Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑

Po stopách československého exilu V – Osmašedesátníci

Události srpna 1968 napsaly předmluvu k další významné kapitole vystěhovalectví v našich novodobých dějinách. Jak se lišil tento exil od předchozího, co nového přinesl a kterým těžkostem čelil?

Někteří nazývají osmašedesátý rokem revoluce. Od konce druhé světové války se vskutku v globálním měřítku naráz neudálo tolik demonstrací, nepokojů a povstání proti stávajícím pořádkům. Dospívala poválečná generace, jež od života požadovala více než ty předchozí. Právě studentské protesty se staly v USA či Francii nejviditelnějším symbolem. Posílila ovšem také různá protirasistická, mírová a protinukleární, ekologická či feministická hnutí. Pražské jaro v Československu se mohlo stát také v jistém smyslu revoluční, když liberální reformy vycházely od špiček komunistického režimu, navíc bez požehnání Kremlu. Jenže teplého úterního večera 20. srpna 1968 se na základě smluvených signálů „Vltava-666“ a „Bouře“ dalo do pohybu pět armád Varšavské smlouvy. Okolo 6300 tanků, 2000 děl a raket, 800 bojových a dopravních letounů a přes půl milionu vojáků se do druhého dne ocitlo na území Československa, prý aby normalizovalo poměry a uchránilo socialistické zřízení od rozkladu.

Tisíce občanů ovšem nesdílely nadšení z návratu ke starým pořádkům a zamířily bezprostředně po invazi do emigrace. Takový hromadný exodus zažila Evropa naposledy po rozdrcení maďarské revoluce na podzim 1956. Neuvěřitelná masa 300 000 Maďarů tehdy během několika dní zamířila hledat štěstí na Západ. Čechoslováci v dlouhých kolonách zaplnili rakouské a německé silnice, do dalších zemí pokračovali ve velkém také přes Jugoslávii. Velmi vstřícně se zachovalo Švýcarsko, ve velkém přijímala našince také Kanada, Itálie, USA a Austrálie. Byla doba dovolených a asi 100 000 lidí se zrovna nacházelo v zahraničí. Téměř polovina s návratem otálela a vysoké procento už se opravdu nevrátilo. Západní vlády benevolentně prodlužovaly Čechoslovákům turistická víza a kladně vyřizovaly žádosti o politický azyl.

Míra sympatií svobodného světa a vůbec podmínky přicházejících se nedaly srovnat s obdobím po únoru 1948, kdy lidé prchali často v ohrožení života, bez jakéhokoliv majetku a po zdolání železné opony je čekaly měsíce plné nejistoty ve sběrných táborech. Osmašedesátníky vidělo veřejné mínění jako oběti utíkající před sovětským terorem, ve skutečnosti měla tato emigrace vedle politických také ekonomické základy. Nevalné vyhlídky na život v srdci Evropy po bratrské pomoci přinutily k opuštění vlasti známé sportovce a umělce, inteligenci (jen Československá akademie věd přišla zhruba o šest set pracovníků) i dělníky, stoupence pravice, kteří byli po dvě desetiletí umlčováni, a naopak aktivní účastníky obrodného procesu, reformní funkcionáře KSČ. Ti si uvědomili, že po krachu experimentu zvaném socialismus s lidskou tváří pravděpodobně skončily i jejich kariéry a možnosti slušného vzdělání pro děti. Odchod za hranice, dokud to ještě šlo, se jevil jako logické řešení. Jen v několika prvních měsících hovoří statistiky o 127 000 případech. Dvě třetiny byly navíc v produktivním věku.

Poúnoroví exulanti sledovali s obavami vývoj doma, ale mnozí realisté vlastně ostrou reakci Moskvy a jejích satelitů na Pražské jaro očekávali. Příchod nové, posrpnové vlny na jednu stranu zanesl svěží vítr do zatuchajícího exilového prostředí a oživil stagnující tiskoviny, spolky a organizace, často žijící pouze z idealizovaných vzpomínek na masarykovské časy a planých diskusí, co by bylo, kdyby padl totalitní režim. Zároveň ale prolínání a střídání dvou generací vyvolalo soupeření o vliv, o další směřování a ideologickou koncepci exilu. Osmašedesátníci pochopitelně přicházeli s dvacetiletou zkušeností života pod rudou hvězdou, měli jiné návyky, aspirace, cíle, představy o světě. Neprojevovali přílišnou empatii k názorům starých exulantů, jež považovali za smutné relikvie minulosti. Obě skupiny k sobě hledaly cestu. Někde zapadli nováčci do koloběhu krajanského života, pokud tedy vůbec měli zájem angažovat se a družit s ostatními, bez větších problémů, jinde se na schůzích spolků a organizací dokola probíralo, zda se bývalí komunisté mohou stát členy. Problém vyřešili časem oni samotní, když svou aktivitou, schopnostmi a intelektuálním přínosem pro exilovou komunitu rozptýlili veškeré obavy. Mezi nejznámější případy v této „kategorii“ patřili novinář a filozof Ivan Sviták, někdejší předseda Svazu československých spisovatelů, literární teoretik Eduard Goldstücker, redaktoři Literárních listů Ludvík Veselý a Antonín J. Liehm, spisovatel Ladislav Mňačko, tvůrce ekonomické reformy Ota Šik či bývalý ředitel Československé televize Jiří Pelikán.

Díky osmašedesátníkům začala záhy vycházet významná periodika s mnohatisícovým nákladem. Zmiňme alespoň Okno dokořán v Nizozemí, Listy v Itálii, Zpravodaj ve Švýcarsku nebo Text s redakcí v Mnichově. Desítky další titulů byly obnoveny. Významnými šiřiteli exilové kultury se stala nakladatelství 68 Publishers v Torontu, Index v Kolíně nad Rýnem, Konfrontace v Curychu a CCC Books opět v Mnichově.

Co se vzniklých organizací týče, zřejmě největší pozornosti se dostalo Naardenskému hnutí, činné v Londýně a samotném nizozemském Naardenu, kde spočinul, jak známo, na konci svého vyhnanství Jan Amos Komenský. Jednalo se o projekt nepolitického sjednocení československého exilu, postaveného na prosazování lidských a občanských práv. Prvním předsedou se stal katolický páter Jan Lang. O něco později spatřily světlo světa ještě Opus Bonus a Československý poradní sbor v západní Evropě, po letech pasivity se probudila třeba omlazená Rada svobodného Československa. Bez vysokého procenta osmašedesátníků mezi členskou základnou by se těmto subjektům těžko dařilo dlouhodobě udržovat zájem lidí a pořádat přednášky, schůze, konference a komunikovat s partnery všude po světě. Jejich činnost měla především psychologický dopad na pozvednutí ducha. KSČ doma mezitím úspěšně odebrala legitimace nespolehlivým a znovu upevnila monolit moci. Rozhodně nemusela mít obavy z nějaké vážné konkurence zvenku, orgánu prohlašujícím se za exilovou vládu či něco podobného

K takovému sjednocení mezi Čechoslováky ve světě nedošlo. Sověty řízená agrese dala exilu do rukou zejména onu nespornou morální výhodu a důkaz, že zastupuje utlačovaný národ, zbavený svobodné vůle rozhodovat o vlastním osudu. Klíčovým informačním kanálem zůstávalo i po srpnu 1968 Rádio Svobodná Evropa, přičemž jeho relace doléhaly k uším ještě většího okruhu posluchačů než v předchozích obdobích. Jak exil reagoval na normalizaci a turbulentní mezinárodní dění 70. let? Dočtete se v příštím pokračování…