Pavel Valchář přivedl Pavla Belšana na začátku sedmdesátých let před televizní kameru, aby vedl rozcvičky, a my jsme denně mohli porovnávat svoji tělesnou nedostatečnost s jeho dokonalostí. Úspěch inspiroval i rozhlas. Ukázat cvik v televizi umí každý kantor tělocviku, ale oslovit rozhlasového posluchače, když cvičitel má k dispozici pouhé slovo a hudbu, to už je umění empatie, a Pavel Belšan je ovládal. Napsal učebnice tělesné výchovy pro základní školy, najdete je i v zahraničních knihovnách, například publikaci Sportovní gymnastika mládeže a další.

Na prahu sedmého decennia života se ale Pavel Belšan začal sám znovu učit. „Nejvíc pro mě udělala manželka. Když jsme odcházeli z kliniky po neúspěšných operacích a bez jakékoliv informace, kam se mám obrátit, kde mi poradí, pomohou, řekla: Neboj se, my to zvládneme. „Dokázala to. Uvařit vodu není tak těžké, ale nalít ji do správného hrnku, nerozbryndat, neopařit se, to už tak prosté není. Ale objevují se stále nové pomůcky, například „udělátko“, říkáme mu „hladinka“, podobné ponornému vařiči hlásí pípáním, že šálek je plný, mám vysílačku, která mi venku oznámí číslo přijíždějící tramvaje, můžu si v metru otevřít všechny dveře.“

PaedDr. Pavel Belšan
Nar. 1934, sportovní pedagog, cvičitel a trenér, autor skladeb hromadných vystoupení i odborných tělovýchovných publikací, nositel mezinárodní ceny Fair play, držitel ceny ČOV Fair play, člen rady České olympijské akademie.

Slepeckou hůl Pavel Belšan nejprve odmítal, protože ho, jak sám říká, kompromitovala, alespoň si to myslel. Až když si uvědomil, že bez hole je na ulici nejistý, nenachází správné dveře, vrávorá a klopýtá, hůl přijal. Aby se označil, aby lidé poznali, že je slepý a nepovažovali jej za opilce. „Slepeckou holí ťukám vlevo a vpravo střídavě, abych si ověřil, zda prostor, do kterého mám v zápětí dokročit, je bezpečný. Když narazím, nechám hůl takzvaně spadnout, abych zjistil, že přede mnou je schod, konec chodníku. Ale nejde jenom o mlácení holí, měl bych rozlišovat, co na tom povrchu je.“ Jak ale hůl držet? Dlaní vzhůru, jak je obvyklé?  Pavel Belšan shledal na tomto tradičním způsobu držení celou řadu nedostatků: ruka se brzy unaví, za půl hodiny určitě, hůl při nárazu na překážku nevidomého udeří do břicha, to se stává co chvíli, může mu upadnout na zem… A nebyl by to kantor, tělocvikář, aby nehledal a nenašel nový způsob držení slepecké hole: dlaní dolů, ruka v poutku jako u běžeckých lyží atd. Motivoval se i tím, že coby student a kantor šermoval. Rukojeť kordu má malou příčku, kolík, i slepci na jeho holi může být prospěšný. Našli se zájemci i pochybovači a Belšanovo držení se stalo mimo jiné námětem diskuzí na internetu. Dnes Pavel spolupracuje s výrobcem holí inženýrem Milošem Svárovským, na požádání předvede, jak s ní zacházet. Ztrátu zraku přijal jako těžký úděl, ale i jako výzvu.

„Vrátil jsem se do práce, kolegové nezapomněli a moc mi tím pomohli. Na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy jsem byl vedoucím mezinárodního oddělení a výzkumu v oblasti sportu, zastupoval jsem republiku v Radě Evropy a v UNESCO, jezdil po světě. Když jsem přišel o zrak, moji nadřízení rozhodli, že budu jezdit dál, a dali mi doprovod, spolupracovníka z mého oddělení. Všichni zahraniční kolegové, když zjistili, co se mi stalo, byli nesmírně vstřícní – a já šťastný, můžu pracovat, pokračovat, kde jsem přestal.“

Pavel Belšan se začal orientovat ve svém novém světě, v prostředí dosud neznámém. Vzpomíná, že kdysi, to ještě viděl, šel v Praze kolem Deylovy konzervatoře pro nevidomé a sledoval učitelku, jak mladé slepce naviguje, pomáhá jim, a jak jím to trápení postižených otřáslo. Tenkrát ještě netušil. Teď začal hledat cestu mezi ně. Půldruhého roku marně. Nebyly informace, kontakty, adresy. Až objevil Sjednocenou organizaci nevidomých a slabozrakých, docela náhodou, a tam získal startovací podnět.  Přišel mezi nevidomé sportovce, ti využili jeho mezinárodních kontaktů a Pavel Belšan se stal členem evropského výboru zrakově postižených sportovců, působil i v Mezinárodním olympijském výboru.

„Postupně jsem vrůstal mezi zrakově postižené, doma i ve světě, poznával jsem je, vnímal jejich touhy i potřeby.“ Na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK byl akreditován nový obor tělesná a pracovní výchova pro zdravotně postižené. Kantor Belšan se vrátil. Vedl a vede dosud lyžařské kurzy, vodácké i turistické. „Možná někomu přijde zbytečné, aby slepec jezdil na běžkách, ale pocit sounáležitosti s přírodou, vnímání slunce, větru, pohybu jsou nenahraditelné pocity radosti a blaha.“ Nevidomí se orientují po způsobu válečných pilotů – prostor vnímají jako ciferník hodin: hrnek máš na třetí, talíř mezi pátou a šestou. Pro běh na lyžích je to málo podrobné. Už proto, že slepý lyžař nevnímá sklon terénu, rychlost ani směr. Pavel Belšan terminologii zpřesnil, je to složitý, velmi účinný a přesný systém čísel.

„Já mám práce, že nevím co dřív. Během dvou let jsem udělal pro renomovanou agenturu dva výzkumy o podmínkách nevidomých a jejich postavení ve společnosti. Abychom si navzájem lépe rozuměli. Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých České republiky získala akreditaci k pořádání kurzů pedagogů zaměřených na výchovu prostorové orientace a samostatného pohybu s bílou holí. Je to financováno z evropských fondů, kurz je sedmiměsíční, každý měsíc čtyřdenní soustředění, v minulém běhu jsem měl pětasedmdesát hodin, teď ve druhém běhu ještě víc, osmdesát. Přednáším, vedu kurzy, ale musím to nastudovat, píšu na „mluvícím“ počítači, protože podmínkou realizace kteréhokoliv kurzu je vydání metodické příručky.“

I Pavel Belšan měl svůj seniorský sen: až dospěje do důchodu, bude na chalupě sportovat, opravovat, předělávat, budovat, kutit. Dnes mu manželka Jiřina označí místo, kde má řezat, on řeže. Vyměří mu stěnu, on vymaluje. Žena pouze opraví drobné vynechávky. Na výstavách, které navštěvují, vedou před obrazy dialog na téma: Je ta obloha modrá? Jak jsou skály vysoké? Vypadá to jako tam, kde jsme byli spolu na dovolené? „Někdy je to opravdu náročné,“ přiznává paní Jiřina. „Když jsme byli například na Kupkovi, chvílemi jsem nevěděla, co říkat.“„Vracím se z výstavy domů a jsem si jist, že jsem ty obrazy viděl, Jiřina nezapře, že je i učitelkou výtvarné výchovy,“ pochvaluje si Pavel. Vystoupal Obřím dolem v Krkonoších, pouze s  nápovědou manželky a signály slepecké hole, vyráží na túry i pro vidoucího nekonečně dlouhé.

Pavel Belšan, učitel, cvičitel, kamarád, sportovec, manžel, otec, dědeček je – a teď, frázi, odstup! – je tím, čím vždy byl. Jenom už nás tělesnou dokonalostí neprovokuje, pochopili jsme. Chlap, co se nevzdal.