Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Pavel Strnad – Všechny barvy dřeva

Umělecký truhlář a tesař Pavel Strnad poslední tři roky pracuje na zakázce pro Metropolitní kapitulu u sv. Víta v Praze. Jeho rukama prošly například vstupní vrata pro arcibiskupský palác a mnoho dalších dřevěných prvků památkově chráněných budov. Své realizace má roztroušené nejen po blízkém i dalekém okolí hradčanského návrší, ale třeba i v dalekém Japonsku.

V posledních letech je právě takzvaný repas jeho hlavní náplní. Lidově a s nadsázkou řečeno – repas znamená opravit i to, co by běžný člověk raději spálil a nechal udělat znovu, hezké a nové.

Chvála červotoče

Smyslem repase je zachování patiny. Což je zvláštní estetická substance skládající se z mnoha prvků. Například ze stop po ručních nástrojích, jako jsou pily, hoblíky a dláta a z toho plynoucí celková nedokonalost provedení, která kontrastuje s pozdější strojovou výrobou. Nebo z oprýskanosti laků a nátěrů, z tunýlků po červotočích a z celkové omšelosti daného předmětu. To vše je cenné pro zachování atmosféry konkrétní stavby. Dokonale provedený repas se pozná tak, že jej laik ani nepostřehne. Dveře, nábytek, nebo okno vypadá stejně staré jako před opravou.

„Je mnohem dobrodružnější vdechnout starým věcem nový život. Přijít k dílu a hledat cestu, jak dojít k nejlepšímu výsledku, vyzkoušet si nové metody, testovat, co funguje a pak se rozhodnout, jak pokračovat dál. Výroba nové věci je daná a žádné velké překvapení nikde nečeká,“ vysvětluje ve své dílně v Čakovicích Pavel Strnad. Někdy ale výrobky ze dřeva opravdu nejdou zachránit. Tomu se pak říká „pokročilé stadium degradace“ a ke slovu se dostává výroba věci nové. Replika historických vrat do měšťanského domu trvá Pavlu Strnadovi tři čtyři měsíce. Začne od plánku na papíře, sháněním správného dřeva, zakázkou na odlití historického kování. Pak řeže, klíží, brousí, s památkáři konzultuje odstíny barev. V místě instalace pak čekají další možná překvapení…

Tajemný Oto

Truhlářské repase v Rothmayerově vile byly z těch, na které se nezapomíná. Oto Rothmayer byl český architekt, žák a spolupracovník Slovince Jože Plečnika, kterého po jeho návratu do Lublaně v roce 1921 nahradil na pozici architekta Pražského hradu. Svoji vilu v pražských Střešovicích postavil v letech 1928–1929 na tehdy holé pláni ve stylu klasicizující moderny. Z dálky vypadala jako osamocený maják. Architekt Rothmayer navrhl nejen dům včetně interiérů, ale také zahradu, její oplocení i venkovní nábytek. Velký důraz kladl na řemeslné zpracování dřevěného vnitřního vybavení, jako jsou okna, dveře, vestavěné knihovny a nábytek.

Rothmayerova rodina bydlela ve vile do roku 2008, kdy ji architektův syn Jan pod podmínkou celkové rekonstrukce a zpřístupnění veřejnosti prodal městu Praha. Sedm let trvající rekonstrukce pod vedením architekta Petra Krajči spolkla celkem 23 milionů. Výsledek ale stojí za to. Do nejmenších detailů dotažená expozice budí dojem, že původní majitelé před chvilkou odešli. Hned u vstupních dveří vás vítá vinná réva i původní – repasované krmítko pro ptáky.

Všechny dřevěné prvky ve vile bral pan Pavel Strnad znovu téměř po osmdesáti letech do rukou a není divu, že se rychle napojil na silný genius loci celého místa. Nejsilnější pocity zažíval prý v suterénu domu, kam umístil Oto Rothmayer svoji dílnu. V ní měl soustruh na dřevo a tam vymýšlel nábytek pro Pražský hrad. V dílně nebo na zahradě se scházel s přáteli, mimo jiné s fotografem Josefem Sudkem a architektem Josefem Kaplickým. Sudkovy fotografie se staly cenným materiálem pro pozdější obnovu. Pan Strnad vzpomíná, jak při rekonstrukci na konci jedné směny málem způsobil požár. Štěstí, že se doutnající piliny podařilo včas objevit a uhasit, připisuje pan Strnad původnímu majiteli, který ho tehdy zachránil od velkého průšvihu. Oto si prý stráží svůj dům i po smrti.

Pavel Strnad nenavázal na žádnou rodinnou tradici. Jak sám říká, je truhlář z ulice. Jeho otec obráběl kovové součástky pro výrobu letadel v podniku Avia a on sám je jenom vyučený elektromechanik. První léta po vyučení v podniku Kovoslužba opravoval kdeco: svářečky, vrtačky, vysavače. S dobrodružnou povahou se ale stereotyp příliš neslučoval, a tak v roce 1979 odešel na hory dělat myče nádobí.

Pavel Strnad.

Pavel Strnad. Foto Jan Bartoš.

Svoboda v nesvobodě

Od sedmnácti se kamarádil s lidmi okolo Plastic People. Bydlel totiž ve Veleni, která sousedila s Přezleticemi, vesnicí zapsanou do dějin českého undergroundu. Na Zlatém kopci stál statek Miloslava „Mydlíka“ Krůty, ve kterém Plastici zkoušeli a kam se chodilo pařit. Seznámil se s Danou Němcovou, tehdejší manažerkou Plastiků a s ní Pavel Strnad domluvil a organizoval koncert ve veleňské hospodě, známý pod jménem Do lesíčka na čekanou. Konal se 1. prosince 1973 a stal se legendární, hlavně díky úvodu Pavla Zajíčka, který odrecitoval svůj text Anti, obsahující i větu „běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu,“ jež se později tak dobře hodila StB. Atmosféra podle vyprávění Pavla Strnada byla v sále veleňské hospody veliká, nikdo ještě netušil, že za dva a půl roku spadne klec a muzikanti budou sedět na Pankráci.

Na koncertě poprvé veřejně vystoupil Pavel Zajíček se skupinou DG307 a o závěr se jako vždy postarali policajti, kteří ho rozprášili. „Byl to ale dobrý koncert,“ vzpomíná Pavel Strnad na dobu svého mládí. Dalším pojítkem s komunitou mániček byl jeho soused, bubeník Plastiků Jiří Šůla, který se do Veleně přiženil. Kontakty se dál přirozeně udržovaly, a to i po roce 1977, kdy řádně přituhlo a tehdejší režim dál utahoval šrouby.

Po mytí nádobí na horách nakonec našel útočiště v pražské pobočce podniku Geofyzika Brno. To správné závětří pro další spřízněné lidi. Práce venku, žádné brigády socialistické práce, školení ani ROH. „Vyfasoval jsem auto, nasbíral figuranty, většinou studenty, a jelo se po Čechách na týden měřit. Oáza svobody. Studenti za směnu od úterý do úterý dostávali 1200 korun, což byl pro ně na tu dobu slušný výdělek,“ říká Pavel Strnad. V Geofyzice vydržel až do roku 1991, kdy ještě sporadicky prováděl průzkum ekologického znečištění půdy ve vojenských újezdech po sovětských vojácích.

Ještě jedna epizoda ale stojí za zmínku. Rok 1983. Pavel Strnad odjel na rok na expedici do Alžírska. „Dostal jsme se k tomu jako slepý k houslím, neměli lidi,“ vzpomíná na exotickou pracovní zkušenost. Byla to zakázka Strojexportu, klasická ukázka bratrské socialistické pomoci lidově demokratickému zřízení Alžírské republiky. Hydrogeologický průzkum Sahary. Nesmyslně hledali zásoby pitné vody na poušti. Pavel Strnad s úsměvem vypráví: „Systém studní pro pasáky dobytka měli vybudovaný již ze středověku a obecně se vědělo, že více pitné vody tam není. Nové měření elektrického odporu zeminy v hloubce stovek metrů předpoklad jenom potvrzoval. Všude pouze slaná voda,“ popisuje Pavel Strnad situaci a dodává: „Měsíce jsme jezdili po Sahaře a podle mě ty naše výsledky rovnou vozili do archivu a nikdo je nikdy nepoužil.“ Vzpomíná, jak najezdil denně 400 km, ráno vyzvedl šest Arabů figurantů, dal jim cívky, které roztahovali, on měřil proud, napětí a odpory. Večer je odvezl zpátky do vesnice. Nejprve přespával ve městě, pak si ale přivykl spát na poušti a přiznává, že nocování pod saharskou oblohou bylo tím nejcennějším objevem z celé slavné expedice.

Počátky byznysu v Čechách

Pak přišel rok 1989. Ledy pukly. Měl již rodinu a přemýšlel, jak ji uživit a zároveň nejezdit na dlouhé cesty z domova. Pustil se do podnikání. Přistavěl k rodinnému domku za Prahou dílnu a začal vyrábět kulečníkové stoly, od absolutní nuly. „Musel jsem vymyslet způsob, jak vyfrézovat masivní nohy, jak dovážet mramor až z italské Carrary, jak jej potahovat speciální látkou. Byla to fuška, ale šlo to,“ popisuje svůj nový začátek a dodává: „V Čechách se kulečník vždycky hrál, ale komouši skoro všechny stoly vyházeli a na těch několika, co zůstalo, se hrálo hodně. Najednou po kulečníku všichni brečeli.“ Do konce tisíciletí měl Pavel Strnad o práci postaráno. Vyrobil stovky kulečníkových stolů pro české hospody. Pak ale majitelé přišli na to, že se stoly dají levně přivést z Taiwanu, trh se nasytil a zakázek ubylo.

S novým tisíciletím se vrhnul na stavební truhlařinu, začal vyrábět schodiště, dveře, okna. Postupně si získával jméno a přicházelo více práce na památkových objektech. Mnoho zajímavých zakázek dělal pro firmu Avers, na Jezuitské koleji v Kutné hoře a později i v Rothmayerce. V Baráčnické rychtě na Malé Straně má na svědomí točité schodiště, dále několik vstupních dveří v Letenské a Karmelitské ulici. Má za sebou i obnovu mnoha metrů čtverečních barokních stropů v domech v Nerudově ulici.

Pro pana Strnada není těžké shánět zakázky, zákazníci se po těch letech hlásí sami, dobrých řemeslníků není mnoho. Nová konkurence mu nedýchá na záda. A co nástupce? „V poslední době se mnou dělá můj syn, sice vystudoval vysokou školu, ale zvědavě okolo mě chodil a pomalu se k řemeslu začíná obracet. Má velký cit pro detail. Dílna je zařízená, nemusel by se začínat od nuly. Tradici v rodině má, jeho praděda dělal flašinety v lázních Bělohrad. Byl jedním ze dvou tří v republice, kteří uměli hřebíčky natlouct na dřevěné válce skladbu. To bylo neskutečné umění. Jestli to syn opravdu podědil, tak má vyhráno, ale to ukáže čas. Je třeba to v sobě objevit.“