Komunistický puč 25. února 1948 změnil v Československu mnohé. KSČ konečně provedla, na co se od konce druhé světové války pod bystrým okem Stalinových dohlížitelů vytrvale připravovala. Převzala veškerou moc ve státě, jala se zavádět nové pořádky a především připravovat seznamy nepohodlných osob. Tváří v tvář rudé diktatuře se přes čtvrt milionu Čechoslováků, včetně politické, umělecké a vědecké elity, raději rozhodlo k odchodu z vlasti. Z toho 8 000 bezprostředně po „Vítězném únoru“. Mnoho z nich zaplatilo za riskantní útěk před nesvobodou životem či dlouholetým žalářem. Železná opona nad Československem se v prvních měsících snášela poměrně pomalu, přestože na hranicích začaly operovat zesílené hlídky a provokatéři Státní bezpečnosti. Dění v pohraničních obcích sledovaly Osadní lidové milice, mnoho bývalých prominentů se ocitlo ve faktickém domácím vězení pod dozorem StB. Diktatura dělnické třídy se utužovala ze dne na den a lidé museli konat rychle. Mnohdy nezbylo než zabalit nejnutnější věci do příručních zavazadel a pokusit se pod pláštěm noci proklouznout ozbrojeným patrolám do Západního Německa či do Rakouska. Způsobů byly desítky. Pěšky, vozem, po vodě, na lyžích, vzduchem, často za deště kulek a štěkotu psů.

Ani po úspěšném překročení „čáry“ a dosažení svobodného světa neměli exulanti vyhráno. Na dlouhé měsíce a často i roky se ocitli v uprchlických táborech (nejznámější Valka, Ludwigsburg, Steinhausen, Dieburg a mnohé další), spravovaných Mezinárodní organizací pro uprchlíky (International Refugee Organization – IRO) pod záštitou OSN. Životní podmínky v táborech byly mimořádně těžké. Většina z nich představovala komplex dřevěných baráčků, rozdělených příčkami na malé místnosti, do nichž se obvykle musely vměstnat čtyři až šest osob. Jediným vybavením byly palandy, plechové skříňky, železná kamínka a kyblík s uhlím. Rodiny pokud možno zůstávaly pohromadě, což jim alespoň zčásti usnadňovalo psychicky vyčerpávající čekání, co bude dál. Stísněný pocit prohluboval i fakt, že řada táborů ještě před pár lety fungovala jako nacistické koncentráky. Byť Američané a Britové stanovili striktní pravidla pro fungování táborů, život v každém z nich se řídil podle vlastních zákonů. Bujela prostituce, lichva i černý obchod. Na druhou stranu, řada lidí se v táborech úspěšně vrátila ke svým profesím. Fungovaly tu prádelny, školy, knihovny, kaple, co ohánět se měli truhláři, kováři či švadleny. Manuální práce byla často jediným vysvobozením z každodenního marastu.

Už v táborech se objevují známky politické činnosti, tiskly se cyklostylované časopisy, omezené aktivity zahájily politické strany v exilu, západní rozvědky prováděly nábor potencionálních informátorů a špionů, lidé se organizovali i v rámci spolků, vznikly skautské oddíly či sokolské jednoty. To vše se záhy přesunulo z táborového mikrosvěta do desítek různých zemí, kam exulanti postupně odjížděli, jakmile získali víza a pracovní povolení. Víra, že vyhnanství bude pouze dočasné, je opouštěla a smiřovali se s bolestným faktem, že v novém domově stráví několik desetiletí a do vlasti se možná již nikdy nevrátí. Tak tedy vypadaly první kroky exulantů na Západě. V příštím pokračování odhalíme, kde konkrétně se na přelomu 40. a 50. let ustavila nejvýznamnější exilová centra a jaké osobnostmi stály v jejich čele.

Na závěr si dovolujeme malou poznámku a prosbu. Autor sám pokračuje v intenzivním výzkumu exilu a krajanů v USA, Kanadě, Austrálii, Novém Zélandu, Jižní Africe či Latinské Americe a vyzývá čtenáře, mají-li informace o zajímavých osudech exulantů, fotografie, korespondenci, deníky, či osobní vzpomínky, nechť mu napíší na marnekola@gmail.com