Na 150 000 lidí raději zvolilo rychlý odchod na Západ, dokud to ještě šlo. Zkostnatělé prostředí poúnorového exilu rázem obohatily nové osobnosti, nápady, témata a výzvy. Situace ve světě se rychle proměňovala po celá 70. léta a exulanti museli vyvíjet mimořádnou snahu, aby nezůstali stranou důležitého dění.

Bezprostředně po srpnových událostech na Západě proběhla mohutná vlna sympatií k přicházejícím Čechům a Slovákům, jenže poměrně brzy na začátku 70. let se na mezinárodní scéně začala šířit nebezpečná tendence smíření se s okupací a stavu z ní vyplývajícího. Exil horlivě lobboval, aby západní společnost a političtí lídři neakceptovali agresi jako způsob, jak přivézt suverénní národ k poslušnosti, a aby neustávali v diplomatickém tlaku na Sověty. V USA měl exil řadu podporovatelů z řad kongresmanů, senátorů, vlivných odborářských předáků a vysokých úředníků ministerstva zahraničí, avšak příliš toho učinit nemohli. Pokoušeli se alespoň pootevřít dvířka do různých institucí a na mezinárodní fóra, odkud mohla kritika na adresu Husákova režimu v Praze zaznívat obzvláště hlasitě.

Gustav Husák a Nicolae Ceausescu, 1970.

Nový nástup

Exiloví lídři ze staré gardy odešli na odpočinek, což věstilo nástup nových progresivních lidí jako byli jako šachový velmistr Luděk Pachman, filmový a rozhlasový režisér Josef Holman, redaktor Jiří Brada, jaderný fyzik a spisovatel František Janouch či sociolog Karel Hrubý. Nezapomeňme ani na bývalé ředitele Československé televize a Československého rozhlasu z období Pražského jara, Jiřího Pelikána, který se usadil na Apeninském poloostrově a za Italskou socialistickou stranu dokonce zasedl v Evropském parlamentu, a Zdeňka Hejzlara, který pro změnu působil ve Švédsku. Oba jmenovaní pak patřili ke skupině okolo populárního časopisu Listy, vycházejícího od ledna 1971 v Římě.

Na jaře 1973 po dlouhých letech stagnace se konečně probudila i Rada svobodného Československa, kdysi zamýšlená jako zastřešující platforma všech exilových proudů. To se ne zcela podařilo, avšak restart činnosti přinášel nemalé naděje. Rada opět schůzovala a vyjadřovala se k důležitým otázkám na obou stranách Atlantiku, začala vydávat nový měsíčník Za svobodu. Příchod posrpnové emigrace měl blahodárný vliv také u protinožců, došlo k oživení vlivného Ústředí československých demokratických organizací v Austrálii a na Novém Zélandu, a v zemi javorového listu, kde mnoho desítek nových členů vstoupilo do Československého národního sdružení v Kanadě. Jako evropská protiváha a zároveň klíčový partner Rady vznikl roku 1972 Československý poradní sbor v západní Evropě, protože právě tam se nově usadilo plných 70000 Čechů a Slováků. Sbor se nesnažil nutně pojmout existující organizace pod svá křídla, neb si jeho členové byli vědomi, jak náročné by bylo skloubit jejich agendu Každý činovník Sboru v něm tak zasedal sám za sebe, nebyl pouhým reprezentantem a hlásnou troubou nějaké třetí strany. Ve Sboru se objevili vedle sebe zástupci katolických spolků, Skauta, Sokola, PEN kubu, novináři, literáti, rozhlasoví redaktoři, univerzitní profesoři. Ubíjející spory z minulosti o tom, kdo bude v exilu hovořit jménem koho, dovedlo Sbor k zásadě, jíž zdůraznil hned v počátku programového prohlášení:

„Situace v exilu nedozrála natolik, abychom mohli zřídit instituci, která by sdružovala všechny krajany a exulanty a byla jejich mluvčím. Posláním Sboru je pomáhat a radit organizacím i jednotlivcům a zároveň uplatňovat na mezinárodním fóru požadavky Čechů, Slováků a Podkarpatských Rusínů (ano, některé kruhy v exilu dosud trvaly na obnovení hranic Československa před rokem 1939), směřující k obnově jejich svobody a nezávislosti.“

Vedení Sboru se zavázalo spolupracovat se všemi schopnými lidmi dobré vůle, nehledě na politickou orientaci (i včetně bývalých komunistů, kteří po invazi utekli). Jedním z hlavních cílů byla pomoc našim uprchlíkům, aby nemuseli trávit nekonečné měsíce v neutěšených poměrech táborů tak jako jejich předchůdci o dvě desetiletí dříve.

Radio Free Europe, 50. léta (Foto archiv RFE/RL)

Přichází agent Play

Pro nejvyšší československá místa představovaly hrozbu zejména „štvavé vysílačky“, tedy exilová rozhlasová vysílání s redakcemi ve Vatikánu, Kolíně nad Rýnem, Londýně, Madridu a především Mnichově, odkud se do éteru šířilo vysílání Rádia Svobodná Evropa. Státní bezpečnost vedla rádio ve svazcích jako tzv. Objekt Alfa a věnovala opatřením proti němu nejvyšší prioritu. Ukázalo se, že mezi pracovníky se dostalo několik rozvědčíků, dodávajících do Prahy detailní informace. Nejznámější případ byl zřejmě kapitán Pavel Minařík.

V září 1968 získal ve Svobodné Evropě externí hlasatelskou pozici a postupně získával důvěru zbytku redakce. Jako agent s krycím jménem Ulyxes (od roku 1972 Play) byl neuvěřitelně snaživý a pilný. Shromažďoval kopie veškerých písemností, které se mu dostaly do ruky, fotografie, korespondence, záznamy. Na magnetofonové pásky tajně nahrával schůze, porady i soukromé rozhovory. Jednou měsíčně je předával nadřízenému orgánu přímo v Mnichově, jezdil také na instruktážní kurzy do Vídně, třikrát dokonce strávil nějaký čas za nejpřísnější konspirace v Československu, kde se zdokonaloval v těsnopise, metodách k ošálení detektoru lži a ovládání technických zařízení. Opakovaně absolvoval školení o povaze a vyhodnocování zpravodajských informací. Jenže kvalita hlášení, která do Prahy posílal, dosti pokulhávala. Hlásil prakticky cokoliv, přičemž neuměl rozlišovat mezi důležitými poznatky a naprostými margináliemi. Později překračoval nad rámec úkolů a začal sám vymýšlet způsoby, jak Svobodné Evropě uškodit. Navrhoval napadat, unášet a zastrašovat vůdčí představitele redakce, a využívat k tomu i jejich děti. Vypracoval i podrobný plán akce Panel, jež měla vést k výbuchu na pěti vysílacích stanovištích. Vytipoval přesná místa, kam by mohl ukrýt nálože a opakovaně urgoval StB, aby mu dala zelenou k provedení.

Pavel Minařík (foto archiv)

Opakovaná záplava informací o špatných vlastnostech, slabostech a nízkých profesních kvalitách pracovníků rádia už v polovině 70. let adresáty v Praze unavovala. Minařík se stával příliš drahým a neperspektivním zdrojem. Připravovalo se proto jeho stažení. V rádiu beztak docházelo k restrukturalizaci, snižování stavů a dotyčného čekal brzký vyhazov. Proto počátkem listopadu 1975 podal sám výpověď a avizoval stěhování do USA. 6. ledna 1976 skutečně odletěl, ale už za dalších deset dní přicestoval ze zámoří do Vídně a v diplomatickém vozidle s falešným pasem překročil československou hranici. 29. ledna nastala ona slavná chvíle a „chlapík statečný“, jak jej označil v refrénu nechvalně proslulé písně Josef Laufer, za velkého zájmu novinářů na tiskové konferenci podal svědectví o zkušenostech z prohnilého Západu a bezcharakterních exulantech, pachtících se po dolaru.

Helsinky, 1975

Návrat „socialistického“ hrdiny neznamenal pro exil nikterak velký šokem. Na pořadu dne byly důležitější záležitosti. V červenci 1973 začala v Helsinkách konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě za účasti tří desítek zemí. Komplikovaná vyjednávání o znění závěrečného aktu konference probíhala přes dva roky. Dokument se dotýkal tří základních oblastí, mezi něž patřila i lidská práva. Zatímco signatářské země ze sovětského bloku včetně Československa spoléhaly na právní nevymahatelnost závazků v praxi, Západ naopak doufal, že hroty totalitních režimů se otupí. Náš exil uchopil ohromnou příležitost, sledoval dění doma, represe i občanský aktivismus. Intenzivně komunikoval například s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných, s prvními signatáři Charty 77 a dodával Amnesty International, Helsinki Watch, Radě Evropy a dalším organizacím podklady a důkazy, jak normalizační Československo soustavně porušuje práva svých občanů.

V říjnu 1978 se ujal pontifikátu polský arcibiskup Wojtyła. Jako papež Jan Pavel II. učinil v následujících letech mnohé pro trpící za železnou oponou a mnozí to vnímali za počátek konce vlády srpu a kladiva. Museli si ovšem počkat ještě celou jednu dekádu, které se budeme věnovat v příštím díle.