Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑

Po stopách československého exilu VI – Normalizace, druhá šance exilu

Pražské jaro přejely pásy tanků armád Varšavské smlouvy, které 21. srpna 1968 vtrhly do Československa. Liberalizace skončila, nastoupila tuhá normalizace.

Na 150 000 lidí raději zvolilo rychlý odchod na Západ, dokud to ještě šlo. Zkostnatělé prostředí poúnorového exilu rázem obohatily nové osobnosti, nápady, témata a výzvy. Situace ve světě se rychle proměňovala po celá 70. léta a exulanti museli vyvíjet mimořádnou snahu, aby nezůstali stranou důležitého dění.

Bezprostředně po srpnových událostech na Západě proběhla mohutná vlna sympatií k přicházejícím Čechům a Slovákům, jenže poměrně brzy na začátku 70. let se na mezinárodní scéně začala šířit nebezpečná tendence smíření se s okupací a stavu z ní vyplývajícího. Exil horlivě lobboval, aby západní společnost a političtí lídři neakceptovali agresi jako způsob, jak přivézt suverénní národ k poslušnosti, a aby neustávali v diplomatickém tlaku na Sověty. V USA měl exil řadu podporovatelů z řad kongresmanů, senátorů, vlivných odborářských předáků a vysokých úředníků ministerstva zahraničí, avšak příliš toho učinit nemohli. Pokoušeli se alespoň pootevřít dvířka do různých institucí a na mezinárodní fóra, odkud mohla kritika na adresu Husákova režimu v Praze zaznívat obzvláště hlasitě.

Gustav Husák a Nicolae Ceausescu, 1970.

Nový nástup

Exiloví lídři ze staré gardy odešli na odpočinek, což věstilo nástup nových progresivních lidí jako byli jako šachový velmistr Luděk Pachman, filmový a rozhlasový režisér Josef Holman, redaktor Jiří Brada, jaderný fyzik a spisovatel František Janouch či sociolog Karel Hrubý. Nezapomeňme ani na bývalé ředitele Československé televize a Československého rozhlasu z období Pražského jara, Jiřího Pelikána, který se usadil na Apeninském poloostrově a za Italskou socialistickou stranu dokonce zasedl v Evropském parlamentu, a Zdeňka Hejzlara, který pro změnu působil ve Švédsku. Oba jmenovaní pak patřili ke skupině okolo populárního časopisu Listy, vycházejícího od ledna 1971 v Římě.

Na jaře 1973 po dlouhých letech stagnace se konečně probudila i Rada svobodného Československa, kdysi zamýšlená jako zastřešující platforma všech exilových proudů. To se ne zcela podařilo, avšak restart činnosti přinášel nemalé naděje. Rada opět schůzovala a vyjadřovala se k důležitým otázkám na obou stranách Atlantiku, začala vydávat nový měsíčník Za svobodu. Příchod posrpnové emigrace měl blahodárný vliv také u protinožců, došlo k oživení vlivného Ústředí československých demokratických organizací v Austrálii a na Novém Zélandu, a v zemi javorového listu, kde mnoho desítek nových členů vstoupilo do Československého národního sdružení v Kanadě. Jako evropská protiváha a zároveň klíčový partner Rady vznikl roku 1972 Československý poradní sbor v západní Evropě, protože právě tam se nově usadilo plných 70000 Čechů a Slováků. Sbor se nesnažil nutně pojmout existující organizace pod svá křídla, neb si jeho členové byli vědomi, jak náročné by bylo skloubit jejich agendu Každý činovník Sboru v něm tak zasedal sám za sebe, nebyl pouhým reprezentantem a hlásnou troubou nějaké třetí strany. Ve Sboru se objevili vedle sebe zástupci katolických spolků, Skauta, Sokola, PEN kubu, novináři, literáti, rozhlasoví redaktoři, univerzitní profesoři. Ubíjející spory z minulosti o tom, kdo bude v exilu hovořit jménem koho, dovedlo Sbor k zásadě, jíž zdůraznil hned v počátku programového prohlášení:

„Situace v exilu nedozrála natolik, abychom mohli zřídit instituci, která by sdružovala všechny krajany a exulanty a byla jejich mluvčím. Posláním Sboru je pomáhat a radit organizacím i jednotlivcům a zároveň uplatňovat na mezinárodním fóru požadavky Čechů, Slováků a Podkarpatských Rusínů (ano, některé kruhy v exilu dosud trvaly na obnovení hranic Československa před rokem 1939), směřující k obnově jejich svobody a nezávislosti.“

Vedení Sboru se zavázalo spolupracovat se všemi schopnými lidmi dobré vůle, nehledě na politickou orientaci (i včetně bývalých komunistů, kteří po invazi utekli). Jedním z hlavních cílů byla pomoc našim uprchlíkům, aby nemuseli trávit nekonečné měsíce v neutěšených poměrech táborů tak jako jejich předchůdci o dvě desetiletí dříve.

Radio Free Europe, 50. léta (Foto archiv RFE/RL)

Přichází agent Play

Pro nejvyšší československá místa představovaly hrozbu zejména „štvavé vysílačky“, tedy exilová rozhlasová vysílání s redakcemi ve Vatikánu, Kolíně nad Rýnem, Londýně, Madridu a především Mnichově, odkud se do éteru šířilo vysílání Rádia Svobodná Evropa. Státní bezpečnost vedla rádio ve svazcích jako tzv. Objekt Alfa a věnovala opatřením proti němu nejvyšší prioritu. Ukázalo se, že mezi pracovníky se dostalo několik rozvědčíků, dodávajících do Prahy detailní informace. Nejznámější případ byl zřejmě kapitán Pavel Minařík.

V září 1968 získal ve Svobodné Evropě externí hlasatelskou pozici a postupně získával důvěru zbytku redakce. Jako agent s krycím jménem Ulyxes (od roku 1972 Play) byl neuvěřitelně snaživý a pilný. Shromažďoval kopie veškerých písemností, které se mu dostaly do ruky, fotografie, korespondence, záznamy. Na magnetofonové pásky tajně nahrával schůze, porady i soukromé rozhovory. Jednou měsíčně je předával nadřízenému orgánu přímo v Mnichově, jezdil také na instruktážní kurzy do Vídně, třikrát dokonce strávil nějaký čas za nejpřísnější konspirace v Československu, kde se zdokonaloval v těsnopise, metodách k ošálení detektoru lži a ovládání technických zařízení. Opakovaně absolvoval školení o povaze a vyhodnocování zpravodajských informací. Jenže kvalita hlášení, která do Prahy posílal, dosti pokulhávala. Hlásil prakticky cokoliv, přičemž neuměl rozlišovat mezi důležitými poznatky a naprostými margináliemi. Později překračoval nad rámec úkolů a začal sám vymýšlet způsoby, jak Svobodné Evropě uškodit. Navrhoval napadat, unášet a zastrašovat vůdčí představitele redakce, a využívat k tomu i jejich děti. Vypracoval i podrobný plán akce Panel, jež měla vést k výbuchu na pěti vysílacích stanovištích. Vytipoval přesná místa, kam by mohl ukrýt nálože a opakovaně urgoval StB, aby mu dala zelenou k provedení.

Pavel Minařík (foto archiv)

Opakovaná záplava informací o špatných vlastnostech, slabostech a nízkých profesních kvalitách pracovníků rádia už v polovině 70. let adresáty v Praze unavovala. Minařík se stával příliš drahým a neperspektivním zdrojem. Připravovalo se proto jeho stažení. V rádiu beztak docházelo k restrukturalizaci, snižování stavů a dotyčného čekal brzký vyhazov. Proto počátkem listopadu 1975 podal sám výpověď a avizoval stěhování do USA. 6. ledna 1976 skutečně odletěl, ale už za dalších deset dní přicestoval ze zámoří do Vídně a v diplomatickém vozidle s falešným pasem překročil československou hranici. 29. ledna nastala ona slavná chvíle a „chlapík statečný“, jak jej označil v refrénu nechvalně proslulé písně Josef Laufer, za velkého zájmu novinářů na tiskové konferenci podal svědectví o zkušenostech z prohnilého Západu a bezcharakterních exulantech, pachtících se po dolaru.

Helsinky, 1975

Návrat „socialistického“ hrdiny neznamenal pro exil nikterak velký šokem. Na pořadu dne byly důležitější záležitosti. V červenci 1973 začala v Helsinkách konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě za účasti tří desítek zemí. Komplikovaná vyjednávání o znění závěrečného aktu konference probíhala přes dva roky. Dokument se dotýkal tří základních oblastí, mezi něž patřila i lidská práva. Zatímco signatářské země ze sovětského bloku včetně Československa spoléhaly na právní nevymahatelnost závazků v praxi, Západ naopak doufal, že hroty totalitních režimů se otupí. Náš exil uchopil ohromnou příležitost, sledoval dění doma, represe i občanský aktivismus. Intenzivně komunikoval například s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných, s prvními signatáři Charty 77 a dodával Amnesty International, Helsinki Watch, Radě Evropy a dalším organizacím podklady a důkazy, jak normalizační Československo soustavně porušuje práva svých občanů.

V říjnu 1978 se ujal pontifikátu polský arcibiskup Wojtyła. Jako papež Jan Pavel II. učinil v následujících letech mnohé pro trpící za železnou oponou a mnozí to vnímali za počátek konce vlády srpu a kladiva. Museli si ovšem počkat ještě celou jednu dekádu, které se budeme věnovat v příštím díle.