Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Petr Nárožný – Cesta do hlubin hrbatých duší

Chtěl být lékařem, ale vystudoval stavební fakultu a nakonec se stal hercem. Jeho dlouholetou a hlubokou vášní je historie. Je to i potřeba, kterou si kompenzuje svou hereckou činnost, kdy se neustále pohybuje v hlučné společnosti. Petr Nárožný, jak ho možná neznáte.

Proč tak nerad dáváte rozhovory?

Myslím si, že jsem v těch několika velkých rozhovorech řekl vše podstatné k tématům, která mě zajímají nebo kterým snad trochu rozumím. Můj postoj se nezměnil, bylo by to jen opakování.

Rád hovoříte o své lásce k historii. Co vás k ní přivedlo?

Na gymnáziu jsem s velkým zaujetím přečetl tehdy vydaný dvoudílný Norimberský proces. Hodně fotografií, jinak suchá faktografie ‒ výpovědi obžalovaných, řeči žalobců, soudců. Strašně mě to chytlo. Jsem válečné dítě a vše kolem 2. světové války mě tedy zajímalo.

Co si můžete z druhé války pamatovat?

Jako malý kluk jsem byl asi tři roky v Německu. Viděl jsem spoustu soubojů stíhačů, zažil mnoho náletů, viděl ruské zajatce… Pražskou revoluci si docela dobře pamatuji, vždyť už jsem byl školák.

Měl jste strach?

A víte, že ne? Když máte kolem sebe milující rodiče, a to jsem měl, nějak vám ta hrůza kolem nedochází. Víte, že vás maminka nedá a to stačí.

Galerie (5)

Mladou generaci naše nedávná historie, například komunismus, příliš nezajímá…

Nejbližší historie, řekněme do třiceti, padesáti let, tedy zhruba životní éra rodičů, opravdu děti a studenty nezajímá. Vím, jak mně přišli komičtí legionáři v těch svých uniformách, k tomu ovinovačky a klobouky. Celá první světová válka, kterou jsme my neprožili, nám připadala taková až trochu směšná. Když jsem se dočetl, že když střelci ve dvouplošníku došla munice, často se snažil ohrozit nepřátelský dvouplošník kamenem ‒ to nám klukům, kteří obdivovali messerschmitty, spitfiry, huricany a létající pevnosti, přišlo neuvěřitelné a k smíchu.

Dnes vím, jak jsem byl naivní a hloupý. První světová válka byla opravdu strašný mlýnek na maso, historici jí říkají „matka katastrof“ a dá se říci, že rokem 1914 skončil starý svět. Myslím, že my, dnešní Evropané, bychom nevydrželi ani polovinu toho, čím prošli naši dědové. Jenom bych dodal, že většinu dnešních studentů nezajímá historie vůbec, dokonce naprosto nechápou, že by ji měli v nějaké míře znát.

Můžou si přece všechno najít na internetu…

To je jeden důvod, určitě. Ale většinou tam najdou jen historická fakta. Bez jejich interpretace nevíte o historii nic. S tím tak můžete jít do televizní soutěže a udivovat, jak si pamatujete, kdo kdy panoval, žil a umřel.

To také není špatné vědět.

Není. Dokonce byste jako kulturní člověk měl mít tu základní historickou časovou osu v hlavě, jinak nevíte, jestli byl Karel IV. před Marií Terezií, nebo po ní. Schválně se zkuste zeptat mladých lidí a třeba i vysokoškoláků. Kdy tak asi žil Franz Josef nebo kdy se narodil TGM. Budete koukat.

Dnes vím, že je to jediný předmět, který učí člověka přesně, chcete-li exaktně, myslet. Vyžaduje ovšem soustavné studium, bez toho to nejde.

Mnozí namítají, že jedna a ta samá historická událost má mnoho interpretací…

Když pomineme vědomé falšování historie, což dělali nacisté a ještě lépe komunisté ‒ ti na to také měli více času ‒ je právě různorodá interpretace dána tím, že jeden historik přikládá většímu váhu jinému faktu než druhý. Právě v tom vidím půvab této humanitní vědy. Ano, není to matematika, kde 1+1=2, v Praze jako v Japonsku. Na to byl krátký i Josif Vissarionovič.

Matematiku studenti také zrovna nemilují, že?

No jéje. A časem, až se ještě více prosadí myšlenka, že o tom, co se bude vyučovat, mají rozhodovat především studenti, tak doufám, že po historii zmizí ze škol i nenáviděná matematika a také fyzika. Jsem moc rád, že už u toho nebudu. Matematiku ‒ a myslím, že bych měl být skromnější a říkat spíše počty, protože matematika, to je opravdu něco jiného, tam dosáhnou jen vyvolení ‒ jsem měl na gymnáziu a potom na stavařině. Nebyl jsem příliš dobrý počtář, ale nakonec jsem to zvládl.

Dnes vím, že je to jediný předmět, který učí člověka přesně, chcete-li exaktně, myslet. Vyžaduje ovšem ‒ a to je ta hrůza, že ‒ soustavné studium, bez toho to nejde. Když někdo řekl panu profesorovi Kubíčkovi, že vypočítal padesát příkladů a že studoval do noci a přesto tomu nerozumí a dělá chyby, tak mu odpověděl: „Ty jsi neměl jít spát vůbec a do rána vypočítat těch příkladů pět set! Možná bys tomu pak rozuměl a chyby nedělal.“ Dnes by chudáka profesora rodiče nejspíš žalovali, že týrá jejich „malé budoucí osobnosti“. A kdyby u našeho soudu neuspěli, hnali by to k evropskému a pan profesor by nejspíš dostal výpověď.

Před pár lety jste se vyjádřil k problému imigrace a k levicové politice. Reakce byla hodně nevlídná…

Internet je anonymní a je to tedy skvělé místo, kde si ty „hrbaté duše“, jak jim říkám, mohou ulevit. Když se dotknete komunismu jako zrůdného totalitního systému, tak to od komunistů dostanete hned. Vezměte si dnes starého důchodce, který celý život strávil třeba tím, že rušil Svobodnou Evropu. Teď na ni kouká přímo z bytu, protože mu ji postavili přes ulici a vysílá z Prahy. Na stěně mu visí zažloutlé diplomy Za nejlepší rušení v roce 1958, 1960, 1964 a tak dále. Vnouček na klíně se ho ptá, co celý život dělal. A děda odpoví: „Já rušil, Venoušku, víš, celý život jsem rušil.“ A babička dodá: „Ale když děda rušil, tak neslyšel nikdo nic!“ Jak těmhle lidem asi je? Nebo domovnice, která seděla v uličním výboru, a pan docent musel pěkně požádat, když chtěl jet do Jugoslávie. A ona mu řekla: „No, soudruhu docente, podíváme se na to, ale na 1. máje jste neměl vyzdobená okna, že?“ Myslím, že tihle lidé, kterým v roce 1989 ukradli smysl života, jsou rozzuřeni na celý svět. Že oni zničili ‒ a často doslova ‒ život jiným, na to už dávno zapomněli.

Sociální spravedlnost je dnes heslem, pod kterým se schová skoro všechno, a národohospodáři marně varují, že se dá takto zničit ten největší poklad ‒ tvořivost, chuť vymýšlet, podnikat, realizovat se.

Těch bude ale čím dál méně, ne?

Právě že ne. Budou další, zase budou vstávat noví bojovníci proti kapitalismu. Možná, že celé to neštěstí začíná už od toho slova kapitalismus. Kdyby se důsledně říkalo trh, tržní hospodářství, možná by bylo alespoň trochu jasněji. Trh, tedy místo, kam člověk přichází a buď něco vystudoval, nebo se něčemu naučil, nebo umí něco, co nikdo jiný neumí a nabízí to společnosti. A je tam Einstein, profesor Pirk, ale také výborný řidič autobusu, skvělý cirkusák nebo krejčí, mistr svého oboru. Všichni jsou důležití a všech by si měl člověk vážit.

Karel Čapek ‒ omlouvám se, říkal jsem to už ve více rozhovorech ‒ před lety napsal, že každý muž má v životě dvě možnosti: stát se hrdinou, nebo mistrem svého oboru. Hrdinové jsou výjimeční a uplatní se ve výjimečných situacích, ale stát se mistrem svého oboru, tuto šanci má neurochirurg, pekař i instalatér úplně stejnou. Za svůj docela dlouhý život jsem takových lidí poznal stovky a musím říct, že to většinou byli slušní, šťastní lidé, kteří milovali svou práci, vážili si ostatních profesí a neznám jediného, který by toužil po světové revoluci a socialismu.

Kdo po tom touží?

To jsou opravdu jiní lidé, kteří tak nějak „provegetili“ svůj život a chtějí se mít jako ostatní. To jsou ti, co v Internacionále zpívají: my nejsme ničím, buďme vším. To je to pravé palivo pro všechny sociální revoluce. A kdykoliv se v historii prosadili, což se ve 20. století v Evropě povedlo dvakrát, zničili vše, co lidstvo za generace vybudovalo. Svět se z toho dodnes nevzpamatoval.

Petr Nárožný (foto Jan Bartoš)

Sociální spravedlnost se přece snaží napravit ten hendikep, kteří mají mnozí už tím, kde či komu se narodili…

Ano. A to byl hlavní důvod vzniku sociálního hnutí v 19. století. A myslím, že tím vytrvalým tlakem se levicovým stranám povedlo vyvažovat ten původně nerovný vztah zaměstnavatel ‒ zaměstnanec. Ale teď už to převážilo do socialistického běsnění, kdy se lidem v továrnách říká, že jsou vykořisťováni jako před 150 lety. Sociální spravedlnost je dnes heslem, pod kterým se schová skoro všechno, a národohospodáři marně varují, že se dá takto zničit ten největší poklad, který lidstvo má ‒ tedy tvořivost, chuť vymýšlet, podnikat, realizovat se. To se daří především ve svobodné společnosti, která není skrz naskrz svázaná nekončícími regulacemi.

Jednou jsem v žertu řekl, že mám pro ministryni Marksovou skromný příspěvek na téma sociální spravedlnost, a trochu se divím, že s tím už dávno sama nepřišla, totiž aby minimální mzda byla stejně vysoká jako průměrná. A taky by měla vymýtit jednu letitou nespravedlnost. Jsem dodnes nadšený cyklista a vždycky jsem měl dvě kola, jeden čas i tři. A spousta lidí okolo nemá žádné. Co takhle přijít se zákonem, podle kterého má mít občan jen jedno kolo. Stejně na dvou najednou jezdit nelze. Přebytečná kola by se odevzdávala v Úřadu pro sjednocení cyklistiky. Úřady by byly zřízeny ve všech krajích a zajišťovaly by, že ti, co svá nadbytečná kola odevzdávají, je odevzdávají v bezvadném stavu, čistá a s nafouknutými pneumatikami. Zároveň ručí za provoz kola a jsou povinni se finančně podílet na případných opravách. Zatajení kola by se posuzovalo jako krádež. Já si myslím, že referendum s otázkou „Mají mít boháči víc kol než jedno?“ by u nás dopadlo jednoznačně. Ne, možná, že by neměli mít vůbec žádné kolo, což ale trochu koliduje s tím, že by neměli co odevzdávat.

No a vy sám máte dvě!

A teď mám k tomu ještě elektrokolo! To je paráda. V Rakousku jsou na tom od středního věku všichni. Nechtějí být sedření a chtějí hodně vidět. A na to potřebujete elektrokolo, protože ty kopce neušlapete. V Třeboni si tam dám jedničku, přípomoc, a na ni kolo ujede stodvacet kilometrů. Když ale přijedete do Novohradských hor, už se to vlní. Musíte přeřadit na dvojku, to dá 80 kilometrů, na trojku 40, ale v pořádném terénu. A vy si jen tak normálně šlapete. Je to zázrak.

Jsem rád za každý den, kdy můžu ještě hrát. Ve stáří člověk už ví, že stačí jedna špatná diagnóza a může to všechno ve vteřině skončit.

Před lety jste v interview pro MF Dnes v souvislosti s migrací napsal, že Evropa zahyne, ale na náhrobku bude napsáno, že jsme byli humanisti.

Ano, to jsem napsal. Už je to dlouho a od té doby vyšly na téma migrace tisíce článků. Nemám, co bych dodal, vše už se řeklo, už je to zanalyzované, už se ví, co dělat, ale nedělá se nic a čeká se na zázrak. Řešíme kouření v restauracích a novou směrnici EU o kroužkování papoušků Žako. To prosím není vtip, před pár týdny se o tom hodně diskutovalo na Českém rozhlase Plus. Poslouchal jsem diskuzi a nejdříve jsem si myslel, že jde o přímý přenos z nějaké psychiatrické léčebny.

Petr Nárožný
Narozen 1938 v Praze. Už jako dítě hrál ochotnické divadlo v osvětové besedě, v roce 1968 začínal jako moderátor na koncertech skupiny Rangers, které uváděl se svým hereckým kolegou Michalem Pavlatou. V roce 1973 získal angažmá v divadle Semafor, kde řadu let vystupoval s Luďkem Sobotou a Miloslavem Šimkem. Ač vystudoval stavební fakultu ČVUT, vypracoval se na velmi úspěšného profesionálního divadelního a filmového herce. Od roku 1980 je členem hereckého souboru Činoherního klubu v Praze, kde debutoval v legendární Zuckmayerově divadelní hře Hejtman z Kopníku. Je také znám jako herec, který propůjčil svůj osobitý hlas některým kresleným postavičkám z dětských televizních večerníčků.

Pojďme ještě na závěr k divadlu. Hrajete pořád rád?

Budete možná překvapen, ale já opravdu hraji divadlo moc rád. Nemám rád to dlouhé cestování, které k agenturnímu hraní patří, to mě občas unavuje, zejména v noci, když se vracíme zdaleka a já si nemůžu číst. Ale hraní mě baví a spíš mi energii dává, než bere. Jsem rád za každý den, kdy můžu ještě hrát. Vždycky by si toho měl člověk vážit, protože ve stáří už ví, že stačí jedna špatná diagnóza a může to všechno ve vteřině skončit.

Neříkáte si někdy, že byste přece jen chtěl víc času trávit doma?

Máte svatou pravdu, to je touha všech starších herců. Samozřejmě si umím představit, že bych měl vést daleko vyváženější život, děti mám velké, ale mám dvě krásné tříleté vnučky. Samozřejmě, že jsou dny, kdy si říkám: Panebože, já mám jet zase na zájezd, a venku je tak krásně! A moje žena k tomu dodá, že tam budu dva dny a že jsme mohli jet na kole k Labi, někde si dát oběd… Mrzí vás to. Jsem starej, hodiny tikají a vím, že ten čas už mezi prsty nechytím.

Ale přesto je těžké jen tak přestat…

Když máte týden volna a něco si naplánujete, dostanete zajímavou nabídku. Někdo zvedne telefon a zavolá, že ten a ten režisér má moc hezkou věc a chce ji dělat s vámi. A když se zeptám, kdy to je, dozvím se, že v úterý, středu, čtvrtek a pátek. „Já jsem ženě slíbil, že pojedeme na hory.“ A na druhé straně se ozve: „Jééé, pane Nárožný, jeďte jindy!“ Nechám si tedy poslat text, jestli se mi to bude líbit. A líbí! Žena mě už zná a dopředu říká, že tedy zase nikam nejedeme, že to ale nevadí, že si bude číst, luštit křížovky a půjde se psem.