Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Pavel Gross – Robinson uprostřed Prahy

Tvrdí, že pořád létá v oblacích a jenom někdy přistane. Víc ho to ale táhne pod vodu, sestrojil se společníkem dvě ponorky. Vyprávěl nám, když se vracel z Filipín, kde se potápěl a fotografoval. Je mu 73 let. Čech Pavel Gross, dnes občan Švýcarské konfederace, si splnil klukovské sny. V Praze vystudoval, oženil se a s manželkou Libuší se vydali do světa na zkušenou.

Bohužel ve špatný rok 1968, návrat domů už jim normalizační režim neumožnil, zůstali proto nedobrovolně ve Švýcarsku. Tam dokončil dílo započaté ve studni s čurajícím andělíčkem v třeboňských lázních. Z velkého kusu kůry vydlabaný verneovský Nautilus tam poprvé vyplul. Když bylo Pavlovi dvanáct, už tvořil modýlky ponorek, které jezdily, poháněny gumou, ponořovaly a vynořovaly se. Ale když on tolik chtěl pod vodu za nimi!

Pod hladinu – a dýchat!

„Svět ticha od Jacquese Cousteaua jsem koupil v knihkupectví na třeboňském náměstí a byl jsem unesen. Okamžitě jsem vyrobil šnorchl z PVC trubky, vyzkoušel v rybníku Svět, udělal si ploutve na ruce, takové plovací blány, ještě od toho mám výkresy. Sebral jsem tátovi z psacího stolu masku, jaké byly za války povinné pro případ náletu, a adaptoval jsem ji na masku podmořskou. Filtr jsem odšrouboval a použil tam zátku od termosky, napustil ji voskem, aby to opravdu těsnilo. Odzátkovat, rozdýchat se, vložit zátku a ponořit se. Jednou jsem to zkoušel na třeboňském koupališti Ostende, a když mi došel vzduch, vynořil jsem se a úplně panicky jsem chtěl otevřít tu zátku, protože už to bylo kritické. Jenomže vedle byla dáma v čepici, aby si nenamočila lokny, polekal jsem ji, až z toho málem měla smrt.“

Mr. Rebreather

V osmnácti letech začal Pavel Gross stavět svůj první rebreather, zvaný kyslíkáč. Protože tento přístroj, jeho schopnosti a důležitost sehrají v našem příběhu důležitou roli, přijměme něco teorie: Rebreather  je potápěčský přístroj s uzavřeným okruhem. Na rozdíl od klasického přístroje, kde plyn, který potápěč vydechne, volně uniká do vody, se u rebreatheru vrací zpět do přístroje, kde jej pohlcovač zbaví oxidu uhličitého a vlhkosti. Následně je dýchací smyčka obohacena o kyslík. Vydechnutý plyn je recyklován, potápěč má mnohonásobně menší spotřebu než s otevřeným okruhem. Mimochodem jedna z přezdívek Pavla Grose je Mr. Rebreather. „Masky jsme si s kamarády vyráběli z gumových kyblíčků a šnorchly ze spartakiádních obručí,“ vzpomíná někdejší kutil. Ale kutil poučený, například z příručky pro důlní záchranáře i ze zahraničních časopisů. Proto se pokoušel i o konstrukci umělých plic jako náhradního orgánu pro pacienty, kteří čekají na dárce. Projekt je to nákladný, rozsáhlý, ale reálný.

V té době, první polovině šedesátých let, byly jen tři státy na světě, které se seriózně zabývaly pokusy s trvalým pobytem člověka pod hladinou. Francouzský komandant Cousteau v projektu Précontinent, Američané a jejich SEALAB  – a Robinson uprostřed Prahy, jak si Pavel říkal, s kamarády.

Xenie

Student Gross se v Univerzitní knihovně připravoval na státnice a v časopise National Geographic  objevil článek o projektu takzvaného saturačního potápění, zvídavější čtenáře odkazuji na příslušné encyklopedické heslo, my ostatní se spokojme s vysvětlením Pavla Grosse: „Mě to tak vzalo, tak to se mnou zatočilo, protože jsem chtěl ty dekomprese při potápění a návratu na hladinu zrušit – a taky zjednodušit. Ve světě to byly mnohamilionové náklady a komory vážily několik tun.“ Česká cesta vedla k Rotovi, na pražském Malém rynečku, do vyhlášené železářské prodejny. Tam mladý kutil nakoupil potřebné plechy, přivezl je domů a v předsíni bytu v Polské ulici číslo 30 je začal orýsovávat podle svých plánů. Vibrační pilkou je vyřízl, naložil na káru a odvezl do Libně, což je z Vinohrad přes Žižkov pěkný kopec. Tam objevil ohýbačku, která dala plechům žádaný tvar. Cestou se posunuly, Pavlovi pořezaly ruce, on se ale utěšoval, že krev přináší štěstí. Na fakultě plechy svařili. Pavla Grosse tam žertem podezírali, že školu hodlá přeměnit na oceánografický institut. Ani to nikomu nevymlouval. U Portoroži šla Xenie, jak podmořský stan pojmenoval,  poprvé pod hladinu Adriatického moře. Rozpočet český, problémy socialistické, výsledky vynikající. Kamarádi dodnes oceňují, že Pavel přežil všechny svoje, jak říkají, šílené pokusy a stal se prvním českým aquanautem. Strávil v podmořském obydlí tři dny. Xenie je dodnes vystavena v Národním technickém muzeu.

Neuvěřitelné: Češi stavějí ponorku

Byli dva. Pavel Gross a Jaroslav Kohout. Oba zavál osud do světa, sešli se ve Švýcarsku. Vymysleli nové principy pro stavbu ponorek, aby mohli vyrobit něco tak malinkého. Použít školní vědomosti, asi by k cíli nedošli, konvence bývají někdy brzdou. Vyrobili nejmenší ponorku pro jednočlennou posádku na světě. Unikátní, protože v ní panovalo, na rozdíl od konkurenčních, stejné prostředí jako na zemi. Mohla do hloubky až 250 metrů. První zkoušky v bazénu velkém jako pražský podolský, potom v jezerech.

Následovala druhá, nazvaná Geo, ponorka výzkumná, váha 2,7 tuny, místo pro dva muže i zásoby na přežití jako u kosmických lodí. Vypadá prý, podle tvůrce, jako soustava svařených hrnců. Její největší objevitelský úspěch: latimérie, přežívající rybí relikty z dávnověku.

Ukradené patenty

Ještě v Československu vymyslel Pavel Gross způsob, jak zrušit tlak vody na potápěčském pracovišti u naftových vrtů. Nápad přijat, patentován, ale uložen do šuplíku, protože, jak usoudili byrokrati, k čemu by nám byl, když ve Vltavě není dost vody, a toto bylo myšleno pro hloubky několika set metrů. Až po letech, již ve Švýcarsku, v časopise Technische Rundschau objevil svoje náčrtky. Jenom jméno Gross chybělo, dílem se chlubila zahraniční firma. I první ponorka zlákala nenechavce, Italům se zalíbila a na jednom mezinárodním kongresu ji předváděli jako „světovou převratnou novinku“ – svoji, samozřejmě.

Opožděné vlašťovky

Pavel Gross si nestěžuje, nenaříká, nežaluje, vymýšlí, rebreather mu nedá pokoj. S manželkou stále na svatební cestě, jak se chlubí, otec syna a dcery, dědeček vnuka a vnučky, potěšen, že všichni umí dobře česky, dělí čas mezi švýcarský domov, potápění na Filipínách a pobyty na chalupě v jižních Čechách. Do 59. roku věku pracoval v jaderném výzkumu na projektu obřího cyklotronu, urychlovače protonů. „Když byl projekt ukončen, přestěhovali jsme se do lesů v Argau, kde se cyklotron začal v přírodě stavět. Bydleli jsme u lesa, idylicky, vyskočili jsme z okna činžáku a šli na hříbky.“ Když práce skončila, Pavel Gross nezapřel, že má rodinné předurčení malířské, a začal navrhovat a posléze i vyrábět, například pro firmy Walt Disney, reklamní předměty.  I stavebnici funkčního fotoaparátu, která byla přiložena k časopisu, také mechanické pohyblivé hračky do Kinder vajíček, což byla naprostá novinka.

Ing.Pavel Gross
Český potápěč, konstruktér, fotograf. Vystudoval strojní fakultu ČVUT, autor řady zahraničních patentů. Nejúspěšnější z nich realizován olejářskými koncerny nákladem 2 miliard dolarů, pro autora bez finančního efektu. Autor románu Klub bezdechých s autobiografickými prvky.

A Grossovi dnes? „Jednou jsme jeli do Egypta, potápět se, samozřejmě. Potkali jsme tam zajímavého Švýcara, potápěče, a ten se ptal, co děláme v Egyptě, proč nejedeme na Filipíny, že tam má školu a je tam levně. Jenomže my jsme v té době měli pejska, foxteriéra jménem Scotch, to byl příslušník rodiny, spousty věcí mě naučil a vychoval mě. Tvrdí se, že lidé vychovávají psy, opak je pravdou. A kvůli pejskovi jsme nemohli cestovat na delší dobu. Horko těžko jsme sháněli krátkodobá hlídání. A když Scotch umřel, vyrazili jsme, od té doby každý rok alespoň na dva měsíce. Konečně jsme vyzkoušeli Filipíny, před tím jsme jezdili na Curacao, je to nádherná krajina, skvělé moře, nádherné potápění, ale draho. Již desátý rok míříme v lednu na Filipíny jako opožděné vlašťovky, známe se tam s lidmi, místní děti nám běží naproti a doprovázejí nás do chaloupky z bambusu, kterou tam máme pronajatou. Nádhera!“

Na Filipínách napsal Pavel Gross doslova vlastní rukou, perem, novou knížku, do počítače se dostala až doma, připravuje se její vydání. Možná se bude jmenovat Hlubiny a posedlosti, autor se ještě nerozhodl. Dá se ale vymyslet název výstižnější?